ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.389.2020:17
sp. zn. 6 Azs 389/2020 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: G. T., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, sídlem Hládkov 701/4,
Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města
Prahy, sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované
ze dne 12. 10. 2020, č. j. KRPA-265216-13/ČJ-2020-000022-ZZC, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2020, č. j. 1 A 65/2020 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se ne p ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč,
která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobci bylo dne 19. 10. 2018 rozhodnutím žalované vydaným pod č. j. KRPA-394605-
17/ČJ-2018-000022 uloženo správní vyhoštění, jelikož existovalo důvodné nebezpečí, že by mohl
při pobytu na území České republiky závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a zároveň
pobýval na území České republiky bez povolení k pobytu a bez cestovního dokladu. Současně
byla stanovena doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území České republiky, v délce
tří let. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím Policie České
republiky, Ředitelstvím služby cizinecké policie, ze dne 12. 12. 2019, č. j. CPR-38289-7/ČJ-2018-
930310-V240, zamítnuto.
[2] Dne 11. 10. 2020 byl žalobce na adrese Tomáškova 3, Praha 5, kontrolován policejními
orgány. Žalobce při kontrole nepředložil žádný doklad totožnosti, následně bylo zjištěno, že je
evidován jako nežádoucí osoba z důvodu uloženého správního vyhoštění. Proto byl téhož dne
zajištěn dle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (úřední
záznam ze dne 11. 10. 2020, č. j. KRPA-265216-2/ČJ-2020-001264).
[3] Při podání vysvětlení dne 12. 10. 2020 žalobce sdělil, že v roce 2005 přicestoval do České
republiky za svou bývalou manželkou. Nyní je rozvedený a bezdětný, má přítelkyni, která je
Češka. Znají se dlouho, vztah udržují minimálně rok, několik měsíců spolu také bydlí. V Gruzii
žijí jeho rodiče, je s nimi v pravidelném kontaktu, často si volají, mohl by žít s rodiči
v jejich domě. Dále uvedl, že neexistuje překážka ani důvod, proč by nemohl vycestovat do vlasti
(něco možná, avšak žalobce o tom nechtěl hovořit). Uzavřel, že do vlasti v žádném případě
nevycestuje.
[4] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaná zajistila žalobce na dobu 90 dnů za účelem
realizace správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), tedy z toho důvodu, že žalobce nevycestoval z území České republiky v době
stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
[5] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
zamítl. Konstatoval, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru
o nepřiměřenosti zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života. Trvalost vztahu
se současnou přítelkyní nebyla v řízení prokázána. Jakkoli žalovaná argumentovala i zahájením
partnerského života v době, kdy žalobce musel ukončení pobytu na území Evropské unie
předpokládat, nejednalo se dle městského soudu o zásadní okolnost, na níž by žalovaná
své závěry založila. Žalobce nadto na území České republiky setrvale narušuje veřejný pořádek,
a to v takové míře, že státní orgány byly nuceny vůči němu opakovaně užít trestního postihu.
V porovnání s hrozbou, jakou žalobce představuje pro veřejný pořádek České republiky,
proto městský soud pokládal zásah do jeho soukromého a rodinného života za marginální.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
v níž zopakoval, že nebyl dostatečně posouzen dopad vydaného rozhodnutí do jeho soukromého
a rodinného života. Městský soud existenci stěžovatelova soukromého a rodinného života
na území České republiky relativizoval, aniž by ze spisového materiálu vyplynuly konkrétní
skutečnosti, které by zpochybnily pravdivost jeho tvrzení o intenzitě soužití s přítelkyní.
Stěžovatel trval na tom, že v případě rodinných příslušníků občanů Evropské unie se neuplatní
judikatura, která až na výjimky vylučuje nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého
a rodinného života tehdy, vzniklo-li soužití až v době, kdy byl pobyt cizince na území státu
neoprávněný. Žalovaná v předchozím řízení nesprávně vyhodnotila intenzitu stěžovatelova
rodinného života a jeho vztahu s partnerkou, jakož i případné následky vyhoštění, zejména
skutečnost, že po stěžovatelově přítelkyni nelze požadovat, aby s ním odcestovala do Gruzie
a tam s ním společný rodinný život rozvíjela.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[9] Podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let (…), o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto (…), a nepostačuje uložení
zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí
o správním vyhoštění.
[10] V souvislosti se stěžovatelem uplatněnou kasační námitkou stran nedostatečného
posouzení možného zásahu vydaného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života
Nejvyšší správní soud připomíná, že i v rozhodnutí o zajištění cizince je třeba zohledňovat
soukromý a rodinný život cizince na území České republiky, a to v souvislosti s tím, zda lze
realizovat správní vyhoštění, k němuž je cizinec zajišťován (usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb.
NSS). V citovaném usnesení rozšířený senát vyslovil, že „správní orgán má povinnost se zabývat v řízení
o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech,
kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince
vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání
nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a (…) učinit si úsudek o tom,
zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování alespoň potenciálně možné“. Dle rozšířeného senátu bude
taková úvaha na místě v případech, kdy budou správnímu orgánu v době rozhodování o zajištění
známy skutečnosti, pro které by správní vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života cizince, či skutečnosti svědčící o tom, že zajištěný cizinec je
rodinným příslušníkem občana Evropské unie, nebo o možných překážkách vycestování
ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců.
[11] Stěžovateli tedy je možno přisvědčit do té míry, že je povinností správního orgánu
zabývat se při zajišťování cizince tím, zda neexistují překážky, jež by bránily jeho vyhoštění.
Tato povinnost však neznamená nutnost náročného obstarávání důkazů či prokazování
skutkových tvrzení. Jejím smyslem je ověřit, že realizace účelu vyhoštění není vzhledem
ke specifickým okolnostem věci nereálná. V situaci, kdy je již pravomocně rozhodnuto
o správním vyhoštění, je především odpovědností stěžovatele, aby správnímu orgánu sdělil
a osvědčil relevantní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dospět k závěru, že existují
překážky, které realizaci vyhoštění brání (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 6. 2020, č. j. 4 Azs 37/2020 - 13).
[12] V projednávaném případě měla žalovaná při rozhodování o zajištění k dispozici
pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele ze dne 19. 10. 2018,
v němž však nemohly být stěžovatelovy soukromé a rodinné poměry posouzeny,
jelikož stěžovatel v řízení o správním vyhoštění odmítl na veškeré dotazy žalované odpovídat.
Až během podání vysvětlení dne 12. 10. 2020 stěžovatel uvedl, že má přítelkyni, která je Češka,
s níž udržuje vztah asi po dobu jednoho roku. S přítelkyní sdílí společnou domácnost, bydlí
v bytě P. na adrese T. 3. Dále uvedl, že nemá nájemní smlouvu, tu má patrně přítelkyně, nájem
hradí společně. V bytě bydlí několik měsíců, avšak není tam přihlášen k pobytu.
[13] V návaznosti na výše uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s provedeným
hodnocením městského soudu, že z výpovědi stěžovatele (v rámci podaného vysvětlení), stejně
jako z ostatních zjištění učiněných v řízení o zajištění (přítelkyně je vdanou paní), nevyplynuly
indicie, které by nasvědčovaly tomu, že by se jednalo o partnerský vztah takové intenzity,
který by mohl rozhodnutí žalované o zajištění ovlivnit. V případě posuzování možného zásahu
do soukromého a rodinného života správní orgán vychází ze skutečností jemu známých
ze správního spisu, či vyšly-li takové skutečnosti v řízení najevo (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 7. 2019, č. j. 9 Azs 118/2019 - 21). Ze stěžovatelova vysvětlení je v tomto
ohledu patrné, že ani on sám nepociťoval existenci jakékoli překážky zabraňující mu
ve vycestování (resp. takovou překážku nechtěl správnímu orgánu sdělit), když při podání
vysvětlení výslovně uvedl, že „není překážka ani důvod, proč bych nemohl vycestovat. Něco možná je,
ale nechci tady o tom mluvit, je to moje soukromá věc, nechci odcestovat do Gruzie“. Rovněž na přímou
otázku, zda má na území České republiky osobu, kvůli které by skončení jeho pobytu na území
představovalo nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života, uvedl, že tomu tak není,
přítelkyni nezmínil. Stěžovatel rovněž sdělil, že v České republice ani v Evropské unii nemá žádné
příbuzné, o nikoho nepečuje.
[14] Za daného skutkového stavu věci má tedy Nejvyšší správní soud ve shodě s městským
soudem za to, že žalovaná při posuzování otázky zásahu do soukromého a rodinného života
stěžovatele nepochybila a vyhodnotila ji dostatečně. Nejvyšší správní soud rovněž nedospěl
k závěru, že by městský soud tvrzení stěžovatele o jeho vztahu s přítelkyní jakkoli relativizoval.
Ztotožňuje se s hodnocením městského soudu, že při posuzování proporcionality mezi veřejným
zájmem na stěžovatelově vyhoštění a ochranou jeho soukromého a rodinného života
jednoznačně převážil zájem na jeho vyhoštění (resp. zajištění za tímto účelem), a to vzhledem
k dosavadní pobytové historii stěžovatele, který v minulosti neuposlechl rozhodnutí o správním
vyhoštění a z České republiky nevycestoval.
[15] Ke stěžovatelovu odkazu na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES
ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států a související judikaturu Nejvyšší správní soud uvádí,
že otázka, zda stěžovatel vztah s přítelkyní navázal až v době, kdy již pobýval na území České
republiky nelegálně, není pro posuzovanou věc relevantní. Městský soud totiž žalobu zamítl
s odůvodněním, že z okolností dané věci nevyplynulo, že by vztah stěžovatele dosáhl intenzity
zakládající překážku správního vyhoštění, tedy bez ohledu na to, kdy stěžovatel tento vztah
navázal (zda se tak stalo v době, kdy na území České republiky pobýval legálně, či nelegálně).
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Na základě výše uvedených skutečností tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch
a žalované žádné náklady řízení nad rámec její obvyklé úřední činnosti nevznikly, Nejvyšší správní
soud rozhodl tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[18] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 17 A 88/2019 - 15, byl
stěžovateli ustanoven zástupcem advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného
zástupce v takovém případě platí stát (§35 odst. 10 věta první za středníkem s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající
v sepisu a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za tento úkon
mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Ustanovený zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, přiznaná
částka se proto zvyšuje o výši této daně na celkových 4 114 Kč. K jejímu uhrazení byla stanovena
přiměřená lhůta jednoho měsíce.
[19] Ustanovený zástupce stěžovatele v rámci vyčíslení odměny vykázal (a požadoval proplatit)
také úkon spočívající v další poradě s klientem přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c)
advokátního tarifu]. K tomu doložil podepsané potvrzení o konzultaci se stěžovatelem trvající 75
minut. Obsah této porady se však zjevně nijak nepromítl do obsahu samotné kasační stížnosti,
která v podstatných bodech pouze kopíruje podanou žalobu. Stěžovatelův zástupce sice provedl
doplnění právní argumentace, to však soud hodnotí jako součást úkonu právní služby
spočívajícího v sepisu a podání kasační stížnosti, přičemž si lze jen stěží představit, že by k tomu
advokát potřeboval poradu se stěžovatelem, který nemá právnické vzdělání. Ustanovený zástupce
byl s podstatou případu seznámen již v řízení před městským soudem, v němž stěžovatele rovněž
zastupoval, přičemž mu byla přiznána odměna za převzetí a přípravu zastoupení dle §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu, jehož nezbytnou součástí je i první porada s klientem. Vzhledem
k těmto okolnostem Nejvyšší správní soud nepokládal další poradu s klientem přesahující více
než hodinu za úkon nezbytný k řádnému hájení stěžovatelových práv a zájmů,
a proto ustanovenému zástupci odměnu za tento úkon nepřiznal (obdobně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 9. 2015, č. j. 4 Ads 108/2015 - 34, nebo ze dne 17. 10. 2019,
č. j. 6 Azs 150/2019 - 22).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu