ECLI:CZ:NSS:2018:KONF.21.2017:10
sp. zn. Konf 21/2017-10
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Radovana Havelce, Mgr. Víta
Bičáka, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu
Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Praha 9, Sokolovská 219, na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 6, a dalších účastníků sporu
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 8/2016, o vyloučení pohledávky
žalovaného vůči žalobci ve výši 48.806,40 Kč s příslušenstvím z uspokojení z rozvrhu výtěžku
exekuce prováděné soudní exekutorkou JUDr. Janou Škofovou, Exekutorského úřadu Kladno,
vedené pod sp. zn. 088 EX 484/12, na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 6 podle
usnesení ze dne 7. 3. 2012, čj. 38 EXE 574/2012-18: žalobce Rao spol. s r. o., IČ: 64576655,
se sídlem Praha 6, Tobrucká 2, zastoupeného JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem
Praha 7, Milady Horákové 533/2008, a žalovaného T-Mobile Czech Republic a.s., IČ: 64949681,
se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 8 C 8/2016, o vyloučení pohledávky žalovaného ve výši 48.806,40 Kč
s příslušenstvím z uspokojení z rozvrhu výtěžku exekuce prováděné soudní
exekutorkou JUDr. Janou Škofovou, Exekutorského úřadu Kladno, vedené pod
sp. zn. 088 EX 484/12, na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 6 podle
usnesení ze dne 7. 3. 2012, čj. 38 EXE 574/2012-18, je soud .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 8. 2016, čj. 8 C 8/2016-12,
se z r u š u j e.
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným dne 27. 3. 2017 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“), se Český telekomunikační úřad (dále jen „ČTÚ“) domáhá, aby zvláštní senát
rozhodl spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb. Spor vznikl mezi
ním a Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci odporové žaloby, vedené u tohoto soudu pod
sp. zn. 8 C 8/2016.
[2] Z obsahu předloženého soudního spisu se podává, že žalobce podal u Obvodního soudu
pro Prahu 6 dne 7. 1. 2016 odporovou žalobu ve smyslu §267a o. s. ř., kterou se domáhal
vyloučení pohledávky žalovaného ve výši 48.806,40 Kč s příslušenstvím z uspokojení z rozvrhu
výtěžku exekuce prováděné soudní exekutorkou JUDr. Janou Škofovou, Exekutorského úřadu
Kladno, vedené pod sp. zn. 088 EX 484/12. Ve zmiňovaném exekučním řízení vystupuje žalobce
v postavení povinného, žalovaný v postavení oprávněného. Pohledávka, jejíhož vyloučení
z uspokojení z rozvrhu výtěžku exekuce se žalobce domáhal, byla žalovanému proti žalobci
přiznána pravomocným rozhodnutím ČTÚ ze dne 14. 2. 2002, čj. 036739/2001-631/Tat/G.
Důvodem, pro který žalobce navrhoval její vyloučení z uspokojení z rozvrhu výtěžku exekuce,
je její promlčení, neboť žalovaný podal exekuční návrh po uplynutí zákonem stanovené
promlčecí lhůty.
[3] Žalobce (jako povinný) při rozvrhovém jednání namítl promlčení předmětné
pohledávky. Na základě konaného rozvrhového jednání vydala soudní exekutorka dne 25. 4. 2015
pod čj. 088 EX 484/12-76 usnesení o rozvrhu, kterým pod bodem III. rozhodla tak, že námitce
promlčení žalobce nevyhověla, pohledávku žalovaného vypočetla na 190.521,40 Kč ke dni
21. 4. 2015 a zařadila ji do třetí skupiny podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. Výrok III. tohoto
usnesení byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2015,
čj. 14 Co 241/2015-87, a věc byla v tomto rozsahu soudní exekutorce vrácena k dalšímu řízení.
Odvolací soud neakceptoval právní názor soudní exekutorky, dle kterého byl důvod popření
pohledávky uplatněn opožděně (s odvoláním na přiměřenou aplikaci §55 odst. 1 a 2 exekučního
řádu), a nebylo tedy třeba se jím zabývat. Odvolací soud upozornil, že pokud povinný uplatnil
v rámci rozvrhové fáze exekučního řízení vůči pohledávce oprávněného námitku promlčení,
popřel tím její základ, tedy i pravost. Z tohoto důvodu se soudní exekutorka měla uplatněnou
námitkou věcně zabývat. Zavázal ji proto právním názorem posoudit, zda je pohledávka
oprávněného skutečně promlčena či nikoliv, a upozornil, že za tímto účelem bude nutno
posoudit, zda sporná pohledávka vyplývá z dřívějšího občanskoprávního či obchodněprávního
vztahu mezi ním a povinným. Jelikož tuto skutečnost není možné z rozhodnutí ČTÚ zjistit, bude
nutné vycházet z obsahu nalézacího spisu. Soudní exekutorka proto následně usnesením ze dne
29. 9. 2015, čj. 088 EX 484/12-88 rozhodla o námitkách povinného tak, že o nich nelze podle
§337e odst. 1 o. s. ř. v rozvrhovém usnesení rozhodnout; vzhledem k tomu, že o námitkách
povinného nelze rozhodnout bez provádění důkazů, vyzvala současně povinného, aby do třiceti
dnů podal odporovou žalobu a podání tohoto návrhu v téže lhůtě prokázal. Toto usnesení bylo
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2015, čj. 14 Co 422/2015-92 potvrzeno.
Městský soud postup exekutorky aproboval a uvedl, že s ohledem na námitku povinného je třeba
posoudit, zda vztah mezi ním a oprávněným byl občanskoprávní či obchodněprávní;
to si vyžaduje provedení dokazování smlouvou, na jejímž základě bylo oprávněným povinnému
plněno, ta však není součástí exekučního spisu. Proto byl správný i postup, kterým exekutorka
povinného odkázala na podání odporové žaloby. Povinný se výzvou soudní exekutorky řídil
a podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 výše uvedenou odporovou žalobu. Řízení o této žalobě
nicméně Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 16. 8. 2016, čj. 8 C 8/2016-12 zastavil
s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ČTÚ (výroky I. a II.); rozhodl
současně o nákladech řízení (výrok III.). Svůj postup odůvodnil tím, že pohledávka, jejíhož
vyloučení z rozvrhového řízení se žalobce domáhá, byla žalovanému (jako oprávněnému
v exekučním řízení) přiznána vykonatelným rozhodnutím ČTÚ, vydaným v rámci jeho
pravomoci, vyplývající pro něj z ustanovení §129 odst. 1, věty první zákona č. 127/2005 Sb.
o elektronických komunikacích (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“). V dané věci
jde tedy o spor vyplývající z poměru soukromého práva, který dle zákona o elektronických
komunikacích projednává ČTÚ namísto soudů. Nejedná se tedy o věc, jejíž projednání
a rozhodnutí je svěřeno soudům v občanském soudním řízení (§7 odst. 1 o. s. ř.); pro tento
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení proto muselo být řízení, v souladu s ustanovením
§104 odst. 1 o. s. ř., zastaveno. Jelikož o nároku, který byl v tomto řízení uplatněn, nebylo dosud
ČTÚ rozhodnuto, rozhodl soud současně se zastavením řízení o postoupení věci ČTÚ, do jehož
pravomoci podle §129 zákona o elektronických komunikacích náleží.
[4] Součástí soudního spisu je též fotokopie rozhodnutí ČTÚ, odboru pro oblast Praha
ze dne 14. 2. 2002, zn. 036739/2001-631/Tat/G, které (dle příslušné doložky) nabylo
právní moci dne 8. 3. 2002; vykonatelné je od 3. 4. 2002. Tímto rozhodnutím bylo společnosti
Rao, spol. s r. o. uloženo uhradit společnosti RadioMobil a.s., (právní předchůdce společnosti
T-Mobile Czech Republic, a.s. – pozn. zvláštního senátu) dlužné částky za poskytnuté
telekomunikační služby ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb.,
o telekomunikacích a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o telekomunikacích“) v celkové
výši 48.806,40 Kč, spolu s úroky s prodlení, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí.
[5] ČTÚ (dále též „navrhovatel“) s postupem obvodního soudu nesouhlasí, a podal proto
zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že z podané žaloby
a jejího doplnění vyplývá, že žalobce požaduje, aby soud vyloučil z uspokojení výtěžku exekuce
pohledávku, kde je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí ČTÚ, přičemž důvodem, pro
který by tak měl soud učinit, je žalobcem namítané promlčení této pohledávky. Dle názoru
navrhovatele se žalobce nedomáhá určení pravosti nebo výše pohledávky nebo určení,
že pohledávka je promlčená, a proto je v této věci jednoznačně dána pravomoc soudu o takovém
návrhu rozhodnout. Právní úprava [§108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích,
§129 odst. 1 tohoto zákona] rozhodovací pravomoc navrhovatele v takové věci nezakládá.
Navrhl proto, aby zvláštní senát vyslovil, že příslušný vydat rozhodnutí v této věci je soud
a současně aby zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 8. 2016, čj. 8 C 8/2016 -12,
které takovému postupu překáží.
[6] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a soudem se zvláštní
senát řídil následující úvahou:
[7] Podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. je negativním kompetenčním
sporem ten, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřel svou pravomoc Obvodní soud
pro Prahu 6 i navrhovatel, jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání
je příslušný zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb.
[8] Východiskem pro úvahy zvláštního senátu při rozhodování jakéhokoli kompetenčního
sporu mezi orgánem veřejné správy a soudem ve věci soukromoprávních je premisa, dle které
rozhodovací pravomoc zde náleží zásadně soudům; v případech, kdy zákonodárce výslovně
legislativně zakotví, že určitá oblast sporů v oblasti soukromého práva má být svěřena
do rozhodovací pravomoci správního orgánu, jde o výjimku z tohoto obecného pravidla. Výluky
z rozhodovací pravomoci obecných soudů ve prospěch správních orgánů je třeba vykládat
restriktivně, a je tedy nutno posoudit, zda lze v zákoně nalézt dostatečnou oporu pro závěr
soudu, že se konkrétní věc vymyká z jeho obecné rozhodovací pravomoci (viz například
rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 13. 4. 2010, čj. Konf 108/2009-11, publikované pod
č. 2275/2011 Sb. NSS).
[9] Pokud jde o úpravu rozvrhové fáze exekučního řízení (§337 a násl. o. s. ř.), obecně platí,
že jakýkoliv účastník rozvrhového řízení (tedy i povinný) může vůči jakékoliv uplatněné
pohledávce vznést námitky popírající její pravost, výši, zařazení do skupiny nebo pořadí.
Z ustanovení §337e o. s. ř. vyplývá, že o včas uplatněných námitkách rozhodne soud
v rozvrhovém usnesení, lze-li o nich rozhodnout bez provádění důkazů. Není-li to možné,
odkáže soud toho, kdo námitku uplatnil, aby ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozvrhového
usnesení podal návrh podle ustanovení §267a odst. 1 o. s. ř. V těchto případech rozhoduje
o důvodnosti námitky soud v civilním (sporném) řízení, kde deklaruje pravost nebo výši popírané
pohledávky, případně její zařazení do skupiny nebo pořadí ve smyslu ustanovení §337c odst. 1 o. s. ř.
Jde-li o případ popření pravosti pohledávky (jako je tomu v nyní posuzované věci, kdy povinný
namítá její promlčení) vede se v řízení podle ustanovení §267a odst. 1 o. s. ř. v zásadě standardní
nalézací řízení (omezené pouze tím, že lze věcně projednat pouze námitky vznesené v rámci
rozvrhového řízení); typově nejde o řízení o žalobě na plnění, neboť rozhodnutí soudu
má deklaratorní povahu. Výsledek tohoto soudního řízení pak předurčuje další postup
v rozvrhové fázi exekučního řízení – vyslovil-li by například soud, že namítaná pohledávka
je promlčená, v rámci rozvrhového řízení by se k ní nepřihlíželo. Je-li žalobou podanou podle
§267a odst. 1 o. s. ř. popírána pohledávka, která dosud nebyla přiznána pravomocným
rozhodnutím (lhostejno zda soudu či správního orgánu), nebo pohledávka, která byla
pravomocným rozhodnutím přiznána, avšak žaloba je podána tím, kdo nebyl účastníkem
předcházejícího nalézacího řízení (podle ustanovení §159a o. s. ř. pro něj výsledek takového
řízení není závazný), bude soud v tomto řízení posuzovat, zda přihlášená pohledávka po právu
existuje, v jaké výši a zda svědčí tomu, kdo ji uplatnil proti povinnému. Jak však již bylo uvedeno,
rozhodnutí soudu nenahrazuje rozhodnutí ukládající povinnost k plnění, ale pouze deklaruje
„pravost“ takové pohledávky pro potřeby rozhodování v exekučním řízení ve smyslu ustanovení
§337c o. s. ř. Je vhodné dodat, že byla-li již popíraná pohledávka pravomocně přiznána, soud
v řízení vedeném dle ustanovení §267a odst. 1 o. s. ř. znovu neotvírá právní základ věci (tedy
důvodnost nárokované pohledávky), ale zohledňuje pouze skutečnosti, ke kterým došlo později
(po vydání rozhodnutí – exekučního titulu) a které mohly mít případně vliv na další existenci
takto přiznané pohledávky – typicky například (částečné) splnění dluhu, jeho promlčení, apod.
(viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3094/2007).
[10] V nyní posuzované věci jde o věc specifickou v tom, že pravomocně přiznanou
pohledávku popírá povinný ve vztahu k oprávněnému. Jelikož jsou oba účastníky exekučního
řízení, procesním nástrojem k tomu, aby pohledávka nebyla uspokojena z výtěžku provedeného
rozvrhu, není odporová žaloba podle §267a odst. 1 o. s. ř., ale návrh na (částečné) zastavení
exekuce ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z uvedeného je zřejmé, že povinný
neměl být se svou námitkou odkazován na podání odporové žaloby, ale jeho námitka měla být
vyhodnocena jako návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí a o tomto návrhu tak mělo být
rozhodováno v rámci exekučního řízení.
[11] S ohledem na shora popsaný procesní stav dané věci nicméně zvláštní senát nemá
k dispozici procesní prostředky, kterými by mohl dosáhnout toho, aby bylo o předmětné námitce
povinného rozhodnuto uvedeným způsobem. Nemůže-li zvláštní senát jakkoli zasáhnout
do rozhodnutí, kterým byl povinný odkázán se svou námitkou na vyvolání řízení, ve kterém bude
rozhodnuto o pravosti jím popírané pohledávky, existuje zde prostor pouze pro to, aby určil,
zda má o takovém (již podaném) návrhu rozhodnout soud v občanském soudním řízení,
či správní orgán (ČTÚ) v řízení správním.
[12] Podle ustanovení §267a odst. 1 o. s. ř. platí, že „návrhem podle třetí části je třeba uplatnit vůči
věřiteli popření pravosti, výše, skupiny nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku nebo
jinak uspokojovaných při výkonu rozhodnutí tam, kde byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy,
přikázáním pohledávky nebo jiných práv anebo prodejem movitých věcí, správou nemovité věci, prodejem
nemovitých věcí nebo postižením závodu. Nejde-li o věc patřící do pravomoci soudu (§7 odst. 1), rozhodne
o pravosti nebo výši pohledávky příslušný správní nebo jiný orgán.“ Z dikce §267a odst. 1, věty první o. s. ř .
je zřejmé, že o popření pravosti pohledávky jsou primárně (v souladu s obecně založenou
pravomocí soudu rozhodovat spory a jiné právní věci vyplývající z poměrů soukromého
práva - §7 odst. 1 o. s. ř.) povolány soudy v občanském soudním řízení. Pouze nejde-li o věc
patřící do pravomoci soudů, rozhodně o návrhu jiný, zákonem k tomu výslovně povolaný, orgán
(§267a odst. 1 in fine o. s. ř.).
[13] Ustanovení §267a odst. 1 in fine o. s. ř. ovšem není kompetenčním ustanovením, které
by samo o sobě zakládalo rozhodovací pravomoc správního orgánu (k tomu viz rozhodnutí
zvláštního senátu ze dne 22. 1. 2015, čj. Konf 11/2014-11, dostupné z www.nssoud.cz). Je tedy
nutné zabývat se tím, zda lze takovou pravomoc dovodit z přepisů správního práva, upravujících
působnost a pravomoci příslušného správního orgánu – zde ČTÚ.
[14] Působnost ČTÚ je v pozitivním smyslu vymezena v ustanovení §108 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích. Ze zde podaného výčtu jeho pravomocí nelze dovodit, že by byl
ČTÚ povolán k tomu, aby rozhodoval o pravosti pohledávky přihlášené do rozvrhové fáze
exekučního řízení; je přitom třeba mít na zřeteli, že existence odpovídajícího zákonného
zmocnění je pro založení rozhodovací pravomoci správního orgánu podmínkou sine qua non
(viz čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 správního řádu).
[15] Nelze ovšem současně přehlédnout existenci ustanovení §108 odst. 2 citovaného zákona,
podle kterého ČTÚ „vykonává i další činnosti, pokud to vyplývá z ustanovení tohoto zákona anebo jiných
právních předpisů“.
[16] Ustanovení §267a odst. 1 in fine o. s. ř. je nepochybně „jiným právním předpisem“, ve smyslu
ustanovení §108 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích. Jak však již bylo uvedeno, toto
ustanovení samo o sobě není pro svou neurčitost způsobilé založit rozhodovací pravomoc
správního orgánu. Dle názoru zvláštního senátu nicméně citované ustanovení nelze interpretovat
tak, že odkazuje jen na případy, kdy zvláštní zákon výslovně zakládá správnímu orgánu pravomoc
rozhodovat o popření pohledávky v exekučním řízení; na místě je spíše výklad extenzivní,
vycházející z toho, co je onou „věcí“ nepatřící do pravomoci soudů.
[17] Pojem „věc“ [(ne)patřící do pravomoci soudu] je dle názoru zvláštního senátu nutno
vykládat jako hmotně právní vztah, který existuje mezi jeho stranami. Jde-li o vztahy definované
předpisy práva soukromého, pak řešení sporů (a „jiných právních věcí“) z nich plynoucích spadá
zásadně do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, ledaže zvláštní zákon svěřuje tuto
pravomoc jiným (správním) orgánům. V obou případech jde tedy o „věc“ definovanou předpisy
práva soukromého, rozdílný je pouze procesní režim, v němž budou případně řešeny spory či jiné
otázky z ní vyvstalé.
[18] Svěřuje-li tedy zvláštní zákon správnímu orgánu pravomoc rozhodovat spory
soukromoprávní povahy (čímž vytváří výjimku z obecné rozhodovací pravomoci soudů
v občanském soudním řízení - §7 odst. 1 o. s. ř.), jde o věc nepatřící do pravomoci soudů;
ustanovení §267a odst. 1 in fine o. s. ř. tak nepochybně předpokládá, že jsou-li tyto orgány
povolány rozhodovat ve věci samé (tzn. zde rozhodovat spory), mají pravomoc rozhodovat
i o pravosti či výši pohledávky, která v ní má svůj základ, byla-li proti ní vznesena námitka
v rámci rozvrhové fáze exekučního řízení. Jestliže tedy bude do rozvrhového řízení přihlášena
pohledávka, která dosud nebyla věřiteli povinného přiznána pravomocným rozhodnutím, pak je-li
vydání takového rozhodnutí (o věci samé) svěřeno správnímu orgánu, má tento správní orgán též
pravomoc vydat deklaratorní rozhodnutí stejného obsahu, jako by to učinil podle §267a odst. 1
o. s. ř. soud. Přijetí opačného výkladu by vedlo k tomu, že by soud v občanském soudním řízení
musel při rozhodování o pravosti či výši takové pohledávky nutně posuzovat hmotně právní
podstatu věci (oprávněnost uplatněné pohledávky), což je ovšem vyhrazeno jinému orgánu; tím
by fakticky vykročil mimo rámec ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř.
[19] Pokud však již byla přihlašovaná pohledávka přiznána pravomocným rozhodnutím
správního orgánu (jako tomu je i v nyní posuzované věci), jedná se o situaci typově odlišnou.
Důvody, pro které zákonodárce odnímá soudům jejich rozhodovací pravomoc v některých
soukromoprávních věcech a svěřuje je správním orgánům (kromě velkého množství typově
podobných sporů, které by neúměrně zatěžovaly soudy, jde především typicky o agendu,
vyžadující specifické odborné znalosti, jimiž soudy zásadně nedisponují) byly již rozhodnutím
správního orgánu ve věci samé konzumovány. Jde-li již jen o posouzení, zda bylo přiznané právo
již promlčeno, zda došlo k (částečné) úhradě přiznané pohledávky, apod. (tedy posouzení, zda,
případně v jakém rozsahu, je exekuční titul způsobilý k soudní exekuci), odpadl důvod, pro který
bylo rozhodování svěřeno jinému orgánu, než soudu. K posouzení těchto otázek, které mají
význam pro soudní exekuci, je soud v občanském soudním řízení bezpochyby plně kompetentní.
[20] Lze tedy uzavřít, že za situace, kdy (i) neexistuje ustanovení zákona, které by jednoznačně
zakládalo pravomoc ČTÚ rozhodnout o předmětném návrhu a (ii) nelze nalézt racionální důvody
pro které by rozhodnutí v soukromoprávním sporu mělo být odňato obecné rozhodovací
pravomoci soudů v občanském soudním řízení ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř., je k rozhodnutí
o předmětném návrhu na popření pohledávky uplatněné v rámci rozvrhové fáze exekučního
řízení příslušný soud (výrok I. tohoto usnesení).
[21] Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. dále zruší rozhodnutí, kterým
strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle
rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení
v její pravomoci. Zvláštní senát proto výrokem II. zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 16. 8. 2016, č. j. 8 C 8/2016-12.
[22] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je dle ustanovení §5 odst. 5 zákona
č. 131/2002 Sb., závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl,
pro správní orgány i soudy. Dále bude tedy v řízení o této věci pokračovat Český
telekomunikační úřad.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. června 2018
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu