ECLI:CZ:US:1994:3.US.44.93
sp. zn. III. ÚS 44/93
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl dne 9. června 1994 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B. M. proti Vrchnímu soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel dožaduje se zrušení rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze (usnesení ze dne 28. května 1993 6 Cdo 110/92) a ve své
ústavní stížnosti tvrdí, že oním rozhodnutím byl - jako invalidní
důchodce a jako bulharský státní občan žijící trvale v České
republice - na svých právech poškozen; toto své tvrzení - jak
v písemných podáních (č. l. 1 až 3, 6 a 7), tak ve svém vystoupení
před Ústavním soudem v průběhu ústního jednání (č. l. 60, 61),
obšírně rozvádí - stručně shrnuto - v tom smyslu, že k zamítnutí
návrhu na povolení výkonu soudního rozhodnutí (k vydobytí měsíční
renty, kterou mu vedlejší účastník dnem 1. 8. 1989 přestal
vyplácet, ačkoli podkladové rozhodnutí, tj. rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 1993, sp. zn. 16 Co 230/73, jímž mu
renta byla přiznána), došlo v rozporu se zákonem č. 188/88 Sb.
v novelizovaném znění (§237 o.s.ř.).
Pochybení vrchního soudu spatřuje posléze v tom, že jeho
dovolání bylo odmítnuto (č. l. 24 sp. zn. 51 E 311/92), ačkoli pro
takový postup není zákonného podkladu, když stran dovolání
stěžovateli svědčí důvod ve smyslu §237 lit. a) o.s.ř. Navrhl
proto, aby Ústavní soud ČR svým nálezem napadené rozhodnutí
zrušil.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření (§42 odst. 3 zák. č.
182/93 Sb.) odmítl vývody stěžovatele s tím, že převážná část
z nich je zmatená a ve zbytku - především z hlediska ústavně
zaručených práv a svobod - neobstojí. Obecné soudy - dovozuje
Vrchní soud - postupovaly ve věci stěžovatele způsobem zcela
zákonu odpovídajícím a pokud pak jde o odmítnutí dovolání, odkázal
tento soud na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je dostatečně
patrno, proč k odmítnutí dovolání došlo, a o který zákonný důvod
je toto rozhodnutí opřeno.
Vedlejší účastník, který v řízení před obecnými soudy byl
v pozici odpůrce, resp. osoby povinné, rovněž navrhl zamítnutí
ústavní stížnosti s poukazem na to, že rozhodnutí obecných soudů
odpovídají zákonu.
Z vyžádaných spisů Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 51
E 1503/89, 51 E 311/92 a z výpovědi stěžovatele (č. l. 60) Ústavní
soud zjistil, že u Okresního soudu v Ostravě stěžovatel podal dva
návrhy na povolení výkonu soudního rozhodnutí, a že v obou
případech podkladovým rozhodnutím pro tato rozhodnutí bylo
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (viz shora); v prvém případě
okresní soud návrhu vyhověl a výkon soudního rozhodnutí povolil,
nicméně krajský soud, který se věcí z podnětu odvolání povinného
zabýval jako soud odvolací, rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak,
že příslušný návrh zamítl. V opravném řízení odvolací soud totiž
zjistil, že v mezidobí dosáhl stěžovatel (ke dni 2. 7. 1989) věku
65ti let, a v důsledku toho jeho nárok na dříve přiznanou rentu ze
zákona zanikl (§195 zák. č. 188/88 Sb. v platném znění);
v ostatních pak odvolací soud dovodil, že právě tato skutečnost
brání nařízení výkonu rozhodnutí, a to bez ohledu nato, že vlastní
podkladové rozhodnutí nebylo dosud zrušeno. V druhém případě
(stěžovatel navrhoval povolení výkonu soudního rozhodnutí z téhož
právního důvodu) k zamítnutí jeho návrhu došlo již před soudem I.
stupně, a to z důvodů vyslovených již dříve odvolacím soudem;
odvolací soud (rozhodující ve věci z podnětu odvolání stěžovatele)
napadené rozhodnutí jako správné a zákonu odpovídající potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel
(v rozporu se zákonem) dovolání, jímž se domáhal změny
předcházejících rozhodnutí a tvrdil, že zákonná úprava, která
obecné soudy vedla k zamítnutí jeho návrhu, se na něj, jako
bulharského státního příslušníka, nevztahuje, zdůrazňoval, že
podkladové rozhodnutí mu rentu přiznává bez jakéhokoli časového
omezení, a protože nebylo dosud zrušeno, bylo povinností soudů
obou stupňů toto pravomocné podkladové rozhodnutí respektovat
a jeho návrhu, když povinný dobrovolně své závazky z něj
vyplývající nesplnil, vyhovět a výkon soudního rozhodnutí povolit.
Vrchní soud, s odkazem na ust. §243b odst. 4 a §218 odst.
1c o.s.ř., dovolání odmítl a v odůvodnění svého rozhodnutí
vyložil, z kterých skutečností, jako pro posouzení věci
rozhodných, vycházel, a kterými zákonnými důvody se při svém
rozhodování řídil.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení před Ústavním soudem
před závěrem ústního jednání nově tvrdil, že Vrchní soud ve svém
rozhodnutí přehlédl, že jeho předcházející věc vedená před
Okresním soudem v Ostravě (tj. věc sp. zn. 51 E 1503/93) není
dosud pravomocně skončena, Ústavní soud ústní jednání odročil
a vyžádal si spis oné věci se týkající; z jeho obsahu posléze
zjistil, že tvrzení stěžovatele ani v tomto směru neobstojí, neboť
i toto řízení pravomocně skončilo rozhodnutím odvolacího soudu dne
13. 11. 1989, jež stěžovateli bylo řádně doručeno 4. 12. téhož
roku (č. l. 8 v. ozn. spisu).
Ze zjištění, jak shora jsou rozvedena, vyplývá, že ústavní
stížnost nemá oporu v zákoně.
Ústavní stížnost (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.)
nelze pokládat za řádný (mimořádný) opravný prostředek proti
jakémukoli (byť i nesprávnému) pravomocnému rozhodnutí obecného
soudu; ústavní stížnost má své opodstatnění toliko tam, kde
pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem
porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatelovo, především
pak to, které vyplývá z Listiny základních práv a svobod, a kde
v důsledku toho má Ústavní soud zákonný důvod pro to, aby svým
nálezem takto vadné pravomocné rozhodnutí zrušil (§82 odst. 1
lit. a), odst. 3 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.); nestačí proto strohý
odkaz na ten který článek Listiny základních práv a svobod.
V posuzované věci však stěžovatel - odhlédnuto již od toho,
že se před Ústavním soudem ani nepokusil odůvodnit své tvrzení
stran údajného porušení svého ústavně zaručeného práva, ve své
ústavní stížnosti vlastně toliko opakoval námitky, které
uplatňoval již dříve v řízení před obecnými soudy, a na které také
tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přiměřeným způsobem
reagovaly. Pokud pak jde o to, že podle stěžovatelova názoru
v posuzované věci sehrává svou roli jeho státní příslušnost (jde
o bulharského státního příslušníka, trvale žijícího v České
republice), stačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu (č. l. 11, 12 sp. zn. 51 E 311/92), v němž tento soud
vyložil, proč je tato okolnost pro posouzení věci právně
bezvýznamná.
Protože tedy ani v řízení před obecnými soudy ani v jejich
rozhodnutích, včetně rozhodnutí dovolacího soudu, z hlediska
ústavně zaručených práv a svobod, nebyla shledána pochybení,
nezbylo než rozhodnout, jak ve výroku tohoto nálezu se stalo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 9. 6. 1994