ECLI:CZ:US:1994:1.US.92.94
sp. zn. I. ÚS 92/94
Usnesení
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v právní věci navrhovatele ing. R. A., zastoupeného advokátkou E. S., o ústavní stížnosti proti vyhlášce ministerstva financí o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, č. 176/93 Sb., a zároveň o návrhu na zrušení této vyhlášky, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal k Ústavnímu soudu stížnost proti vyhlášce ministerstva financí o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, č. 176/93 Sb., s odůvodněním, že v důsledku vyhláškou pevné stanovené horní hranice nájemného nemůže, jako majitel nájemních domů, pronajímat byty za volné, smluvně dohodnuté nájemné, čímž vyhláška omezuje výkon jeho vlastnického práva a dále, že v důsledku nízkého nájemného nemůže udržovat domy v dobrém stavu. Dle jeho názoru se zde jedná:
o zásah orgánu veřejné moci, jímž bylo porušeno jeho základní právo, zaručené ústavním zákonem ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Zároveň s ústavní stížností pak navrhovatel podal i návrh na zrušení citované vyhlášky č. 176/93 Sb., a to dle §74 zákona o Ústavním soudu, neboť dle jeho tvrzení je citovaná vyhláška v rozporu s ústavním zákonem, neboť porušuje jeho vlastnické právo ve smyslu čl. 11, právo rovnosti ve smyslu čl. 1 a čl. 11 odst. 1, lidskou důstojnost, ve smyslu čl. 10 odst. 1 a právo nebýt podroben nuceným službám nebo pracem ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod č. 2/93 Sb., která je součástí našeho ústavního pořádku.
Soud přezkoumal návrh i jeho odůvodnění a dospěl k závěru, že zde není splněn základní zákonný předpoklad pro podání ústavní stížnosti dle ust. §72 odst. 1 písm. a). Ústavní stížnost nesměřuje proti zásahu orgánu veřejné moci, jímž došlo k porušení základního práva nebo svobody navrhovatele. Za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat - legislativní činnost, jakož i vydání obecně závazného předpisu ústředního orgánu státní správy - v mezích jeho pravomoci a působnosti, a to ani v tom případě ne, když - jak navrhovatel tvrdí - jeho ustanovení porušují základní právo občana.
Pokud jde o obecně závazné předpisy, zákon o Ústavním soudu stanoví, kdo a za jakých podmínek může podat návrh na zrušení zákonů nebo jiných předpisů, a to v §64. Dle jeho ustanovení návrh na zrušení jiného právního předpisu než zákona může dát vláda, skupina nejméně 25 poslanců, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, dále ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek §74 a konečně zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Procesním prostředkem přímo proti právní normě by byl tudíž v daném případě pouze návrh podle §64 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., jehož ustanovení jsou natolik jednoznačná, že je nelze, ani pomocí §75 odst. 2 písm. a), obejít.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že návrh nesplňoval základní požadavky, stanovené zák. o Ústavním soudu, č. 182/93 Sb. Návrh byl zjevně podán osobou neoprávněnou dle ust. §43 odst. 1 písm. d) zák. o Ústavním soudu, a proto soudu nezbylo, než mimo ústní jednání; usnesením návrh odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 1994
prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR