ECLI:CZ:US:1993:Pl.US.1.93
sp. zn. Pl. ÚS 1/93
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele senátu Krajského soudu v Praze ve složení JUDr. Jiří Pácal, JUDr. Naděžda Bittnerová, Jaroslav Kloc, Pavel Kreim, Zdeňka Hráská proti vládě ČSFR, o nesoulad nařízení vlády ČSFR č. 464/1991 Sb. s článkem 1 Listiny základních práv a svobod, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil nesoulad nařízení vlády ČSFR č. 464/1991 Sb. a článku 1 Listiny základních práv a svobod. Na odůvodnění svého návrhu uvedl, že dle §1 nařízení vlády ČSFR č. 464/1991 Sb. se pro účely trestního zákona považuje za nejnižší měsíční mzdu částka 2000 Kčs, zatímco dle §2 odst. 1 písm. b) nařízení vlády ČSFR č. 53/1992 Sb. činí výše minimální mzdy pro účely pracovněprávní 2200 Kčs což znamená, že si nejsou lidé rovni v oblasti trestněprávní s lidmi v oblasti pracovněprávní. Tato nerovnost má za následek přísnější posuzování škody, přísnější právní kvalifikaci, přísnější trestní sazbu a nakonec i trest. Současně svůj návrh doplnil údaji o tom , že v dané věci obviněné J. H. bylo vydáno usnesení dne 10.3.1992 sp. zn. 1T 36/ 91, kterým byla věc postoupena Okresnímu soudu Praha - východ, když krajský soud vycházel z částky 2200 Kčs dle nař. vlády ČSFR č. 53/1992 Sb. při určení škody velkého rozsahu, neboť je pro pachatele příznivější (§16 odst. 1 tr. zák.) a z judikátu Nejvyššího soudu ČR a to konkrétně rozhodnutí ze dne 29.4.1991 sp. zn. 1 To 21/1991. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.9.1992 sp. zn. 1 To 30/92 však zrušilo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 36/91 ze dne 10.3.1992 ke stížnosti krajského prokurátora s tím, že je třeba aplikovat nařízení vlády ČSFR č. 464/ 1991 Sb., které v §1 stanoví pro účely trestního zákona za nejnižší měsíční mzdu částku 2000 Kčs a které bylo vydáno v době, kdy platilo nař. vlády ČSFR č. 99/1991 Sb. určující pro účely pracovně právní minimální mzdu taktéž ve výši 2000 Kčs to vše s tím důsledkem, že pokud měl dle zákonodárce platit stejný režim pro obě oblasti, bylo by vydání nařízení vlády ČSFR č. 464/1991 Sb. nadbytečné. Že šlo skutečně o záměr zákonodárce odlišit oblast pracovněprávní a trestněprávní, dovodil Nejvyšší soud České republiky ve svém zrušovacím usnesení i z ustanovení §2 nařízení vlády ČSFR č. 464/1991 Sb. jakožto derogační klausule upravující zrušení předchozího nařízení vlády ČSFR č. 258/1990 Sb. a dále i z ust. §7 nařízení vlády ČSFR č. 53/1992 Sb., kterým bylo zrušeno pouze vládní nařízení č. 99/1991 Sb.. Nejvyšší soud České republiky dále ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 10.3.1992, sp. zn. 1T 36/91 konstatoval, že právní předpis nařízení vlády ČSFR č. 464/1991 Sb., je speciálním předpisem pro oblast trestního práva.
Ústavní soud pak především zkoumal z hlediska stávající právní úpravy t.j. čl. 87 a čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a §64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., zda je soud oprávněn dovolávat se nesouladu mezi vládním nařízením a Listinou, jakožto zákonem, který tvoří součást ústavního pořádku České republiky, a dospěl k závěru, že soud není oprávněnou osobou k podání takového návrhu, neboť jak plyne jednak z čl. 95 odst. 2 Ústavy a jednak z §64 odst. 4 z.č. 182/1993 Sb., soudy jsou oprávněny podávat v souvislosti se svou rozhodovací činností pouze návrhy na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení pro jejich rozpor s ústavními zákony. Za této situace byl návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) z.č. 182/1993 Sb. odmítnut, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 22. 9. 1993
JUDr. Iva Brožová
soudce ÚS ČR