ECLI:CZ:NSS:2021:4.ADS.265.2020:49
sp. zn. 4 Ads 265/2020 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Ing. D. Š., zast. Mgr.
Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti žalovanému: ředitel
Krajské hygienické stanice Plzeňského kraje, se sídlem Skrétova 15, Plzeň, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 9. 2019, č. j. KHSPL-21859/2019, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 30 A 129/2019 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (písemnou výtkou) podle §88 odst. 3 zákona
č. 234/2014 Sb., o státní službě, vytkl žalobkyni drobný nedostatek ve službě spočívající
v neomluvené nepřítomnosti na pracovišti dne 15. 8. 2019 v délce 4 hodin. Ve výtce
tento drobný nedostatek ve službě popsal tak, že žalobkyně dne 15. 8. 2019 v dopoledních
hodinách absolvovala návštěvu u lékaře. Ze zaměstnání odešla v 6:20 hod a na pracoviště
se již nevrátila. K výkazu mzdových nároků posléze předložila formulář mSk-DOVOLENKA,
kde žádala o dovolenou na zotavenou v délce 1 pracovního dne za kalendářní rok 2019
od 15. 8. 2019 do 15. 8. 2019. Další údaje na formuláři vyplněny nejsou. Stejně tak nejsou
vyplněny příslušné kolonky „schválil, datum, podpis vedoucího útvaru“. Žalovaný konstatoval,
že ex post vyplněné dovolenky lze akceptovat pouze ve výjimečných a ojedinělých případech.
Tento případ však tyto znaky nenaplňuje, neboť bylo možno informovat služební
orgán prostřednictvím služebního mobilního telefonu. Žalovaný dále ve výtce uvedl,
že tím, že žalobkyně o možnost čerpat dovolenou dne 15. 8. 2019 v rozsahu 1 pracovní sm ěny
nepožádala, došlo z její strany k porušení §103 zákona o státní službě. Zdravotní stav žalobkyně
přitom dne 15. 8. 2019 nebyl natolik závažný, aby nebyla schopna požádat o dovolenou,
neboť dočasně práce neschopnou byla uznána teprve v odpoledních hodinách dne 16. 8. 2019,
kterého byla přítomna v zaměstnání od 7:30 do 13:00 hodin. Výše uvedeným jednání
se žalobkyně podle žalovaného dopustila porušení povinnosti státního zaměstnance dle §77
odst. 1 písm. f) zákona o státní službě.
[2] Žalobkyně v žalobě proti této výtce uvedla, že zasahuje do jejího práva na zachování
osobní cti, dobré pověsti a jména. Zmínila, že jí výtka může komplikovat její působení u krajské
hygienické stanice a posloužit jako přitěžující okolnost v případném kárném řízení, či dokonce
může být zneužita k jejímu šikanování. Žalovaný podle žalobkyně postupoval při uložení výtky
v rozporu se zákonem o státní službě. Nebyly splněny podmínky pro udělení výtky podle §88
odst. 3 tohoto zákona.
[3] Žalobkyně dále zmínila, že ji dne 15. 8. 2019 v ranních hodinách v souvislosti [obsahuje
citlivé údaje]. S ohledem na tuto náhlou zdravotní indispozici má žalobkyně za to, že nebyla
povinna podat žádost o čerpání dovolené u svého zaměstnavatele. Podmínky čerpání dovolené
státního zaměstnance nelze podle žalobkyně zahrnout do výčtu činností, jimiž se v ustanovení §5
odst. 1 zákona o státní službě vymezuje pojem služba. Žalobkyně svou nepředvídanou
nepřítomností na pracovišti neohrozila ani nenarušila výkon státní služby. Nemohla tedy porušit
služební kázeň. Pokud žalobkyně ve svém výkazu mzdových nároků stanovila dobu 4 hodin,
po kterou trvalo její ošetření a následná rekonvalescence, jako čerpání dovolené, pak žalovaný
mohl tuto nesrovnalost opravit tak, že považoval tuto dobu za osobní překážku na straně
žalobkyně z důvodu jejího ošetření. Žalobkyně neopustila své pracoviště svévolně se záměrem
vyhnout se plnění svých služebních povinností. Žalovaný nepochopitelně neuznal překážku
na straně žalobkyně spočívající v lékařském ošetření, když dobu 4 hodin strávených návštěvou
u lékaře přeškrtl, zato údaj o době 4 hodin, který žalobkyně vykázala jako dovolenou, zůstal
žalovaným nedotčen.
[4] Při dodatečném vystavení své žádosti o čerpání dovolené jednala žalobkyně v dobré víře,
že tento postup odpovídá zavedené praxi u žalovaného. O chorobě žalobkyně
se totiž dlouhodobě vědělo, a pokud ji postihl záchvat, řešila se její nepřítomnost na pracovišti
dodatečným schválením čerpání dovolené.
[5] Žalobkyně žalovanému vytknula, že ve výtce nespecifikuje, jaké konkrétní služební
povinnosti měla porušit. Neuvedl ani, zda žalobkyně svou náhlou nepřítomností na pracovišti
ohrozila výkon služby. Žalobkyně požádala žalovaného svým podáním ze dne 9. 9. 2019,
aby předmětnou výtku odstranil z jejího osobního spisu. Žalovaný tak ke dni podání žaloby
neučinil.
[6] Krajský soud v Plzni nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. K právní povaze výtky
krajský soud uvedl, že nevidí žádný důvod se odchýlit od závěrů obsažených v usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016 - 41, neboť právní úprava výtky
obsažená v zákoně o státní službě je analogická právním úpravám výtky dle předpisů upravujících
výkon některých právních povolání; jde o nástroj obdobně koncipovaný vycházející z obdobných
příčin a mající obdobné právní následky. Proto výtka uložená státnímu zaměstnanci dle §88
odst. 3 zákona o státní službě je ve správním soudnictví přezkoumatelná prostřednictvím žaloby
proti rozhodnutí správního orgánu dle §65 a násl. s. ř. s. Výtka udělená dle zákona o státní službě
je totiž také vydána správním orgánem (představeným nebo služebním orgánem), zasahuje
do právní sféry státního zaměstnance, je vydána v oblasti veřejné správy a jsou jí dotčena veřejná
subjektivní práva fyzických osob.
[7] Zákon o státní službě žádný opravný prostředek proti uložené výtce neupravuje
a i v tomto směru je tedy právní úprava výtky dle zákona o státní službě podobná úpravě výtky
v právních předpisech regulujících výkon některých právních povolání. O stížnosti dle §157
zákona o státní službě nelze uvažovat jako o řádném opravném prostředku ve smyslu §5 s. ř. s.
směřujícím proti výtce. Vyčerpání stížnosti tedy není možno považovat za podmínku přípustnosti
žaloby proti výtce dle zákona o státní službě.
[8] V projednávané věci byla nejprve jako žalovaná označena Krajská hygienická stanice
Plzeňského kraje. Soud však dospěl k závěru, že žalovaným má být ředitel Krajské hygienické
stanice Plzeňského kraje, neboť právě on je dle §10 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě
služebním orgánem vůči státním zaměstnancům zařazeným v Krajské hygienické stanici
Plzeňského kraje. Dle §10 odst. 2 zákona o státní službě je to služební orgán, kdo jedná
a rozhoduje ve věcech služebního poměru, rozhoduje tedy i o udělení výtky podle §88 odst. 3
zákona o státní službě.
[9] K námitce žalobkyně, že podmínky čerpání dovolené nelze podle jejího názoru zahrnout
do výčtu činností, jimiž se vymezuje pojem služba v §5 odst. 1 zákona o státní službě, krajský
soud uvedl, že žalobkyně má pravdu potud, že nebylo její povinností v daném případě žádat
o čerpání dovolené. Skutečností však je, že sama žalobkyně tak učinila, když ke svému výkazu
mzdových nároků za měsíc srpen 2019 tiskopis dovolenky bez vyplněného souhlasu služebního
orgánu připojila. Tím nepochybně konkludentně o dovolenou na půl pracovního dne 15. 8. 2019
požádala. Podle §103 odst. 2 zákona o státní službě čerpání dovolené a dodatkové dovolené
nařizuje písemně služební orgán. Ze skutkového stavu tak vyplývá, že žalobkyně skutečně
nebyla přinejmenším polovinu pracovní doby dne 15. 8. 2019 přítomna v zaměstnání,
aniž by tohoto dne měla dovolenou. Adekvátní část pracovní doby v předmětném výkazu
jako dovolenou vykázala, aniž by ji měla nařízenou služebním orgánem.
[10] Odkaz žalobkyně na §5 odst. 1 zákona o státní službě je v tomto směru mylný.
Žalobkyně byla postižena výtkou, kterou je dle §88 odst. 3 zákona o státní službě možno uložit
za drobné nedostatky ve službě. Tou se však pochopitelně nemohou rozumět prvky služby, které
jsou stanoveny §5 odst. 1 zákona o státní službě, ale zachovávání služební kázně při plnění
služebních úkolů ve smyslu §87 téhož zákona. Služební kázeň je státní zaměstnanec povinen
zachovávat dle §77 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě. Z toho je evidentní, že zachování
zákonných povinností při čerpání dovolené nepochybně patří mezi povinnosti státního
zaměstnance. Právě za porušení těchto povinností byla žalobkyně uloženou výtkou postižena.
Předpokladem výtky pak není to, že v důsledku porušení služebních povinností státním
zaměstnancem došlo k ohrožení či narušení výkonu státní služby. Taková podmínka součástí
hypotézy citovaného §88 odst. 3 zákona o státní službě není; nad rámec toho soud konstatoval,
že došlo-li by skutečně k ohrožení, tím spíše již narušení výkonu státní služby,
bylo by nepochybně na místě spíše uvažovat o zahájení kárného řízení ve smyslu §94
a násl. zákona o státní službě, nikoli věc vyřešit výtkou.
[11] Žalobkyni nelze přisvědčit ani v názoru, že pokud žalovaný vymezil dobu 4 pracovních
hodin dne 15. 8. 2019 jako dobu čerpání dovolené, mohl tuto nesrovnalost napravit
tak, že by tuto dobu považoval za osobní překážku ve službě na straně žalobkyně. Podstatné
v projednávané věci je to, že žalobkyně bez dalšího až na konci kalendářního měsíce, v souvislosti
s odevzdáním výkazu svých mzdových nároků, stanovenou dobu sama vykázala jako dovolenou,
aniž by ji měla řádně a v souladu se zákonem nařízenou svým služebním orgánem.
[12] Uvádí-li žalobkyně, že žalovaný „nepochopitelně“ neuznal při hodnocení jejího výkazu
mzdových nároků překážku na straně žalobkyně spočívající v lékařském ošetření, když dobu
4 hodin strávených návštěvou u lékaře přeškrtl, zato údaj o 4 hodinách, které žalobkyně vykázala
jako dovolenou, zůstal nedotčen, má žalobkyně pravdu v tom, že žalovaný skutečně při vyznačení
neomluvené absence žalobkyně pochybil a ve výkazu mzdových nároků přeškrtl nesprávný údaj.
Nelze však přehlédnout, že z kontextu věci je zcela jasné, jaký údaj měl žalovaný na mysli, ostatně
v den 15. 8. 2019 žalobkyně vykázala ke své absenci dva údaje shodné délky 4 pracovních
hodin, tj. návštěvu lékaře a dovolenou. Oba údaje jsou tak shodné i co do své délky. Jedná
se tu tedy o zjevné pochybení žalovaného formálního charakteru, které nemá na zákonnost
jeho postupu žádný vliv. Totéž pak platí ohledně pochybností o údajích obsažených na výplatním
lístku žalobkyně za měsíc srpen 2019, kde je doba 4 hodin vykázána jako neplacené volno.
Ani toto není pochybením, které by mohlo založit pochybnosti o zákonnosti výtky.
[13] Soud nesouhlasil ani s odkazem žalobkyně na její údajnou dobrou víru při dodatečném
vystavení své žádosti o čerpání dovolené. Ustanovení §103 odst. 2 zákona o státní službě, které
vyžaduje, aby dovolená byla služebním orgánem nařízena, je zcela jasné. Žalobkyně tento postup
nesporně nedodržela, když o dovolenou požádala až zpětně. Skutečnost, zda na pracovišti
žalobkyně existovala nebo neexistovala určitá praxe, není v projednávaném případě rozhodující.
Jak se však podává i z vyjádření žalovaného, žalobkyni podstatně v jeho očích přitížila skutečnost,
že svou absenci na pracovišti neřešila ani poté, co se dne 16. 8. 2019 ještě vrátila do zaměstnání.
Žalovaný dal najevo pochopení pro onemocnění žalobkyně, správně však poukázal
na to, že dne 15. 8. 2019 její praktická lékařka ještě nerozhodla o její pracovní neschopnosti.
Uvádí-li sama žalobkyně, že se dne 16. 8. 2019 dostavila na pracoviště, na němž dle svého výkazu
mzdových nároků za měsíc srpen 2019 setrvala od 7:30 do 13:00 hodin, kdy poté musela opět
vyhledat pomoc své lékařky, je obtížně vysvětlitelné, proč svou absenci z předcházejícího
dne neřešila se žalovaným okamžitě, což nepochybně učinit mohla, když ani sama neuvedla žádný
důvod, který jí v tom snad bránil. Za takové situace nezbývá než uzavřít, že žalobkyně
nejenže nerespektovala zákonné podmínky pro čerpání dovolené stanovené zákonem o státní
službě, ale svou situaci se nesnažila řádnou a včasnou komunikací se žalovaným vyřešit
při nejbližší možné příležitosti, která se jí k tomu naskytla. Tento svůj postup žalobkyně
v průběhu celého řízení neobjasnila nijak jinak než odkazem na své spolehnutí se na údajnou
dobrou víru, že její postup odpovídá praxi zavedené v Krajské hygienické stanici Plzeňského
kraje. Takové vysvětlení však nemůže ze shora uvedených důvodů obstát.
[14] Ani poslední námitka žalobkyně tkvící v tom, že žalovaný nevymezil, jaké konkrétní
povinnosti měla žalobkyně porušit, není důvodná. Ve výtce je totiž zcela jasně a srozumitelně
a na podkladě rekapitulovaných nesporných skutkových okolností vysvětleno, jaké pochybení
bylo v jednání žalobkyně shledáno.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[15] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
kasační stížnost. Uvedla, že toleruje-li soud u žalovaného jeho chybný postup při přeškrtnutí
údajů ve výkazu mzdových nároků stěžovatelky, pak by se se stejnou shovívavostí slušelo
přistupovat i k žalobkyni, která se také zmýlila ve svém rozhodnutí řešit svou absenci
na pracovišti v důsledku [obsahuje citlivé údaje] dodatečným nahlášením dovolené. Pro úplnost
stěžovatelka dodala, že dne 15. 8. 2019 nemohla telefonicky kontaktovat svého představeného
s ohledem na svůj zdravotní stav, a nemohla tak učinit ani dne 16. 8. 2019, neboť toho
dne byl Mgr. Bc. J. K. mimo služební úřad na služební cestě a stěžovatelka nevěděla o žádné jiné
vhodné osobě, které by svou žádost o čerpání dovolené doručila. V dalších dnech se již
stěžovatelka nedostavovala na pracoviště z důvodu trvání své pracovní neschopnosti. Za vadu
řízení stěžovatelka spatřuje zamítnutí jejího návrhu na provedení výslechu její lékařky a dalších
navržených svědků.
[16] Stěžovatelka dále uvedla, že byť drobné nedostatky v práci státního zaměstnance
představují jen jeho nepatrné provinění, které ještě nedosahuje intenzity kárného provinění,
měl by služební orgán vždy zkoumat, zda jsou v konkrétním případě splněny všechny formální
a materiální znaky deliktního jednání státního zaměstnance. Výtka by měla nastoupit teprve tam,
kde lze dovodit i určitou společenskou škodlivost jednání státního zaměstnance, a to tím spíše,
že výtka má veřejnoprávní povahu i difamační účinky a zakládá překážku ne bis in idem. Využití
výtky se tak neobjede bez zjištění, jaký dopad má nebo mohlo mít jednání stáního zaměnance
na jeho práci, na práci ostatních státních zaměstnanců či zda nedošlo k ohrožení či narušení
vážnosti správního úřadu či důvěry v něj.
[17] Stěžovatelka je toho názoru, že případné drobné nedostatky v její práci je nutné
posuzovat striktně ve vztahu k plnění jejích služebních úkolů. Při dodržení tohoto
hlediska se musí zjišťovat, do jaké míry byl v daném případě výkon služby narušen či ohrožen.
Nic na tom nemění skutečnost, že hypotéza §88 odst. 3 zákona o státní službě takový požadavek
nevyslovuje. Žalovaný ani krajský soud se však nezabývali mírou společenské škodlivosti jednání
žalobkyně, která by u drobných nedostatků ve službě obdobně jako u míry provinění
měla být alespoň nepatrná. Také podle metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní
službu č. 3/2016 ze dne 12. 10. 2015, kterým se stanoví podrobnosti kárné odpovědnosti
státních zaměstnanců a kárného řízení, je posouzení společenské škodlivosti kárného
provinění dle inidividuálních okolností případu součástí odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatelka
má za to, že tentýž požadavek na odůvodnění platí i pro výtku. Jestliže písemná výtka žalované
i kasační stížností napadený rozsudek postrádají jakékoli objasnění společenské škodlivosti
jednání stěžovatelky, pak to zakládá nepřezkoumatelnost výtky i kasační stížností napadeného
rozsudku.
[18] Stěžovatelka je tak stále přesvědčena, že předmětná výtka nebyla přiměřenou reakcí
žalovaného na její nepřítomnost na pracovišti, kterou způsobila pouze její náhlá zdravotní
indispozice a kterou řešila zavedeným způsobem, jenž se bohužel ukázal jako chybný. Vzhledem
k tomu, že byla vždy hodnocena jako odborně zdatný a spolehlivý státní zaměstnanec,
představuje její pochybení ojedinělý exces, pro který nebylo třeba přistupovat k uložení výtky.
Především se však stěžovatelka domnívá, že pro uložení výtky nebyly splněny zákonné podmínky.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že čerpání dovolené podle §103 odst. 2
zákona o státní službě nařizuje písemně služební orgán. Stěžovatelka však o nástup na dovolenou
nepožádala. Krajský soud správně hodnotil jednání žalovaného při přeškrtnutí údajů ve výkazu
mzdových nároků žalobkyně jako zjevné pochybení nemající vliv na zákonnost jeho postupu.
K tvrzení žalobkyně, že dne 16. 8. 2019 nemohla kontaktovat představeného a nevěděla o jiné
vhodné osobě, které by svou žádost doručila, žalovaný uvedl, že k podání žádosti o čerpání
dovolené nebyl osobní kontakt s představeným nutný. Stačilo zanechat v sekretariátu
představeného žádost o čerpání dovolené. K neuskutečněnému výslechu lékařky stěžovatelky
žalovaný uvedl, že žalobkyně ještě dne 16. 8. 2019 po dobu pěti hodin vykonávala práci a mohla
tak o čeprání dovolené písemně požádat. Skutečnost že stěžovatelce nebyly proplaceny 4 hodiny
absence, nelze podle názoru žalovaného považovat za postih za porušení povinnosti, jak uvádí
stěžovatelka, ale pouze důsledek toho, že dne 15. 8. 2019 stěžovatelka po uvedenou dobu
neomluveně neplnila služební úkoly.
III. Posouzení kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Podle §88 odst. 3 zákona o státní službě, drobné nedostatky ve službě může představený
nebo služební orgán vyřídit tak, že je státnímu zaměstnanci ústně nebo písemně vytkne. Písemná výtka se založí
do osobního spisu státního zaměstnance na dobu 1 roku; po uplynutí této doby se z osobního spisu státního
zaměstnance vyřadí.
[23] Podle §77 odst. 1 písm f) téhož zákona, státní zaměstnanec je povinen dodržovat služební kázeň.
[24] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení
zákonnosti výše uvedené výtky.
[25] Nejvyšší správní soud předesílá, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu o právní
povaze písemné výtky podle cit. ustanovení zákona o státní službě, tj. že se jedná o rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. podléhající přezkumu ve správním soudnictví a rovněž se ztotožňuje
se závěry krajského soudu ohledně určení žalovaného správního orgánu.
[26] Krajský soud správně vyšel z usnesení rozšířeného senátu č. j. 9 As 79/2016 – 41.
Rozšířený senát se sice zabýval povahou výtky dle §30 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství, sám však v bodě 26 cit. usnesení uvedl, že právní úprava výtky dle §88 odst. 3
zákona o státní službě je podobná. Výtka dle služebního zákona tak není kárným opatřením
(srov. §89 odst. 2 zákona o státní službě a contrario). Smysl a účel výtky podle §88 odst. 3 zákona
o státní službě tak není primárně sankční, spočívá podle Nejvyššího správního soudu
v tom, že umožňuje představenému nebo příslušnému služebnímu orgánu vyknout státnímu
zaměstnanci pochybení spočívající v drobném nedostatku ve službě a tímto jej zároveň také
vyřešit. Jedná se tedy o rychlé, flexibilní a efektivní vyřešení drobného nedostatku ve službě
státního zaměstnance, který svojí menší závažností neodůvodňuje zahájení kárného
řízení. Prostřednictvím výtky dochází především k upozornění státního zaměstnance
na nesprávnost jeho jednání. Výtka má tedy především preventivní a upozorňovací charakter.
Na druhou stranu se ovšem písemná výtka zakládá do osobního spisu státního zaměstnance
a může mít určité difamující účinky, může být jako přitěžující okolnost zohledněna v kárném
řízení, stejně tak jakožto překážka věci rozhodnuté brání zahájení kárného řízení
pro stejný skutek. Není tedy důvodu nevztáhnout závěry vyslovené rozšířeným senátem
v usnesení č. j. 9 As 79/2016 – 41 také na výtku dle §88 odst. 3 zákona o státní službě.
[27] Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že mezi účastníky je nesporné,
že stěžovatelka dne 15. 8. 2019 v 6:20 hod odešla ze zaměstnání k lékařce
a na pracoviště se již nevrátila. K výkazu mzdových nároků za měsíc srpen posléze přiložila
formulář mSk-DOVOLENKA, kde vyplnila údaje o dovolené v délce 1 pracovního dne na den
15. 8. 2019, včetně svého podpisu. Další údaje na formuláři dovolenky vyplněny nejsou.
Stejně tak nejsou vyplněny příslušné kolonky „schválil, datum, podpis vedoucího útvaru“.
Dne 16. 8. 2019 byla stěžovatelka přítomna v zaměstnání od 7:30 do 13:00 hod a dočasně práce
neschopnou byla uznána téhož dne v odpoledních hodinách.
[28] Vzhledem k tomu, že o zjištěném skutkovém stavu nejsou žádné pochybnosti
a je mezi účastníky nesporný, nebylo třeba provádět další dokazování a krajský soud
proto nepochybil, pokud tak neučinil. Zamínutí návrhu na výslech lékařky stěžovatelky a dalších
navržených svědků proto nepředstavuje vadu řízení.
[29] Postup žalovaného, který ve výkazu mzdových nároků stěžovatelky přeškrtl 4 hodiny
uvedené stěžovatelkou v kolonce sloupce lékař, nikoli v kolonce sloupce dovolená, považuje
Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud za zjevné formální pochybení, nemající žádný vliv
na zákonnost postupu žalovaného (zjištění skutkového stavu a jeho vyhodnocení).
[30] K poukazu stěžovatelky na skutečnost, že dne 15. 8. 2019 nemohla telefonicky
kontaktovat svého představeného s ohledem na svůj zdravotní stav, a nemohla tak učinit ani dne
16. 8. 2019, neboť toho dne byl Mgr. Bc. J. K. mimo služební úřad na služební cestě
a stěžovatelka nevěděla o žádné jiné vhodné osobě, které by svou žádost o čerpání dovolené
doručila, Nejvyšší správní soud uvádí, že žádost o čerpání dovolené činěná prostřednictvím
příslušného formuláře (dovolenky) zpravidla nepředstavuje záležitost vyžadující osobní
a bezprostřední kontakt a jednání. Z formuláře dovolenky je totiž patrné, na jaké období
zaměstnanec dovolenou požaduje, a proto postačuje dovolenku jakýmkoliv způsobem předat
či doručit příslušnému vedoucímu zaměstnanci (služebnímu funkcionáři) zodpovědnému za její
schválení. Stěžovatelka tudíž mohla např. dovolenku zanechat v sekretariátu představeného,
jak na to poukazuje žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti. Pokud by se nerozhodla pro tento
způsob, mohla o předání dovolenky představenému požádat kteréhokoliv jiného zaměstnance
na jejím pracovišti, který by takovéto její žádosti s ohledem na její nenáročnost v rámci pracovní
kolegiality určitě vyhověl.
[31] Obecně lze přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že služební orgán by měl zkoumat,
zda jsou v konkrétním případě splněny všechny formální a materiální znaky jednání státního
zaměstnance, v němž jsou spatřovány drobné nedostatky, přičemž je třeba zohlednit, jaký dopad
má nebo mohlo mít jednání státního zaměstnance na jeho práci či práci ostatních státních
zaměstnanců, či zda nedošlo k ohrožení či narušení vážnosti správního úřadu či důvěry v něj.
V této souvislosti však je třeba poukázat na část odůvodnění výtky, v níž žalovaný vysvětlil,
že jednání žalobkyně vyhodnotil jako neomluvenou absenci na pracovišti, čímž porušila
povinnost služební kázně ve smyslu §77 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě. Jedná
se sice o odůvodnění stručné, avšak dostačující, s nímž je třeba se ztotožnit. Po státních
zaměstnancích lze jistě obecně spravedlivě požadovat, aby byli v pracovní době k dispozici
na pracovišti připraveni plnit služební úkoly, přičemž důvod jejich absence by měl
být přiměřeným způsobem včas doložen. V opačném případě logicky přinejmenším hrozí
narušení plnění služebních povinností jak příslušným státním zaměstnancem, tak i jeho kolegy.
Námitka, v níž žalovanému správnímu orgánu (a krajskému soudu) stěžovatelka vytýká,
že se nezabývali mírou společenské škodlivosti, a s tím související argumentace stěžovatelky
je však nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatelka neuplatnila v žalobě,
ač tak učinit mohla.
[32] V posuzované věci se jedná o drobný nedostatek ve službě stěžovatelky, který
bylo namístě řešit výtkou. Není totiž možné, aby si stěžovatelka požádala o čerpání dovolené
zpětně s poměrně značným časovým odstupem (více než dvoutýdenním zpožděním),
a tím tak „zhojila“ svoji doposud nijak neomluvenou nepřítomnost na pracovišti dne 15. 8. 2019
v rozsahu 4 hodin. Ze strany stěžovatelky tak došlo k porušení §103 odst. 2 zákona o státní
službě, dle kterého čerpání dovolené a dodatkové dovolené nařizuje písemně služební orgán,
neboť stěžovatelka „si vybrala“ volno, aniž by j í byla v souladu s tímto ustanovením dovolená
řádně nařízena. Jak již přiléhavě konstatoval krajský soud s poukazem na povinnost státního
zaměstannace zachovávat služební kázeň stanovenou v §77 odst. 1 písm. f) zákona o státní
službě, zachování zákonných povinností při čerpání dovolené nepochybně patří mezi povinnosti
státního zaměstnance. Stěžovatelka tuto svou povinnost výše uvedeným způsobem nedodržela,
resp. porušila, a její jednání proto představuje porušení povinnosti dodržovat služební kázeň.
[33] Skutečnost, že k nepřítomnosti stěžovatelky došlo v návaznosti na její předchozí návštěvu
lékařky, na výše uvedeném nic nemění. (Zde se sluší dodat, že její zdravotní stav zřejmě nebyl
tak závažný, aby jí bránil v práci, protože v opačném případě by ji lékařka logicky uznala práce
neschopnou.) Zároveň je však zřejmé, jak na to poukazuje stěžovatelka v kasační stížnosti,
že jejím jednáním nedošlo k závažnému narušení výkonu státní služby. Proto bylo v posuzované
věci naprosto postačující stěžovatelce její postup při nahlašování dovolené toliko vytknout
písemnou výtkou, a to i s přihlédnutím k jejímu dosavadnímu bezproblémovému výkonu státní
služby, který stěžovatelka zmiňuje v kasační stížnosti.
[34] Názor stěžovatelky, že případné drobné nedostatky v její práci je nutné posuzovat striktně
ve vztahu k plnění jejích služebních úkolů, neobstojí. Smyslem výtky je vytknout státnímu
zaměstnanci drobné nedostatky ve službě, tj. jakékoli nedostatky, tedy nejen ty bezprostředně
narušují plnění služebních úkolů. Uvedená argumentace stěžovatelky by ve svém důsledku
znamenala, že by státnímu zaměstnanci nebylo možné uložit výtku za drobné nedostatky
bezprostředně nesouvisející se služebními úkoly, což by bylo v rozporu se smyslem a účelem
výtky tak, jak je upravena v zákonu o státní službě. V návaznosti na výše uvedené zdejší soud
konstatuje, že správný je rovněž závěr krajského soudu, že předpokladem uložení výtky
není to, že v důsledku porušení služebních povinností státním zaměstnancem došlo
ke konkrétnímu přímému ohrožení či narušení výkonu státní služby. Takovou podmínku vskutku
§88 odst. 3 zákona o státní službě neobsahuje.
[35] K argumentaci stěžovatelky, že předmětná výtka nebyla přiměřenou reakcí žalovaného
na její nepřítomnost na pracovišti, Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud žalovaný nevyužil ještě
neformálnějších možností, jak stěžovatelce vyktnout porušení její povinnosti při čerpání
dovolené, nemá to za následek jeho pochybení. Z výše uvedeného je totiž zřejmé, že podmínky
pro uložení výtky podle §88 odst. 3 zákona o státní službě splněny byly. Dosavadní
bezproblémový výkon státní služby, na který stěžovatelka poukazuje, vzal žalovaný v potaz
tím, že pochybení stěžovatelky řešil právě písemnou výtkou, a nikoli např. zahájením kárného
řízení.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[36] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelkou uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[37] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu