ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.166.2020:54
sp. zn. 5 Azs 166/2020 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) M. H. A., b) H. A.
A., zast. ustanoveným opatrovníkem JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie
Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort,
se sídlem Kounicova 24, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 4. 2020, č. j. 32 A 24/2020 - 41,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2020, č. j. 32 A 24/2020 - 41,
se r uší .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 4. 3. 2020,
č. j. KRPB-53536-24/ČJ-2020-060022-Z a č. j. KRPB-53538-23/ČJ-2020-060022-Z,
se r uší .
III. Žalobcům se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného opatrovníka JUDr. Maroše
Matiaška, LL.M., advokáta se sídlem Ovenecká 78/33, Praha, se u rču je částkou
12 730 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti (30)
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhali zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jejich žaloba proti rozhodnutím žalované ze dne 4. 3. 2020, č. j. KRPB-53536-24/ČJ-2020-
060022-Z a č. j. KRPB-53538-23/ČJ-2020-060022-Z (výrok I.); těmito rozhodnutími žalovaná
zajistila stěžovatele za účelem jejich předání do jiného členského státu Evropské unie podle §129
odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců”). Výroky II. a III. rozhodl krajský soud o nákladech řízení.
[2] Stěžovatelé pochází ze syrského města Kámišlí, které opustili asi dva měsíce před svým
zajištěním. Odjeli za pomoci převaděčů přes Turecko, Řecko, Albánii, Kosovo, Srbsko.
Ze Srbska se snažili dostat do Maďarska, což se je jim však nepodařilo, proto se seznámili
se skupinkou běženců a s převaděčem, který jim poradil cestu do Rakouska. Nejprve přešli
do Rumunska, kde je kontrolovala policie – dle jejich slov se k nim nechovala hezky, zavřela je
na 4 dny, vzala jim otisky prstů a museli podepsat nějaké dokumenty („násilím nás donutili podat
žádost o azyl“). Stěžovatel a) byl dokonce zbit. Po propuštění se připojili k další skupině běženců
a převaděč je odvezl do Rakouska. Ve Vídni si obstarali jízdenku do Berlína, kontrolovala je však
policie, opět jim sejmuli otisky prstů „a dali nám nějaké papíry, kde bylo, že musíme do 14 dní opustit
Rakousko.“ Když je policie propustila, šli opět na nádraží a znovu si koupili jízdenku do Berlína.
Ve vlaku v Břeclavi je kontrolovala Policie České republiky, která je dne 3. 3. 2020 zajistila
nejprve podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů. Následujícího dne (4. 3. 2020) je zajistila napadenými rozhodnutími
za účelem jejich předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne
26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo
osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“).
[3] V rozhodnutích o zajištění žalovaná uvedla, že oba stěžovatelé požádali v jiném členském
státě Evropské unie o mezinárodní ochranu – a to v Rumunsku a v Rakousku. To vyplynulo
jednak z tvrzení stěžovatelů (v Rumunsku byli donuceni podat žádost o azyl) a jednak
z porovnání otisků prstů v systému EURODAC, kde byla nalezena shoda. Stěžovatelé u sebe
měli dále dokument – dle žalované se jednalo o výzvu k podání opravného prostředku
po zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu v Rakousku, přičemž žalovaná následně prověřením
u rakouských orgánů ověřila, že stěžovatelé jsou vedeni jako žadatelé o azyl také v Rakousku.
[4] Jelikož stěžovatelé od počátku zdůrazňovali svůj úmysl odjet do Německa za svými
příbuznými, přičemž po celou cestu ze Sýrie využívali zkušeností převaděčů, státní hranice
přecházeli mimo hraniční přechody a bez cestovních dokladů, dospěla žalovaná k závěru,
že existuje vážné nebezpečí jejich útěku ve smyslu §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.
Okolnosti projednávané věci přitom znemožňovaly uložení mírnějších opatření, neboť
stěžovatelé nemají v České republice žádné ubytování ani příbuzné, nedisponují finančními
prostředky (u sebe měli pouze několik desítek euro) a návrat do Rumunska či Rakouska výslovně
odmítli. K potenciální možnosti předání žalovaná uvedla, že jeho realizací nebude zasaženo
do soukromého a rodinného života stěžovatelů, neboť zde nemají vytvořeny žádné vazby,
v České republice byli oba poprvé.
[5] V další části rozhodnutí se žalovaná zabývala systémovými nedostatky azylových řízení
zemí, kde stěžovatelé žádali o mezinárodní ochranu, tj. jak Rumunska, tak i Rakouska. V obou
napadených rozhodnutích shodně uvedla: „První zemí, kde jmenovaný požádal o mezinárodní ochranu,
je Rumunsko. Proto správní orgán důkladněji zjišťoval, zda nejsou zveřejněny informace, které by dokládaly
systematické nedostatky v azylovém řízení v Rumunsku.“ Poté žalovaná vyjmenovala zprávy, které
pro účely posouzení systémových nedostatků prostudovala, a uvedla, že v žádné z nich nejsou
uvedeny informace o tom, že by byly zjištěny systémové nedostatky rumunského azylového
řízení. Zdůraznila, že v Rumunsku požádalo v roce 2015 o azyl 1260 cizinců, což dle jejího
názoru dokládá, že uprchlíci nemají obavy z rumunského azylového řízení. Ve vztahu k Rakousku
odkázala na informace Ministerstva vnitra, které popisují průběh azylového řízení v Rakousku.
[6] Pokud jde o dobu zajištění, vycházela žalovaná zejm. ze lhůt, kterými jsou státy
při předávání cizinců podle nařízení Dublin III vázány. Oba stěžovatele proto zajistila na 33 dnů
ode dne omezení osobní svobody.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[7] Proti rozhodnutím žalované podali stěžovatelé prostřednictvím Organizace pro pomoc
uprchlíkům žalobu, ve které uvedli několik okruhů námitek. První okruh námitek byl zaměřen
na zájem nezletilého dítěte – žalovaná v napadených rozhodnutích vůbec nezohlednila fakt,
že v době zajištění stěžovatel b) nedovršil 18 let. Další okruh námitek stěžovatelé zaměřili vůči
potencialitě svého předání. Zdůraznili, že žalovaná v napadených rozhodnutích vycházela
ze zastaralých zpráv o Rumunsku, aniž by se fakticky systémovými nedostatky zabývala – toto
posouzení ustalo na pouhých odkazech na jednotlivé zprávy, aniž by při zkoumání systémových
nedostatků byly zohledněny individuální okolnosti projednávané věci, zejm. pak nezletilost
stěžovatele b). Také zdůraznili, že žalovaná v napadených rozhodnutích nijak nespecifikovala, do
kterého členského státu budou stěžovatelé předáni – zda do Rumunska, či Rakouska. Mělo být
přitom využito mírnějších opatření a stěžovatelé mohli být umístěni v některém z pobytových
středisek, které by více vyhovovalo potřebám nezletilého stěžovatele b). Současně namítali
nemožnost svého předání s ohledem na počínající epidemii onemocnění Covid-19. Dle jejich
názoru již v době zajištění vyvstala důvodná pochybnost o realizaci předání, neboť řada
dublinských transferů byla členskými státy pozastavena. Jelikož byla zásadně omezena možnost
vycestovat z České republiky, odpadlo také vážné nebezpečí útěku stěžovatelů, které však bylo
důvodem jejich zajištění.
[8] Krajský soud žalobu stěžovatelů podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[9] V napadeném rozsudku uvedl, že zájem nezletilého stěžovatele b) byl žalovanou
zohledněn dostatečně tím, že stěžovatelé byli zajištěni společně – oba byli umístěni do Zařízení
pro zajištění cizinců Bělá Jezová, které odpovídá potřebám rodin s nezletilými dětmi. Nezletilý
stěžovatel b) byl po celou dobu se svým starším bratrancem, oba shodně uváděli, že stěžovatel a)
je za nezletilého odpovědný, a proto nebyl stěžovatel b) považován za nezletilého bez
doprovodu, u kterého jsou možnosti zajištění podstatně omezené. Ze stejného důvodu
nepovažoval ani krajský soud stěžovatele za zvlášť zranitelné osoby. Krajský soud proto uvedl,
že „žalovaná brala v potaz nejlepší zájem dítěte, když vyhověla žalobcům a ubytovala je společně.“
[10] Ve vztahu k potencialitě jejich předání krajský soud uvedl, že v okamžiku vydání
napadených rozhodnutí byli stěžovatelé vedeni jako žadatelé o azyl ve dvou státech Evropské
unie – v Rumunsku a v Rakousku. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé,
že stěžovatelé budou předáni do Rumunska, přičemž právě tomuto státu žalovaná věnovala
větší prostor. Rozhodnutí o zajištění vydává žalovaná v časovém presu, proto nelze na jeho
odůvodnění klást přehnané nároky. Podrobněji zkoumá azylové řízení konkrétní země
Ministerstvo vnitra v rozhodnutí o samotném předání cizinců. Stěžovatelé výslovně systémové
nedostatky ve správním řízení nenamítali, přičemž Rumunsko je považováno za bezpečnou zemi,
proto podle krajského soudu postačovalo souhrnné konstatování žalované o neexistenci
poznatků, které by nasvědčovaly systémovým nedostatkům. A přestože situace žadatelů
o mezinárodní ochranu v Rumunsku může být dle krajského soudu v současné době citlivá,
systémové nedostatky azylového řízení neshledal ani sám krajský soud. Uzavřel proto, že závěry
žalované jsou přiměřeně podloženy citovanými zprávami, jejichž obsah stěžovatelé výslovně
nezpochybnili.
[11] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že mělo být využito mírnějších opatření.
Stěžovatelé cestovali se Sýrie za pomoci převaděčů, mimo hraniční přechody a nedisponovali
cestovními doklady, ani větší finanční hotovostí. Nebylo proto možné uvažovat o uložení
mírnějších opatření, neboť u obou stěžovatelů vážné nebezpečí útěku skutečně hrozilo. Na tom
neměnilo nic ani to, že byla v důsledku epidemie onemocnění Covid-19 omezena možnost
cestování a uzavřeny hraniční přechody, neboť stěžovatelé od samého počátku přecházeli státní
hranice právě mimo tyto přechody za pomoci převaděčů. Krajský soud dále odkázal na úřední
záznamy obsažené ve správních spisech, podle kterých žalovaná vycházela z informací sdělených
Ministerstvem vnitra – to výslovně potvrdilo, že probíhají úkony směřující k předání stěžovatelů.
Žalovaná tak neměla žádný důvod k pochybnostem ohledně skutečné realizace jejich předání.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[12] Výrok I. rozsudku krajského soudu (kterým byla zamítnuta jejich žaloba) napadli
stěžovatelé kasační stížností, ve které rozporovali hodnocení krajského soudu. Znovu zdůraznili,
že v rozhodnutích o zajištění žalovaná zcela ignorovala fakt, že stěžovatel b) byl v době zajištění
nezletilý. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nahradil úvahu žalované ohledně
nejlepšího zájmu dítěte, která v rozhodnutích o zajištění zcela chyběla. Posouzení nejlepšího
zájmu dítěte musí být komplexní a rozhodně jej nelze zredukovat na požadavek společného
ubytování, aniž by byly zohledněny další okolnosti. Zajištění nezletilého cizince není nikdy v jeho
nejlepším zájmu, proto bylo zcela namístě využít mírnějších opatření, příp. umístit stěžovatele
do pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu, kde nejsou přítomny vězeňské
prvky jako v zařízení pro zajištění cizinců. Teprve poté, co je prokázáno, že mírnější opatření
nelze účinně uplatnit, lze přistoupit k zajištění, musí se však jednat o opatření ultima ratio.
Žalovaná proto měla aktivně zkoumat možnosti mírnějších opatření. Oba stěžovatelé pocházejí
z válečné oblasti a nesou si s sebou silná traumata, pročež je nezbytné na ně nahlížet jako
na zvlášť zranitelné osoby. Nezohledněním nejlepšího zájmu dítěte žalovaná zatížila rozhodnutí
vadou nepřezkoumatelnosti, což krajský soud aproboval.
[13] Dále stěžovatelé zdůraznili, že pojem „vážné nebezpečí útěku“ je v §129 odst. 4 zákona
o pobytu cizinců vymezen natolik široce, že k zajišťování cizinců dochází prakticky vždy,
resp. dochází k automatickému zajišťování osob, na které se vztahuje nařízení Dublin III.
V případě stěžovatelů přitom vážné nebezpečí útěku dáno nebylo. Přestože sdělili, že jejich
přáním je dostat se do Německa, neznamená to, že by nerespektovali případné rozhodnutí
o předání do jiného členského státu.
[14] Ve vztahu k systémovým nedostatkům azylového řízení v Rumunsku stěžovatelé
zopakovali svou osobní zkušenost v této zemi – čtyři dny byli ponecháni bez jídla, byl na ně
vyvíjen fyzický nátlak, aby si nechali sejmout otisky prstů a zaregistrovali svou žádost o azyl,
stěžovatele a) dokonce zbili, což vyústilo v omezenou hybnost jeho ruky. Již tato osobní
zkušenost vypovídá o nedostatcích rumunského azylového řízení. Neexistence systémových
nedostatků musí mít oporu ve zprávách o fungování azylového systému v dané zemi, příp.
v dalších podkladech založených ve spise. Krajský soud přitom výslovně připustil existenci těchto
nedostatků, neboť situaci v Rumunsku označil za „citlivou“. Stěžovatelé odkázali na aktuálnější
zprávy o stavu azylového řízení v Rumunsku, bylo proto nezbytné se s těmito zprávami
vypořádat.
[15] Závěrem stěžovatelé namítali, že reálnost jejich předání do Rumunska byla od samého
počátku s ohledem na probíhající epidemii nejistá, jejich zajištění proto bylo pro absenci účelu
nezákonné. Nemožnost předání se později také potvrdila, neboť na konci dubna byli stěžovatelé
ze zajištění propuštěni.
[16] Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud „napadené
rozhodnutí a rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.“
[17] Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelé jsou zastoupeni ustanoveným opatrovníkem – advokátem. Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[19] Kasační stížnost je důvodná.
[20] Podstatou věci je otázka zákonnosti zajištění stěžovatelů za účelem jejich předání
do jiného členského státu Evropské unie. K zajištění stěžovatelů přistoupila žalovaná poté,
co provedla pobytovou kontrolu v prostoru vlakového nádraží v Břeclavi. Dospěla přitom
k závěru, že jsou naplněny předpoklady uvedené v §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, který
zní
takto:
„Policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem
Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje,
pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným
předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí
o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný
z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného
přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně
samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území;“ (pozn. zdůraznění
doplněno Nejvyšším správním soudem).
[21] Tato úprava vychází z čl. 28 nařízení Dublin III. Požádal-li cizinec v jiném členském státě
o mezinárodní ochranu a vstoupil-li nebo pobýval-li na území České republiky neoprávněně,
zajistí jej policie na dobu nezbytně nutnou za účelem jeho předání, pouze pokud existuje vážné
nebezpečí útěku a pokud zvláštní opatření za účelem jeho vycestování nelze účinně uplatnit –
v tomto případě je rozhodnutí o zajištění prvním úkonem v řízení, viz §129 odst. 1 a 3 zákona
o pobytu cizinců.
[22] Vymezení pojmu „vážné nebezpečí útěku“ navazuje právě na čl. 28 odst. 2 a čl. 2 písm. n)
nařízení Dublin III. Zákon o pobytu cizinců pak v §129 odst. 4 stanovuje objektivní kritéria
pro posouzení existence nebezpečí útěku, přičemž tato kritéria byla do uvedeného zákona
doplněna novelou provedenou zákonem č. 314/2015 Sb. s účinností ode dne 18. 12. 2015
(srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 314/2015 Sb., sněmovní tisk č. 463/0, 7. volební období,
2013 – 2017, digitální repozitář, www.psp.cz). Bez zákonem vymezených objektivních kritérií byl
čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III neaplikovatelný – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 4. 2017, č. j. 10 Azs 122/2015 - 150, č. 3602/2017 Sb. NSS, a rozsudek Soudního
dvora Evropské unie ze dne 15. 3. 2017, Al Chodor a další, věc C-528/15. Každé omezení osobní
svobody totiž představuje natolik silný zásah do práv jednotlivce, že musí být stanoveno zákonem
a musí respektovat podstatu práva na osobní svobodu a zásadu proporcionality. Vymezením
těchto objektivních kritérií se tak institut zajištění za účelem předání podle čl. 28 odst. 2 nařízení
Dublin III stal realizovatelným.
[23] Pravomoc rozhodnout o určení státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní
ochranu (tj. státu, do kterého bude cizinec následně předán) svěřil zákonodárce Ministerstvu
vnitra, nikoli žalované – viz §8 písm. b) a c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů. Žalovaná má pouze pomocnou úlohu a jejím úkolem je při splnění zákonem
stanovených podmínek zajistit osobu, která má být do příslušného členského státu předána.
Zajištění cizince totiž není účelem samo o sobě – jedná se o prostředek k dosažení cíle, kterým
je v tomto případě předání do jiného členského státu Evropské unie.
[24] Samotné řízení o zajištění je svou povahou velmi krátké. A jakkoliv je tzv. dublinský
systém založen na principu, že žadatel má právo na věcné posouzení své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany pouze v jednom členském státě EU, v době zajišťování cizince ještě nemusí
být postaveno na jisto, do kterého z členských států bude cizinec následně předán – to ostatně
výslovně připustil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 4. 2018,
č. j. 4 Azs 73/2017 - 29, č. 3773/2018 Sb. NSS (bod 26). Žalovaná proto nepochybila, když
v napadených rozhodnutích o zajištění výslovně uváděla jak Rumunsko, tak i Rakousko, neboť
v obou těchto státech stěžovatelé dle jejích zjištění žádali o mezinárodní ochranu (stěžovatelé
tvrdili, že byli donuceni podat žádost o mezinárodní ochranu v Rumunsku, což potvrdila také
shoda v systému pro srovnání otisků prstů žadatelů o azyl – systém EURODAC; o podání
žádosti o mezinárodní ochranu v Rakousku se žalovaná dozvěděla na základě dokumentů, které
měli stěžovatelé u sebe v době zajištění). Oba státy tedy byly v době zajištění hypoteticky
příslušnými státy k převzetí stěžovatelů.
[25] Nejvyšší správní soud však musel stěžovatelům přisvědčit v tom, že žalovaná
v rozhodnutích o zajištění zcela opomněla zohlednit skutečnost, že stěžovatel b) byl v době
zajištění nezletilý. Tuto skutečnost žalovaná fakticky v obou napadených rozhodnutích zamlčela
a v úvahách ohledně potenciální možnosti jejich předání věk stěžovatele b) vůbec nezohlednila.
Jednalo se přitom o skutečnost, která byla žalované od samého počátku známá, tuto skutečnost
žalovaná nijak nerozporovala – o nezletilosti stěžovatele b) tedy nebylo pochyb. Nejedná
se přitom o pouhou formalitu, kterou by bylo možno tolerovat, jak by se mohlo na první pohled
zdát. Věk zajišťovaných cizinců je důležitým faktorem, který současně žalovanou co do možnosti
jejich zajištění v některých případech výrazně limituje.
[26] Je-li totiž zajišťovanou osobou nezletilý cizinec bez doprovodu, jsou možnosti
jeho zajištění velice omezené. V takovém případě je žalovaná oprávněna nezletilého cizince
bez doprovodu zajistit za účelem předání pouze v případě, existuje-li důvodné nebezpečí,
že by mohl ohrozit bezpečnost státu či závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a je-li
to v jeho zájmu v souladu s Úmluvou o právech dítěte (srov. §129 odst. 5 zákona o pobytu
cizinců), příp. do doby, než zjistí jeho skutečný věk, existují-li důvodné pochybnosti, že jde
o nezletilého cizince bez doprovodu (k zajištění nezletilých cizinců bez doprovodu, u kterých
existují pochybnosti ohledně jejich věku, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 - 46, č. 4058/2020 Sb. NSS).
[27] V případě zletilých cizinců a nezletilých s doprovodem není žalovaná co do možnosti
jejich zajištění omezena pouze na existenci nebezpečí ohrožení státu či vážného narušení
veřejného pořádku (příp. do doby zjištění skutečného věku). Rozhodně však nelze říci, že věk
zajišťovaných cizinců není z hlediska jejich zajištění podstatný. Přestože nezletilý cizinec „putuje“
po státech Evropské unie s doprovodem, stále se jedná o nezletilého (dítě), u něhož je při jakékoli
činnosti, která se ho týká, nutno jako přední hledisko vnímat právě jeho nejlepší zájem – viz čl. 3
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.). To platí tím spíše, jde-li o tak zásadní zásah
do práv, jako je omezení (a v některých případech zajištění dokonce zbavení) osobní svobody.
[28] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že stěžovatele b) nebylo možné
považovat za nezletilého bez doprovodu. Jednalo se sice o nezletilého, avšak oba stěžovatelé
shodně uváděli, že jsou bratranci, stěžovatel a) se o nezletilého stěžovatele b) stará a je za něj
odpovědný, přičemž celou cestu ze Sýrie absolvovali společně. Důvody zajištění stěžovatele b)
proto nebyly omezené, jako v případě nezletilých cizinců bez doprovodu (viz výše). Nejvyšší
správní soud je pak s krajským soudem ve shodě také v tom, že v případě stěžovatelů bylo dáno
vážné nebezpečí útěku ve smyslu §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, neboť stěžovatelé
od počátku vyjadřovali svůj úmysl dostat se za příbuznými do Německa, překračovali hranice
států v rámci Evropské unie za pomoci převaděčů mimo hraniční přechody a nevyčkali
rozhodnutí o svých žádostech o mezinárodní ochranu v Rumunsku (a poté ani v Rakousku).
Z jednání stěžovatelů byl tedy zjevný jejich úmysl nesetrvat v České republice a pokračovat
v cestě do Německa. Nejednalo se proto o automatické zajištění pouze na základě toho,
že se na stěžovatele vztahovalo nařízení Dublin III. Žalovaná naopak v rozhodnutích jasně
popsala, co považovala z hlediska vážného nebezpečí útěku za podstatné, a proč nemohlo být
využito mírnějších opatření. Také Nejvyšší správní soud uvádí, že u cizinců, kteří postupují
obdobně jako stěžovatelé (stanoví si cílovou zemi v Evropské unii, do které se snaží dostat
nezákonnými způsoby prostřednictvím převaděčů, kterým za umožnění cesty zaplatí předem
sjednanou částku, a přechází státní hranice mimo oficiální hraniční přechody), bude vážné
nebezpečí útěku zpravidla dáno.
[29] Nejvyšší správní soud se ovšem s krajským soudem rozchází v náhledu na otázku
zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při hodnocení potenciality předání stěžovatelů, tj. při úvaze
o možnosti naplnění samotného účelu jejich zajištění. Přestože zajištění nezletilých osob není
vyloučeno, z povahy věci je podřízeno přísnějším podmínkám než zajištění zletilých cizinců.
A i když měl stěžovatel b) v době zajištění 17 let, stále se jednalo o dítě ve smyslu mezinárodních
standardů, které je Česká republika povinna dodržovat (přiměřeně srov. také rozsudek zdejšího
soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 316/2018 - 60, č. 3876/2019 Sb. NSS). Zajištění takové
osoby musí být poslední možností, která musí být časově omezená (přiměřeně srov. rovněž
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Abdullahi Elmi a Aweys Abubakar proti Maltě, stížnost
č. stížnost č. 25794/13 a 28151/13). Na dodržování přísnějších požadavků s ohledem na vůdčí
princip nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte klade důraz rovněž
Ústavní soud (viz např. nález ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3289/14, N 72/85 SbNU 277).
[30] Skutečnost, že stěžovatel b) byl v době zajištění nezletilý, žalovaná zcela ignorovala.
Z výše citovaného je však zřejmé, že žalovaná byla naopak povinna v napadených rozhodnutích
zohlednit zájem nezletilého stěžovatele b) – byla tedy povinna na věc nazírat optikou, která
bude v co největší míře respektovat potřeby nezletilých dětí. To jinými slovy znamená,
že při hodnocení potenciality předání stěžovatelů do Rumunska (příp. do Rakouska) se žalovaná
měla zabývat nejen obecnými aspekty rumunského (příp. rakouského) azylového řízení, ale měla
se zaměřit právě na specifika těchto řízení ve vztahu k nezletilým žadatelům o mezinárodní
ochranu. Měla tedy zkoumat zejm. to, jaké jsou podmínky přijetí nezletilých žadatelů o azyl,
jakým způsobem je v příslušném státě s nezletilými zacházeno, jaké jim je poskytováno
ubytování, zda je vůbec zajištěna reálná možnost společného ubytování s jejich doprovodem
a zda toto ubytování odpovídá potřebám nezletilých dětí a jejich rodin, případně zda s sebou
podmínky v daném státě nenesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu
čl. 4 Listiny základních práv EU a čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, což je logicky potřeba
vzhledem k nezletilému hodnotit citlivěji. Teprve na základě těchto informací měla žalovaná
posoudit, zda je předání nezletilého stěžovatele b) a jeho doprovázejícího stěžovatele a) alespoň
potenciálně možné. Žalovaná však namísto toho v rozhodnutích o zajištění stěžovatelů pouze
vyjmenovala, z jakých zpráv vycházela, a uvedla, že jí nejsou známy žádné překážky realizace
předání stěžovatelů, aniž by se alespoň minimálním způsobem reagovala na věk stěžovatele b).
[31] Nejvyšší správní soud netvrdí, že by předávání cizinců do Rumunska (příp. také
do Rakouska) nebylo z hlediska tzv. systémových nedostatků možné, resp. že by bylo a priori
vyloučené. Ve své judikatuře se naopak k situaci v Rumunsku opakovaně vyjadřoval v tom
smyslu, že z obecných informací nelze dovozovat, že by Rumunsko nebylo schopné v obecné
rovině zajistit adekvátní podmínky žadatelům o mezinárodní ochranu, a že by tedy bylo namístě
vždy aktivovat čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 – 20, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 – 30, ze dne 7. 8. 2018, č. j. 6 Azs 117/2018 – 26, ze dne
21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 123/2018 – 26 a ze dne 22. 1. 2020, č. j. 5 Azs 308/2019 - 37). Nicméně
s ohledem na Úmluvu o právech dítěte nelze připustit, aby žalovaná skutečnost o nezletilosti
zajišťovaného cizince v rozhodnutí o zajištění zamlčela a nijak ji v tomto rozhodnutí
nezohlednila. Dlužno pak připomenout, že Nejvyšší správní soud toto pochybení žalované
nevytýká poprvé – viz rozsudky ze dne 22. 4. 2020, č. j. 4 Azs 248/2019 – 65, či ze dne
16. 7. 2020, č. j. 2 Azs 230/2019 – 60, v nichž se stejně kriticky vyjádřil k tomu, že žalovaná
při rozhodování o zajištění a o prodloužení zajištění cizinců za účelem předání nezohlednila
nezletilost jednoho z nich.
[32] Navíc, stěžovatelé od samého počátku uváděli skutečnosti, kterými poukazovali
na individuální zásah do svých práv, ke kterému mělo dojít při jejich pobytu v Rumunsku.
Při podání vysvětlení dne 4. 3. 2020 totiž žalované uvedli, že rumunská policie se k nim chovala
nevybíravým způsobem, ponechala je 4 dny v jedné místnosti, stěžovatele a) dokonce zbila, což
mělo vyústit v omezenou hybnost jeho ruky, a násilím je donutila podepsat žádost o mezinárodní
ochranu. Také k těmto skutečnostem měla žalovaná povinnost se v napadených rozhodnutích
v rámci úvahy o potencialitě předání vyjádřit. S absolutní povahou zákazu nelidského
a ponižujícího zacházení není slučitelné, aby členské státy od skutečného a prokazatelného rizika
nelidského či ponižujícího zacházení žadatele o azyl odhlížely pod záminkou, že nevyplývá
ze systémového nedostatku v příslušném členském státě (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora
Evropské unie ze dne 16. 2. 2017, C-578/16 PPU, C. K. a další, a také již citovaný rozsudek
rozšířeného senátu č. j. 4 Azs 73/2017 - 29, či nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 1. 2021, č. j. 5 Azs 114/2018 - 63).
[33] Z uvedeného tedy vyplývá, že žalovaná byla povinna zabývat se nejen existencí
systémových nedostatků azylového řízení či podmínek přijetí stěžovatelů v jiném členském státě
(v Rumunsku) – a to s ohledem na individuální okolnosti jejich případu (zejm. jejich věk), ale také
případnými individuálními riziky, kdy by vzhledem k okolnostem případu již samo přemístění
představovalo riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Prosté odkazy žalované na zprávy
o Rumunsku (resp. jejich vyjmenování) a údaje o tom, kolik cizinců požádalo v tomto státě v roce
2015 o azyl, nevypovídají s ohledem na konkrétní situaci stěžovatelů v podstatě vůbec o ničem.
Přestože těžiště posuzování překážek předání a systémových nedostatků azylového řízení, stejně
jako individuálních rizik, musí ležet až v následném řízení o předání vedeném Ministerstvem
vnitra, nikoli v řízení o zajištění, ve kterém je rozhodnutí o zajištění prvním úkonem v řízení,
přičemž žalovaná zpravidla zkoumá uvedené překážky jen v rozsahu, zda není účel zajištění
a priori vyloučen, tvrdí-li stěžovatelé skutečnosti, které jsou s ohledem na riziko nelidského
a ponižujícího zacházení relevantní, je zcela namístě po žalované požadovat, aby k tvrzeným
skutečnostem zaujala jistý postoj. Nelze totiž na druhou stranu připustit ani to, že skutečnosti
podstatné z hlediska možnosti předání zajišťovaných cizinců bude žalovaná v rozhodnutí
o zajištění zcela ignorovat, jsou-li jí v době zajištění známé, a spoléhat tak na to, že budou
zohledněny následně v samotném rozhodnutí o předání. Stále je nutno mít na paměti, že zajištění
představuje citelný zásah do práv jednotlivce, což musí mít odraz v napadeném rozhodnutí.
[34] Žalovaná v době zajištění věděla, že stěžovatel b) je nezletilý; z výpovědí stěžovatelů také
věděla, jakou mají osobní zkušenost se státními orgány v Rumunsku. A přestože tyto skutečnosti
uvedla na str. 2 a 3 napadených rozhodnutí, jednalo se pouze o popis toho, co stěžovatelé
při podání vysvětlení dne 4. 3. 2020 uvedli. Úvaha žalované týkající se stěžovateli tvrzených
skutečností není v rozhodnutích o jejich zajištění žádná. Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že přestože žalovaná potenciální možnost předání stěžovatelů zcela neopomněla, jednalo
se o posouzení ryze obecné, aniž by reagovalo na podstatné skutečnosti týkající se stěžovatelů –
zejm. věk stěžovatele b) a předchozí události, kterým byli stěžovatelé v Rumunsku vystaveni.
Hodnocení možných překážek samotného účelu zajištění (zde: předání do jiného členského státu
Evropské unie) přitom musí reagovat alespoň v určité minimální přijatelné míře na individuální
okolnosti zajišťovaných cizinců.
[35] Pro výše uvedené nedostatky bylo namístě, aby krajský soud napadená rozhodnutí zrušil.
Namísto toho se však pokusil nahradit chybějící úvahy žalované (zejm. ohledně zájmu
nezletilého) svým vlastním odůvodněním, což odporuje kasačnímu principu, na kterém je správní
soudnictví vystaveno. Nadto úvaha krajského soudu vycházela z chybného předpokladu o tom,
kdo rozhoduje o umístění zajišťovaných cizinců do konkrétního zařízení, viz dále. Ani rozsudek
krajského soudu proto nemohl v tomto přezkumu obstát.
[36] Zařízení pro zajištění cizinců provozuje organizační složka státu zřízená Ministerstvem
vnitra – a sice Správa uprchlických zařízení, která současně také určuje, do kterého konkrétního
zařízení policie po nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění cizince dopraví (§130 odst. 4 zákona
o pobytu cizinců). To jinými slovy znamená, že umístění stěžovatelů do konkrétního zařízení
vůbec není a nebylo v pravomoci žalované, byť v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedla,
že stěžovatelé budou umístěni společně. Proto také nebylo možné akceptovat úvahu krajského
soudu spočívající v tom, že žalovaná umístěním stěžovatelů v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá
Jezová dostatečně zohlednila zájem nezletilého stěžovatele b), neboť žalovaná o jejich umístění
do tohoto zařízení vůbec nerozhodovala. Skutečnost, že stěžovatelé byli společně umístěni právě
do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová, byla sice důsledkem toho, že stěžovatel b) byl
v době zajištění nezletilý a cestoval se svým rodinným příslušníkem, přičemž toto zařízení
je určeno pro zajištění rodin s dětmi, žen a nezletilých cizinců, to však nelze s ohledem na již
uvedené přičítat žalované. Její povinností bylo zohlednit věk stěžovatelů a jejich individuální
situaci zejm. při posuzování potenciální možnosti jejich předání, resp. systémových nedostatků
azylového řízení v Rumunsku a případných individuálních rizik.
[37] Pokud jde o námitku stěžovatelů, že měli být ubytováni v pobytovém středisku určeném
pro žadatele o mezinárodní ochranu (nikoli v zařízení pro zajištění cizinců, ve kterém jsou
přítomny silné bezpečnostní prvky), uvádí Nejvyšší správní soud následující. Bezpečnostní prvky
jsou z povahy věci v určité míře nezbytné ve všech zařízeních určených pro zajištění cizinců.
Již samotné zajištění za účelem předání je výsledkem úvahy, že mírnější opatření nelze účinně
uložit, neboť existuje vážné nebezpečí útěku zajišťovaných cizinců. Bez bezpečnostních prvků
by zajištění cizinců v těchto zařízeních postrádalo svůj smysl, neboť nebezpečí jejich útěku
by nebylo nijak eliminováno. Samotnou přítomnost těchto prvků proto nelze považovat
za nepřiměřené opatření, a to ani ve vztahu k nezletilým cizincům pobývajícím v těchto
zařízeních.
[38] Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší správní soud odkazuje na své dva rozsudky ze dne
25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 - 46, č. 4058/2020 Sb. NSS, a č. j. 9 Azs 63/2020 - 96,
č. 4059/2020 Sb. NSS, body 61 a 30, v nichž shodně uvedl: „Jednoduše řečeno, jde-li cizinci o to,
že neměl či nemá být zajištěn a naopak má být ze zařízení pro zajištění cizinců propuštěn, má možnost podat
žalobu proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s. Ostatně jinak to ani nejde, neboť platí, že bez rozhodnutí není
zajištění. Nicméně při samotném výkonu zajištění v konkrétním zařízení podléhá cizinec mnoha režimovým
opatřením, která se zpravidla dějí formou faktických úkonů, proti kterým se lze bránit tzv. zásahovou žalobou
podle §82 s. ř. s. Uvedené je nutno důsledně rozlišovat tak, aby se jednotlivé instituty ochrany práv nepřekrývaly
a současně zůstal zachován účinný soudní přezkum zajištění cizince, jehož předpokladem je uvědomění si toho,
proti čemu zajištěný cizinec vlastně brojí, resp. čeho chce dosáhnout (propuštění ze zajištění anebo změny podmínek
výkonu zajištění, příp. určení, že tyto podmínky byly nezákonné).“ Pokud jde tedy o podmínky pobytu
stěžovatelů v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová, příp. porušení některých z režimových
opatření, míjí se tato námitka s podstatou souzené věci.
[39] Ve vztahu k poslední námitce stěžovatelů, týkající se nemožnosti jejich předání z důvodu
probíhající epidemie onemocnění Covid-19, Nejvyšší správní soud uvádí, že ji důvodnou
neshledal. Žalovaná ohledně realizace předání průběžně komunikovala s Ministerstvem vnitra,
které dne 10. 3. 2020 potvrdilo, že tzv. dublinské řízení bylo zahájeno, a dne 24. 3. 2020
žalovanou informovalo o souhlasu Rumunska s přijetím stěžovatelů, přičemž realizace předání
se měla v souladu s čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III uskutečnit do 6 týdnů. Dne 2. 4. 2020
(tj. před uplynutím doby zajištění) žalovaná opět kontaktovala Ministerstvo vnitra ohledně
realizace předání, a to právě z důvodu probíhající epidemie (viz úřední záznamy na č. l. 57 a 61
správních spisů). I tehdy Ministerstvo vnitra žalované potvrdilo, že úkony k realizaci předání
nadále probíhají. Z toho důvodu také žalovaná rozhodla o prodloužení zajištění stěžovatelů
o 27 dnů (rozhodnutí ze dne 2. 4. 2020, č. j. KRPB-53536-42/ČJ-2020-060022-Z a č. j. KRPB-
53538-38/ČJ-2020-060022-Z). Žalovaná proto nemohla mít v době zajištění stěžovatelů pochyb
o tom, že jejich předání i přes probíhající epidemii proběhne.
V. Závěr a náklady řízení
[40] Ve světle všech shora uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal
kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského
soudu (výrok I.).
[41] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám, než
rozhodnutí žalované zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil (výrok II.).
[42] Nejvyšší správní soud však současně nevyslovil, že se žalované věc vrací k dalšímu řízení,
neboť rozhodnutí o zajištění za účelem předání je prvním úkonem v řízení – viz §129 odst. 3
věta první zákona o pobytu cizinců. Neexistují proto řízení, ve kterých by mělo a mohlo být
pokračováno (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012,
č. j. 9 As 111/2012 - 34, č. 2757/2013 Sb. NSS).
[43] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu a současně zruší
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout
kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí krajského soudu (viz ustanovení §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.). V nyní
projednávané věci však stěžovatelé kasační stížností napadli pouze výrok I. rozsudku krajského
soudu, kterým byla jejich žaloba zamítnuta. Nicméně výroky II. a III. o nákladech řízení jsou
závislé právě na úspěchu žaloby, a proto musel Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 3
části za středníkem s. ř. s. zrušit i tyto výroky rozsudku krajského soudu a rozhodnout kromě
nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení o žalobě, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí krajského soudu (viz §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto
případě jeden celek a Nejvyšší správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem vycházejícím
z §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
[44] Neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelé byli na základě
rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci úspěšní. Z obsahu soudních spisů je však patrno,
že stěžovatelům žádné náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že jim
náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).
[45] V řízení o žalobě byli stěžovatelé zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, která
právo na odměnu za zastupování nemá, neboť nevykonává specializované právní poradenství
podle zvláštních zákonů ve smyslu §35 odst. 2 s. ř. s. A jde-li o právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů, je třeba doplnit, tyto jí v souvislosti se zastupováním stěžovatelů v řízení
o žalobě, která byla podaná prostřednictvím žalované, nevznikly. V řízení o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 30. 7. 2020, č. j. 5 Azs 166/2020 - 38, ustanovil
stěžovatelům podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s §64 s. ř. s. opatrovníka – advokáta JUDr. Maroše
Matiaška, LL.M., neboť skutečný pobyt stěžovatelů není znám. Podle §140 odst. 2 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování v tomto případě stát,
přičemž podle těchto ustanovení je nutné vycházet z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
[46] Advokátní tarif dříve (ve znění do 19. 11. 2019) obsahoval v §9 odst. 5 pravidlo, podle
kterého se za tarifní hodnotu při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníku
řízení, jehož pobyt není znám, považovala částka 1000 Kč. Ústavní soud nálezem ze dne
24. 9. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 4/19, č. 302/2019 Sb., zrušil část tohoto ustanovení, a to právě
ve slovech „jehož pobyt není znám,“ neboť v této části dané ustanovení nevyhovělo testu
proporcionality. Od vyhlášení tohoto nálezu je proto v tomto případě potřeba vycházet
z §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu.
[47] Ustanovený opatrovník – advokát JUDr. Matiaško učinil ve věci dva úkony právní služby
ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, doplnění
kasační stížnosti). Za každý tento úkon náleží jmenovanému mimosmluvní odměna ve výši
3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelé jsou zastoupeni jedním opatrovníkem a jím provedené úkony byly pro oba
stěžovatele společné, náleží opatrovníkovi za každou takto zastoupenou osobu mimosmluvní
odměna snížená o 20 % (§12 odst. 4 advokátního tarifu). Za dva úkony právní služby tak náleží
opatrovníkovi mimosmluvní odměna ve výši 9920 Kč (2 x 2 x 2480 Kč), která se zvyšuje
o 600 Kč (2 x 300 Kč) paušální náhrady hotových výdajů [§13 odst. 4 advokátního tarifu],
celkem tedy 10 520 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený opatrovník doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, musí být tato odměna a náhrada hotových výdajů navýšena o částku
odpovídající DPH 21 %. Celkem mu tedy bude z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena
částka 12 730 Kč, a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 8. února 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu