ECLI:CZ:US:1994:4.US.176.94
sp. zn. IV. ÚS 176/94
Usnesení
IV. ÚS 176/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. prosince 1994, ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného advokátem JUDr. P.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 1994, čj. 9 Co 552/93-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 6. 1993, čj. 7 C 141/92-21, jímž návrh stěžovatele na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku uvedených, byl zamítnut, vytýká stěžovatel oběma soudům, že jejich rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo převzaté do Listiny základních práv a svobod, a to právo vlastnické podle článku 11 Listiny. Stěžovatel není rovněž spokojen se stanoviskem obecných soudů v tom směru, že povinnou osobou v projednávané věci není stát a poukazuje přitom na ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, v němž jako povinná osoba je označena rovněž právnická osoba. Stěžovatel setrvává konečně také na svém stanovisku, že v žádném případě se nejednalo o prodej dobrovolný, ale o prodej v tísni. Ze všech uvedených důvodů navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí.
Právnickými osobami, které drží věci, jejichž vydání se oprávněná osoba domáhá (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), jsou takové právnické osoby, jež získaly věc od státu, na nějž věc přešla v případech uvedených v ustanovení §6 citovaného zákona. Podle ustanovení §6 odst. 2 citovaného zákona se povinnost vydat věc vztahuje i na další případy neuvedené v odst. 1, jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c zákona, nicméně rovněž za předpokladu, že v rozhodném období přešla na stát. Jak správně dovodily obecné soudy, tato podmínka přechodu věci na stát v rozhodném období není splněna, neboť kupní smlouvou ze dne 20. 5. 1982 byly předmětné nemovitosti převedeny na výrobní družstvo I. v L., tedy na družstevní organizaci.
Lze tedy mít zato, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §§120, 132 o. s. ř., upravujícími průběh dokazování i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených, a respektovaly tím zásady vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z důvodů, jež byly již konstatovány, nedošlo proto ze strany obecných soudů ani k porušení práva zakotveného v článku 11 Listiny základních práv a svobod. Tato skutečnost je vzhledem k problematice projednávané věci natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. prosince 1994
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj