ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.176.2020:69
sp. zn. 4 Azs 176/2020 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: V. V., zast. Mgr. Viktorem
Klímou, advokátem, se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2019,
č. j. OAM-104/ZA-ZA11-VL11-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, č. j. 16 Az 43/2019 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Viktoru Klímovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši
12.342 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl
tak, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Městský soud přisvědčil závěru
žalovaného, že v případě žalobce nebyly splněny podmínky k udělení mezinárodní ochrany podle
§12 až §14b zákona o azylu. Rovněž neshledal žádná pochybení v postupu žalovaného
ve správním řízení ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá rozsudek městského soudu (dále jen
„napadený rozsudek“) kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek, jakož i napadené rozhodnutí,
zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel především vyslovuje svůj nesouhlas s existencí institutu přijatelnosti kasační
stížnosti, tak jak je zakotven v §104a s. ř. s. Má za to, že se jedná o diskriminační institut, který
jedné skupině z širokého okruhu osob (cizincům) znemožňuje plný přezkum jejich záležitostí
bez jakéhokoliv racionálního podkladu. Přijatelnost kasační stížnosti pak blíže odůvodňuje
závažnými porušeními jeho práv ze strany městského soudu. Tato pochybení mají spočívat
v tom, že se městský soud vůbec nezabýval v žalobě uvedeným odkazem na zprávu Mezinárodní
organizace pro migraci, čímž se uvedený soud odchýlil od rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu v otázce dokazování, vyplývající např. z rozsudku ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 2 Afs 105/2006 - 90. Podle stěžovatele městský soud pochybil rovněž tím, že k žalobní
námitce neposoudil „Informaci OAMP – Ukrajina - Vnitřně vysídlené osoby – Aktuální počty,
legislativa, postavení ve společnosti, státní a nestátní asistence ze dne 20. 2. 2019“ (dále jen „informace
OAMP ze dne 20. 2. 2019“) v celém jejím souhrnu a spokojil se pouze s dezinterpretací
této informace uvedenou v napadeném rozhodnutí. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho navrácení
do země původu, kde bude mít po vnitřním přesídlení (neboť bude nucen opustit Krym, odkud
pochází) ztížené podmínky k nalezení zaměstnání a bydlení, je v rozporu s čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti dále konkrétně namítá, že závěry městského soudu ohledně
možnosti vnitřního přesídlení jsou vnitřně rozporné, a činí tak napadený rozsudek
nepřezkoumatelným. Uvedené pochybení spatřuje v tom, že městský soud nejprve
v odstavci 22. napadeného rozsudku přisvědčuje závěru žalovaného, že stěžovateli nelze udělit
azyl podle §12 zákona o azylu, avšak v následujícím odstavci 23. uvádí, že stěžovatel může využít
institutu vnitřního přesídlení. Stěžovatel je přesvědčený o tom, že možnost vnitřního přesídlení
má být zvažována až poté, co je vůbec vysloven závěr, že cizinec naplnil definiční znaky uprchlíka
uvedené v §12 zákona o azylu. Pokud tedy v nynější věci městský soud v napadeném rozsudku
zvažuje možnost využití vnitřního přesídlení, logicky z toho plyne, že Krym (Krymská autonomní
republika) není pro stěžovatele z hlediska možného pronásledování bezpečný. V této souvislosti
stěžovatel současně tvrdí, že s ohledem na nespornou skutečnost, že Krym je okupován Ruskem,
a Ukrajina tedy nemá nad tímto územím kontrolu, žalobce nemůže být vrácen do uvedené
oblasti. Ani s tím se žalovaný a městský soud nezabývali.
[6] Stěžovatel městskému soudu také vytýká, že nedostatečně přezkoumal napadené
rozhodnutí v části týkající se možnosti udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu. Vůbec totiž neuvedl, na základě jakých podkladů dovodil, že vnitřní přesídlení
stěžovatele je možné. Pokud v tomto ohledu městský soud v odstavci 25. napadeného
rozsudku odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu (vztahující se k otázce vnitřního
přesídlení – poznámka soudu) a hodlal využít důkazní prostředky uplatněné v těchto řízeních,
měl o tom stěžovatele uvědomit. Zákon podle stěžovatele předpokládá, že zjištění skutkového
stavu vychází z důkazů, jež jsou součástí spisu. Toto pravidlo nelze obcházet citací judikatury,
byť se jedná o judikaturu Nejvyššího správního soudu. Městský soud byl totiž povinen náležitě
odůvodnit, proč přisvědčil tvrzením o skutkovém stavu uvedeným v napadeném rozhodnutí
a nikoliv tvrzením stěžovatele. Městský soud se také nikterak nevypořádal s žalobní námitkou,
že podle zprávy Mezinárodní organizace pro migraci si nemohou osoby vnitřně přesídlené
najít zaměstnání a musí vynakládat vysoké náklady na bydlení.
[7] Stěžovatel nakonec městskému soudu vytýká i to, že se v napadeném rozsudku
nevypořádal s žalobní námitkou, že z důkazů zajištěných žalovaným není zřejmá možnost
stěžovatelova vnitřního přesídlení. Konkrétně upozorňuje, že městský soud neuvedl,
na základě kterých kritérií vyplývajících z rozsudků Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 – 93, nebo ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74
dospěl k závěru, že vnitřní přesídlení stěžovatele je možné. Žalovaný v napadeném rozhodnutí
uvedl, že sám stěžovatel v této souvislosti neuvedl žádné objektivní překážky či azylově relevantní
důvody toho, proč by nemohl žít v jiné části Ukrajiny a nedovodil je ani z informace OAMP
ze dne 20. 2. 2019. Stěžovatel však zdůrazňuje, že z tohoto dokumentu vyplývá, že ač Ukrajina
přijala legislativu, která má vnitřně přesídleným osobám poskytnout dostatečný životní standard,
v praxi tyto osoby narážejí na mnoho překážek, zejména je pro ně složité nalézt si práci
a prostředky na svou obživu. Žalovaný tedy pochybil, zabýval-li se pouze formální možností
vnitřního přesídlení stěžovatele a nikoliv též možností faktickou. Nepostupoval tedy v souladu
s ustanovením §2 odst. 4 správního řádu s ohledem na individuální okolnosti daného případu
a nezjistil skutkový stav věci, jak vyžaduje §3 správního řádu. Pro tyto v žalobě vytýkané vady
měl napadené rozhodnutí městský soud zrušit.
IV.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že se ve správním řízení nedopustil
žádné nezákonnosti, dostatečně zjistil skutkový stav, shromáždil relevantní podklady, zvážil
všechna stěžovatelova tvrzení, kterými zdůvodnil svou žádost o mezinárodní ochranu,
a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonem o azylu a správním řádem dospěl k závěru,
že stěžovateli nelze udělit žádnou z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný rovněž nepřisvědčil
stěžovatelovu tvrzení, že v jeho případě nelze využít vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny,
a poukázal na informaci OAMP ze dne 20. 2. 2019.
[9] Žalovaný s ohledem na uvedené navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby buď kasační
stížnost odmítl pro nepřijatelnost, nebo aby ji zamítl pro nedůvodnost.
V.
[10] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného zopakoval, že žalovaný v napadeném
rozhodnutí při zvažování možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele v zemi původu přihlédl
pouze k právnímu stavu, aniž by přihlédl k reálné funkčnosti systému pomoci vnitřně
přesídleným osobám. Přitom z informace OAMP ze dne 20. 2. 2019 vyplývá, že vnitřně
přesídlené osoby jsou na Ukrajině diskriminovány na trhu práce i při shánění bydlení. Stěžovatel
současně poukazuje na závěry doporučení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
v oblasti mezinárodní ochrany „Alternativa vnitřního útěku nebo přesídlení“, zejména ohledně
povinnosti správních orgánů náležitě při posuzování možnosti přesídlení do jiné části země
zohlednit osobní situaci žadatele o mezinárodní ochranu, a to i ve vztahu k možnosti
ekonomického přežití. Z informace OAMP ze dne 20. 2. 2019 je podle stěžovatele zřejmé,
že po návratu do země původu nebude po přesídlení z Krymu schopen zajistit si prostředky
na živobytí a nebude mít rovný přístup k bydlení. Namítá proto, že žalovaný i městský soud
dospěli k nesprávnému závěru, že stěžovatel může po návratu do země původu využít institutu
vnitřního přesídlení.
VI.
[11] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého
právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry
kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[12] V právě posuzované věci stěžovatel k přijatelnosti kasační stížnosti nejprve vyjádřil
obecný nesouhlas se samotným institutem přijatelnosti kasační stížnosti podle §104a s. ř. s.
Konkrétně pak za důvod přijetí kasační stížnosti k věcnému přezkumu spatřuje v tom,
že se městský soud v napadeném rozsudku vůbec nezabýval v žalobě uvedeným odkazem
na zprávu Mezinárodní organizace pro migraci, tedy nevypořádal se s důkazním návrhem
a také v tom, že neposoudil „Informaci OAMP – Ukrajina - Vnitřně vysídlené osoby – Aktuální počty,
legislativa, postavení ve společnosti, státní a nestátní asistence ze dne 20. 2. 2019“ (dále jen „informace
OAMP ze dne 20. 2. 2019“) v celém jejím souhrnu a pouze se spokojil s dezinterpretací
této informace uvedenou v napadeném rozhodnutí.
[13] K obecné stěžovatelově polemice s institutem přijatelnosti kasační stížnosti, odkazuje
Nejvyšší správní soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 597/06,
ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 2283/11, či ze dne 15. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 948/16,
aniž považuje za potřebné je dále komentovat.
[14] Z konkrétní argumentace, kterou stěžovatel podporuje přijatelnost své kasační stížnosti,
je pak zřejmé, že ji stěžovatel spatřuje jednak vadě řízení před městským soudem, jež má vliv
na zákonnost jeho rozsudku v důsledku nezohlednění v žalobě uvedeného důkazu (zprávy
Mezinárodní organizace pro migraci) a dále v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů spočívající v nevypořádání se s informací ze dne 20. 2. 2019, týkající
se otázek vnitřně vysídlených osob na Ukrajině v celém jejím rozsahu.
[15] Tato tvrzení, pokud by je Nejvyšší správní soud shledal důvodnými, by zakládala zcela
zásadní vadu řízení před městským soudem (opomenutý důkaz), resp. nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů (nevypořádání se s problematikou vnitřně
vysídlených osob). Tato pochybení nelze bez dalšího prima facie vyloučit, tudíž Nejvyšší správní
soud přijal kasační stížnost k meritornímu posouzení.
[16] Nejvyšší správní soud tudíž posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Neshledal přitom vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Z obsahu kasační stížnosti (byť stěžovatel konkrétní kasační důvody v kasační stížnosti
neuvádí) je zřejmé, že uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Namítá
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku jak pro nesrozumitelnost spočívající ve vnitřní
rozpornosti jeho odůvodnění, tak i v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů,
ale upozorňuje též na vadu řízení (opomenutí důkazu), jež by mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozsudku.
[19] K namítaným pochybením již existuje bohatá judikatura kasačního soudu. Z ní vyplývá,
že rozsudek správního soudu lze považovat za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, pokud
z něj nelze jednoznačně seznat, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého
rozhodnutí vázán, resp. jak má v dalším řízení postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá,
podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu správní žaloby
posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí, pokud je jeho odůvodnění
vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu,
či pokud je jeho výrok vnitřně rozporný nebo z něj nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[20] Nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je rozhodnutí správního soudu
především tehdy, opírá-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75), nebo pokud soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných
žalobních námitek (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, popřípadě
rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Obdobně je rozhodnutí soudu zatíženo uvedenou vadou v případě,
že se soud ztotožní se závěry správního orgánu a označí je za správné, přičemž se ale nevypořádá
s věcnými či právními námitkami v žalobě uplatněnými proti takovým závěrům (srov. rozsudek
tohoto soudu ze dne 23. 12. 2005, č. j. 4 As 13/2004 - 55), respektive pokud z jeho odůvodnění
není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě
a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy,
jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (srov. rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44).
[21] Nejvyšší správní soud však současně zdůrazňuje, že soudy nemají povinnost reagovat
na každou dílčí argumentaci účastníka a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soudy ve svých
rozhodnutích vypořádaly se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých
případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[22] Žádné z uvedených pochybení však kasační soud v napadeném rozsudku či v postupu
městského soudu neshledal.
[23] Ke stěžovatelově výtce, že se městský soud v napadeném rozsudku nezabýval zprávou
Mezinárodní organizace pro migraci, na kterou upozorňoval v žalobě v části věnující se institutu
vnitřního přesídlení nutno především s poukazem na posledně uvedenou judikaturu (odst. [21])
uvést, že nebylo povinností městského soudu jednotlivě uvedenou zprávu posuzovat
již jen z toho důvodu, že ji jako důkaz stěžovatel v žalobě vůbec neoznačil, nýbrž na ni odkázal
v rámci své žalobní argumentace. Nadto je z obsahu správního spisu zřejmé, že tato zpráva
byla podkladem pro informaci ze dne 20. 2. 2019, jež byla jako podklad napadeného rozhodnutí
součástí správního spisu. Zpráva Mezinárodní organizace pro migraci je označena jako jeden
ze zdrojů uvedeného obsáhlého dokumentu pojednávající o problematice vnitřně vysídlených
osob na Ukrajině (viz 27. zdroj v části 7. uvedené informace ze dne 20. 2. 2019). Jak žalovaný,
tak i městský soud se přitom zabývali stěžovatelovými, a nutno dodat že obecnými, tvrzeními
vztahujícími se k jeho žádosti o mezinárodní ochranu (uplatněné poté, co stěžovateli zaniklo
povolení k dlouhodobého pobytu na území České republiky a bylo mu uloženo správní vyhoštění
v délce 2 let a za situace, kdy žádost o mezinárodní ochranu byla založena na tvrzeních,
že v České republice žije zde od roku 2004, poprvé přijel za prací, opakovaně bez jakýchkoliv
problémů navštěvoval zemi původu, naposledy v roce 2010, v České republice se mu líbí,
má zde přítelkyni ruské národnosti, chce zde žít a pracovat a neví, jaká je situace na Krymu,
z nějž pochází) a vzali v potaz nejen vybrané části (na něž poukazuje stěžovatel v kasační
stížnosti), ale celý obsah uvedené informace ze dne 20. 2. 2019. S ohledem na právě uvedené
Nejvyšší správní soud neshledává vadným postup, že městský soud jednotlivě neposoudil obsah
jednoho ze zdrojů, na nich byla založena informace ze dne 20. 2. 2019. Tou se jako celkem
(viz dále) správní orgán zabýval a vzal ji s ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozsudku
v úvahu i městský soud.
[24] Pro právě uvedené se tudíž městský soud nemohl ani dopustit pochybení v dokazování,
spočívajícím v opomenutí důkazu, na něž stěžovatel upozorňuje. Jak již uvedeno, stěžovatel
nenavrhl v žalobě žádný důkaz, odkaz na uvedený dokument byl ryze podpůrný ve vztahu
k jím uplatňovaným žalobním tvrzením a nebylo povinností městského soudu, aby za stěžovatele
domýšlel, že se jedná o důkazní návrh, pokud to stěžovatel v žalobě výslovně neuvedl
[srov. též §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Vadu řízení, jež by mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozsudku, spočívající v opomenutí důkazu proto kasační soud nehledal.
[25] Kasační soud rovněž nepřisvědčil stěžovateli, že městský soud k žalobní námitce
neposoudil informaci OAMP ze dne 20. 2. 2019 v celém jejím souhrnu a pouze se spokojil
s dezinterpretací této informace uvedenou v napadeném rozhodnutí Stěžovatel v žalobě
konkrétně na tento dokument a jeho nyní tvrzenou nesprávnou interpretaci žalovaným vůbec
nepoukazoval. Přitom městský soud se v napadeném rozsudku s žalobní argumentací ohledně
možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele podrobně vypořádal v odstavcích 24. až 26.
napadeného rozsudku a v odstavci 26. uvážil i o v žalobě namítaných těžkostech (diskriminaci)
vnitřně přesídlených osob, v čemž navázal na podrobné úvahy žalovaného.
[26] Nad rámec potřebného k právě uvedenému kasační soud dodává, že s ohledem
na stěžovatelův azylový příběh (viz výše) žalovaný neshledal naplnění podmínek pro udělení azylu
podle §12 písm. a) i b) zákona o azylu, a proto již nebylo třeba se v této souvislosti otázkou
vnitřního přesídlení zabývat. Z napadeného rozhodnutí je současně zjevné, že tuto úvahu
žalovaný uváděl v rámci celkového posouzení bezpečnostní a politické situace v zemi
stěžovatelova původu.
[27] Z napadeného rozsudku také neplyne stěžovatelem tvrzené pochybení městského soudu,
při němž měl nahradit dokazování odkazem na listiny z jiných řízení u Nejvyššího správního
soudu, jehož judikaturu citoval. Z napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že tuto judikaturu
vztahující se k otázce vnitřního přesídlení (viz odst. 25. napadeného rozsudku) městský soud
citoval výlučně na podporu svých závěrů, nikoliv jako „náhradu“ za neprovedené dokazování.
Žádných vad při dokazování se tudíž ani v tomto směru nedopustil.
[28] Vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů stěžovatel
namítá i dále v kasační stížnosti. Městskému soudu totiž také vytýká, že v odůvodnění
napadeného rozsudku řádně neodůvodnil svůj závěr, podle nějž stěžovateli nelze udělit
doplňkovou ochranu podle §14a zákona o pobytu cizinců; zejména neuvedl, na základě jakých
podkladů dovodil, že vnitřní přesídlení stěžovatele na Ukrajině je možné. Stěžovatel uvádí,
že poukaz na judikaturu Nejvyššího správního soudu v odstavci 25. napadeného rozsudku
v tomto ohledu nepostačuje.
[29] Nejvyšší správní soud k této kasační argumentaci především připomíná,
že nepřezkoumatelnost rozsudku není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele
o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu
soudu znemožňuje přezkoumat napadený rozsudek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24). Kasační soud však nezjistil žádná pochybení
v odůvodnění napadeného rozsudku. Městský soud se vypořádal se všemi uplatněnými žalobními
námitkami, dostatečně své závěry o jejich nedůvodnosti odůvodnil a podložil je odkazem
na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. S ohledem na to přisvědčil věcně správným
závěrům žalovaného uvedeným v napadeném rozhodnutí. I to je plně v souladu s judikaturou
kasačního soudu (viz rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130). Výjimkou z právě
uvedeného není ani část odůvodnění napadeného rozsudku věnovaná (ne)splnění podmínek
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu (odstavce 28. ve spojení s odstavci
24. až 26.).
[30] Právě uvedené lze vztáhnout i na kasační argumentaci, že se městský soud nevypořádal
s žalobní námitkou, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval pouze formální
a nikoliv faktickou možností stěžovatele vnitřně se přesídlit v zemi původu; tedy námitkou,
že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav ve smyslu §3 správního řádu a napadené
rozhodnutí neodpovídá okolnostem daného případu podle §2 odst. 4 téhož zákona.
Ani v tomto případě městský soud nepochybil, neboť v odstavci 30. napadeného rozsudku
vyjádřil, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav, přihlédl ke všemu, co vyšlo najevo,
dostatečně napadené rozhodnutí odůvodnil a přijaté řešení odpovídá individuálním okolnostem
daného případu. S tím se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a dodává, že je nutno přisvědčit
žalovanému, který již ve vyjádření k žalobě poukázal na obecnost žalobních tvrzení vztahujících
se důvodům, pro něž stěžovateli nebyla mezinárodní ochrana v žádné z jejích forem udělena.
I vypořádání těchto žalobních bodů tak nemohlo být podrobnější, než jak vymezil předmět
přezkumu svými žalobními tvrzeními sám žalobce. Je to on, kdo konkretizací svých tvrzení
předurčuje míru podrobnosti vypořádání uplatněných žalobních bodů. Městský soud
nebyl povinen, ale ani oprávněn, za stěžovatele domýšlet další, v jeho prospěch svědčící
argumentaci; je totiž povolán k přezkumu správního rozhodnutí, nikoliv nahrazování pasivity
účastníka, jenž disponuje řízením, tedy stěžovatele (žalobce).
[31] Stěžovatel nakonec v kasační stížnosti namítá též nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku pro nesrozumitelnost spočívající ve vnitřní rozpornosti odstavců 22. a 23. jeho
odůvodnění. Vnitřní rozpornost spatřuje v tom, že městský soud nejprve ve shodě se žalovaným
neshledal, že by bylo možné udělit stěžovateli azyl podle §12 písm. b) zákona o azylu (v odstavci
22.), přesto však poukazem na možnost využití institutu vnitřního přesídlení (v odstavci 23.)
připustil reálnost rizika pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Kasační soud
však ani tuto vadu neshledal.
[32] Především upozorňuje na již výše uvedené, totiž že vzhledem k chybějícímu naplnění
podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu bylo bezpředmětné posuzovat v tomto
kontextu otázku vnitřního přesídlení. Především však je třeba stěžovatelovu argumentaci
odmítnout proto, že ač je v odst. 22. napadeného rozsudku zmíněna nemožnost udělit azyl
podle §12 písm. a) i b) zákona o azylu, v odstavci 23. se nepojednává o vnitřním přesídlení,
ale je zde zmínka o bezpečnostní a politické situaci v zemi stěžovatelova původu, kterou
nelze považovat za důvod pro udělení azylu a to ani vzhledem k ozbrojenému konfliktu, který
je na Ukrajině stabilizován ve východní části země. Teprve v další části odůvodnění (odstavce
24. až 26.) je zmíněna problematika vnitřního přesídlení jako alternativa pro stěžovatele,
pocházejícího z Krymu. To vše však stále za situace, kdy nebyly splněny předpoklady k tomu,
aby bylo vůbec možno o udělení azylu podle §12 zákona o azylu ve stěžovatelově případě
uvažovat. Žádná vnitřní rozpornost odstavců 22. a 23. napadeného rozsudku zde není.
Nadto oba tyto odstavce v podstatě reprodukují úvahy žalovaného a není v nich obsažen
vlastní závěr městského soudu. I proto nelze o žádné vnitřní rozpornosti hovořit.
Tudíž ani tuto posledně vytýkanou vadu napadeného rozsudku kasační soud neshledal.
[33] Lze shrnout, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn,
napadený rozsudek je způsobilý přezkumu a je i plně srozumitelný a městský soud se nedopustil
ani jiné vady řízení, jež by mohla způsobit nezákonnost jeho rozsudku.
[34] Nejvyšší správní soud se nakonec zabýval kasační argumentací, v níž stěžovatel nesouhlasí
se závěrem městského soudu a žalovaného ohledně možnosti stěžovatele využít po návratu
do země původu institutu vnitřního přesídlení [spadající pod kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Tuto výtku však stěžovatel poprvé uplatnil až v replice k vyjádření žalovaného
ze dne 11. 9. 2020. Nejvyšší správní soud k ní tudíž nemůže nyní přihlížet, neboť to výslovně
zapovídá ustanovení §106 odst. 3 s. ř. s. Podle něj může stěžovatel rozšířit důvody
své argumentace pouze ve lhůtě pro doplnění kasační stížnosti. Ta byla v nynějším případě
usnesením ze dne 14. 7. 2020, č. j. 4 Azs 176/2020 - 31, stanovena do dne 14. 8. 2020 (trvala
jeden měsíc od doručení usnesení zástupci stěžovatele dne 14. 7. 2020).
VII.
[35] Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle
§110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[36] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti účastníkem úspěšným. Žalovanému
jako v řízení úspěšnému účastníku by náležela náhrada nákladů řízení, tyto však nepřekračují
rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud tudíž rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[37] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2020, č. j. 4 Azs 176/2020 - 31,
byl stěžovateli ustanoven zástupcem Mgr. Viktor Klíma, advokát. Podle §35 odst. 10 s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona advokátovi, který byl stěžovateli ustanoven soudem, hradí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený zástupce provedl ve věci tři úkony právní
služby, kterými jsou doplnění kasační stížnosti a podání repliky, tj. písemná podání soudu ve věci
samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a další porada s klientem přesahující
jednu hodinu dne 23. 11. 2020 [11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu]. Kasační soud pro úplnost
dodává, že ustanovenému zástupci nepřiznal odměnu za úkon právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu, a to vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce neprokázal
a ani netvrdil, že proběhla první porada s klientem, která je nutnou součástí takového úkonu
právní služby [podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu je úkon právní služby vymezen
jako: „první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce
nebo obhájce ustanoven soudem“]. K tomu lze poukázat na závěry plynoucí např. z usnesení kasačního
soudu ze dne 11. 4. 2012, č. j. 6 Azs 8/2012 - 40, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011,
sp. zn. I. ÚS 1879/10. Za každý z provedených úkonů právní služby advokátu náleží
mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5
advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13
odst. 4 advokátního tarifu). Advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Za tři úkony
právní služby (3x3.100 Kč a 3x300 Kč) včetně uvedené daně (v rozsahu 21% z částky 10.200 Kč,
tj. 2.142 Kč) advokátu náleží odměna ve výši 12.342 Kč. Tuto částku Nejvyšší správní soud
vyplatí do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu