Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.09.1994, sp. zn. IV. ÚS 43/94 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 41/2 SbNU 27 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:4.US.43.94

sp. zn. IV. ÚS 43/94 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti P.p., a. s. proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, čj. 18 Co 565/93-26, ze dne 30. 11. 1993, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 7 nařídil usnesením ze dne 16. 9. 1993 předběžné opatření, jímž stěžovateli uložil povinnost počínat si ve vztahu založeném smlouvou, uzavřenou dne 5. 12. 1980 s PUIG tak, že bez ohledu na odstoupení od smlouvy, učiněné dopisem ze dne 16. 6. l993, bude ustanovení této smlouvy se všemi jejími změnami a doplňky ve vztahu k PUIG dodržovat, dokud nebude v rozhodčím řízení pravomocně rozhodnuto o otázce platnosti či neplatnosti odstoupení od smlouvy, které bylo zahájeno podáním návrhu dne 3. 9. 1993 u Rozhodčího soudu Československé obchodní a průmyslové komory. K vydání tohoto předběžného opatření došlo k návrhu PUIG, který v návrhu na vydání předběžného opatření v podstatě uvedl, že dne 5. 12. 1980 uzavřel s Koospolem, a. s., pro zahraniční obchod smlouvu o výhradním dovozu a distribuci piva Plzeňský prazdroj. Smlouvou o postupu, uzavřenou dne 11. 9. 1990 mezi Koospolem, a.s. a stěžovatelem, přešla všechna práva a závazky ze smlouvy na stěžovatele, PUIG s tím vyslovil souhlas. Právní vztah založený smlouvou k 5. 12. 1980 je nyní právním vztahem mezi PUIG a stěžovatelem. Stěžovatel však svým dopisem ze dne 16. 6. 1993 vypověděl s okamžitou účinností smlouvu z 5. 12. 1980 - odstoupil od smlouvy. Toto odstoupení od smlouvy je však podle názoru PUIG neplatné. Proto se s ohledem na bod 15 smlouvy ze dne 15. 12. 1980 rozhodl podat žalobu u Rozhodčího soudu Československé obchodní a průmyslové komory, jíž se domáhal určení, že výpověď, resp. odstoupení od smlouvy, je neúčinné a zároveň požádal Obvodní soud pro Prahu 7 o vydání předběžného opatření, neboť, jak uvedl, má naléhavý zájem, aby stěžovatel respektoval dodržování smlouvy do doby, než bude v rozhodčím řízení o otázce neplatnosti odstoupení pravomocně rozhodnuto. Tvrdí totiž, že již nyní, v rozporu se smlouvou, bylo jiným subjektem započato s distribucí piva v oblasti Berlína, tj. na smluvním území, v němž je podle smlouvy vyhrazena distribuce PUIG. Pokud jde o příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 7 k vydání předběžného opatření, odkázal na ust. §§27 odstavec 1 a 26 zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů. Tomuto návrhu na vydání předběžného opatření Obvodní soud pro Prahu 7 s odkazem na ust. §26 zákona č. 98/1963 Sb. a §§74 odst. 1, 75 odst. 1, 76 odst. 1 písm. f) a 77 odst. 1 písm. d) o.s.ř. vyhověl bez výslechu stran poté, co zjistil u Rozhodčího soudu Československé obchodní a průmyslové komory, že o návrhu na vyslovení neúčinnosti odstoupení od smlouvy stěžovatelem nebylo rozhodnuto. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání dne 5. 10. 1993, zpracované komerčním právníkem prof. JUDr. S., CSc., který byl v odvolání označen jako zástupce stěžovatele, aniž však byla zároveň předložena písemná plná moc udělená stěžovatelem a podání nebylo podepsáno jeho statutárním zástupcem. V důvodech odvolání byla především kromě věcných námitek namítána věcná nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 7 k vydání předběžného opatření, a to s poukazem na ust. §9 odst. 3 písm. a) sub. aa) o.s.ř., jímž podle názoru v odvolání uvedeného bylo nepřímo novelizováno ust. §27 odstavec 1 a §26 zákona č. 98/1963 Sb., a proto s ohledem na povahu sporu - obchodní spor mezi účastníky zapsanými do obchodního rejstříku - byla dána k rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření věcná příslušnost krajského obchodního soudu. O tomto odvolání rozhodl, jako odvolací soud, Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 30. 11. 1993 (doručeným stěžovateli 19. 1. 1994) tak, že odvolání podle §218 písmeno b) o.s.ř. odmítl, jako odvolání podané neoprávněnou osobou, v podstatě s odůvodněním, že k tomu, aby odvolací soud mohl věc projednat, by bylo třeba, aby odvolání bylo podáno buď samotným stěžovatelem nebo jeho zástupcem, avšak to pouze za podmínky, že by se tento vykázal plnou mocí nejpozději do uplynutí odvolací lhůty. Posledním dnem odvolací lhůty byla středa 6. 10. 1993 a pokud stěžovatel založil plnou moc až 19. 10. 1993, a to plnou moc ze dne 13. 10. 1993, tedy s datem rovněž po uplynutí odvolací lhůty, je třeba konstatovat, že nejen v době podání odvolání, ale až do konce odvolací lhůty nebyl prof. S. osobou oprávněnou podat za odpůrce odvolání. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel včas ústavní stížnost pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V důvodech ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že po doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 o vydání předběžného opatření konzultoval věc se sesterskou firmou, jejíchž zájmů se nařízení předběžného opatření rovněž týkalo a přitom bylo dohodnuto požádat komerčního právníka JUDr. S.S., aby jménem stěžovatele podal odvolání proti uvedenému usnesení a zastupoval podnik i v řízení před rozhodčím soudem. Vzhledem k tomu, že do konce odvolací lhůty zbývalo několik málo dnů, požádal k tomu oprávněný vedoucí právník stěžovatele a právní zástupce fy PUID telefonicky prof. S. o podání odvolání s tím, že písemná plná moc bude zaslána přímo Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Prof. S. zmocnění přijal a na základě jemu faxovaných dokladů podal odvolání osobně u soudu dne 5. 10. 1993, tedy předposlední den odvolací lhůty. Zmocnění k podání odvolání bylo tedy v den podání odvolání prof. S. uděleno. Písemná forma procesní plné moci byla pak vyhotovena dne 13. 10. 1993 a obsahovala výslovné zmocnění k podání odvolání proti usnesení obvodního soudu. Tím byl také podle názoru stěžovatele ex tunc zhojen nedostatek písemné formy již dříve ústně uděleného zmocnění k podání odvolání. V této souvislosti poukazuje na judikaturu, zejména pak na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí NS pod č. 12/85 a dále poukazuje také na to, že soud I. stupně vyzýval prof. S. k odstranění vady odvolání a tato byla také ve lhůtě soudem mu určené odstraněna. Odvolacímu soudu byla tedy v době, kdy mu byla věc soudem I. stupně předložena, známa skutečnost, že zmocněnec byl k podání odvolání zmocněn, což odvolatelem předložená písemná procesní plná moc výslovně osvědčovala. Uvedl dále, že odmítnutí odvolání stěžovatele znemožnilo věcné rozhodnutí o odvolání, v němž byla namítána věcná nepříslušnost soudu I. stupně, přitom rozhodnutí této otázky má závažný význam pro řešení sporů z mezinárodních obchodních vztahů, a to jak v řízení před obecnými soudy, tak i v rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel dovozuje, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze mu bylo protiprávně znemožněno uplatnit svá práva u soudu v odvolacím řízení v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhl vydání nálezu, jímž by bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a vysloveno, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, čj. 18 Co 565/93-26, byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a napadené usnesení Městského soudu v Praze, aby bylo v celém rozsahu zrušeno. Zároveň navrhl vydání usnesení, kterým by byla Českému státu - Městskému soudu v Praze - stanovena povinnost uhradit stěžovateli náklady hotových výdajů a odměnu za právní zastoupení v tomto řízení. Účastník řízení Městský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na důvody napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník PUIG navrhl rovněž zamítnutí ústavní stížnosti a ve svém písemném vyjádření uvedl, že k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele nemohlo dojít jen proto, že Městský soud v Praze zaujal při právním hodnocení stavu vylíčeného ve stížnosti jiný právní názor než bývalý NS ČSR při rozhodování v jiné věci, neboť tímto názorem vysloveným bývalým NS ČSR v jiné věci nebyl vázán. Podle názoru vedlejšího účastníka právní věta vyslovená bývalým NS ČSR a citovaná ve stížnosti by byla na místě tam, kde by šlo o trvající, dosud neskončené řízení. V případě, jako je tento, i ten, který byl předmětem rozhodování bývalého NS ČSR, však byl nedostatek vadně podaného odvolání předložením plné moci vystavené až po uplynutí lhůty pro odvolání napraven tak až poté, co uplynutím lhůty pro odvolání odvolací řízení již skončilo. V každém případě však podle něj je mimo rámec rozhodování v řízení o ústavní stížnosti hodnocení odchylných právních názorů v judikatuře soudů činných v občanském soudním řízení, pokud jde o výklad o.s.ř. V řízení o ústavní stížnosti jde jen o rozhodování otázky, zda bylo rozhodnutím soudu porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Podle jeho názoru takové právo stěžovatele porušeno nebylo. Nikdo stěžovateli nebránil, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva u soudu. Tak hospodářsky významný subjekt, jakým stěžovatel je, který je vybaven vlastním právním oddělením, měl mimo pochybnost a bez jakéhokoliv omezení možnost, aby včas ve lhůtě podal odvolání bez formálních vad, které by bylo nutno dodatečně k výzvě soudu odstraňovat. Jestliže tak neučinil, a dokonce předložil teprve na výzvu soudu plnou moc vystavenou po uplynutí lhůty pro odvolání, musí nést nebezpečí spojené s možným právním hodnocením takového postupu soudem, přičemž toto hodnocení se nemusí shodovat s názory zastávanými jinými soudy. Jestliže toto hodnocení je pro něho nepříznivé, nemůže z toho vyvozovat porušení ústavně zaručených základních práv a používat prostředku ústavní stížnosti k nápravě svých nedostatků a k odstranění stavu, který si sám vadným přístupem způsobil. Dále pak poukázal na to, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, jde o opatření, které občanský soudní řád zahrnuje do činnosti soudu před zahájením řízení, a které má jen dočasný dosah. O právech a povinnostech účastníků se rozhoduje v řízení o věci samé, a proto v řízení o nařízení předběžného opatření odkaz na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není na místě. Důvody, jež byly ve stížnosti uvedeny k vysvětlení, proč bylo odvolání podáno bez přiložené plné moci, nelze podle jeho názoru přijmout jako odůvodnění ústavní stížnosti. Byly by snad vhodné jako odůvodnění žádosti o prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení §58 odst. 1 o.s.ř. Takovou žádost stěžovatel nepodal a nevyčerpal tak ani všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, takže z tohoto důvodu je podle názoru vedlejšího účastníka i podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud se věcí nejprve zabýval z hlediska ustanovení §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Námitku vedlejšího účastníka, týkající se nepřípustnosti ústavní stížnosti, která je podle něj dána proto, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, když nepožádal soud o prominutí zmeškání lhůty, nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Samotné odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, z jehož obsahu je patrno, že je podáno ze strany stěžovatele, byť bylo zpracováno prof. S., bylo totiž podáno včas (podle podacího razítka Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo u tohoto soudu podáno osobně dne 5. 1O. 1993, přitom lhůta k jeho podání uplynula dne 6. 10. 1993), a nebylo proto důvodu žádat ve smyslu ust. §58 o.s.ř. o prominutí zmeškání lhůty k jeho podání. Písemná plná moc udělená prof. S. byla pak soudu, jak bude dále uvedeno, doručena ve lhůtě k tomu ve výzvě soudem určené, nehledě k tomu, že u soudcovských lhůt použití ustanovení §58 o.s.ř. nepřichází v úvahu. Vzhledem k tomu, že nebyly shledány ani další důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti, zabýval se Ústavní soud věcí samou, posuzoval tedy, zda stížností napadeným usnesením bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu. Především je třeba uvést, že Ústavní soud nepovažuje stížností napadené rozhodnutí za věcně správné. Závěry v něm uvedené totiž pomíjí, že zastoupení - a to i zastoupení procesní před soudem - vzniká již na základě dohody o plné moci (§23 o.z.), pro kterou zákonem není vyžadována písemná forma. Samotná plná moc, která je na rozdíl od dohody o plné moci pouze jednostranným úkonem zmocnitele, pak již jen osvědčuje navenek, že k uzavření dohody o plné moci došlo. Proto také Ústavní soud v daném případě za stavu, kdy není důvodu pochybovat o tom, že mezi stěžovatelem a prof. S. k dohodě o plné moci došlo ještě před podáním odvolání, když prof. S. měl k dispozici potřebné konkrétní informace, týkající se věci samé, jimiž také odvolání zdůvodnil, nepovažuje za právně významné pozdější datum, uvedené v písemné plné moci, které v podstatě pouze oznamuje, kdy byla písemná plná moc fakticky vyhotovena, rozhodně však samo o sobě nevylučuje dřívější uzavření dohody o plné moci, zejména také, když v písemné plné moci je výslovně uvedeno, že byla udělena i pro podání v té době již podaného odvolání. V případě zastupování před soudem je sice třeba udělení plné moci soudu prokázat předložením písemné plné moci, popřípadě prohlášením účastníka učiněným ústně do protokolu (§28 o.s.ř.), pokud se tak však nestane, je třeba nepředložení písemné plné moci považovat za nedostatek podmínky řízení, a to nedostatek odstranitelný, který pak lze odstranit, a to s ohledem na ust. §211 o.s.ř. i v řízení odvolacím, výzvou soudu ve smyslu ust. §104 o.s.ř. k předložení plné moci (srovnej Burel/Drápal: Občanský soudní řád - komentář, Praha l994 str. 46, 47, 149 a 426). V daném případě tak také soud I. stupně postupoval, když vyzval prof. S., výzvou doručenou mu dnem 14. 10. 1993, k předložení písemné plné moci ve lhůtě 3 dnů. Tato procesní soudcovská lhůta byla dodržena, neboť, jak Ústavní soud zjistil ze stěžovatelem předloženého soupisu doporučené odeslané pošty, byla písemná plná moc odeslána Obvodnímu soudu pro Prahu 7 - předána poštovnímu úřadu dne 15. 10. 1993. Uvedený nedostatek podmínky řízení byl tak odstraněn, a nic proto nebránilo věcnému projednání včas podaného odvolání stěžovatele. I když, jak shora uvedeno, je názor Ústavního soudu na způsob, jakým mělo být rozhodnuto o odvolání stěžovatele, odlišný od názoru Městského soudu v Praze, který pak vedl k odmítnutí odvolání, není možno stěžovateli přisvědčit v tom, že uvedeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na soudní ochranu, a to především s ohledem na charakter odvoláním napadeného rozhodnutí, jehož účelem je pouze předběžná, zatímní a dočasná úprava práv a povinností, která ještě nevylučuje, že ochrana právu stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Kromě toho je třeba uvést, že stížností napadené rozhodnutí bylo Městským soudem v Praze vydáno v důsledku nesprávného právního posouzení a toto samo o sobě by nemohlo být důvodem jeho zrušení Ústavním soudem, který, jak již vyslovil bývalý Ústavní soud ČSFR, není běžnou III. instancí v systému všeobecného soudnictví, a tím méně náhradní institucí v případech, ve kterých procesní předpisy nepřipouští dovolání (viz R č. 13/1993 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Důvod ke zrušení stížností napadeného rozhodnutí pro zásah do práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v daném případě tedy není dán. Bez ohledu na uvedené argumenty by tomu však mohlo být jinak v případě, kdy by bylo možno přisvědčit námitce stěžovatele uváděné v jeho odvolání, týkající se nedostatku věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 7, který nařídil předběžné opatření, proti němuž odvolání stěžovatele směřovalo. V takovém případě by totiž rozhodnutí o odmítnutí odvolání ve svém důsledku vedlo k zásahu do práva zakotveného v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Z toho důvodu se proto Ústavní soud věcí zabýval i z tohoto pohledu. V tomto směru však dospěl k závěru, že věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 7 k vydání předběžného opatření byla dána, byť spor mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem je nepochybně sporem ve věci obchodní. Ústavní soud je totiž toho názoru, že zákonem č. 519/1991 Sb. provedená novela o.s.ř. sice svými ustanoveními o věcné příslušnosti soudu nepřímo novelizovala zákon č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, avšak pouze v jeho některých ustanoveních. Uvedený zákon upravuje vzájemný poměr rozhodců a soudů tak, že svěřil soudům ve vztahu k rozhodcům jednak činnost přezkumnou (kontrolní) ve svých ustanoveních §§20 - 23, jednak však také činnost pomocnou, přitom právě do této činnosti pomocné je třeba zařadit i vydání předběžného opatření podle §13 uvedeného zákona (srovnej Komentář k občanskému soudnímu řádu str. 489, Praha, Panorama l985, I. díl). Novelou o.s.ř. provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. pak byla, podle názoru Ústavního soudu, novelizována nepřímo ustanovení zákona č. 98/1963 Sb. o příslušnosti soudu (§§26 a 27), avšak jen ve vztahu k ustanovením, týkajícím se přezkumné činnosti soudu, a to s ohledem na výslovný odkaz §9 odst. 3 písm. c) sub. kk) o.s.ř., zatímco ustanovení o příslušnosti soudu ve vztahu k pomocné činnosti soudu se novela o.s.ř. nedotkla. Věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 7 k vydání předběžného opatření v předmětné věci tedy byla dána, a není proto možno učinit závěr, že by v daném případě došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Protože tedy Ústavní soud v posuzované věci neshledal, že by postupem soudu došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, jeho ústavní stížnost zamítl. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 14. září 1994