ECLI:CZ:US:1994:3.US.26.94
sp. zn. III. ÚS 26/94
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl dne 9. června 1994 v ústním jednání a v senátě složeném z předsedy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H. takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané podle většinového názoru senátu
včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), když i jinak ústavní
stížnost splňovala podmínky vyžadované zákonem (§§34, 72 odst.
1 lit. a), odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), navrhoval stěžovatel
zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 1993 (sp.
zn. 11 C 63/93) a potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě
(ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 16 Co 449/93) a tvrdil, že těmito
rozhodnutími obecných soudů byly porušeny ústavní principy a jeho
ústavně zaručená práva, především pak ta, která vyplývají z čl.
36 a 38 Listiny základních práv a svobod; současně s tím vyslovil
pochybnost o tom, zda novela zák. č. 188/88 Sb., v současném znění
§261 odst. 2, je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Krajský soud v Ostravě, proti jehož rozhodnutí ústavní
stížnost směřovala v prvé řadě, jako účastník řízení (§§28, 76
odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
(§42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.), odmítl vývody stěžovatele,
poukázal na to, že jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu
I. stupně) zcela odpovídá zákonu a pokud jde o ústavně zaručená
práva stěžovatele, ústavní stížnosti vytkl, že svá tvrzení
nikterak nekonkretizuje (a vlastně ani konkretizovat nemůže)
a dále zdůraznil, že pochybnosti o tom, že by soudy ve
stěžovatelově věci jednající, nejednaly jako soudy nestranné
a nezávislé, příp. že by v jeho věci rozhodly jinak než bez
průtahů a veřejně, nedokládá takovými skutkovými okolnostmi,
z nichž by na skutečné porušení označených ústavních práv bylo
možno usoudit; pokud pak jde o samotné rozhodnutí, odkázal
odvolací soud na obsah jeho odůvodnění, z nichž jsou rozhodovací
důvody dostatečně patrny. Navrhl proto, aby Ústavní soud ČR
ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Vedlejší účastník (§§28 odst. 1, 76 odst. 2 zák. č. 182/93
Sb.) učinil shodný návrh jako Krajský soud v Ostravě a přednesl
- stručně shrnuto -, že výtky stěžovatele na adresu obecných soudů
nejsou důvodné, odkázal na obsah spisu (OS v Olomouci, sp. zn. 11
C 63/93) a své vývody uzavřel, že stěžovatel se v pravomocně
skončeném řízení ani nepokusil stran nyní tvrzených vad bránit
příslušnými návrhy a procesními kroky. Ve věci samé pokládá
vedlejší účastník pravomocné rozhodnutí za odpovídající jak
zákonu, tak i zjištěnému skutkovému stavu.
Jak Ústavní soud zjistil, jde v posuzované věci o to, že
pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě (označeným již
dříve) bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, jímž byl zamítnut
stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené před
tímto soudem pod sp. zn. 11 C 148/92; oba obecné soudy dospěly
totiž k závěru, že zákonné podmínky (§228 odst. 1 lit. a)
o.s.ř.) pro obnovu pravomocně skončeného řízení v této věci
splněny nejsou. Stěžejní otázku, totiž, zda skutková zjištění
opřená o důkazy provedené v původním řízení mohou doznat změny
důkazy novými a zejména, zda důkazy, jejichž provedení se
stěžovatel domáhá, jsou - z hlediska podmínek obnovy řízení
- důkazy novými. V tomto směru však oba obecné soudy zjistily, že
v řízení o obnovu stěžovatel toliko opakuje důkazní návrhy
provedené již v řízení původním a navíc, že části z nich (důkaz
listinou) odvolací soud v původním řízení vyhověl a navržený důkaz
také provedl. Jestliže zbývající část důkazů - pokládav je za
nadbytečné - odvolací soud odmítl, učinil tak proto, že vzhledem
ke zjištěnému stavu věci je pokládal za nerozhodné a v důsledku
toho také za již nadbytečné; to ostatně také v odůvodnění svého
rozhodnutí přiměřeným a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil
a problematiku posuzované věci dostatečně vyložil.
Napadá tudíž stěžovatel, i v řízení před Ústavním soudem,
nedostatečná, pokud se týká nesprávná, skutková zjištění, učiněná
obecnými soudy v původním řízení a pochybení v řízení podle hlavy
druhé, části třetí o.s.ř. spatřuje v tom, že zamítavým výrokem
obecných soudů bylo mu vlastně upřeno právo na soudní ochranu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR (úst. zák. č.
1/93 Sb.) je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 al. 1 úst.
zák. č. 1/93 Sb.), přičemž soudce je při výkonu své funkce
nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.).
Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že
obecné soudy jsou i při zjišťování skutkového stavu věci vázány
toliko zákonem (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.), v daném
případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními o.s.ř.
(především §132 o.s.ř.). Zasáhnout do této nezávislosti obecných
soudů cítí se Ústavní soud oprávněn - jak ostatně vyložil již
několikrát - toliko tehdy, byly-li by postupem obecného soudu
porušeny ústavní kautely, ať již vyplývají z ústavy samotné nebo
z ústavních předpisů jiných, či - obdobně - z mezinárodních smluv,
které byly ratifikovány a vyhlášeny, a jimiž je Česká republika,
co do lidských práv a základních svobod (a které mají přednost
před zákonem, čl. 11 úst. zák. č. 1/93 Sb., §72 odst. 1 lit. a)
zák. č. 182/93 Sb.), vázána; právo přezkumu stran činnosti
obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší obecně (čl. 90, 91 úst.
zák. č. 1/93 Sb.), ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které
věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti,
především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv
a svobod.
Taková pochybení však Ústavní soud nejen nezjistil, ale ani
stěžovatel sám - odhlédne-li se od strohého odkazu na již dříve
zmíněné články Listiny základních práv a svobod - je ani netvrdil,
resp. své stanovisko blíže a podrobněji nerozvedl.
Otázkou souladu ust. §261 odst. 2 zákoníku práce v platném
znění s ústavním pořádkem republiky - nebylo třeba se zabývat
vzhledem k prohlášení stěžovatele (č. l. 28 spisu), že svým
návrhovým tvrzením (sub. IV. návrhu) nemínil podávat návrh ve
smyslu §74 zák. č. 182/93 Sb.
Ze všech těchto důvodů bylo proto rozhodnuto, jak z výroku
nálezu je patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 9. 6. 1994