ECLI:CZ:NSS:2018:8.AZS.59.2018:59
sp. zn. 8 Azs 59/2018-59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: D. D.,
zastoupený Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3,
Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 7. 2017, čj. MV-74844-4/SO-2017,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2018,
čj. 31 A 264/2017-34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Úvod:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, zamítlo žádost žalobce o vydání povolení
k trvalému pobytu. Žalobce podal proti rozhodnutí odvolání, které Komise pro rozhodování
ve věcech cizinců zamítla. Žalobce proto podal žalobu ke krajskému soudu, který jí nevyhověl.
Proti rozsudku krajského soudu žalobce brojí kasační stížností.
Nejvyšší správní soud se musel zabývat nepřezkoumatelností soudního rozhodnutí, splněním
podmínky nepřetržitého pobytu na území a předmětem soudního řízení správního.
I.
[1] Žalobce podal 10. 7. 2014 žádost o prodloužení doby platnosti povolení k přechodnému
pobytu, která byla zamítnuta 2. 4. 2015. Dne 16. 3. 2015 požádal o povolení k trvalému pobytu,
který mu byl pravomocně zamítnut k 21. 12. 2015. Dne 22. 12. 2015 byl žalobci uložen výjezdní
příkaz. Následně 19. 1. 2016 podal žalobce žádost o vízum nad 90 dní, které mu 15. 2. 2016
nebylo uděleno. Dne 16. 2. 2016 požádal o povolení k přechodnému pobytu. Dne 15. 9. 2016
podal žalobce žádost o vydání povolení k trvalému pobytu jako rodinný příslušník občana
Evropské unie. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, žádost zamítlo s tím,
že žalobce nesplnil podmínku dvouletého nepřetržitého pobytu na území. Žalobce pobýval
na území na základě §87y zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
(dále „zákon o pobytu cizinců), a dle ministerstva nelze tuto dobu započítat do nepřetržitého
přechodného pobytu dle §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí blanketní odvolání ke Komisi pro rozhodování ve věcech
pobytu cizinců, která jej zamítla. Uvedla, že orgán prvního stupně správně zjistil skutkový stav.
Žalobce skutečně nenaplnil podmínku dvouletého nepřetržitého pobytu na území pro udělení
povolení k trvalému pobytu rodinnému příslušníku občana EU.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Brně. Namítl,
že splnil podmínku dvouletého nepřetržitého pobytu na území. Žalovaná i orgán prvního stupně
totiž nepřihlédli k §18 písm. e) zákona o pobytu cizinců, dle kterého je rodinný příslušník
občana EU oprávněn pobývat tři měsíce bez víza na území. Podmínku předchozí ztráty
krátkodobého víza, kterou stanoví uvedené ustanovení, označil za rozpornou s čl. 6 odst. 2
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných
příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, a dovolával se přímo
aplikace unijní právní úpravy.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Uvedl, že žalobce pobýval na území na základě fikce
přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU (§87y zákona o pobytu cizinců). Není tak
splněna podmínka pro užití §18 písm. e) téhož zákona, tedy ztráta krátkodobého víza. Směrnice
2004/38/ES se neuplatní; §18 písm. e) citovaného zákona ji neprovádí, a proto před ním nemá
přednost. Dále uvedl, že žalobce obdržel výjezdní příkaz a dobu, kterou strávil na území na jeho
základě nelze považovat za oprávněnou a započitatelnou do nepřetržitého pobytu.
III.
[5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností opírající se o důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[6] Namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku aplikace §18 písm. e) zákona
o pobytu cizinců a čl. 6 směrnice 2004/38/ES. Rozhodnutí krajského soudu je nedostatečně
odůvodněno. Stěžovatel tvrdí, že splnil podmínku dvouletého nepřetržitého pobytu na území.
[7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu a setrval na svém právním
názoru z předcházejících fází řízení.
V.
[9] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat nepřezkoumatelností rozsudku krajského
soudu, a to jak z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), tak i k námitce stěžovatele. Stěžovatel
namítl, že odůvodnění rozsudku je nedostatečné, nesprávné a nepřesvědčivé. Nejvyšší správní
soud však neshledal tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Z rozsudku
je zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci obsaženou v návrhu a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní
normy. Krajský soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele; z odůvodnění rozsudku je zřejmé,
proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v návrhu a proč uplatněné námitky považoval
za liché, mylné nebo vyvrácené. Konkrétně úvahy ohledně aplikace §18 písm. e) zákona o pobytu
cizinců a čl. 6 směrnice 2004/38/ES jsou jasné a srozumitelné.
[12] Protože Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným,
přistoupil k věcnému přezkoumání namítané vady.
[13] V řízení o kasační stížnosti má stěžovatel za to, že byla nesprávně posouzena podmínka
dvouletého nepřetržitého pobytu na území. Za zásadní považuje možnost užití §18 písm. e)
zákona o pobytu cizinců k tomu, aby jím vyplnil přetržku oprávněného pobytu od 22. 12. 2015
do 16. 2. 2016. Tuto otázku kladl již v řízení o žalobě a krajský soud ji k žalobní námitce
vypořádal.
[14] Nejvyšší správní soud však upozorňuje, že žalovaná ve svém rozhodnutí uvedla, že ode
„dne 10. 7. 2014 je odvolatel oprávněně přítomen na území dle ustanovení §87y zákona o pobytu cizinců,
s přetržkou od 22. 12. 2015 do 15. 2. 2016, ale ani tento pobyt není započitatelným do doby nepřežitého pobytu
na území“. Správní orgán prvního stupně pak na str. 5 svého rozhodnutí doslova uvedl, že „[o]de
dne 10. 7. 2014 je [stěžovatel] oprávněně přítomen na území ČR dle ust. 87y zák. č. 326/1999 Sb., ale ani
tento pobyt není, jak již bylo uvedeno výše, započitatelným do doby nepřetržitého pobytu na území.“ Dle názoru
žalované i orgánu prvního stupně nelze započítat dobu trvání fikce přechodného pobytu
rodinného příslušníka občana EU do doby nepřetržitého pobytu. Není tedy pravda, že rozhodnutí
prvního stupně je odůvodněno tím, že stěžovatel neměl od 22. 12. 2015 do 16. 2. 2016 žádným
zákonným způsoben upravený pobyt a žalovaný jeho názor potvrdil, jak uvádí stěžovatel
v žalobě.
[15] I v případě, že by stěžovatel přebýval oprávněně na území po dobu tří měsíců a tato doba
by byla započitatelná do nepřetržitého pobytu, nesplnil by dle názoru žalované podmínku dvou
let nepřetržitého pobytu. Stěžovatel tedy učinil předmětem řízení před správními soudy otázku,
která nemohla ovlivnit výsledek správního řízení a míjí se s důvodem, pro který byla jeho žádost
zamítnuta. Stěžejní byl pro správní orgány názor, že pobyt na území dle §87y zákona o pobytu
cizinců není započitatelným do doby nepřežitého pobytu na území, který stěžovatel žalobou
nenapadl.
[16] Správní soudy poskytují na návrh ochranu veřejným subjektivním právům (§2
a §5 s. ř. s.) Dle §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává soud napadené výroky v mezích žalobních
bodů. Smyslem uvedení žalobních bodů [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je jednoznačné ustavení
rámce požadovaného soudního přezkumu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu čj. 4 As 3/2008-78). S ohledem na dispoziční zásadu krajský soud správně
omezil svůj přezkum jen na otázku položenou stěžovatelem.
[17] Stěžovatel v souladu s §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. vymezil, z jakých důvodů považuje
výrok rozhodnutí za nezákonný; posouzení tohoto žalobního bodu však nemohlo mít vliv
na výsledek správního řízení (viz bod [15]). Stěžovatel se žalobou míjí s podstatou argumentace
správních orgánů. Účelem správního soudnictví je rozhodovat ve věcech, které mají dopad
do subjektivních práv fyzických a právnických osob, zcela jistě se nejedná o „soudnictví pro
soudnictví“. Mají-li správní soudy poskytovat efektivní ochranu v přiměřeném čase, musejí
se materiálně zabývat pouze věcmi, které mají skutečný dopad do postavení žalobců. Maličkostmi
se soud nezabývá. Pokud by byly soudy nuceny materiálně přezkoumávat každou žalobní námitku
i v případě, že zjevně nemůže ovlivnit výsledek správního řízení, mohlo by to vést
až k ochromení soudní kontroly správních orgánů. Takový stav je nežádoucí.
[18] Odpovědnost za formulaci žalobních bodů má stěžovatel. Pokud učiní předmětem řízení
před krajským soudem námitku, která se míjí s důvody, pro které bylo rozhodnuto, a její
posouzení nemůže mít vliv na výsledek správního řízení, krajský soud by ji neměl materiálně
přezkoumávat. V takovém případě by se měl omezit pouze na vyřčení toho, že jakékoliv
její posouzení nemůže mít vliv na výsledek správního řízení a žalobu zamítnout. Opačný výklad
by vedl k nesmyslné situaci, jelikož by se soudy musely materiálně vyjadřovat k závěrům, ačkoliv
by jejich korekce či změna nemohla žádným způsobem zasáhnout do právního postavení
žalobců.
[19] Krajský soud tedy neměl žalobní bod materiálně přezkoumávat. Jedná se však o pouhý
nesprávný právní názor soudu v odůvodnění, který může Nejvyšší správní soud korigovat
(usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 15/2007-75).
VI.
[20] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. července 2018
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu