ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.21.2018:66
sp. zn. 8 As 21/2018-66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: „Bonum
Commune o.s.”, se sídlem Mlékárenská 436/8, Praha 9, zast. Mgr. Filipem Macháčkem,
advokátem se sídlem Ruská 614/42, Praha 10, proti žalovaným: a) Magistrát hlavního
města Prahy, se sídlem Jungmannova 35/29, Praha 1, b) Ministerstvo životního prostředí,
se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Dopravní podnik
hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem Sokolovská 42/217, Praha 9, ve věci ochrany před
nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 3. 1. 2018, čj. 11 A 146/2017-53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný a) vedl zjišťovací řízení o posouzení záměru „Prodloužení trasy metra A
v Praze - provozní úsek V. A Dejvická (mimo) – Motol“ podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování
vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů
na životní prostředí), ve znění účinném od 1. 1. 2016 (dále jen „zákon o posuzování vlivů
na životní prostředí“). Žalobce (dále „stěžovatel“) se ve zjišťovacím řízení domáhal postavení
dotčené veřejnosti podle §3 písm. i) bod 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
K Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) podal žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem žalovaných a) a b). Ten spatřoval v tom, že žalovaný a) vydal dne
30. 5. 2017 rozhodnutí čj. MHMP 871530/2017, tedy negativní závěr zjišťovacího řízení, aniž
by přihlédl k vyjádření stěžovatele, ačkoliv tak měl podle §7 odst. 3 zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí učinit. Žalovaný a) dále odmítl rozhodnout o tom, zda má stěžovatel
postavení účastníka řízení či nikoliv podle §28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění účinném od 1. 1. 2015 (dále jen „spr. ř.“). To vše se mělo dít zřejmě na základě
metodického materiálu žalovaného b). Žalovaný b) navíc žalovanému a) ve svém rozhodnutí
z roku 2016, které zrušilo předchozí nezákonné rozhodnutí žalovaného a), neuložil řádně
zopakovat celý proces zjišťovacího řízení a umožnit v něm účast dotčené veřejnosti. Těmito
úkony žalovaných bylo stěžovateli zasaženo do jeho práv na účast v řízení podle Úmluvy
o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně
v záležitostech životního prostředí, publikované pod č. 124/2004 Sb.m.s. (dále jen „Aarhuská
úmluva“). V důsledku nezákonného zásahu je stěžovateli znemožněno se účinně bránit dalšímu
neposuzování změny záměru. V žalobě jednak požadoval, aby bylo deklarováno, že postup
žalovaného a) byl nezákonný a dále aby žalovaným a) a b) bylo uloženo nepokračovat
v nezákonném zásahu v další úřední činnosti a rozhodnout o účastenství stěžovatele
ve zjišťovacím řízení.
[2] Žaloba stěžovatele byla nyní napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“) odmítnuta dle §46 odst. 1 písm. a) a d) ve spojení s §83 a §85 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
neboť se stěžovatel mohl ochrany proti tvrzeným zásahům domáhat jinými prostředky a žalovaný
b) nijak do práv stěžovatele zasáhnout nemohl.
[3] Městský soud uvedl, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle §82
a násl. s. ř. s. je subsidiární a vzhledem k tomu, že se stěžovatel domáhal nejen deklaratorního
petitu, ale i ochrany proti tvrzenému zásahu, musel nejprve využít jiných prostředků, které měl
k dispozici. Posuzovaný záměr splňoval kritéria §4 odst. 1 písm. c) zákona o posuzování vlivu
na životní prostředí. Ve zjišťovacím řízení se tak rozhodovalo o tom, zda se jedná o záměr, který
bude posuzován z hlediska vlivů na životní prostředí, nebo nikoliv. Žalovaný a) dospěl k závěru,
že se jedná o záměr, který takto posuzován nebude, a vydal o tom správní rozhodnutí (negativní
závěr zjišťovacího řízení), proti němuž je přípustné odvolání. Odvolání podle §7 odst. 6 zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí je v posuzované věci jiným právním prostředkem
ochrany, který ostatně stěžovatel využil. Konečné rozhodnutí ve věci je pak napadnutelné
žalobou proti správnímu rozhodnutí podle §65 s. ř. s. Pokud jde o žalobu proti žalovanému b),
pak ten v téže věci pouze vydal v roce 2016 rozhodnutí o zrušení předchozího negativního
závěru zjišťovacího řízení žalovaného a). Stěžovatel začal svá práva ve zjišťovacím řízení
uplatňovat až v roce 2017, takže žalovaný b) nemohl žádným způsobem zasáhnout do jeho práv
již vydáním zrušovacího rozhodnutí a nesplňuje proto podmínky vymezení žalovaného podle
§83 s. ř. s.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaných a osoby zúčastněné na řízení
[4] Stěžovatel napadá usnesení městského soudu z důvodů, které podřazuje §103 odst. 1
písm. d) a e) s. ř. s. Konkrétně uvádí, že rozhodnutí o odmítnutí návrhu je nepřezkoumatelné
a nezákonné a vada v řízení měla za následek vydání nezákonného rozhodnutí.
[5] Nejprve shrnul průběh řízení před žalovaným a). Dále poukázal na to, že městský soud
nevyrozuměl všechny osoby zúčastněné na řízení o jejich možnosti oznámit, že budou uplatňovat
práva osob zúčastněných na řízení. V žalobě stěžovatel označil jako osoby zúčastněné na řízení
Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciovou společnost, hlavní město Prahu a Evropskou komisi.
Soud však nevyrozuměl hlavní město Prahu, která je jediným akcionářem dopravního podniku,
ani Evropskou komisi, která vede proti České republice sankční řízení z důvodu nedostatečně
zajištěného práva na účast veřejnosti v řízeních o posuzování vlivu na životní prostředí. Pokud
soud nevyrozumí ani všechny v žalobě označené osoby zúčastněné na řízení, zatíží tím své
rozhodnutí vadou, která může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
[6] Stěžovatel nesouhlasí, že by se proti nevypořádání námitek podle §7 odst. 3 zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí mohl bránit pouze podáním odvolání, protože mu tento
postup brání v účasti ve zjišťovacím řízení. Přípustný musí být takový návrh, který tvrdí zkrácení
práv navrhovatele, který není rozhodnutím ve věci samé, jako je tomu v posuzované věci.
[7] Usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné, protože závěr o přípustnosti jiného
prostředku nápravy neobsahuje žádnou úvahu o tom, zda nemohou být dotčena hmotná práva
stěžovatele. Stěžovatel by tak zcela ztratil právo brojit proti nepřiznání práva osoby, o jejichž
námitkách má být rozhodnuto podle §7 odst. 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí
a odvolání proti samotnému rozhodnutí podle §7 odst. 6 téhož zákona již nemůže tento zásah
dodatečně zhojit. Zásah do veřejných subjektivních práv stěžovatele byl namítán již v žalobě
a soud na něj nijak nereagoval. Stejně tak stěžovatel již v žalobě namítal, že napadeným
nezákonným zásahem žalovaný a) předurčil výsledek dalšího řízení, které se tak stalo pouhou
formalitou s předem daným výsledkem. Ani s touto námitkou se městský soud nevypořádal.
[8] Nezákonný zásah žalovaných a jeho účinky stále trvají a na podání žaloba je veřejný
zájem. Ten spočívá mimo jiné v řádném uplatňování právních předpisů, neboť nezákonně brání
v uplatňování námitek dotčenou veřejností. Existují taktéž pochybnosti o nepodjatosti
rozhodujících úředních osob.
[9] Stěžovatel si je vědom, že totožné argumenty může použít i v odvolání proti rozhodnutí,
nicméně musí existovat obrana před zjevnými excesy správních orgánů. Rozdíl mezi zásahovou
žalobou a žalobou proti rozhodnutí spočívá ve formě napadených aktů. Zásahová žaloba slouží
na obranu proti jakýmkoliv aktům, které nejsou rozhodnutím, a které nejsou pouhými procesními
úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. Žalovaný a) velmi hrubě porušil procesní práva
stěžovatele.
[10] Odmítnutí žaloby představuje porušení práva na spravedlivý proces a odepření práva
na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Ve svých důsledcích dochází též dotčení v základním právu na ochranu majetku podle čl. 11
Listiny a k zásahu do práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny. Vzhledem
k tomu, že dochází k zásahu do základních práv a svobod, nesmí být podle čl. 36 odst. 2 Listiny
ani zákonem soudní přezkum vyloučen. Stěžovatel poukazuje i na ustanovení Aarhuské úmluvy,
která zakotvuje právo na účast veřejnosti na řízeních o posuzování vlivů na životní prostředí.
[11] Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný a) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl polemiku s postavením stěžovatele
a jeho vyjádřeními ve zjišťovacím řízení. Nesouhlasí s tím, že by o jeho účastenství mělo být
rozhodnuto podle §28 odst. 1 spr. ř. Zjišťovací řízení není správním řízením a prvním úkonem
v řízení je vydané rozhodnutí, pokud jde o negativní závěr zjišťovacího řízení. I pokud je toto
rozhodnutí nadřízeným orgánem zrušeno, není vedeno správní řízení. Zjišťovací řízení může
vyústit i ve vydání odůvodněného vyjádření podle §7 odst. 5 zákona o posuzování vlivu
na životní prostředí, že záměr bude dále posuzován. Toto vyjádření nemá povahu správního
rozhodnutí, ale jde o úkon podle části čtvrté spr. ř. Nedostatečné zohlednění vyjádření veřejnosti
může zasáhnout do zákonnosti negativního závěru zjišťovacího řízení. Nicméně aby mohla být
tato nezákonnost odstraněna, muselo by nejprve dojít ke zrušení rozhodnutí. K tomu mohl
stěžovatel využít odvolání, na jehož podání má právo i dotčená veřejnost. Toto právo není
podmíněno podáním předchozího vyjádření ve zjišťovacím řízení. Je nelogické, aby stěžovatel
mohl brojit proti postupu žalovaného a) zásahovou žalobou, aniž by vyčkal rozhodnutí
o odvolání, ve kterém budou posuzovány tytéž důvody tvrzené nezákonnosti zjišťovacího řízení
(opomenutí zohlednit vyjádření dotčené veřejnosti). Závěry městského soudu jsou srozumitelné.
S ohledem na nepřípustnost žaloby bylo bezpředmětné, aby se městský soud zabýval věcnými
argumenty stěžovatele. Závěrem navrhl zamítnout kasační stížnost jako nedůvodnou.
[13] Žalovaný b) uvedl, že vůči stěžovateli v době podání žaloby neprováděl jakýkoliv úkon
ani jakkoliv jinak nezasahoval do jeho práv. Rozhodnutím z roku 2016 nemohl jakkoliv
zasáhnout do právního postavení stěžovatele. Setrvává taktéž na závěru, že stěžovatel se mohl
domáhat ochrany svých práv v odvolání proti negativnímu závěru zjišťovacího řízení a žaloba
proto byla dle §85 s. ř. s. nepřípustná. Shodně s žalovaným a) proto navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
[14] Vyjádření ke kasační stížnosti zaslala i osoba zúčastněná na řízení. Uvedla,
že se s napadeným usnesením ztotožňuje. Kasační stížnost považuje za nepřípustnou, protože
stěžovatel nenamítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. To je však jediný přípustný
důvod kasační stížnosti v případě odmítnutí žaloby.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadené usnesení městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] Soud se nejprve zamítal namítanou nepřípustností kasační stížnosti, kterou uplatnila
osoba zúčastněná na řízení. Osoba zúčastněná na řízení má pravdu v tom, že v případě odmítnutí
žaloby je jediným přípustným důvodem kasační stížnosti nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 1. 2006, čj. 2 As 45/2005-65). Stěžovatel však se závěry o důvodech pro odmítnutí žaloby
polemizuje a jeho kasační stížnost tudíž obsahuje projednatelné kasační námitky a je přípustná.
[17] Dále se soud zabýval námitkou vady řízení, která mohla mít vliv na rozhodnutí ve věci.
V případě její opodstatněnosti by totiž bylo na místě rozhodnutí zrušit, aniž by se Nejvyšší
správní soud zabýval věcnou správností napadeného usnesení, obdobně jako v případě
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na nevyrozumění všech v úvahu
přicházejících osob zúčastněných na řízení o jejich právu tato práva v řízení uplatňovat.
Judikatura Nejvyššího správního soudu již dříve dovodila, že institut osob zúčastněných na řízení
nachází uplatnění jen tam, kde má být vydáno rozhodnutí ve věci samé. Jedná se totiž o osoby,
které mohou být dotčeny právě rozhodnutím soudu ve věci samé. Pokud je návrh odmítán nebo
řízení zastaveno, k rozhodnutí soudu ve věci samé nedojde a osoby zúčastněné na řízení
tak nemohou být dotčeny. Pokud podmínky pro meritorní přezkum splněny nejsou, byla
by povinnost předsedy senátu vyrozumět zúčastněné osoby o probíhajícím řízení a vyzvat
je k vyjádření, zda budou uplatňovat práva podle §34 odst. 3 s. ř. s., ryze formalistická
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, čj. 1 As 55/2010-59). Je tedy
nadbytečné zabývat se tím, zda by stěžovatelem označené osoby vůbec mohly být osoby, které
by byly přímo dotčeny na svých právech a povinnostech zrušením napadeného rozhodnutí,
o čemž má navíc Nejvyšší správní soud značné pochybnosti.
[18] Před věcným přezkumem se Nejvyšší správní soud dále zabýval namítanou
nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je též vadou, ke které jsou správní soudy
povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum
rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí.
[19] Tato kritéria usnesení městského soudu splňuje. Je z něj plně seznatelné, proč soud
dospěl k závěru, že je žaloba nepřípustná. Stěžovatelem požadované vypořádání námitek
o zásahu do jeho veřejných subjektivních práv a předurčení výsledku řízení zásahem
žalovaného a) by bylo na místě pouze tehdy, pokud by soud projednával žalobu věcně. Pokud
však dospěl k závěru, že je nepřípustná, byl povinen odůvodnit toliko důvody nepřípustnosti.
Samotný zásah do veřejných subjektivních práv žalobce není zpravidla podstatný pro posouzení
přípustnosti žaloby. Je-li například žaloba podána opožděně, je zcela irelevantní, zda k zásahu
do veřejných subjektivních práv došlo nebo nikoliv. Stejná je situace i v této věci. Soud shledal
žalobu vůči žalovanému a) nepřípustnou z důvodu, že stěžovatel nepoužil jiné právní prostředky,
které měl k dispozici. Ani v tomto případě tedy není podstatné zkoumat, zda došlo nebo nedošlo
k zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatele nebo zda takový zásah předurčoval další
výsledek sporu. Soud pouze konstatoval, že se mohl bránit tvrzené nezákonnosti, která dle
tvrzení stěžovatele zasahuje do jeho práv, jiným způsobem. Vypořádání těchto žalobních námitek
tedy nebylo na místě a městský soud proto postupoval správně, když je nezohlednil.
[20] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatel nijak konkrétně nebrojil proti
závěrům městského soudu, pokud jde o odmítnutí žaloby vůči žalovanému b). Nejvyšší
správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.) a nepřísluší
mu proto, aby za stěžovatele domýšlel možné důvody nezákonnosti rozhodnutí městského
soudu, pokud jde o žalovaného b). V tomto rozsahu se proto usnesením městského soudu
nezabýval.
[21] Pokud jde o důvod odmítnutí žaloby proti žalovanému a), Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěry městského soudu. Mezi účastníky je nesporné, že předmětem
zjišťovacího řízení byl záměr podle §4 odst. 1 písm. c) zákona o posuzování vlivu na životní
prostředí („záměry uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu kategorii II a změny těchto záměrů, pokud změna
záměru vlastní kapacitou nebo rozsahem dosáhne příslušné limitní hodnoty, je-li uvedena, nebo které by mohly mít
významný negativní vliv na životní prostředí, zejména pokud má být významně zvýšena jeho kapacita a rozsah
nebo pokud se významně mění jeho technologie, řízení provozu nebo způsob užívání; tyto záměry a změny záměrů
podléhají posouzení vlivů záměru na životní prostředí, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení“). S ohledem
na to bylo podle §7 odst. 2 zákona o posuzování vlivu na životní prostředí cílem zjišťovacího
řízení „[z]jištění, zda záměr nebo jeho změna může mít významný vliv na životní prostředí, případně zda záměr
může samostatně nebo ve spojení s jinými významně ovlivnit území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti,
a zda bude posuzován podle tohoto zákona. Je-li výsledkem takového posouzení zjištění, že záměr má být
posuzován podle tohoto zákona, je předmětem zjišťovacího řízení také upřesnění podle odstavce 1.“ Podle §7
odst. 5 citovaného zákona platilo, že pokud dojde příslušný úřad k závěru, že záměr má být
posuzován podle tohoto zákona, vydá o tom odůvodněný písemný závěr. Pokud naopak dospěl
k závěru, že záměr nebo jeho změna nebudou posuzovány podle tohoto zákona, tedy
k negativnímu závěru zjišťovacího řízení, vydal o tom podle §7 odst. 6 rozhodnutí, které
je prvním úkonem v řízení.
[22] Uvedenou úpravu lze shrnout tak, že zjišťovací řízení se u záměrů uvedených v §7
odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí zaměřuje primárně na to, zda konkrétní
záměr bude nebo nebude, s ohledem na svůj dopad na životní prostředí, evropsky významnou
lokalitu nebo ptačí oblast, posuzován podle tohoto zákona. Za tím účelem je příslušný úřad
povinen přihlížet i k obdrženým vyjádřením dotčené veřejnosti [§7 odst. 3 písm. c) citovaného
zákona]. Dotčenou veřejností se podle §3 písm. i) bodu 1 zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí rozumí: „právnická osoba soukromého práva, jejímž předmětem činnosti je podle zakladatelského
právního jednání ochrana životního prostředí nebo veřejného zdraví, a jejíž hlavní činností není podnikání nebo
jiná výdělečná činnost, která vznikla alespoň 3 roky před dnem zveřejnění informací o navazujícím řízení podle
§9b odst. 1, případně před dnem vydání rozhodnutí podle §7 odst. 6, nebo kterou podporuje svými podpisy
nejméně 200 osob“. Tyto osoby tedy zjevně mají hájit veřejný zájem na ochraně životního prostředí
nebo veřejného zdraví a těchto veřejných zájmů se může dotknout pouze negativní závěr
zjišťovacího řízení. Pozitivní závěr zjišťovacího řízení má totiž za následek, že záměr bude
posuzován podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a bude tedy podroben důkladné
analýze z pohledu chráněných zájmů.
[23] Z citované úpravy je také zřejmé, že zjišťovací řízení není správním řízením, neboť
prvním úkonem v řízení je v případě negativního závěru zjišťovacího řízení až rozhodnutí podle
§7 odst. 6 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Do té doby se tedy ustanovení
správního řádu o správním řízení nepoužijí a úkony prováděné příslušným úřadem
ve zjišťovacím řízení je třeba považovat za faktické postupy, byť regulované zákonem
o posuzování vlivů na životní prostředí. Nezákonnost těchto postupů však může zasáhnout
do veřejných zájmů hájených dotčenou veřejností až v okamžiku, kdy v jejich důsledku dojde
k negativnímu závěru zjišťovacího řízení. Ačkoliv i v případě pozitivního závěru zjišťovacího
řízení totiž mohlo v jeho průběhu dojít k určitým nezákonnostem, nijak se to nedotkne veřejných
zájmů, které dotčená veřejnost hájí.
[24] Podle §7 odst. 6 věty čtvrtá a pátá zákona o posuzování vlivů na životní prostředí platí,
že oznamovatel a dotčená veřejnost mají právo podat odvolání proti rozhodnutí spočívajícímu
v negativním závěru zjišťovacího řízení. Splnění podmínek pro to, aby určitá osoba byla
považována za dotčenou veřejnost, se dokládá až v odvolání. Není proto důvod, aby odvolání
proti rozhodnutí podle §7 odst. 6, že záměr nebo jeho změna nebudou posuzovány podle tohoto
zákona, nebylo považováno pro dotčenou veřejnost za prostředek nápravy proti případným
nezákonným postupům příslušného úřadu ve zjišťovacím řízení, a to i pokud příslušný úřad
určitou osobu za dotčenou veřejnost nepovažuje. Dotčená veřejnost je v daném ustanovení
výslovně uvedena mezi osobami oprávněnými podat odvolání a odvolací správní orgán se bude
muset nepochybně zabývat i takovými vadami zjišťovacího řízení, které by mohly mít vliv
na zákonnost rozhodnutí. Ostatně sám stěžovatel uvádí, že si je vědom, že totožné argumenty
může použít i v odvolání proti rozhodnutí.
[25] Pokud by měl stěžovatel skutečně postavení dotčené veřejnosti a tudíž by k jeho vyjádření
mělo být při vydání rozhodnutí, za splnění dalších zákonných podmínek, přihlíženo, musel
by žalovaný b) jako odvolací správní orgán na tuto nezákonnost odpovídajícím způsobem
reagovat, například zrušením rozhodnutí a uložením žalovanému a), aby v rozhodnutí zohlednil
i vyjádření stěžovatele. Není tedy zřejmé, proč odvolání nemohlo případnou nezákonnost
napravit.
[26] Stěžovatelem namítaná pochybení ve zjišťovacím řízení mohou být v odvolacím řízení
přezkoumána; stěžovatel má proto k dispozici jiný právní prostředek nápravy, než je žaloba proti
nezákonnému zásahu. Jeho žaloba tedy byla městským soudem správně shledána nepřípustnou
podle §85 s. ř. s.
[27] Veřejný zájem namítaný stěžovatelem může být chráněn v odvolacím řízení, jakož
i případné pochybnosti o nepodjatosti úředních osob.
[28] Jestliže stěžovatel namítá, že pokud jde o rozdíl mezi zásahovou žalobou a žalobou proti
rozhodnutí, je klíčová forma zásahu, pak je třeba uvést, že se míjí s rozhodovacími důvody
městského soudu. Žaloba stěžovatele nebyla odmítnuta z toho důvodu, že by městský soud
považoval zásahy žalovaného a) za rozhodnutí žalovatelná podle §65 s. ř. s., ale protože
stěžovatel se mohl nápravy domáhat jinak, konkrétně podáním odvolání proti negativnímu
závěru zjišťovacího řízení.
[29] Stejně tak nelze souhlasit se stěžovatelem, že by mu postupem městského soudu byla
odepřena soudní ochrana podle jím uvedených ustanovení Listiny a Aarhuské úmluvy. K ochraně
těchto práv slouží řízení o odvolání a v případě jeho neúspěchu je dotčené veřejnosti
ustanovením §7 odst. 9 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí zajištěno právo na soudní
přezkum negativního závěru zjišťovacího řízení a to jak po stránce hmotné, tak procesní.
Nicméně v takovém případě je ochrana poskytována ve formě žaloby proti rozhodnutí podle
§65 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[31] Výroky o náhradě nákladů řízení se opírají o §60 odst. 1 větu první a §60 odst. 5 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených
ustanovení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným, kteří by jinak měli právo
na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jejich úřední činnosti.
Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti
s plněním povinností, které jí soud uložil. Žádné povinností jí však soudem uloženy nebyly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. října 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu