ECLI:CZ:US:1994:1.US.41.94
sp. zn. I. ÚS 41/94
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. 11. 1994 v senátě složeném ve věci ústavní stížnosti navrhovatele na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 30. 12. 1993, sp. zn. 33 Ca 131/1993, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích o vydání nemovitosti podle zák. č. 229/1991 Sb., takto:
Ústavní stížnosti se v y h o v u j e z c e l a
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 1993, sp. zn.
33 Ca 131/93, dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona
o Ústavním soudu se z r u š u j e .
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podal dne 10. 3. 1994 k Ústavnímu soudu ústavní
stížnost na výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze,
potvrzující rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve
Strakonicích, kterým byly vydány nemovitosti, tvořící zámecký
komplex v obci Tažovice, dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
v platném znění. Ústavní stížnost splnila všechny předpoklady
a vykazuje všechny náležitosti stanovené pro ústavní stížnost
zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.
V odůvodnění stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím
Okresního pozemkového úřadu Strakonice z 20. 4. 1993 sp. zn.
1410/91/S/3 mu bylo jako osobě povinné uloženo vydat - mimo jiné
- i nemovitosti tvořící zámecký komplex v obci Tažovice p. J. M.,
jako osobě oprávněné, dle zákona č. 229/1991 Sb., v platném
znění. Stěžovatel ve svém podání vyslovil námitku, že budova zámku
s přilehlými okrasnými zahradami a parkem není podle zákona č.
229/1991 Sb. obytnými budovami a pozemky, patřícími k původní
zemědělské usedlosti ve smyslu §1 odst. 1 písm. b), ani stavbami
sloužícími zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu
vodnímu hospodářství ve smyslu písm. c) téhož ustanovení zák. č.
229/1991 Sb.. Navrhovatel má proto za to, že nemohou být předmětem
restitučního nároku podle zákona o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Uvedenému rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu předcházelo
řízení, v němž se Okresní pozemkový úřad ve Strakonicích dle
stanoviska stěžovatele dopustil celé řady věcných i právních
pochybení. Proto podal stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí
Okresního pozemkového úřadu opravný prostředkem k Městskému soudu
v Praze. V tomto opravném prostředku odůvodnil své stanovisko
a navrhl řadu důkazů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 12. 1993 potvrdil
rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích, přičemž
postupoval dle ustanovení §250 f Občanského soudního řádu, který
umožňuje soudu v jednoduchých případech, je-li nepochybné, že
správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu
a jde-li jen o posouzení právní otázky, rozhodnout rozsudkem bez
veřejného jednání a bez účasti účastníků. Stěžovatel je
přesvědčen, že právě tímto postupem městský soud pokračoval ve
věcných i právních pochybeních Okresního pozemkového úřadu.
Přesto, že stěžovatel s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu od
počátku nesouhlasil, své stanovisko řádně zdůvodnil a požádal soud
o provedení řady důkazů, soud žádný z důkazů neprovedl a neumožnil
ani stěžovateli se před soudem k věci vyjádřit, čímž došlo
k porušení základních práv a svobod stěžovatele, zajištěných
Listinou základních práv a svobod. Vzhledem k postupu Městského
soudu v Praze spatřoval navrhovatel nebezpečí potenciálně
protiústavního postupu i v samotné existenci §250 f) Občanského
soudního řádu a proto ve svém prvním návrhu žádal též o zrušení
tohoto předpisu. Svým podáním z 22. 9. 1994 vzal však později svůj
návrh v té části zpět, která požadovala v souvislosti s daným
případem též zrušení ustanovení §250 f) Občanského soudního řádu,
avšak v ostatním stěžovatel na svém návrhu trvá.
Dle stanoviska stěžovatele bylo výše uvedeným jednáním
Městského soudu v Praze porušeno právo na rovnost účastníků
v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
a právo na projednání věci veřejně za jeho přítomnosti, jakož
i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Navrhovatel
napadá rozsudek Městského soudu též jako odporující čl. 96 Ústavy
České republiky, podle něhož všichni účastníci řízení mají před
soudem rovná práva a jednání před soudem je ústní a veřejné. Na
základě výše uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní
soud rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 131/93
zrušil.
Městský soud v Praze ve svém rozsudku potvrdil rozhodnutí
Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích a podrobně rozvedl
podmínky a předpoklady rozhodné pro oprávněnost navrácení
nemovitostí M., včetně zámeckého komplexu. Uvedl, že
ze zhodnocení všech důkazů jednoznačně vyplývá, že Okresní
pozemkový úřad shromáždil dostatek podkladů a v rozhodnutí
vycházel z náležitě zjištěného stavu věci. Proto soud nepovažoval
za nezbytné provádění dalších důkazů, jichž se stěžovatel
dovolával. Dle stanoviska městského soudu bylo rozhodnutí
Okresního pozemkového úřadu vydáno v souladu s předpisy zákona č.
229/1991 Sb. i s ustanoveními správního řádu, a proto soudu
nezbylo, než napadené rozhodnutí potvrdit. Vzhledem k tomu, že se
v daném případě dle názoru městského soudu jednalo pouze
o posouzení právní otázky tj. výklad §1 a §30 zák. 229/1991
Sb., rozhodl se soud použít ust. §250 f) Občanského soudního
řádu a rozhodl o věci bez jednání.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel ústavní stížnost.
Ústavní soud po zjištění, že formální náležitosti pro podání
ústavní stížnosti byly splněny, si vyžádal příslušný spisový
materiál Městského soudu v Praze, jakož i Okresního úřadu ve
Strakonicích a požádal též účastníky řízení o písemná vyjádření.
Ve vyjádření ke stížnosti se vyslovil dopisem z 15. 11. 1994
předseda senátu Městského soudu v Praze, který uvedl mimo jiné, že
se Městský soud v Praze zabýval opravným prostředkem v neveřejném
zasedání senátu a dospěl k závěru, že námitky povinné osoby se
týkají výhradně posouzení právních otázek, neboť pokud jde
o skutkový stav, shromáždil Pozemkový úřad všechny rozhodující
podklady a provádění dalších důkazů by ve věci nic nového
nepřineslo. Proto soud rozhodl v souladu s ust. §250 f) (§250
q odst. 1 o. s. ř.) o návrhu bez jednání. Dle jeho vyjádření je
věcí soudu, zda provede či neprovede navrhované důkazy (§120
odst. 1, §246 písm. c) o. s. ř.). Dále prohlásil, že soud
vycházel ze zásady, že zemědělský, či nezemědělský charakter
nemovitostí je nutno posuzovat podle stavu ke dni přechodu
vlastnictví na stát. Pro posouzení charakteru nemovitostí v době
odnětí považoval soud za rozhodující zejména jejich označení
a způsob zápisu v pozemkové knize, který podchycuje stav v době
odnětí. Samotná skutečnost, že jde o zámek nebrání podle názoru
Městského soudu použití §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, neboť
šlo nepochybně o stavbu obytnou, jejíž kvalita odpovídala rozsahu
zemědělské půdy, která k ní patřila.
Rovněž vedlejší účastník p. J. M. potvrdil ve svém dopise ze
13. 11. 1994 svá dřívější stanoviska. Zachování principu rovnosti
účastníků před soudem spatřuje v tom, že rozhodnutí Městského
soudu v Praze bylo učiněno za nepřítomnosti všech účastníků
k čemuž - jak říká - zákon opravňuje soud v těchto jednoduchých
případech. Odtud dovozuje, že nedošlo k porušení čl. 37 a 38
Listiny základních práv a svobod ani čl. 96 Ústavy. Vedlejší
účastník dále vyslovuje názor, že se napadá procesní stránka
případu, ačkoli jde stěžovateli o rozsudek jako takový, tj.
o věcnou stránku případu. Ústavní stížnost označuje za veskrze
neúspěšnou jak u Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích, tak
i u Městského soudu a rovněž Vrchního soudu v Praze. V tomto
posledním případě je třeba dodat, že Vrchní soud v Praze se věcí
pouze nemohl zabývat z důvodů nepříslušnosti.
II.
Ústavní soud po zhodnocení všech podkladů dospěl k těmto
zjištěním:
Stěžovatel již v řízení před Okresním pozemkovým úřadem ve
Strakonicích nesouhlasil s vydáním uvedených nemovitostí a uvedl
řadu argumentů na podporu svého stanoviska, včetně poukazu na
nutnost zpracování znaleckých posudků z oboru historie a ekonomiky
staveb. Když poté Okresní pozemkový úřad rozhodl o vydání všech
požadovaných nemovitostí, stěžovatel podal opravný prostředek
proti tomuto rozhodnutí k Městskému soudu v Praze. V odůvodnění
stěžovatel uvedl řadu námitek k důkazům již provedeným i k jejich
posouzení a své tvrzení o nesprávnosti rozhodnutí o vydání
zámeckého komplexu doplnil návrhem Městskému soudu k provedení
řady dalších důkazů.
Městský soud v Praze však při přezkoumání rozhodnutí
Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích dospěl k názoru, že se
jedná o jednoduchý případ, při němž je nepochybné, že správní
orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu. Podle jeho
názoru se tudíž jedná pouze o posouzení právní otázky, takže jsou
splněny podmínky §250 f) Občanského soudního řádu, a proto
rozhodl bez jednání rozsudkem.
Z povahy věci vyplývá, že pro vydání nemovitostí musí žadatel
prokázat, že je oprávněnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění zákona č. 93/1992 Sb., podmínkou restituce obytných budov
je, že patřily "k původní zemědělské usedlosti" anebo že slouží
"zemědělské a lesní výrobě" atd. (§1 odst. 1 písm. b), c)). Tento
nárok p. J. M. uplatnil i vůči zámeckému komplexu. Proti rozhodnutí
o vrácení zámeckého komplexu se stěžovatel, odvolal k Městskému
soudu v Praze a proti jeho rozhodnutí posléze vznesl k Ústavnímu
soudu námitky, že způsobem, jakým byla věc rozhodnuta, došlo
k porušení ústavních záruk rovnosti stran před soudem.
Ústavní soud při rozhodování o této stížnosti je si vědom, že
není žádnou superrevizní instancí ve věci samé. Úlohou Ústavního
soudu není proto rozhodnout komu má být vrácen anebo vzat majetek,
ani rozhodnout o tom, zda v daném případě šlo či nešlo
o zemědělský majetek. Jeho úkolem je zjistit, zda postup městského
soudu podle §250 f) Občanského soudního řádu byl v daném případě
vhodný a oprávněný z hlediska rovnosti stran a z hlediska zásady
právního státu "audiatur et altera pars".
Po zvážení všech okolností se Ústavní soud přiklonil
k názoru, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro
použití §25O f) o. s. ř.. Zákonodárce měl dle názoru soudu tímto
ustanovením na mysli případy, kdy byly provedeny všechny potřebné
důkazy a věc je skutkově zcela jednoznačná a spor spočívá skutečně
pouze v právním posouzení.
Ze studia spisového materiálu však nevyplývají jednoznačné
závěry pro posouzení skutkového stavu:
1. Není vyjasněn rozpor mezi znaleckým posudkem, který 20.
8. 1992 předložil J. V. z Prahy Okresnímu pozemkovému úřadu ve
Strakonicích a sdělením R., vedoucí odboru výstavby
Městského úřadu ve Strakonicích (1. 4. 1993), v němž se vyslovuje
názor, že zámecký komplex nebyl nikdy používán k zemědělským
účelům.
2. Při zkoumání skutečné funkce stavby (zámku) a příslušného
parku v době převzetí majetku státem není vzato v úvahu rozhodnutí
Ministerstva zemědělství z 1. 3. 1938 v souvislosti s tehdejším
propuštěním zámku ze záběru první pozemkové reformy (zákon č.
215/1919 Sb.). V něm se uvádí zámek v Tažovicích s pozemkem pod
čís. kat. vložky XXXX v katastrálním území Tažovice jako st. p. č.
1/zámek s rozlohou O,6O39 ha, jakožto "jiná půda", než půda
zemědělská a majiteli zámku a zámeckého parku jsou stanoveny
úkoly, které prakticky vylučují používání jak budovy, tak i parku
k zemědělským účelům.
3. Z předložených materiálů není dále jasné, oč opírá Okresní
pozemkový úřad ve Strakonicích ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4.
1993 tvrzení, že zámek sloužil v době převzetí nemovitosti státem
jako obytná část zemědělské usedlosti.
4. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že "...
námitky povinné osoby se týkají výhradně posouzení právních
otázek, neboť pokud jde o skutkový stav, shromáždil Pozemkový úřad
všechny rozhodující podklady a provádění dalších důkazů by ve věci
nic nového nepřineslo. Proto v souladu s ust. §250 f) (§250 q)
odst. 1 o. s. ř.) rozhodl o návrhu bez jednání. Je věcí soudu, zda
provede či neprovede navrhované důkazy." Z písemných podání
stěžovatele však vyplývá, že napadá a uvádí v pochybnost právě
zjištění skutkového stavu a domáhá se právě v tomto směru nového
posouzení a nabízí další důkazy.
Vzhledem k těmto skutečnostem, resp. rozporným stanoviskům,
uvedeným v předchozích bodech, dospěl Ústavní soud k názoru, že
nesprávnou aplikací ustanovení §250 f) o. s. ř. ze strany
Městského soudu došlo k porušení základních práv stěžovatele INPRO
a. s., a to jeho práva na projednání věci veřejně za přítomnosti
účastníka dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
a čl. 96 Ústavy České republiky, podle něhož jednání před soudem
je ústní a veřejné. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti
INPRO vyhovuje a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 12.
1993 sp. zn. 33 Ca 131/93 dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
zákona o Ústavním soudu zrušuje.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 1994