ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.131.2017:33
sp. zn. 9 As 131/2017 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň
JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) Zemědělské
družstvo "Agroholding" se sídlem v Bernarticích, se sídlem Bernartice 111, b) Ing. P. Š.,
oba zast. JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Horní Lipová 271, Lipová-lázně, proti
žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 10. 2013, č. j. SPU 416196/2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce a)
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 9 A 209/2013 - 104,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci a) se v rac í soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč,
který mu bude zaplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce
JUDr. Igora Krajčíka, advokáta se sídlem Horní Lipová 271, Lipová-lázně, do 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce a) (dále také „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného specifikovanému tamtéž. Žalovaný jím zamítl odvolání a potvrdil
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj,
Pobočky Jeseník, ze dne 28. 6. 2013, č. j. SPU 210190/2013, kterým byl schválen návrh
komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Tomíkovice podle §11 odst. 4 zákona
č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“).
[2] Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil naplnění formálních náležitostí kasační stížnosti.
Shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem [§102 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].
Dospěl nicméně k závěru, že kasační stížnost je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s., protože
námitky v ní obsažené nelze podřadit pod §103 odst. 1 s. ř. s., případně nebyly řádně uplatněny
v řízení před městským soudem.
[3] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. [k]asační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které
jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[4] Ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. obsahuje typové důvody nezákonnosti rozsudku
krajského soudu. Z povahy věci přitom plyne, že tyto důvody musí směřovat proti tomuto
rozsudku, tj. buď proti důvodům, které krajský soud vedly k jeho rozhodnutí, nebo proti jeho
postupu v řízení o žalobě. Jiné důvody logicky nemohou vést ke zrušení napadeného rozsudku
a podle citovaných ustanovení jsou nepřípustné.
[5] Dále je podstatné, aby veškeré důvody, u kterých to není vyloučeno jejich povahou, byly
uplatněny již ve lhůtě pro podání žaloby. K později uplatněným důvodům, a to ať už v řízení
o žalobě nebo v řízení o kasační stížnosti, nelze přihlížet (§71 odst. 2, věta třetí, s. ř. s., §104
odst. 4 s. ř. s.).
[6] Žádná z námitek, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti, těmto kritériím nevyhovuje.
[7] Zaprvé brojí proti tomu, že komplexní pozemkové úpravy byly zahájeny z podnětu
dřívějšího Pozemkového fondu České republiky, přestože ten v rozhodné době spravoval pouze
5,4% pozemků v daném katastrálním území. Totožnou námitku uplatnil již v žalobě a městský
soud v napadeném rozsudku pečlivě vysvětlil, proč je irelevantní (str. 5 odst. 5 až str. 6
odst. 2 napadeného rozsudku). Zejména uvedl, že podle §6 zákona o pozemkových úpravách
je řízení o pozemkových úpravách vždy zahajováno z moci úřední a že správní orgán prvního
stupně disponuje správním uvážením ohledně existence podmínek pro zahájení řízení
(důvodnost, naléhavost a účelnost zahájení pozemkových úprav). Není tedy podstatné, kdo dá
k zahájení řízení podnět. Stěžovatel v kasační stížnosti oproti těmto důvodům postavil totožné
tvrzení jako v žalobě, tedy že řízení bylo zahájeno z podnětu menšinového vlastníka pozemků,
a míjí se tedy s rozhodovacími důvody městského soudu.
[8] Zadruhé namítá, že ve věci rozhodovali podjatí úředníci, neboť se jedná o tytéž úředníky,
kteří ještě v době existence Pozemkového fondu podali podnět k zahájení komplexních
pozemkových úprav, a že o odvolání mělo rozhodovat Ministerstvo zemědělství. Také tato
námitka byla shodně prezentována v žalobě a městský soud na ni vyčerpávajícím způsobem
reagoval v napadeném rozsudku (str. 6 odst. 3 až str. 8 odst. 1). Na podkladě zákonné úpravy
vysvětlil, že od 1. 1. 2013 vykonává působnost v této oblasti namísto ministerstva Státní
pozemkový úřad a že tedy ve věci v obou stupních rozhodovaly správní orgány, které k tomu
měly pravomoc. Stěžejní je pasáž odůvodnění, ve které objasnil svůj nesouhlas s tím, jak
stěžovatel pojímá podjatost. Pozemkový fond nepodával žádnou žádost, o které by mělo být
rozhodováno, nešlo o nic jiného než o podnět k zahájení řízení vedeného z úřední povinnosti.
Navíc nebyl jediným subjektem, který tento podnět podal. Městský soud dále prověřil, jaké
konkrétní úřední osoby ve věci figurovaly, a zjistil, že se rozhodně nejednalo o „tytéž úředníky“,
jak o nich hovoří stěžovatel. I pokud by byla stěžovatelova námitka chápána jako námitka
systémové podjatosti v tom směru, že všechny úřední osoby byly zaměstnanci státu, který sám
měl na výsledku věci zájem, nebyla by důvodná. Také v tomto případě stěžovatel v kasační
stížnosti proti propracovanému odůvodnění městského soudu postavil zcela totožnou
argumentaci jako v žalobě. Je nasnadě, že v této podobě nemohly jeho námitky obstát, neboť
ani náznakem nereagují na odůvodnění napadeného rozsudku.
[9] Zatřetí tvrdí, že žalovaný se věcí vůbec nezabýval; odůvodnění napadeného rozhodnutí
je z většiny kopií prvostupňového rozhodnutí. Na žalobní bod shodného znění městský soud
nadstandardním způsobem reagoval (str. 8 odst. 3 napadeného rozsudku). Zmínil, že úroveň
odůvodnění rozhodnutí o odvolání je do značné míry předurčena kvalitou
argumentace odvolatele. Podstatné je zejména jeho vysvětlení, že žalovaný vypořádal všechny
odvolací námitky a že jeho odůvodnění je zcela přezkoumatelné. Ostatně, i kdyby se jednalo
o totožné argumenty jako v prvostupňovém rozhodnutí, automaticky to nesvědčí opačnému
závěru. Stěžovatel v reakci na to v kasační stížnosti pouze zopakoval prostou větu o opsání
prvostupňového rozhodnutí, čímž závěry napadeného rozsudku relevantně nezpochybnil.
[10] Začtvrté prezentuje obecný nesouhlas s tím, jakým způsobem byly pozemkové úpravy
provedeny. Má za to, že stav nevyhovuje jemu ani dalším vlastníkům zemědělské půdy. Městský
soud v napadeném rozsudku v reakci na totožnou žalobní argumentaci uvedl, že je příliš obecná
a neuchopitelná, a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že nesouhlas
účastníka s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže
vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí, neopírá-li se o tvrzení o porušení konkrétních
zákonných ustanovení (str. 8 odst. 3 až str. 9 odst. 2). Stěžovatel se tedy prostým zopakováním
žalobních tvrzení v kasační stížnosti míjí s důvody napadeného rozsudku.
[11] Zapáté konkrétněji uvádí, že v řízení nebyl doložen souhlas vlastníků alespoň tří čtvrtin
výměry půdy (§11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách), protože ve spise jsou pouze tabulky
s generáliemi vlastníků, které souhlas nedokládají. Již městský soud však stěžovateli podrobně
objasnil, že souhlasy vlastníků ve spise jsou, přičemž se nejedná o jím zmiňované tabulky,
ale odlišné podklady. Upozornil jej také na to, že pro případ, kdy se vlastník nevyjádří, zavádí
zákon o pozemkových úpravách v §9 odst. 21 fikci souhlasu. Stěžovatel však v kasační stížnosti
pouze opakuje, že tabulky se seznamem vlastníků nedokládají jejich souhlasy, tedy ani touto
námitkou na odůvodnění městského soudu adekvátně nereaguje.
[12] Zašesté se domnívá, že komplexní pozemkové úpravy byly zahájeny za účelem dořešení
důsledků nedokončeného přídělového řízení, což bylo v rozporu se zákonem, neboť tomuto
účelu mají sloužit jednoduché pozemkové úpravy. Tímto postupem byl stěžovatel uveden
v právní i faktický omyl. Související argumentace se však poprvé objevila až v doplnění žaloby
podaném 24. 1. 2017, tj. více jak tři roky po podání vlastní žaloby (9. 12. 2013) a jednoznačně
po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. Takto uplatněnou
argumentací se v souladu s §71 odst. 2, větou třetí, s. ř. s. nezabýval městský soud a jedná
se o nepřípustně uplatněnou kasační námitku ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., proto ji neposuzoval
ani Nejvyšší správní soud.
[13] Zasedmé se stěžovatel ohrazuje proti názoru žalovaného projevenému ve vyjádření
k žalobě, dle kterého je jeho postup účelový. Poznamenává, že nemá potřebu uměle prodlužovat
nájemní smlouvy k dotčeným pozemkům, neboť v souladu s aktuální právní úpravou se jedná
o smlouvy o zemědělském pachtu, do kterých již úřady nemohou bez souhlasu stran svévolně
zasahovat. K této části kasační stížnosti Nejvyšší správní soud především poznamenává,
že se jedná o tvrzení, která sama o sobě nemají reálný význam pro posouzení věci a není ani příliš
zřejmé, co jimi stěžovatel sleduje. Navíc se i v tomto případě jedná o argumentaci, která byla
poprvé uplatněna až po lhůtě k podání žaloby, konkrétně v replice k vyjádření žalovaného
podané 29. 9. 2014. Také tato námitka je proto nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s., jako tomu
bylo v předchozím případě.
[14] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost stěžovatele je nepřípustná ve smyslu §104
odst. 4 s. ř. s., Nejvyšší správní soud ji odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3, věty první, ve spojení
s §120 s. ř. s., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
[16] Nejvyšší správní soud dále rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši
5 000 Kč stěžovateli, jelikož jeho kasační stížnost byla před prvním jednáním ve věci odmítnuta
[§10 odst. 3, věta poslední, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů]. Tato částka bude stěžovateli vrácena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho
zástupce, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení (§10a odst. 1 zákona
o soudních poplatcích).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu