ECLI:CZ:US:1994:3.US.65.94
sp. zn. III. ÚS 65/94
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. listopadu 1994 v ústním jednání v senátě ve věci ústavní stížnosti proti Vrchnímu soudu v Praze, Krajskému soudu v Praze a Okresnímu soudu v Benešově u Prahy, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994 sp. zn.
3 Cdo 76/93, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince
1992 sp. zn. 10 Co 223/92 a rozsudek Okresního soudu v Benešově
u Prahy ze dne 25. srpna 1992 sp. zn. 3 C 540/91 se
z r u š u j í .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadá navrhovatel ve výroku
tohoto nálezu uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že
v projednávané věci bylo konkrétně porušeno jeho právo vymezené
v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž se
zakotvuje právo vlastnit majetek. Poukazuje na to, že podle tohoto
ustanovení vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný
obsah a ochranu a dále se zaručuje dědění. Dovozuje, že k porušení
výše uvedených práv došlo chybným výkladem pojmu "trvalý pobyt",
kterým se v §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. vymezuje, kdo je
oprávněnou osobou podle tohoto zákona. Uvádí, že všechny zmíněné
soudy zabývající se touto kauzou došly ke shodnému závěru, který
je pregnantně vyjádřen ve shora citovaném rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze (tzv. právní věta uvedená v odůvodnění). Tento
výklad však nepovažuje za správný a s odkazem na již zmíněný čl.
11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod navrhuje, aby Ústavní
soud ČR svým nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
V těchto souvislostech potom nutno poukázat na zmíněná
rozhodnutí všech tří uvedených obecných soudů, ze kterých plyne,
že pod pojmem "trvalý pobyt" ve smyslu ust. §3 odst. 1 zák. č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů
pozdějších (a z toho plynoucí fakt, že se jedná o osobu
oprávněnou), se rozumí trvalý pobyt nikoliv ve smyslu evidenčním
- přihlášení se k trvalému pobytu na příslušném úřadě, ale ve
smyslu faktickém. Ze skutkových zjištění obecných soudů
jednoznačně vyplynulo (také dle odůvodnění Vrchního soudu
v Praze), že v době právně významné pro uplatnění restitučního
nároku navrhovatele neměl tento v ČSFR trvalý pobyt. Přestože byl
v ČSFR přihlášen k trvalému pobytu, (skutečný) trvalý pobyt měl ve
Spolkové republice Německo, kde měl svůj byt, rodinu i zaměstnání.
Navrhovatel tedy nesplňoval jeden z předpokladů pro úspěšné
uplatnění nároku podle zák. č. 87/1991 Sb.
Vrchní soud v Praze jako účastník tohoto řízení o ústavní
stížnosti ve svém vyjádření ze dne 5.8.1994 uvedl, že považuje za
sporné, zda napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo
k porušení práva navrhovatele vlastnit majetek. Uvedl, že
navrhovatel není vlastníkem nemovitosti, jejíhož vydání se
domáhal. Podle stávajícího právního stavu jsou jejími vlastníky
vedlejší účastníci s tím, že navrhovatel nebyl zbaven vlastnictví
rozhodnutím soudu ve věci vedené u Okresního soudu v Benešově
u Prahy pod sp. zn. 3 C 540/91, ale rozhodnutím trestního soudu
v minulých letech. Pokud jde o výklad pojmu "trvalý pobyt",
odkázal Vrchní soud v Praze na odůvodnění stížnosti napadeného
vlastního rozhodnutí. Dodal, že při vázanosti zákonem vychází
soudce především z toho, co zákonodárce zákonem stanovil či
vyjádřil, nikoliv z toho, jaké měl záměry, resp. co zamýšlel.
Ústavní soud ČR se při svém rozhodování seznámil se skutkovým
stavem projednávané věci i s právními aspekty jejího posouzení,
vycházeje ze spisu Okresního soudu v Benešově u Prahy sp. zn.
3 C 540/91 i z výslechu samotného navrhovatele. Ten také uvedl, že
ústavní stížnost byla podána v době, kdy ještě nebyl vydán nález
Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 3/94 týkající se trvalého pobytu
osob žádajících o vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb.
S ohledem na tuto skutečnost s poukazem na účinnost citovaného
nálezu Ústavního soudu ČR od 1. listopadu 1994 potom navrhl podané
ústavní stížnosti vyhovět a předmětná rozhodnutí obecných soudů
zrušit tak, aby se soudy opět mohly zabývat žalobou stěžovatele.
Ústavní soud ČR takto zjistil, že předmětem sporu mezi
navrhovatelem a vedlejšími účastníky v řízení před obecnými soudy
byla žaloba na vydání rozsudku, že žalovaní manželé P. jsou uznáni
povinnými uzavřít se žalobcem R. B. dohodu o vydání věci dle
zákona č. 87/1991 Sb. (dále je rozveden celkový obsah zmíněné
dohody). Okresní soud v Benešově u Prahy potom rozsudkem pod sp.
zn. 3 C 540/91 žalobu zamítl zásadně s tím, že žalobce nemá trvalý
pobyt na území republiky z hlediska ust. §3 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., nesplňuje tak podmínku osoby oprávněné, a protože jde
o podmínku sine qua non pro úspěšné uplatnění nároku, nelze již
z tohoto důvodu žalobě vyhovět, a v důsledku toho se soud již
dalšími důvody a námitkami účastníků v tomto řízení nezabýval.
Krajský soud v Praze potom jednal na základě včas podaného
odvolání žalobce a rozsudkem sp. zn. 10 Co 223/92 ze dne
8.12.1992 zmíněný rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy
potvrdil a rozhodl zároveň o přípustnosti dovolání s tím, že jde
o rozhodnutí zásadního právního významu ohledně pojmu trvalý pobyt
ve smyslu ust. §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. (§238 odst. 2
písm. a) o.s.ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí potom v podstatě
uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního
soudu. Ve věci konečně jednal Vrchní soud v Praze, který
rozhodoval o dovolání žalobce proti citovanému rozsudku Krajského
soudu v Praze a rozhodnutím sp. zn. 3 Cdo 76/93 ze dne 28.2.1994
dovolání zamítl s odůvodněním, které je již uvedeno shora - tedy
výkladem pojmu trvalý pobyt ve smyslu ust. §3 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb.
Za dané situace nutno poukázat na nález Ústavního soudu ČR
sp. zn. Pl. ÚS 3/94 ze dne 14. července 1994, který byl publikován
ve Sbírce zákonu ČR v částce 52 pod č. 164, když Sbírka zákonů ČR
byla rozeslána dne 11.8.1994. Zmíněný nález Ústavního soudu ČR ve
své výrokové části zní takto:
Dnem 1. listopadu 1994 se zrušují:
1. v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část
věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím
území" a v ust. §3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej
měnících a doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb.
označeném jako odst. 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt
na jejím území",
2. v ustanoveních §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících
a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".
Z odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu ČR je potom
zřejmé, že dospěl k závěru, že zmíněná ustanovení zákona č.
87/1991 Sb. jsou v rozporu s čl. 1 Ústavy, který prohlašuje Českou
republiku za právní stát založený na úctě k právům a svobodám
člověka a občana, s čl. 1 Listiny základních práv a svobod,
zaručujícím rovnost v právech, s čl. 3 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, zakazujícím diskriminaci v oblasti základních práv
a svobod, s čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
stanovícím zásadu, že meze základních práv a svobod mohou být za
podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny
pouze zákonem, s čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,
který určuje, že zákon na omezení základních práv a svobod musí
platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené
podmínky, s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské
konvenci (Úmluvě) o ochraně lidských práv a svobod určujícím, že
každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj
majetek a s čl. 10 Ústavy, podle něhož ratifikované a vyhlášené
mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách,
jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají
přednost před zákonem. Zmíněné ustanovení zákona bylo dále
shledáno v rozporu s čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, který zmocňuje zákonodárce stanovit, že určité věci
mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se
sídlem v České a Slovenské Federativní Republice a rovněž je
v rozporu s čl. 14 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod,
který zakotvuje svobodu pohybu a pobytu a další práva v něm
uvedená.
Takto se v daném případě jedná o změnu právní úpravy, a to
v uvedených ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb., zákona č.
267/1992 Sb. a zákona č. 133/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a také ve znění nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS
3/94 publikovaného ve Sbírce zákonů ČR v částce 52 pod č. 164.
Tato změna právní úpravy postihuje podmínku zmíněného trvalého
pobytu, která také byla jediným důvodem, pro který obecné soudy
zamítly původní žalobu navrhovatele. V této souvislosti nelze
obecným soudům vytknout porušení práv, která označuje navrhovatel,
protože svá rozhodnutí přijímaly za jiné právní situace, totiž
v době, kdy v plném rozsahu platil a byl účinný zákon č. 87/1991
Sb., ve znění pozdějších zákonů. S ohledem na uvedené se ani
Ústavní soud ČR nezabýval pojmem trvalý pobyt z hlediska samotné
projednávané věci i skutečností shora popsaných. S poukazem na takto:
podanou ústavní stížnost, a tedy doposud ve věci neskončené
řízení, nutno znovu upozornit na změnu práva, a takto i na Listinu
základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku
České republiky a podle které se může každý domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36
odst. 1 Listiny). Tato ústavní zásada takto prohlašuje právo na
soudní (a jinou právní) ochranu a zaručuje každému zákonné
a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho (a to i tvrzeného)
práva, a to za plného respektování podmínek plynoucích z čl. 95
odst. 1 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán
zákonem. To platí samozřejmě i v případě změny práva, a tedy
i příslušného zákona, jak je tomu v dané věci. Rozhodnutí všech
obecných soudů má svůj základ již v rozsudku soudu I. stupně a za
dané situace tak Ústavnímu soudu ČR nezbylo, než aby svým nálezem
zrušil všechna rozhodnutí obecných soudů jak uvedeno ve výroku
uvedeného nálezu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 10. listopadu 1994