ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.390.2020:25
sp. zn. 6 Azs 390/2020 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: O. I. S. A., zastoupený JUDr. Lukášem Pletichou, advokátem, sídlem Průmyslová
1631/4, Jablonec Nad Nisou, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 20. prosince 2019 č. j. OAM-80/ZA-ZA15-K09-PD2-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2020 č. j. 1 Az 6/2020 -
49,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2020 č. j. 1 Az 6/2020 - 49
a rozhodnutí žalovaného ze dne 20. prosince 2019 č. j. OAM-80/ZA-ZA15-K09-PD2-
2015 se ruší a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 200 Kč
k rukám zástupce žalobce JUDr. Lukáše Pletichy, advokáta, do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku.
III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za podání kasační stížnosti ve výši
5 000 Kč, který bude zaplacen k rukám zástupce žalobce JUDr. Lukáše Pletichy,
advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci byla v roce 2015 udělena doplňková ochrana, v roce 2017 byla prodloužena.
Důvodem byla hrozící vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, s ohledem na probíhající ozbrojený konflikt mezi tzv. Islámským státem na straně jedné
a iráckými vládními jednotkami, kurdskými jednotkami, provládními polovojenskými milicemi
a koaličními jednotkami vedenými USA na straně druhé.
[2] Dne 12. června 2019 podal žalobce žádost o další prodloužení doplňkové ochrany. Uvedl,
že se nemůže vrátit do Iráku, protože je tam stále velmi špatná situace a jeho život by byl
v ohrožení. Lidé, kteří ho kdysi unesli, jsou stále v Iráku, žalobce si je jistý, že jakmile se vrátí,
bude unesen, nebo zabit. Žalobce je členem sunnitské komunity, která je pronásledována
ze strany šíitů, kteří kontrolují veškeré dění v Iráku.
[3] Při pohovoru žalobce uvedl, že bezpečnostní situace v Iráku není dobrá a nadále
se zhoršuje. Předtím, než opustil Irák, byl unesen z náboženských důvodů, únosci ho přinutili
podepsat dokumenty, že pokud ho nechytí nebo se bude ukrývat, půjdou za členy jeho rodiny.
Rodina žalobce měla vazby na tehdejší vládu. Dále uvedl, že se všichni jeho příbuzní z Iráku
odstěhovali. Žalobce se domnívá, že v případě návratu by ho únosci mohli znovu unést
a požadovat výkupné bez ohledu na to, že v Iráku už nikoho nemá, neboť jde o součást
náboženských čistek, šíitské skupiny loajální íránské vládě chtějí co nejvíce snížit počet sunnitů.
Lidé z těch skupin po žalobci stále pátrají u jeho známých, naposledy před třemi lety. Žalobce
připustil, že nezná konkrétní situaci ve čtvrti Bagdádu, kde žil před odjezdem, bezpečnostní
situace je však špatná v celém Iráku. Vnitřní přesídlení by nepomohlo. Žalobce neměl problémy
s Islámským státem, takže jeho porážka situaci nezlepšila. Podle informací žalobce se irácká vláda
od roku 2003 příliš nezměnila. Žalobce neměl nikdy potíže s iráckými státními orgány.
V závěru pohovoru se zmínil o demonstracích, které v Iráku v současné době probíhají
a které si již vyžádaly oběti na životech.
[4] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný žalobci neprodloužil doplňkovou ochranu,
neboť došlo k zásadním a trvalým změnám situace v zemi původu žalobce. Ta sice není zcela
stabilizovaná, avšak začátkem prosince 2017 byla vyhlášena definitivní porážka Islámského státu.
Dle informací žalovaného v zemi neprobíhá občanská válka ani konflikt s jiným státem, počet
ozbrojených útoků (včetně těch na civilisty) klesá. Pokračuje vzestupný trend návratů, který je
vysvětlován právě zlepšením bezpečnostní situace a zlepšující se schopností iráckých
bezpečnostních sil zajistit samostatně bezpečnost v zemi. V červnu 2019 byla veřejnosti otevřena
přísně střežená tzv. zelená zóna Bagdádu, kde sídlí vládní úřady a zahraniční ambasády.
Tyto informace vyvrací tvrzení žalobce o špatné bezpečnostní situaci v Iráku a absenci
pozitivních změn. Ojedinělé a časově i geograficky ohraničené demonstrace, které v současné
době v Iráku probíhají, nelze považovat za celoplošné a nerozlišující násilí, které by žalobce
vystavovalo nebezpečí kvůli pouhé přítomnosti na území Iráku. Žalovaný uznal, že v Iráku nadále
dochází k určitým bezpečnostním incidentům, avšak zcela nahodile a ve zcela omezené míře
jako důsledek terorismu, který zasahuje i jiné státy světa. Žalobci již tedy nehrozí vážná újma
v důsledku ozbrojeného konfliktu ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
[5] Ohledně obav žalobce z únosců odkázal žalovaný na rozhodnutí o udělení doplňkové
ochrany, v němž dospěl k závěru, že tyto obavy jsou nepodložené a zveličené. Žalobce
k těmto obavám nesdělil žádné nové skutečnosti. Z informací o zemi původu žalobce je zřejmé,
že v případě poškození trestnou činností se lze obrátit na policii. Žalobce však na řešení
své situace v Iráku zcela rezignoval, nelze tedy dovodit, že by mu irácké státní orgány odmítly
poskytnout ochranu před pronásledováním ze strany soukromých osob. Irácké orgány se mnoho
let snažily eliminovat vliv extrémistických skupin a i v současnosti mají nepopiratelný zájem
vypořádat se s jejich kriminálními praktikami. Tvrzení žalobce o náboženských čistkách
namířených proti sunnitům vyhodnotil žalovaný jako účelové, neboť irácká ústava zaručuje
svobodu vyznání a alespoň na centrální úrovni irácké státní autority neprovádějí systematické
pronásledování náboženských či jiných menšin, většina politických vůdců vyjádřila podporu
náboženskému pluralismu. Sunnitská větev islámu, která tvoří přibližně 32 – 37 % tamní
populace, není v současném Iráku pronásledována.
[6] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský
soud“) rozsudkem označeným v návětí. Přisvědčil žalovanému, že situaci v Iráku již nelze označit
za totální konflikt, a neshledal v případě žalobce dostatečně individuální ohrožení. Žalobce
pochází z Bagdádu, který patří k bezpečnějším místům v Iráku. Humanitární krize postihla
nejvíce menšiny, do nichž žalobce nepatří. Zprávy o zemi původu podporují závěr žalovaného,
že sunnité nejsou v Iráku systematicky pronásledováni. Městský soud shledal, že žalovaný
si obstaral dostatek informací o zemi původu žalobce aktuálních k datu vydání svého rozhodnutí,
žalobce proti těmto informacím nic nenamítal. Tvrzení, které žalobce uplatnil až v žalobě,
a přiložené novinové články závěry žalovaného nevyvracejí. Sám žalobce navíc uznal, že mu byly
dostupné až v lednu 2020, tedy po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Krajský soud
neshledal důvod pro zohlednění skutečností, které nastaly až po vydání rozhodnutí žalovaného,
neboť žalobce je může uplatnit v řízení o nové žádosti o mezinárodní ochranu. Obavy žalobce
z únosu žalovaný posuzoval již v rozhodnutí, jímž byla žalobci udělena doplňková ochrana,
a vyhodnotil je jako neopodstatněné. Žalobce proti tomuto rozhodnutí nepodal žalobu
ani ke svým obavám z únosu neuvedl žádné nové skutečnosti. Městský soud proto považoval
za dostatečné závěry žalovaného opřené o to, že motivy prvního únosu žalobce byly finanční,
avšak nyní již žalobce nemá v Iráku žádné příbuzné, po nichž by bylo možné žádat výkupné.
Únosci se navíc po žalobci ptali naposledy před třemi lety a žalobce může vyhledat ochranu
u orgánů země původu. Na závěr městský soud uvedl, že otázka, zda stěžovateli hrozí
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, nebyla předmětem řízení.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Namítal, že žalovaný nedostatečně posoudil důvody žádosti o prodloužení doplňkové ochrany
a zkreslil jeho výpověď. Závěr, že nebezpečí hrozící stěžovateli již pominulo, opřel žalovaný
o zprávy cizích agentur staršího data, nikoli o vlastní skutková zjištění, a městský soud tento závěr
nekriticky přejal. Stěžovatel namítl, že žalovaný neuvedl žádné důvody, které by vylučovaly
přiměřenou pravděpodobnost, že stěžovatel, stejně jako členové jeho rodiny, bude v případě
návratu do země původu vystaven intenzivnímu pronásledování či vážné újmě. Stěžovatel
v tomto směru opakovaně uváděl, že je činěn nátlak na jeho rodinu. Předchozí pronásledování
zakládá vyvratitelnou domněnku odůvodněnosti obav stěžovatele. Z rozhodnutí žalovaného
ani z rozsudku městského soudu však nevyplývají důvody, proč stěžovateli pronásledování
nehrozí. Žalovaný nezpochybnil hodnověrnost stěžovatelovy výpovědi ohledně incidentů,
které se mu v minulosti přihodily. Na závěr stěžovatel namítl, že úvahy žalovaného i městského
soudu v řadě ohledů odporují shromážděným informacím o zemi původu. Městský soud navíc
odkazoval jen na ty informace, které nemohly být ve prospěch stěžovatele či neměly žádný vztah
k jeho příběhu.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že stěžovatel nevymezil, v čem má
spočívat zásadní pochybení městského soudu. Kasační stížnost je formulovaná velmi obecně
a soustředí se především na pochybení žalovaného, což neodpovídá povaze tohoto mimořádného
opravného prostředku. Žalovaný setrvává na svých závěrech, v podrobnostech odkázal
na své rozhodnutí. Rozsudek městského soudu považuje za správný a zákonný.
[9] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je formulována opravdu poměrně
stručně a obecně, základní teze stěžovatelovy argumentace včetně výtek proti závěrům městského
soudu jsou z ní však seznatelné.
[11] Stěžovatel vznesl jedinou kasační námitku, a to nepřezkoumatelnost rozsudku městského
soudu pro nedostatek důvodů spočívající v tom, že městský soud neučinil vlastní skutková
zjištění a přejal nekriticky skutková zjištění žalovaného, jež se ovšem zakládala na přejatých
zprávách o zemi původu staršího data (zjevně zastaralých), respektive že skutkový stav byl
(proto) zjištěn nedostatečně.
[12] Podle §23c odst. 1 písm. c) zákona o azylu jsou podkladem pro vydání rozhodnutí
žalovaného mimo jiné přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení
mezinárodní ochrany státním občanem. Tyto informace o zemi původu musejí být v maximální možné
míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů
a (4) transparentní a dohledatelné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. února 2009
č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Zastaralá je „taková zpráva, která obsahuje
informace, které v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy
a jejím použitím již nejsou aktuální, neboť situace, již zpráva popisuje, je již zcela jiná.
Pokud se podstatně změní situace, může být zastaralá i zpráva stará pouhý týden, a pokud je
situace stabilní, může být použitelná i zpráva stará několik let“ (rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 8. srpna 2017 č. j. 45 Az 21/2016 - 55, č. 3714/2018 Sb. NSS, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 6 Azs 109/2019 - 74). Nejvyšší správní
soud též připomíná, že zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu je stát,
tedy žalovaný [srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. července 2005
č. j. 5 Azs 116/2005 - 58 či ze dne 25. dubna 2019 č. j. 5 Azs 207/2017 - 36 a čl. 10 odst. 3
písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013
o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále
jen „procedurální směrnice“)].
[13] Žalovaný vycházel z informace OAMP: Situace v zemi – Politická a bezpečnostní situace,
vnitřně vysídlené osoby, návraty, současný vývoj ze dne 1. června 2018, informace OAMP:
situace etnických a náboženských menšin, bezpečnostní situace, návraty ze dne 18. března 2018,
informace MZV ČR ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 133066/2018-LPTP, výroční zprávy Amnesty
International 2018 ze dne 22. února 2018, zprávy Freedom House – Svoboda ve světě 2018
z ledna 2018, zprávy Mezinárodní organizace pro migraci, údaje o zemi – Irák, 2018 a informace
ČTK: Bezpečnostní situace v Iráku je zralá pro návrat uprchlíků ze dne 18. prosince 2018.
Tyto zprávy popisují vývoj událostí v letech 2017 a 2018. Informace ČTK: Irák zpřístupnil
veřejnosti zelenou zónu v Bagdádu je datována ke dni 4. června 2019, je tedy o půl roku starší než
rozhodnutí žalovaného. Žalovaný dále mezi podklady, z nichž vycházel, zmínil i informaci ČTK:
Úřady v Iráku přiznávají přes 100 mrtvých a 6000 raněných ze dne 6. října 2019, avšak
z jeho rozhodnutí nevyplývá, že by z ní vyvozoval nějaká zásadní skutková zjištění, vycházel
především z výše zmíněných zpráv staršího data.
[14] Městský soud v rámci posouzení situace v Iráku odkazoval na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, z níž vyplývá, že důvod, pro který byla stěžovateli původně udělena
doplňková ochrana, tedy konflikt s Islámským státem, již pominul (srov. rozsudek
ze dne 16. května 2019 č. j. 1 Azs 389/2018 - 38 a na něj navazující usnesení ze dne
6. června 2019 č. j. 1 Azs 46/2019 - 59, ze dne 24. června 2020 č. j. 5 Azs 421/2019 - 30, ze dne
26. června 2019 č. j. 10 Azs 135/2019 - 31, ze dne 13. srpna 2020 č. j. 9 Azs 156/2020 - 40
či ze dne 22. října 2020 č. j. 7 Azs 37/2020 - 32). Avšak jak uvedl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 24. dubna 2013 č. j. 6 Azs 15/2013 - 35, jestliže během posuzování žádosti
o prodloužení doplňkové ochrany vyjdou najevo skutečnosti, které by mohly odůvodňovat
udělení doplňkové ochrany z jiného důvodu, než pro který byla tato ochrana původně přiznána,
pak správní orgán nemůže žádost o prodloužení doplňkové ochrany zamítnout bez toho,
že by se argumentačně vypořádal také s možností udělení doplňkové ochrany z onoho jiného
(nového) důvodu. V případě kladného posouzení pouze prodlouží doplňkovou ochranu
s odvoláním na tento nový důvod.
[15] Městský soud se tedy stejně jako žalovaný nesprávně zaměřil pouze na porážku
Islámského státu a nehodnotil další vývoj v Iráku. Judikatura citovaná městským soudem se navíc
týká rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany vydaných v období od 2. července 2018
do 23. července 2019. Nyní posuzované rozhodnutí bylo vydáno až na konci prosince 2019,
přičemž stěžovatel v žalobě uváděl, že bezpečnostní situace v Iráku se zhoršila právě na podzim
roku 2019. Na tuto námitku městský soud nijak nereagoval a potvrdil závěry žalovaného
na základě informací o zemi původu stěžovatele, které však o vývoji na podzim roku 2019
nic neříkají.
[16] Nejnovější judikatura správních soudů přitom již reflektuje, že bezpečnostní situace
v Iráku na konci roku 2019 neodpovídala stavu popsanému ve zprávách, z nichž vycházel
žalovaný. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. února 2020 č. j. 62 Az 9/2020 - 30 zrušil
rozhodnutí žalovaného o neprodloužení doplňkové ochrany (udělené v srpnu 2017 s ohledem
na probíhající konflikt s Islámským státem), které bylo opřené o stejné informace o zemi původu
jako rozhodnutí napadené nyní. Krajský soud dospěl k závěru, že tyto informace nebyly aktuální,
přičemž poukázal na doporučení Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. ledna 2020 týkající se
cest českých občanů do Iráku. Toto doporučení sice bylo vydáno až po nyní přezkoumávaném
rozhodnutí žalovaného, avšak zmiňuje se o dlouhodobě nepříznivé bezpečnostní situaci, což v zásadě
odpovídá tvrzení stěžovatele, že se situace v Iráku zhoršuje minimálně od října 2019.
Kasační stížnost žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě odmítl Nejvyšší správní
soud usnesením ze dne 3. prosince 2020 č. j. 10 Azs 327/2020 - 24 pro nepřijatelnost,
přičemž poukázal právě na dynamický vývoj situace v tak neklidné zemi, jako je Irák.
[17] Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný nedostál
své povinnosti opatřit si dostatečně aktuální informace o zemi původu stěžovatele. Vycházel totiž
ze zpráv, které popisovaly stav v letech 2017, 2018 a v první polovině roku 2019, a zaměřil se
především na porážku Islámského státu, ačkoli situace v Iráku, přesněji řečeno v celém regionu,
v němž tento stát leží, rozhodně není stabilní a Islámský stát nebyl a není jedinou tamní aktivní
ozbrojenou skupinou (což lze považovat za obecně známkou skutečnost). Žalovaný proto měl
ověřit, zda se na konci roku 2019 situace nezměnila a není na místě důvody pro prodloužení
doplňkové ochrany stěžovatele opětovně zvážit, k čemuž však nestačí jediná zpráva od ČTK
z října 2019, jejímž obsahem se žalovaný navíc příliš nezabýval.
[18] Městský soud měl toto pochybení žalovaného napravit. Stěžovatel v žalobě namítal,
že celková politická situace v Iráku prodělala v posledních šesti měsících zásadní změny,
které výrazně negativním způsobem ovlivnily tamní společnost. Uváděl, že mu hrozí nebezpečí
od milice Hašd al-Šabi, která se stala ikonou radikálního šíitského sektářství. Upozorňoval
na vazby mezi iráckými politickými stranami a šíitskými ozbrojenými skupinami, od roku 2018
mají tyto militární skupiny ovládat irácký parlament. Dle názoru stěžovatele byl vnitrostátní
náboženský konflikt dlouho stranou pozornosti západních zemí kvůli konfliktu s Islámským
státem. Dále stěžovatel zmínil útok davu na ambasádu USA a krvavé protesty, které zemi přivedly
na pokraj občanské války. Stěžovatel též uvedl, že „ozbrojený konflikt – současná tzv. ‚mírová
revoluce‘ proti proíránskému směřování Irácké republiky probíhá od října 2019“ a eskalovala
v průběhu prosince. Stěžovatel proto namítal, že zprávy, z nichž žalovaný vycházel, jsou od října
2019 zjevně neaktuální a že žalovaný „nedocenil“ vliv konfliktu mezi šíity a sunnity
na bezpečnostní situaci v Iráku, přičemž to, že je stěžovatel sunnita a v současné době pobývá
v „proamerické“ Evropě, zvyšuje riziko, že bude terčem násilí. Na podporu svých tvrzení
stěžovatel doložil několik novinových článků publikovaných na internetových stránkách Literární
noviny, AlJazeera, BBC, euronews, CNN a idnes.cz.
[19] Městský soud se skutečnostmi, na které stěžovatel upozorňoval v žalobě, odmítl zabývat
také s argumentem, že je stěžovatel může uplatnit v nové žádosti o mezinárodní ochranu, a není
tedy důvod pro prolomení pravidla vyjádřeného v §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud
při přezkoumávání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu, a přímou aplikaci čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Navíc
konstatoval, že novinové články doložené stěžovatelem nesvědčí o tom, že by v Iráku probíhal
tzv. totální konflikt. Takové posouzení Nejvyšší správní soud nepovažuje za správné.
[20] Ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. váže správní soud skutkovým stavem, který tu byl ke dni
rozhodnutí správního orgánu, nikoli skutkovým stavem, který správní orgán zjistil. Nebrání
tomu, „aby soud při svém rozhodování vycházel z dokumentů, které vznikly až po vydání
žalobou napadeného správního rozhodnutí, pokud popisují stav, jež ke dni rozhodování
správního orgánu objektivně existoval“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. listopadu 2013 č. j. 4 Azs 141/2013-28). Opačný přístup by popřel zásadu plné jurisdikce,
která správním soudům mimo jiné umožňuje doplnit skutková zjištění správního orgánu
(srov. §77 s. ř. s. a například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2007
č. j. 1 As 32/2006 - 99, č. 1275/2007 Sb. NSS).
[21] V tomto směru městský soud přehlédl, že stěžovatel v žalobě tvrdil, že problémy,
na něž upozorňoval, existovaly již v době vydání rozhodnutí žalovaného. Řada článků,
které stěžovatel doložil, byla publikována ještě před vydáním rozhodnutí žalovaného
(20. prosince 2019): konkrétně článek Deadly violence continues as Iraq protests escalate byl na webu
AlJazeera zveřejněn dne 5. listopadu 2019, článek Protesters shot dead as violence continues Gross Iraq
byl na témže webu zveřejněn dne 29. listopadu 2019 a článek Iraq protest: Upsurge in violence despite
Baghdad curfew na webu BBC pochází ze dne 30. října 2019. Článek Irák není suverénní stát, ale íránský
protektorát na webu Literární noviny je sice datován ke dni 23. ledna 2020, avšak popisuje události,
k nimž došlo převážně v roce 2019. Městský soud tedy nemohl odmítnout tyto skutečnosti
posoudit s odkazem na §75 odst. 1 s. ř. s.
[22] Pochybení městského soudu nemůže napravit, že v bodě 30 svého rozsudku nové
skutečnosti uváděné stěžovatelem alespoň stručně zhodnotil s tím, že z nich „nevyplývá,
že by situace v Iráku dosahovala úrovně tzv. totálního konfliktu. Články hovoří pouze o tom,
že bezpečnostní situace není stále plně stabilní, a pojednávají o současné politické situaci v zemi.
Závěry uvedené správním orgánem tím nijak nevyvrací.“ Za prvé, městský soud tento závěr
vyslovil přesto, že ve věci rozhodl bez jednání, a články předloženými stěžovatelem
tudíž neprovedl dokazování v souladu s §77 odst. 1 s. ř. s., což zakládá závažnou procesní vadu
jeho rozhodnutí. Za druhé, městský soud pominul, že pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu nemusí v zemi původu žadatele probíhat tzv. totální
konflikt [nehledě na to, že existují i důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2
písm. a), b) a d)]. Totální konflikt je tak intenzivní, že pouhá přítomnost civilisty na území daného
státu jej vystavuje nebezpečí vážné újmy. Takové konflikty jsou však velmi výjimečné. Nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu může zakládat i méně závažný
ozbrojený konflikt, pokud je žadatel schopen prokázat dostatečnou míru individualizace,
a to například tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám
způsobení vážné újmy, (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země, či (3) že jsou
u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného
(nerozlišujícího) násilí bude právě on (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. března 2009 č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, č. 1840/2009 Sb. NSS). V tomto směru by mohlo být
relevantní především stěžovatelovo tvrzení, že na území Iráku probíhá náboženský konflikt
mezi šíity a sunnity, přičemž stěžovateli hrozí zvýšené nebezpečí právě proto, že patří
k sunnitům. Tímto tvrzením se městský soud nezabýval, pouze s odkazem na informace o zemi
původu, které shromáždil žalovaný, stručně konstatoval, že sunnité nejsou v Iráku systematicky
pronásledováni. Avšak, jak již bylo uvedeno, zprávy o zemi původu, které žalovaný ve správním
řízení shromáždil, nejsou dostatečně aktuální.
[23] Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že se nemůže ztotožnit
ani s důvody, pro něž městský soud odmítl aplikovat čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice,
podle něhož musí účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu
obsahovat úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby
mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu
prvního stupně. Městský soud argumentoval tím, že stěžovatel může nové skutečnosti ohledně
vývoje bezpečnostní situace v Iráku uplatnit v nové žádosti o mezinárodní ochranu. Taková
podmínka pro uplatnění čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice však neexistuje. Právě naopak,
v rozsudku ze dne 31. července 2018 č. j. 5 Azs 156/2018 - 27 Nejvyšší správní soud výslovně
odmítl, že by v případě „zásadních skutkových novot“ byl na mí stě postup podle §11a zákona
o azylu (tedy podání opakované žádosti o mezinárodní ochranu), s tím, že „bylo povinností
krajského soudu, aby v souladu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice v plném rozsahu
přezkoumal skutkovou a právní stránku případu žalobce“ (obdobně srov. rozsudek ze dne
6. prosince 2018 č. j. 5 Azs 250/2018 - 27).
[24] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 10 Azs 194/2015 - 32
pouze dovodil, že i za přímé aplikace čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice lze v řízení
před soudem uplatňovat pouze ty nové skutečnosti, které žadatel o mezinárodní ochranu nemohl
bez vlastního zavinění uvést již v řízení před správním orgánem. Povinnost stanovenou
tímto ustanovením totiž „nelze chápat jako podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení
skutkového příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v různých fázích řízení, včetně
přezkumného soudního řízení.“ Tato výhrada však směřuje především na skutečnosti, ohledně
nichž tíží břemeno tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu, nikoli na informace o zemi původu,
za jejichž řádné zjištění odpovídá žalovaný. A z povahy věci ji nelze uplatnit na skutečnosti,
které nastaly až po vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Článek 46 odst. 3
procedurální směrnice naopak vyžaduje, aby takové novoty vzal soud v úvahu,
neboť jeho účelem je „zamezit nesprávnému posouzení situace žadatelů ve světle aktuálních
poměrů a závažných změn situace v zemi jejich původu či jejich osobních poměrů“
(viz posledně citovaný rozsudek, zvýrazněno nyní). Městskému soudu tedy nic nebránilo,
aby tvrzení, která stěžovatel uplatnil v žalobě, řádně posoudil.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil stěžovateli, že žalovaný i městský soud vycházeli
z neaktuálních informací o zemi původu stěžovatele a že se městský soud měl zabývat námitkami
ohledně zhoršené bezpečnostní situace v Iráku, které stěžovatel uplatnil v žalobě.
[26] Kasační stížnost tedy Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako důvodnou, a proto rozsudek
městského soudu zrušil podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s.
[27] Nejvyšší správní soud dále zohlednil, že jakkoliv je v pravomoci soudů ve správním
soudnictví ověřovat či doplňovat dokazování provedené dříve správními orgány (§77 odst. 2
s. ř. s.), není jejich úkolem (a nezřídka ani v jejich možnostech) namísto správních orgánů
tento stav prvotně zjišťovat. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne
16. dubna 2015 č. j. 5 Afs 89/2013 - 29, „těžiště dokazování má probíhat před správními orgány,
přičemž není úlohou správních soudů provádět složitá dokazování a nahrazovat tak to, co měl již
před nimi učinit správní orgán […] Správnímu soudu přísluší v rámci soudního přezkoumání
správního rozhodnutí posoudit, zda správní orgán provedl dokazování v potřebném rozsahu,
tedy zda si opatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí tak, aby mohl řádně usuzovat na skutkové
i právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Soudní řízení správní není
pokračováním správního řízení. Úloha správního soudu je tak primárně přezkumná, v zásadě
se nejedná o soud nalézací, byť je správní soud samozřejmě oprávněn v přiměřeném rozsahu
doplnit dokazování provedené správním orgánem (§77 odst. 2 s. ř. s.).“ Tento závěr je plně
aplikovatelný i v případech, na něž dopadá čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2016 č. j. 1 Azs 91/2016 - 27).
[28] Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 4
a 5 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude vázán
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. Žalovaný si tedy především obstará aktuální
informace o situaci v Iráku a na jejich základě znovu posoudí, zda stěžovateli nadále hrozí vážná
újma ve smyslu §14a zákona o azylu, či nikoli.
[29] Podle §110 odst. 3 věty druhé platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
(v tomto případě městského) soudu i rozhodnutí žalovaného, rozhodne i o nákladech řízení,
které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského (městského) soudu.
[30] Podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s., má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[31] Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, byl v řízení o žalobě i o kasační stížnosti
zastoupen advokátem. Ze spisů vyplývá, že v řízení před krajským soudem učinil zástupce
žalobce dva úkony právní služby – převzetí a příprava právního zastoupení [§11 odst. 1 písm. a)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)] a sepis a podání žaloby [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce žalobce jeden úkon právní služby,
a to sepis a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], celkem tedy učinil
tři úkony právní služby podle advokátního tarifu. Odměna za jeden úkon právní služby činí
podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč,
podle §13 odst. 4 advokátního tarifu je k této částce třeba přičíst ještě 300 Kč jako paušální
náhradu hotových výdajů. Zástupce žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty, částka
10 200 Kč tedy představuje celkovou výši jeho odměny a zároveň celkovou výši náhrady nákladů
řízení přiznaných žalobci. K jejímu uhrazení byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta jednoho
měsíce.
[32] Žalovaný neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[33] Stěžovatel zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč. Coby cizinec
v řízení ve věci mezinárodní ochrany je však stěžovatel od soudních poplatků osvobozen
ze zákona [§11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Nejvyšší správní
soud proto v souladu s §10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích rozhodl, že se stěžovateli
zaplacený poplatek vrací, a to ve lhůtě stanovené v §10a odst. 1 citovaného zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu