Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.12.1993, sp. zn. II. ÚS 61/93 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 2/1 SbNU 17 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1993:2.US.61.93

sp. zn. II. ÚS 61/93 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. 12. 1993 v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů Ing. P.Š. a Mgr. M.Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 1993, sp. zn. 22 Ca 39/93, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 1993 sp. zn. 22 Ca 39/93, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Státního notářství v Šumperku ze dne 5. 10. 1992, čj. 1 R I, II 2769/2 ve věci registrace kupní smlouvy ze dne 28. 8. 1990 o převodu domu čp. 913 v J.a dohody o společném osobním užívání pozemku, a to p. č. 2683 stavební plocha, a to v podstatě z toho důvodu, že tato rozhodnutí se opírají o aplikaci §2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku, ačkoliv tento zákonný předpis je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť umožňuje zásah do vlastnického práva způsobem porušujícím článek 11, odst. l a 4 Listiny základních práv a svobod. V ustanovení §2 citovaného zákonného opatření se totiž stanoví, že právní úkony uvedené v §1 tohoto zákonného opatření, mezi nimi smlouvy o převodu vlastnictví, které státní podnik učinil v době od 1. května 1990 do účinnosti tohoto zákonného opatření, tj. do 30. srpna 1990, je povinen oznámit do 31. 10. 1990 svému zakladateli, který posoudí jejich platnost. Nebude-li takový právní úkon ve stanovené lhůtě oznámen, je neplatný. Jestliže znění ustanovení §2 zákonného opatření č. 364/90 Sb. neumožňuje jiný výklad než ten, že zakladatel státního podniku je oprávněn se zpětnou účinností rušit platnost smluv uzavřených v období od 1. 5. do 30. 8. 1990, jde vlastně o jakési skryté zpětné vyvlastnění již jednou nabytého vlastnického práva rozhodnutím zakladatele podniku, a to navíc vyvlastnění bez práva opravných prostředků a bez ochrany u soudu, neboť by vlastně nemohl zkoumat, jaké důvody vedly zakladatele státního podniku ke zrušení smlouvy. Z uvedených důvodů navrhují proto vydání nálezu, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 1992 sp. zn. 4 Cz 89/91, rozhodnutím Státního notářství v Šumperku ze dne 5. 10. 1992 čj. 1 R I, II 27/69/92 - 41 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 1993 sp. zn. 22 Ca 39/93 bylo porušeno právo navrhovatelů vlastnit majetek, právo na jeho ochranu a možnost vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu zakotvené v článku 11, odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Účastník Krajský soud v Ostravě uvedl ve svém vyjádření, že posuzováno z hlediska ustanovení článku 95 odst. 2 Ústavy ČR a §109 odst. 2 o. s. ř., zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 364/1990 Sb., jehož smyslem bylo z důvodu obecného zájmu chránit národní majetek před neuváženým rozprodejem,není toto zákonné opatření v rozporu s Ústavou ČR ani jiným zákonem. Navíc toto zákonné opatření již pozbylo účinnosti dnem 31. 3. 1991, kdy byl vydán zákon č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu státu na jiné osoby. Vedlejší účastník s. p. Státní léčebné lázně Jeseník uvedl, že plně respektuje citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Ústavní stížnost není opodstatněna. Stěžovatelé, kteří veškerou pozornost soustřeďují v podstatě jen na výklad a dopad ustanovení §2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku, pomíjí tu základní skutečnost, že v době, kdy kupní smlouva, k níž se věc vztahuje, byla uzavřena, vázal ústavní zákon č. 100/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé Federativní republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb. o československé federaci,převod majetku státu do vlastnictví občanů nebo právnických osob na splnění podmínek upravených zákonem Federálního shromáždění. Za takový zákon lze nepochybně považovat hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., jenž v ustanovení §69 odst. 3 umožňoval převody vlastnictví k věcem, které jsou v národním majetku, jen pokud to připouštějí prováděcí předpisy a současně stanovil, že převody do vlastnictví občanů se provádějí podle ustanovení občanského zákoníku. Předpisem připouštějícím takový převod byla posléze vyhláška Federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem, podle níž státní podniky mohly převádět vlastnictví k věcem v národním majetku za podmínek stanovených v §14 odst. 1 - 4, 6 - 8 a 11 uvedené vyhlášky, jakož i převádět do vlastnictví občanů ten národní majetek, o který neprojevily zájem socialistické organizace, pokud šlo o věci, které mohly být předmětem osobního vlastnictví, nebo o věci uvedené v §14 odst. 10 písm. a - c této vyhlášky (§31 odst. 3). Zákon č. 103/1990 Sb., kterým byl změněn a doplněn hospodářský zákoník, zrušil však v článku IV. bod 15, mimo jiné i citované ustanovení §31 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. Jestliže tedy do nabytí účinnosti zákona č. 103/1990 Sb., tj. do 1. května 1990, bylo státním podnikům v rámci hospodaření s národním majetkem umožněno za podmínek uvedených v §31 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. převádět národní majetek i do vlastnictví občanů, byla tato možnost počínaje 1. květnem 1990 již vyloučena. V období následujícím po 1. květnu 1990 neexistoval tedy - paradoxně s výjimkou již citovaného ustanovení §2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. umožňujícího za stanovených podmínek konvalidaci právních úkonů uvedených v §1 opatření a učiněných státním podnikem v době od 1. května 1990 do 30. srpna 1990 - právní předpis, jenž by umožňoval státnímu podniku převod majetku ve státním vlastnictví do vlastnictví občanů. Také zákon č. 111/1990 Sb. o státním podniku, vymezující majetkové postavení podniku tak, že věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví (§6 odst. 1), přiznal totiž podnikům právo majetek, se kterým hospodaří, držet, užívat jej a nakládat s ním jen v souladu s právními předpisy (§6 odst. 2). Ke změnám umožňujícím smluvní převod majetku ve státním vlastnictví do vlastnictví občanů nedošlo ani vydáním zákona č. 427/1990 Sb. o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, týkajícího se movitých a nemovitých věcí, které jako majetková podstata provozních částí organizací působících v oblasti služeb, obchodu a jiné než zemědělské výroby tvoří nebo mohou tvořit soubor, který je ucelenou hospodářskou nebo majetkovou jednotkou (§2 odst. 1) a stanovícího jako způsob prodeje veřejnou dražbu těchto provozních jednotek (část druhá), stejně jako ani vydáním zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jenž majetek podniku pro účely tohoto zákona definuje jako souhrn věcí, ke kterým má podnik právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (§2) a stanoví jako způsob převodu majetku podniku privatizační projekt (§5). Navíc zákon č. 92/1991 Sb. v ustanovení §45 odst. 1, 2 výslovně stanoví, že podniky (jimiž zákon v §1 odst. 1 rozumí vedle státních podniků také státní peněžní ústavy, státní pojišťovny a jiné státní organizace) nemohou mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření, nakládat se svými majetkovými účastmi na podnikání právnických osob, ani tyto zakládat, s výjimkami povolenými v odůvodněných případech příslušnou vládou. K určité modifikaci v této oblasti došlo teprve zákonem č. 210/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu státu na jiné osoby ve znění dalších zákonů a zákon č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a to v tom směru, že podniky nadále nemohou uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku sloužícího k provozování jejich podnikatelské nebo jiné hospodářské činnosti, popřípadě sloužícího ke kulturním a sociálním potřebám, k němuž mají právo hospodaření, nakládat se svými majetkovými účastmi na podnikání právnických osob, ani tyto zakládat, či majetek do podnikání těchto osob nově vkládat, rovněž s výjimkami povolenými v odůvodněných případech vládou (§45 odst. 1, 2). Ustanovení §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb., v němž se stanoví, že státní podniky do dne účinnosti zákona o podmínkách převodů majetku státu nemohou mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření, v podstatě tedy jen deklarovalo stav, jaký v období od 1. května 1990 v této oblasti existoval. Navíc pro stěžovatele z jiných důvodů tak rozporné ustanovení §2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. upravovalo za podmínek uvedených v citovaném ustanovení problematickou možnost jakési konvalidace právních úkonů uvedených v §1 citovaného zákonného opatření, které státní podnik učinil v době od 1. května 1990 do účinnosti tohoto zákonného opatření, za podmínky, že státní podnik tyto právní úkony oznámil do 31. 10. 1990 svému zakladateli,oprávněnému posoudit jejich platnost. Tato podmínka v projednávané věci splněna nebyla. K zákonnému opatření č. 364/1990 Sb. možno ještě dodat, že jeho předkladatelé (Tisk 75, Důvodová zpráva str. 1) vycházeli z mylného předpokladu, že v této době neexistoval účinný právní prostředek, kterým by bylo možno dispozicím s národním majetkem vedoucím k jeho rozptylování apod. zabránit, neboť platný zákon o státním podniku svěřoval rozhodování o nakládání se svěřeným národním majetkem do výlučné působnosti těchto podniků. Ve skutečnosti však, jak již uvedeno, neexistoval v období od 1. 5. 1990 právní předpis umožňující státním podnikům převod majetku ve státním vlastnictví do vlastnictví občanů, s výjimkou možnosti uvedené konvalidace. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost zamítl. Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. prosince 1993