ECLI:CZ:NSS:2018:9.AFS.196.2018:42
sp. zn. 9 Afs 196/2018 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně:
Czechoslovak Spirit s.r.o., se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, zast. Mgr. Jaromírem
Kráčalíkem, advokátem se sídlem Lipová alej 3205/6, Hodonín, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 5. 2016, č. j. 20757-4/2016-900000-304.4, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) REMY
COINTREAU CZECH REPUBLIC s.r.o., se sídlem Pod Klaudiánkou 1174/4b, Praha 4,
zast. Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem Komenského nám. 56/10, Brandýs nad
Labem, a II) Mast-Jägermeister SE, reg. č. HRB 7599, se sídlem Jägermeisterstrasse 7-15,
382 96 Wolfenbüttel, SRN, zast. JUDr. Janem Bělohradským, advokátem se sídlem
Interbrigády 949/3, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 3. 2018, č. j. 65 Af 94/2016 - 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu
pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 28. 8. 2015, č. j. 59340/2015-580000-31.
Správce daně rozhodl dle §42d odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), o zabrání 3 294 ks lihoviny
Jägermeister o obsahu balení 1 litr a obsahu lihu 35 % (dále jen „vybrané výrobky“), které byly
zajištěny rozhodnutími ze dne 6. 3. 2012, č. j. 2077/2012-136200-033 a č. j. 2077-2/2012-136200-
033.
[2] Na základě kontroly provedené dne 5. 3. 2012 v provozovně společnosti HOPI s.r.o.
zajistil správce daně dle §42a odst. 2 zákona o spotřebních daních vybrané výrobky. Kontrolou
dokladů, které byly ke zboží předloženy, vzniklo správci daně podezření, že doklady jsou
pozměněné nebo že údaje v nich uvedené jsou nesprávné či nepravdivé. Nebylo tedy dostatečně
prokázáno zdanění vybraných výrobků při uvedení do volného daňového oběhu, ani oprávněné
nabytí vybraných výrobků za ceny bez daně. Dne 4. 4. 2012 bylo provedeno místní šetření
u stěžovatelky, která potvrdila, že byla dodavatelem vybraných výrobků. Doložila kupní smlouvu
uzavřenou dne 19. 2. 2012 mezi ní jako kupujícím a společností MISTERA s.r.o. v likvidaci jako
prodávajícím, fakturu vystavenou prodávajícím, platební příkaz na úhradu kupní ceny a fakturu
na prodej vybraných výrobků s místem dodání v provozovně společnosti HOPI s.r.o.
[3] Dne 18. 4. 2012 vyzvala Policie České republiky (dále jen „policie“) správce daně k vydání
zajištěných vybraných výrobků jako věci důležité pro trestní řízení. Usnesením ze dne 4. 6. 2012
rozhodla policie o vydání vybraných výrobků stěžovatelce. Z odůvodnění usnesení vyplývá,
že vybrané výrobky byly podvodně získány ze strany neznámého pachatele dne 16. 2. 2012 tak,
že tento pod záminkou zajištění přepravy zboží naložil u osoby zúčastněné na řízení II) 33 ks
palet s lihovinou zn. Jägermeister s tím, že toto zboží mělo být dopraveno osobě zúčastněné
na řízení I), k čemuž nedošlo. Dle policie koupila stěžovatelka vybrané výrobky od společnosti
MISTERA s.r.o. v likvidaci v dobré víře, nabyla k nim tedy vlastnické právo. Ke stížnosti osoby
zúčastněné na řízení II) Okresní státní zastupitelství v Rokycanech usnesením ze dne 25. 7. 2012
zrušilo usnesení policie o vydání vybraných výrobků stěžovatelce z důvodu pochybností
o vlastnictví věcí. V návaznosti na to rozhodla policie o uložení vybraných výrobků do úschovy
Okresního soudu v Rokycanech (dále jen „okresní soud“) s upozorněním, aby osoby,
které si na věc činí nárok, tento uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních u uvedeného
soudu.
[4] Rozhodnutím ze dne 11. 6. 2012 oznámil správce daně stěžovatelce zahájení řízení
o zajištěných vybraných výrobků ve smyslu §42b odst. 1 zákona o spotřebních daních. Toto
řízení správce daně ukončil konstatováním, že nelze určit konkrétního vlastníka vybraných
výrobků, a proto vydal výše uvedené rozhodnutí o jejich zabrání s tím, že se jejich vlastníkem
stává stát. V odvolání stěžovatelka namítala, že určení vlastnického práva je předmětem soudního
řízení u okresního soudu. Rozhodnutí správce daně je tudíž předčasné. Je rovněž nesprávné,
neboť §42d odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních lze aplikovat pouze v situace, kdy není
znám vlastník vybraných výrobků. Stěžovatelka své vlastnické právo doložila. Vybrané výrobky
nabyla v dobré víře, uhradila za ně kupní cenu a není dán důvod neplatnosti kupní smlouvy.
[5] V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že na základě učiněných
zjištění o porušení režimu podmíněného osvobození od daně byly splněny podmínky
pro zajištění vybraných výrobků dle §42 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních. Zajistí-li
správce daně vybrané výrobky a nerozhodne poté o jejich uvolnění dle §42c odst. 1 zákona
o spotřebních daních, je povinen postupovat dle §42d téhož zákona. Jelikož k vybraným
výrobkům uplatňuje vlastnické právo stěžovatelka i osoba zúčastněná na řízení II) a vlastníka
nelze jednoznačně určit, byl dán důvod pro jejich zabrání dle písm. b) citovaného ustanovení.
Výsledek řízení vedeného před okresním soudem (které bylo přerušeno do doby ukončení řízení
vedeného správcem daně) by na osud vybraných výrobků neměl vliv. Pokud by byl vlastník
určen, následkem by bylo jejich propadnutí státu (namísto jejich zabrání). Dle žalovaného
nenabyla stěžovatelka vlastnické právo v dobré víře. Vzhledem k okolnostem nákupu musela mít
pochybnosti o původu zboží a prodávajícím.
[6] Krajský soud přisvědčil názoru žalovaného, že vyřešení otázky vlastnického práva
ve sporu před okresním soudem nebylo z hlediska následků daňového řízení relevantní.
Stěžovatelka neuvedla, jaký vliv by tato otázka měla na naplnění podmínek pro zajištění
a následné rozhodnutí dle §42d zákona o spotřebních daních. Správce daně rozhodl o zabrání
vybraných výrobků poté, co byly tyto výrobky zajištěny na základě zjištění, že nebylo prokázáno
jejich zdanění, popř. jejich oprávněné nabytí za ceny bez daně, a že předložené doklady nejsou
pravdivé. Za takové situace se otázka vlastnického práva řeší pouze při rozhodování o tom,
zda dojde k jejich propadnutí nebo zabrání. Výsledek je však stejný, vybrané výrobky se stanou
vlastnictvím státu. Rozhodná je tedy pouze skutečnost, zda s výrobky bylo nakládáno dle §42
odst. 1 nebo 2 zákona o spotřebních daních. Řízení o zajištěných vybraných výrobcích
je na soudním řízení o určení vlastnického práva nezávislé. Správní orgán si může o vlastnictví
učinit vlastní úsudek jakožto o předběžné otázce.
[7] Dle krajského soudu byly ve správním řízení dány pochybnosti o tom, kdo je vlastníkem
vybraných výrobků i o pravdivosti údajů uvedených v předložených dokladech. Bylo prokázáno,
že vybrané výrobky byly odcizeny na území Německa a dopraveny do tuzemska, aniž by byla
uhrazena spotřební daň. Neexistují listiny prokazující jejich původ a jejich celní či daňovou
historii. Za této situace byl správce daně oprávněn postupovat dle §42d zákona o spotřebních
daních, neboť pro uvolnění zajištěných vybraných výrobků (§42c zákona) nebyly splněny
podmínky, a jiný typ rozhodnutí nepřipadá v úvahu. Není-li vlastník zajištěných výrobků znám,
připadá v úvahu pouze rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků dle 42d odst. 1 písm. b) zákona
o spotřebních daních. Citované ustanovení dopadá i na situace, kdy se k vlastnictví vybraných
výrobků hlásí více subjektů, neboť ani zde není vlastník znám.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že v průběhu správního
řízení předložila nabývací titul k vybraným výrobkům i doklad o úhradě kupní ceny. Nemohla
vědět, že předmět kupní smlouvy pochází z trestné činnosti a že spotřební daň není uhrazena.
Poukázala na §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni
19. 2. 2012, podle nějž bylo možno nabýt vlastnické právo od nevlastníka. Nesouhlasí se závěrem
žalovaného, že měla získat pochybnosti o původu zboží kvůli tomu, že se dodavatel nacházel
v likvidaci. Likvidátor může uzavírat nové smlouvy, kterými likviduje majetek společnosti jeho
prodejem, k čemuž došlo v posuzovaném případě. Stěžovatelka připisovala rychlost transakce
a její výhodnost právě snaze likvidátora o co nejrychlejší a nejefektivnější dosažení účelu
likvidace.
[9] Krajský soud se však otázce dobré víry při nabytí vlastnického práva zcela vyhnul.
Nesprávně proto posoudil skutkový stav, neboť měl dovodit, zda je vlastníkem stěžovatelka
či někdo jiný. Je v rozporu se zákonem a se zásadou libovůle dovozovat, že vlastník zboží znám
není. Nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že otázka vlastnictví není pro posuzovanou
věc relevantní. Tato otázka určuje povahu rozhodnutí o dalším osudu zajištěného zboží. Zatímco
rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků je individuálním právním aktem zasahujícím
do sféry jedince, o zabrání výrobků lze rozhodnout ochranným opatřením. Odlišuje-li
zákonodárce zabrání a propadnutí věci, nelze tyto pojmy zaměňovat s odkazem na to, že výsledek
obou institutů je shodný, tj. nabytí vlastnického práva státem.
[10] Rovněž vytýká krajskému soudu nedostatečné vypořádání se s námitkou zániku zajištění
na základě rozhodnutí policie ze dne 4. 6. 2012 o vydání vybraných výrobků stěžovatelce.
III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení II)
[11] Žalovaný ve svém vyjádření zpochybnil dobrou víru stěžovatelky při nabytí vlastnického
práva. Poukázal na výpověď jednatele dodavatele MISTERA s.r.o. v likvidaci, při níž uvedl,
že se tato společnost zabývala stavební a obchodní činností a obchod s alkoholem se uskutečnil
jen jednou, přičemž údaj o uhrazení spotřební daně byl do kupní smlouvy uveden na základě
požadavku stěžovatelky. Ke dni uzavření kupní smlouvy se dodavatel navíc nacházel v likvidaci.
Stěžovatelka tedy musela mít minimálně pochybnosti o původu zboží a prodávajícím. Likvidátor
společnosti nebyl oprávněn uzavřít novou smlouvu za situace, kdy se nejednalo o „ukončení
nevyřízeného obchodu“. Krom toho k vybraným výrobkům uplatňovala vlastnické právo i osoba
zúčastněná na řízení II). Správce daně rozhodne o zabrání vybraných výrobků nejen tehdy, pokud
jejich vlastník není znám, ale i v případě, kdy není známo, komu vůbec svědčí vlastnické právo.
Z dikce §42d odst. 1 zákona o spotřebních daních vyplývá, že není třeba, aby správní orgány
vždy a za všech okolností zjišťovaly vlastníka vybraných výrobků. V opačném případě by ztrácelo
písm. b) smysl. Z hlediska „osudu“ vybraných výrobků je lhostejné, zda je rozhodnuto o jejich
propadnutí nebo zabrání. Není tedy třeba určit vlastníka. Vyčkávání na výsledek sporu o určení
vlastnictví by byl neúčelný a nehospodárný. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[12] Ke kasační stížnosti se vyjádřila rovněž osoba zúčastněná na řízení II). Uvedla, že krajský
soud se s tvrzeními stěžovatelky řádně vypořádal a jeho rozsudek je správný. Plně se ztotožnila
s vyjádřením žalovaného a shodně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatelka namítá důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[15] Soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., která má spočívat v tom, že se krajský soud nevypořádal s námitkou zániku zajištění
na základě rozhodnutí policie. Stěžovatelka v žalobě poukazovala na rozhodnutí policie v rámci
žalobní námitky zabývající se existencí vlastnického práva k vybraným výrobkům. Dovozovala,
že její vlastnické právo deklarovala i policie v rozhodnutí o vydání vybraných výrobků. Krajský
soud se této námitce věnoval v bodě 15 rozsudku, kde stěžovatelce vytkl neúplnost její žalobní
námitky. Jakkoliv stěžovatelka dovozovala existenci svého vlastnického práva, neuvedla, jaký by
vyřešení této otázky mělo vliv na posouzení rozhodné otázky, zda s vybranými výrobky bylo
nakládáno způsobem uvedeným v §42 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních. Krajský soud
vyjádřil jasný názor, že pro úspěch ve věci nestačilo pouze tvrdit a prokazovat vlastnické právo,
současně bylo nutné tvrdit a prokázat, že nebyly splněny podmínky pro zajištění vybraných
výrobků a následné rozhodnutí podle §42d téhož zákona. Rovněž poukázal na skutečnost,
že rozhodnutí policie o vydání vybraných výrobků stěžovatelce nemohlo vést k zániku zajištění
vybraných výrobků, nadto za situace, kdy toto rozhodnutí bylo pro nesoulad se zákonem
zrušeno. Kasační námitce proto nelze přisvědčit. Krajský soud se uvedeným žalobním bodem
zabýval, přičemž je zcela zřejmé, jakými úvahami byl při jeho posouzení veden a k jakému závěru
na jejich základě dospěl.
[16] Poté soud přistoupil k posouzení kasační stížnosti z důvodu tvrzené nezákonnosti
a shledal, že ani v tomto bodě není kasační stížnost důvodná.
[17] Z §42d odst. 1 zákona o spotřebních daních (ve znění platném do 31. 12. 2015) plyne,
že [p]okud správce daně nerozhodne o uvolnění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku, rozhodne o jejich
a) propadnutí v případě, že je vlastník těchto výrobků nebo dopravního prostředku znám, nebo
b) zabrání v ostatních případech.
[18] Uvolnění zajištěných vybraných výrobků (nebo dopravního prostředku) upravuje §42c
zákona o spotřebních daních. Dle odst. 1 písm. a) citovaného ustanovení (ve znění platném
do 31. 12. 2015) [s]právce daně rozhodne o uvolnění zajištěných vybraných výrobků, pokud se prokáže,
že s nimi nebylo nakládáno způsoby uvedenými v §42 odst. 1 nebo 2.
[19] O zajištění vybraných výrobků rozhodl správce daně z důvodu uvedeného v §42 odst. 2
písm. b) a c) zákona o spotřebních daních. Citované ustanovení ve znění platném do 31. 12. 2012
stanovilo, že [n]ejedná-li se o vybrané výrobky pro osobní spotřebu nebo není-li prokázáno oprávněné nabytí
vybraných výrobků za ceny bez daně, celní úřad nebo celní ředitelství tyto vybrané výrobky zajistí, jestliže
a) jsou skladovány bez dokladu uvedeného v §5,
b) údaje uvedené na dokladu podle písmene a) jsou nesprávné nebo nepravdivé, nebo
c) doklad uvedený v písmenu a) je pozměněný nebo padělaný.
[20] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že směrnice Rady 2008/118/ES ze dne
16. 12. 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS, sankce
za nedodržení povinnosti přepravovat či skladovat vybrané výrobky s vyžadovanými doklady
přímo nestanoví, což je ve vztahu práva EU a vnitrostátního práva pravidlem. Logicky to vede
k tomu, že si členské státy sankce za nedodržení předpisů stanoví samy (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 10 Afs 148/2014 - 70).
[21] Z výše uvedených ustanovení zákona o spotřebních daních vyplývá, že správce daně má
pouze dvě možnosti, jak může řízení o zajištěných vybraných výrobcích ukončit. Buďto zajištěné
výrobky uvolní (§42c), nebo naopak rozhodne o jejich propadnutí či zabrání (§42d). O jejich
uvolnění rozhodne, prokáže-li se, že s nimi nebylo nakládáno způsoby uvedenými v §42 odst. 1
nebo 2 zákona o spotřebních daních. V opačném případě postupuje dle §42d zákona. Jinými
slovy, správce daně vydá rozhodnutí podle §42d odst. 1 zákona o spotřebních daních poté,
co bylo prokázáno, že s výrobky bylo nakládáno některým ze způsobů uvedených v §42 odst. 1
nebo 2 téhož zákona.
[22] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nijak nezpochybňuje závěr správních orgánů,
že v posuzovaném případě bylo s vybranými výrobky nakládáno způsobem uvedeným v §42
odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních, má soud za prokázané, že vybrané výrobky nebyly
určeny pro osobní spotřebu, nebyly oprávněně nabyty za ceny bez daně a byly skladovány
na základě dokladu, na němž byly uvedeny nesprávné nebo nepravdivé údaje. Předpoklady
pro postup dle §42d odst. 1 citovaného zákona tedy byly naplněny. Mezi účastníky řízení zůstala
spornou toliko otázka, zda správce daně za této situace s přihlédnutím k okolnostem případu
oprávněně rozhodl o zabrání vybraných výrobků z důvodu, že jejich vlastník nebyl znám.
[23] Správce daně pochopitelně nemůže libovolně „volit“ mezi jednotlivými způsoby,
kterými ukončí řízení o zajištěných vybraných výrobcích. V duchu zásady legality musí
rozhodnout způsobem, který zákon pro danou situaci předvídá. Jak vyplývá z předestřené dikce
zákona o spotřebních daních (§42d odst. 1), nutným předpokladem pro vydání rozhodnutí
o propadnutí vybraných výrobků je neexistence předchozího rozhodnutí o jejich uvolnění
a okolnost, že je znám jejich vlastník. Tímto způsobem lze ukončit řízení o zajištěných vybraných
výrobcích pouze tehdy, pokud o vlastníkovi zajištěných vybraných výrobků nepanují žádné
pochybnosti. Není-li splněn tento předpoklad, nemůže správce daně rozhodnout o propadnutí
zajištěných vybraných výrobků a nezbývá mu než rozhodnout o jejich zabrání. To znamená,
že o zabrání zajištěných vybraných výrobků rozhodne správce daně tehdy, neuplatňuje-li
vlastnické právo žádná osoba, a dále ve všech případech, kdy panují důvodné pochybnosti
o konkrétním vlastníkovi nebo o tom, které konkrétní osobě vlastnické právo svědčí,
např. z důvodu plurality osob, které k věci vlastnické právo uplatňují.
[24] K takové situaci došlo i v posuzované věci. Stěžovatelka sice předložila nabývací titul
(kupní smlouvu se společností MISTERA s.r.o. v likvidaci), avšak správce daně v průběhu řízení
o zajištěných vybraných výrobcích zjistil, že tyto byly před jejich nabytím ze strany prodávajícího
odcizeny na území Německa a celá transakce byla vyšetřována orgány činnými v trestním řízení
jako podvod. Tvrzení stěžovatelky, že vybrané výrobky nabyla v dobré víře, bylo na základě
zjištěných skutečností kvalifikovaně zpochybněno v daňovém i trestním řízení. Jakkoliv policie
v usnesení o vydání vybraných výrobků konstatovala, že není pochyb o jejím vlastnickém právu,
nelze odhlédnout od toho, že toto usnesení následně Okresní státní zastupitelství v Rokycanech
pro nesoulad se zákonem zrušilo. Poukázalo na to, že k věcem uplatňuje vlastnické právo nejen
stěžovatelka, ale i osoba zúčastněná na řízení II). V takovém případě lze dle §80 odst. 1 zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, věc vydat
jen tehdy, jestliže vzhledem ke zjištěným okolnostem o uplatněném právu na věc ze strany
konkrétní osoby nevznikají žádné pochybnosti. Okresní státní zastupitelství v Rokycanech
však shledalo, že takové pochybnosti zde panují a vyjmenovalo konkrétní důvody,
pro které lze o dobré víře stěžovatelky pochybovat (nabytí od likvidované společnosti, kupní cena
byla nižší než cena obvyklá, absence dokladů prokazujících původ či historii zboží). Právě na toto
usnesení se správce daně v rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků odkazoval. Rovněž žalovaný
poukazoval na nestandardní okolnosti obchodu, z nichž bylo možno nabýt pochybnosti
o původu zboží a prodávajícím. Nejvyšší správní soud považuje v tomto kontextu
za nestandardní minimálně to, že údaj o úhradě spotřební daně byl na faktuře doplněn na základě
požadavku stěžovatelky a že tato nedisponovala žádnými listinami, které by prokazovaly původ
či jakoukoliv (celní nebo daňovou) historii zboží. Správní orgány tedy předestřely pádné
argumenty, pro které nebylo lze považovat vlastnictví vybraných výrobků ze strany stěžovatelky
za nesporné. Současně však správní orgány neměly dostatek poznatků, aby mohly jednoznačně
prohlásit, že vlastníkem je jiná osoba [osoba zúčastněná na řízení II)], neboť ta svou procesní
aktivitu v daňovém řízení směřovala k popření vlastnického práva stěžovatelky.
[25] Cílem řízení o zajištěných vybraných výrobcích není zjišťování a určení jejich skutečného
vlastníka, nýbrž prokázání, zda s nimi bylo nakládáno způsoby uvedenými v §42 odst. 1 nebo 2
zákona o spotřebních daních. Potvrdí-li se tato skutečnost, dojde k zabavení vybraných výrobků
a jejich převedení do vlastnictví státu. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že tento
následek je sankcí za porušení zákona o spotřebních daních (viz rozsudek ze dne 3. 3.
2010, č. j. 1 Afs 12/2010 - 107). Správní orgány se otázce vlastnického práva věnovaly v rozsahu
nezbytném pro popsaný účel daňového řízení. Jestliže po provedeném daňovém řízení nemohl
být vlastník jednoznačně identifikován, tj. v dikci zákona nebyl znám, postupoval správce daně
v souladu se zákonem, když řízení ukončil vydáním rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků
dle §42d odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních.
V. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými, proto kasační stížnost
zamítl. (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[27] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[28] Výrok ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení vychází z §60 odst. 5 s. ř. s., podle
něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a z důvodů hodných zvláštního zřetele ji
může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoby
zúčastněné na řízení neplnily žádné povinnosti, které by jim soud uložil, přičemž nebyly shledány
ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu