ECLI:CZ:US:1994:3.US.82.94
sp. zn. III. ÚS 82/94
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti R.B., zastoupené advokátkou JUDr. E.H., a D.L., E.L., V.K., zastoupené advokátkou JUDr. J.K., proti Městskému soudu v Praze, dne 14. 7. 1994 mimo ústní jednání předsedou senátu JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrhy se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Návrhy označenými jako ústavní stížnosti, které byly podány včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), a které i jinak splňovaly podmínky pro ústavní stížnost předepsané (§72 odst. 1, 3 a 4 zák. č. 182/93 Sb.), brojí stěžovatelé proti rozhodnutí obecných soudů, totiž jak proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (ze dne 23. 6. 1993, sp. zn. 11 C 141/92), tak i proti rozsudku Městského soudu v Praze (ze dne 18. 10. 1993, sp. zn. 22 Co 345/93), jímž předchozí rozhodnutí soudu I. stupně bylo potvrzeno a dovozují, že oběma těmito rozhodnutími bylo zasaženo jejich ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku ČR.
Aniž by však posléze naznačené ústavně právní výhrady blíže rozvedli, v dalším podrobně rozvedeném odůvodnění svých ústavních stížností poukazují na vady, jimiž podle jejich návrhu rozhodnutí obecných soudů trpí, znovu opakují, že darovací úkon jejich zemřelého otce (dědy) (šlo o darování části sbírky obrazů) ve prospěch československého státu nebyl učiněn svobodně, ale naopak byl vyvolán a podmíněn nepřípustným působením vnějších vlivů vyvolaných československým státem, jimž posléze jejich zemřelý otec (děda) podlehl a darovací smlouvu stran movitých věcí (obrazů) podepsal.
Poukazují dále na to, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže tyto závěry nevyvodily z důkazů, které samy provedly a uzavírají, že přechod části otcova (dědova) majetku na stát byl jednou z oněch křivd, na něž se vztahuje zákon o mimosoudních rehabilitacích (zák. č. 87/91 Sb.).
Vytýkajíce tedy obecným soudům nesprávné hodnocení provedených důkazů, a v důsledku toho též i nesprávné zjištění skutkového stavu věci, a posléze i nesprávnou aplikaci zákona, pokud pak jde o odvolací soud, též to, že proti svému potvrzujícímu rozhodnutí nepřipustil dovolání (§238 odst. 2 lit. a) o.s.ř.), ačkoli jednalo se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, navrhují, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Z obsahu předložených příloh, především pak z předložených rozhodnutí obecných soudů, se podává, že jednak stěžovatelé ve své ústavní stížnosti opakují námitky, které vznášeli již před soudem I. stupně, jednak, že s těmito námitkami se obecné soudy přiměřeným a náležitým způsobem vypořádaly, odmítnuvše tvrzení o nesvobodném projevu jejich zemřelého otce (dědy) poukazem - stručně shrnuto - na jeho osobní pozici v té době (užívání tehdy nadměrného bytu, osobní důchod apod.); vyložily tedy obecné soudy v přiléhavém odůvodnění svých rozhodnutí, které skutečnosti vzaly za prokázány, a které nikoli, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily (§157 odst. 2 o.s.ř.). Nelze tedy v naznačeném směru ani rozhodnutím obecných soudů samotným ani řízení jím předcházejícím nic vytknout.
Podstata námitek stěžovatelů, proti zmíněným a shora označeným rozhodnutím obecných soudů, spočívá v obšírně zdůvodněné úvaze zaobírající se povahou svobodné vůle, která je podstatnou náležitostí právních úkonů, a jejíž nedostatek způsobuje absolutní neplatnost toho kterého právního úkonu, který na ní je založen; ani v tomto směru však vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť i otázka svobodné vůle jejich otce při uzavírání darovací smlouvy byla předmětem úvah a rozhodování obecných soudů.
Sluší tedy uzavřít, že vývody ústavní stížnosti jsou toliko polemikou se skutkovými i právními závěry soudů obecných.
Ústavní soud již dříve vyložil (kupř. ve věci III. ÚS 23/93), za jakých okolností (podmínek) se cítí oprávněn - vzhledem k tomu, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, 90 úst. zák. č. 1/93 Sb.) - zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a že předpokladem takovéhoto zásahu je, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod; pochybení v tomto směru však obecným soudům ani stěžovatelé nevytýkají.
Obdobně vyložil Ústavní soud již dříve (v témže rozhodnutí a v rozhodnutích obdobných), jak je třeba chápat obsah čl. 11 Listiny základních práv a svobod; nezbývá proto než na předchozí rozhodnutí odkázat a stručně jen připomenout, že prvou větu čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("každý má právo vlastnit majetek") je třeba chápat především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby ve své normotvorné činnosti nikoho z práva na vlastnictví nevylučoval, nejde tedy o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo vlastnické vlastně ještě ani nevzniklo nebo teprve (rozhodnutím soudu) vzniknout má, řečeno jinými slovy, že zmíněnou větou je chráněno vlastnické právo jako takové toliko tehdy, jde-li již o vlastnické právo existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, ať by již byl tento nárok opřen o jakýkoliv právní důvod. Vyplývá tedy z toho, že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna, nebo takové právo samo má být konstituováno (především na základě jiných hmotněprávních předpisů), ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže.
Konečně, odvolacímu soudu, tedy Městskému soudu v Praze, nelze vytknout pochybení ani v tom, že proti svému rozhodnutí nepřipustil další opravný prostředek (§238 odst. 2 lit. a) o.s.ř.); ani zde stěžovatelé blíže svou námitku nezdůvodňují, spokojujíce se toliko odkazem na příslušný článek Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1); ani této námitce však nebylo lze přisvědčit.
Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavně chrání procesní čistotu řízení, v němž o konkrétním právu má být rozhodnuto; "stanoveným postupem" (u nestranného a nezávislého soud při úsilí o právo) je proto třeba rozumět především podmínky spravedlivého řízení tak, jak vyplývají z procesních předpisů. Je-li však těmito předpisy (kupř. v případech dovolání dle §238 odst. 2 lit. a) o.s.ř.) ponecháno odvolacímu soudu na vlastní úvaze, zda další opravný prostředek připouští či nikoli, jde o pravomoc zákonodárcem obecnému soudu svěřenou, a to pod jedinou podmínkou (v daném případě), totiž, že musí jít o rozhodnutí po p r á v n í stránce zásadního významu. Rozhodnutí o tom, zda zde o takovou věc skutečně jde, však spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, jejichž judikatura časem (jde o institut do našeho právního řádu nově zavedený po době delší 40ti let) zajisté výkladem příslušného zákonného ustanovení (§238 odst. 2 lit. a) o.s.ř.) podmínky dalšího opravného prostředku upřesní a ustálí.
V posuzované věci šlo sice o věci nemalé hodnoty, a tedy pro stěžovatele o věc nemalé důležitosti, avšak tato okolnost sama o sobě - zejména přihlédne-li se k p r á v n í m aspektům posuzované věci - splnit podmínku zásadního právního významu nemůže; z hlediska ústavně právních záruk pak je zcela nerozhodná.
Za situace, jak je naznačena shora, a zejména, když ani stěžovatelé sami nebyli s to blíže rozvést, v čem mělo být jejich ústavně zaručené právo nebo svoboda (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.) zásahem orgánu veřejné moci porušeno, nezbylo než uzavřít, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a jako o takovém rozhodnout odmítavým výrokem (§43 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 14. 7. 1994
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu ÚS ČR