ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.200.2018:16
sp. zn. 7 Azs 200/2018 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: R. M., zastoupený
Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem, se sídlem Karolínská 654/2, Praha 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2018,
č. j. 75 Az 37/2016 – 21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 75 Az 37/2016 – 21,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 8. 2016, č. j. OAM-83/LE-LE05-P13-2016, byla
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany shledána jako nepřípustná podle §10a písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), řízení
o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle §25 písm. i) téhož zákona a státem
příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo
osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), byla
určena Polská republika.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 75 Az 37/2016 – 21, krajský soud zrušil napadené rozhodnutí
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že předmětem sporu je posouzení otázky,
zda správní orgán rozhodující v souladu s nařízením Dublin III o určení členského státu
příslušného k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, který ve svém rozhodnutí určuje
příslušnost jiného státu, je povinen zabývat se v odůvodnění rozhodnutí vždy také tím, z jakého
důvodu nevyužil diskreční oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, které mu umožňuje
posoudit žádost o mezinárodní ochranu i za předpokladu, že k posouzení žádosti o mezinárodní
ochranu není podle kritérií stanovených tímto nařízením příslušný. Krajský soud konstatoval,
že z obsahu správního spisu i z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že Polsko
dne 10. 8. 2016 uznalo svou příslušnost k posouzení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, čímž se stalo příslušným členským státem k tomuto posouzení. Nezpochybnil tedy
správnost a zákonnost postupu žalovaného podle čl. 12 ve spojení s čl. 3 odst. 1 nařízení
Dublin III. Přesto s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne
9. 7. 2015, č. j. 3 Azs 15/2015 – 50, a ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016 – 34) poukázal na to,
že se žalovaný v rozhodnutí nezabýval využitím diskrečního oprávnění, ač příslušnost členského
státu k posouzení žádosti byla určena podle čl. 3 odst. 1, nikoli podle čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III. Podle názoru krajského soudu tak žalovaný učinit mohl a měl. Jelikož se žalovaný
ve svém rozhodnutí k možné aplikaci tohoto ustanovení nevyjádřil, zatížil své rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
III.
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti žalobou
napadeného rozhodnutí. Krajský soud z judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou
v rozsudku citoval, dovodil existenci povinnosti, která v těchto rozsudcích oporu nemá. První
krajským soudem vybraná a citovaná pasáž z rozsudku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 Azs 15/2015 - 50,
dokládá toliko výjimečnost postupu podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III oproti aplikaci
obecného principu určení příslušnosti. Druhá citovaná část z rozsudku ze dne 18. 5. 2016,
č. j. 6 Azs 67/2016 - 34, pak dokládá, že diskreční oprávnění atrakce příslušnosti lze využít pouze
v situaci, kdy je příslušnost určena podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III, svědčí tedy pouze
o limitované možnosti jeho využití, nikoli povinnosti. Druhý uvedený rozsudek se navíc
vztahoval k případu, kdy bylo postupováno podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, výchozí situace
se tedy lišila od situace, z níž vycházel krajský soud v nyní posuzovaném případě.
[6] Stěžovatel naopak poukázal na judikaturu, ve které Nejvyšší správní soud opakovaně
konstatoval, že není povinností správního orgánu zdůvodňovat nepřistoupení k aplikaci čl. 17
nařízení Dublin III. Zejména pak na dvě rozhodnutí ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 Azs 118/2016 - 36,
a č. j. 2 Azs 114/2016 – 33, která se týkala případů, kdy bylo shodně jako v nyní posuzovaném
případě postupováno podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III a příslušným státem k posouzení
žádosti byla Polská republika.
[7] Podle názoru stěžovatele napadený rozsudek vychází z nesprávného výkladu nařízení
Dublin III, konkrétně z nesprávného posouzení právní otázky povinností z něj vyplývajících
a zavazujících správní orgán. Závěry krajského soudu nemají oporu v jím citované judikatuře,
která byla volena nepřípadně, a jsou naopak v rozporu s judikaturou citovanou již ve vyjádření
stěžovatele k žalobě, kterou však krajský soud nevzal při posouzení důvodnosti žalobních
námitek vůbec v potaz.
[8] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III se „odchylně od čl. 3 odst. 1 může každý členský stát
rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba
bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Členský stát,
který se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu podle tohoto odstavce, se stává příslušným členským
státem a přebírá povinnosti s tím spojené. V případě potřeby uvědomí prostřednictvím elektronické komunikační
sítě "DubliNet", zřízené podle článku 18 nařízení (ES) č. 1560/2003, původně příslušný členský stát, členský
stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, nebo členský stát, kterému byla podána žádost
o převzetí nebo přijetí zpět. Členský stát, který se stal příslušným podle tohoto odstavce, uvede v systému Eurodac
v souladu s nařízením (EU) č. 603/2013 datum, kdy se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu.“
[12] Nejčastější důvod použití diskrečního oprávnění (byť není možné a priori vyloučit
důvody jiné) vyjádřil unijní normotvůrce v bodě 17 odůvodnění nařízení Dublin III
takto:
„Kterýkoli členský stát by měl mít možnost odchýlit se od kritérií příslušnosti, zejména z humanitárních důvodů
a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny
a posoudit žádost o mezinárodní ochranu, která byla podána tomuto nebo jinému členskému státu,
i když pro toto posouzení není příslušný podle závazných kritérií stanovených tímto nařízením.“
[13] Otázkou, zda správní orgán, který rozhoduje o určení členského státu příslušného
k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a konstatuje příslušnost jiného státu, je povinen
zabývat se v odůvodnění svého rozhodnutí také tím, proč nevyužil diskrečního oprávnění
podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, se Nejvyšší správní soud již zabýval, přičemž v usnesení
ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 Azs 118/2016 – 36, a v rozsudku ze dne 26. 5. 2016,
č. j. 2 Azs 113/2016 – 26, dospěl k závěru, že obecně není správní orgán povinen odůvodňovat,
proč nepřistoupil k použití diskrečního ustanovení čl. 17 tohoto nařízení.
[14] V rozsudku ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 – 24, Nejvyšší správní soud
tyto závěry upřesnil a konstatoval: „(…) diskrece je v právním státě vždy nějak omezena nebo vymezena,
a není a nemůže být nelimitována, neboť v opačném případě by byl vytvářen prostor pro libovůli,
která je nepřijatelná. Ani správní uvážení ohledně toho, zda bude aplikováno správní uvážení obsažené v čl. 17
odst. 1 nařízení, tak nelze provádět zcela neomezeně. (…) Vyjádření suverenity v podobě atrakce posuzování
žádosti o mezinárodní ochranu nepříslušným státem tak neznamená právo k libovůli, nýbrž povinnost hledat
a nacházet racionální řešení přiměřená konkrétním okolnostem. Pokud z okolností případu plyne, že je hodný
zvláštního zřetele, je na místě úvahu o aplikaci čl. 17. odst. 1 nařízení Dublin III učinit. Případy hodné
zvláštního zřetele nelze žádným vyčerpávajícím způsobem obecně popsat, přesto však v rámci nich jsou patrné dvě
významnější skupiny, které lze typově charakterizovat: V první řadě případy, kdy má žadatel o mezinárodní
ochranu zvláštní vztah k České republice, resp. Česká republika má zvláštní zájem na jeho ochraně
(např. za prokázané služby našemu státu či pro jiný specifický vztah k němu). Další skupinou jsou případy,
kdy by aplikace určené příslušnosti jiného členského státu mohla mít nežádoucí důsledky jiné než takové,
s nimiž samotné nařízení Dublin III typově počítá a pro něž stanovuje konkrétní specifická pravidla
(viz jeho čl. 3 odst. 2). V druhé z popsaných typových skupin případů je v první řadě na místě nejprve zkoumat,
zda by tyto důsledky mohly skutečně s významnou pravděpodobností nastat, a pokud ano, zda stát příslušný
dle nařízení může sám učinit opatření, která by zajistila ochranu žadatele před těmito důsledky.“ (srov. bod 31
až 33 odůvodnění). Dále doplnil, že „(…)užití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin
III má být vyhrazeno jen vskutku výjimečným případům, kterých bude v porovnání s celkovým obvyklým počtem
řešených žádostí o azyl výrazná menšina. Úvahu o tom, zda případně neuplatnit diskreční oprávnění podle výše
zmíněného ustanovení, je proto správní orgán povinen učinit a ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem
projevit jen tehdy, vyjdou-li v řízení najevo takové okolnosti, z nichž je patrné, že uvedené úvahy je v konkrétním
případě třeba. Nevyjdou-li žádné takové okolnosti najevo, absence zmínky o diskrečním oprávnění nečiní
rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů (…).“ (srov. bod 34) Nejvyšší správní
soud tedy v posledním citovaném rozsudku dospěl k právnímu závěru, že pokud z okolností
případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, správní orgán je povinen učinit úvahu, zda případně
neuplatnit diskreční oprávnění.
[15] V nyní posuzovaném případě během řízení takové okolnosti hodné zvláštního zřetele,
které by vyžadovaly odůvodnění neaplikace čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, najevo nevyšly,
ani je žalobce konkrétně nenamítal. Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že na Ukrajině
žádné problémy neměl. Do České republiky přijel, protože na Ukrajině je válka a on měl strach,
že bude odveden do armády. Dalším důvodem byla snaha vydělat peníze. Polské vízum si vyřídil,
neboť slyšel, že stačí ke vstupu do České republiky a české vízum nelze získat. Rovněž uvedl,
že v České republice nemá žádné příbuzné ani jiné osoby blízké. O mezinárodní ochranu
v Polsku žádat nechce, protože ta země není pro něj atraktivní, neboť jsou tam nízké mzdy.
Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že se cítí být zdráv. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že stěžovatel nepochybil, když se k možnosti užití diskrečního oprávnění výslovně
nevyjádřil. Závěr krajského soudu, který pouze na základě této skutečnosti považoval žalobou
napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, tedy není správný.
[16] Nejvyšší správní soud konečně souhlasí s názorem stěžovatele, že krajským soudem
zmíněná judikatura zdejšího soudu na nyní posuzovanou věc přímo nedopadá. Z obou krajským
soudem citovaných rozsudků totiž nelze dovodit, že správní orgán má vždy, kdy je příslušnost
členského státu k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu určena podle čl. 3 odst. 1 nařízení
Dublin III, povinnost se v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně vyjádřit k možnosti aplikace
diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení. Jak bylo uvedeno výše, tuto povinnost
má pouze tehdy, pokud z okolností konkrétního případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele.
[17] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud je v dalším řízení
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu