ECLI:CZ:US:1994:4.US.57.94
sp. zn. IV. ÚS 57/94
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 27/93, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a nejvyšší státní zástupkyně ČR jako vedlejšího účastníka, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn
27/93, se ve výroku, jímž ponechal nedotčeným výrok rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59,
o vině prof. MUDr. M. K., DrSc. pomocí k trestnému činu rozkrádání
majetku v socialistickém vlastnictví podle §7 odst. 2 k §245
odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona
z roku 1956, o vině trestným činem porušení povinnosti veřejného
činitele podle §175 odst. l písm. a), odst. 2 písm. c) trestního
zákona z roku 1956 a o vině trestným činem obcházení branné
povinnosti podle §264 odst. 2 písm. b) trestního zákona z roku
l956 a ve výroku, jímž jmenovaného odsoudil k trestu odnětí
svobody v trvání 2 let nepodmíněně, z r u š u j e.
Odůvodnění:
Ústavní soud ČR obdržel dne l3. 4. l994 ústavní stížnost
Prof. MUDr.M.K.,DrSc., včas podanou prostřednictvím advokáta,
směřující proti pravomocnému rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
17. 2. l994, sp. zn. Tzn 27/93. Nejvyšší soud ČR tímto rozsudkem
rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal také ve
prospěch stěžovatele bývalý generální prokurátor ČR podle §266
odst. 1, 2 tr. ř. a §30 odstavec 2 zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, proti
pravomocnému rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 4.
1960, sp. zn. 1 To 015/60. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17.
2. 1994, vydaným ve veřejném zasedání, zrušil v části týkající se
prof. K. napadený rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30.
4. 1960. Dále zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19.
10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59, ve výrocích, jimiž byl prof. K. uznán
vinným trestnými činy rozkrádání majetku v socialistickém
vlastnictví podle §245 odst. l písmeno c), odst. 2 písm. a)
trestního zákona 1956 (skutek ad 6), rozkrádání majetku
v socialistickém vlastnictví podle §245 odst. 1 písm. b), c)
trestního zákona 1956 (skutek ad 7) a v celém výroku o trestu,
týkajícího se prof. K. Současně zrušil všechna další rozhodnutí
na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Dále stěžovatele
podle §226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby podané
bývalým krajským prokurátorem v Praze ze dne 18. 6. 1959, sp. zn.
1 Kv 0128/59, pokud mu kladla za vinu, že v H. K. od roku 1954 do
léta 1958 využíval svého postavení lékaře státní zdravotní správy,
případně vojenské správy, k tomu, že ve své úřední ordinaci
s využitím lékařského zařízení a pomůcek prováděl za úplatu
v pracovní době soukromou lékařskou praxi, případně za normální
lékařské ošetření přijímal od pacientů úplatu, a to ve snaze
opatřit si trvalý zdroj vysokých vedlejších příjmů, čímž měl
spáchat trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém
vlastnictví podle §245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a)
trestního zákona z roku 1956, neboť uvedený skutek není trestným
činem a pokud šlo o skutek uvedený v bodu 6 citované obžaloby,
přikázal státnímu zástupci, aby věc ohledně stěžovatele znovu
projednal a rozhodl. Naproti tomu ponechal Nejvyšší soud
v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959 nedotčen
výrok o vině trestným činem porušení povinnosti veřejného činitele
podle §175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona
1956, pomoci k trestnému činu rozkrádání majetku v socialistickém
vlastnictví podle §§7 odst. 2, 245 odst. l písm. c), odst. 2 písm.
a), odst. 3 tr. zák. 1956 a dále trestným činem obcházení branné
povinnosti podle §264 odst. 2 písm. b) trestního zákona 1956 a za
tyto trestné činy byl stěžovatel napadeným rozsudkem odsouzen
podle §250 odst. 2 a §35 odst. 1 trestního zákona se zřetelem
k ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona k trestu 2 let odnětí
svobody nepodmíněně.
Právě proti této části výroku Nejvyššího soudu ČR směřuje
ústavní stížnost stěžovatele. Trestných činů, kterých se ústavní
stížností napadená část výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR týká,
se stěžovatel, podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.
10. 1959, dopustil tím, že od jara 1954 do srpna 1958 v H. K.,
v rozporu se služebním slibem zaměstnance vojenské správy, hrubým
způsobem zneužil svého postavení vedoucího lékaře
kardio-chirurgického střediska Vojenské lékařské akademie v H. K.
tím, že za úplaty vyhotovil jménem Vojenské lékařské akademie v H.
K. řadu falešných lékařských nálezů, ač věděl, že těchto nálezů
bude použito pro vylákání, případně pro neoprávněné ponechání
invalidních důchodů a k získání zdroje pravidelných a bezpracných
příjmů nebo pro neoprávněný odklad vojenského cvičení a k získání
jiných neoprávněných výhod, přičemž, nehledě k jiným škodám, měla
tato činnost za následek, že J. F., E. R., M. J. a A. P. na
neoprávněně pobíraných invalidních důchodech poškodili stát
o částku cca 60.000,- Kčs. Dále tím, že dne 12. 8. 1958 v H.K.
vystavil PhMr. K. S. falešný lékařský nález o jeho zdravotním
stavu, ač věděl, že tento nález má sloužit k tomu, aby PhMr. S. se
vyhnul výkonu vojenského cvičení.
K těmto obviněním stěžovatel na svoji obhajobu uváděl, že
veškeré lékařské nálezy, týkající se dané věci a všech shora
jmenovaných osob, odpovídaly zdravotnímu stavu těchto osob, byly
to nálezy pravdivé, které byly vypracovány na základě předložených
lékařských dobrozdání. Tyto skutečnosti, jak uvedl v odůvodnění
své ústavní stížnosti, podrobně a přesně uváděl a odůvodňoval ve
svých žádostech o soudní rehabilitaci i o obnovu řízení, k těmto
údajům však nikdy nebylo přihlíženo. Uvedené nálezy byly
vyšetřujícími orgány hrubě zneužity k vykonstruování umělých
obvinění, k jejich zařazení do scénáře uměle vykonstruovaného
procesu, který byl přes předstíranou obecnou kriminalitu typickým
politickým procesem konce padesátých let. V odůvodnění ústavní
stížnosti stěžovatel dále uvádí, že k jeho zařazení a přidělení
role v uvedeném procesu bylo zneužito jeho těžkého zdravotního
stavu, do něhož byl nepřiměřeně dlouhou, od 20. 11. 1958 do 30.
4. 1960 trvající, vyšetřovací vazbou přiveden. Byl mnohokrát
vyslýchán, protokoly byly neustále měněny, k jejich podpisu byl
psychicky donucován a prohlášení a výpovědi byly učiněny pod
nátlakem, pod vlivem podávaných drog a později též výrazně
alterovaného duševního stavu. Jeho zdravotní stav byl natolik
vážný, když za pouhé 2 měsíce vazby ztratil na váze 20 kg a dostal
se do stavu těžké deprese, že nepřipouštěl konání soudního řízení.
Aby se řízení mohl zúčastnit, musel být lékařsky připravován. Tyto
okolnosti vedly k tomu, že se dokonce pokusil o sebevraždu,
v důsledku toho byl hospitalizován na psychiatrickém oddělení NV
ÚMS v Praze - Bohnicích, odkud byl přeložen na lůžkové oddělení
vězeňské nemocnice v Praze 4 s diagnózou vazební paranoidní
halucinatorní psychóza a z tohoto lůžkového oddělení byl voděn
k odvolacímu líčení. Ihned po vynesení rozsudku odvolacím soudem
byl opětovně převezen k hospitalizaci v Bohnicích a léčen tam
elektrošoky. Z těchto skutečnostní je, podle něj, patrno, že
odvolací líčení u bývalého Nejvyššího soudu nesplňovalo zákonné
požadavky a znemožňovalo výkon práva na skutečnou obhajobu.
Zdůraznil dále, že ohledně nálezu pro PhMr. K. S. v řízení uváděl,
že šlo o objektivně správné hodnocení z hlediska kardiologa, jak
vyplývalo z dokumentace, kterou bylo možno předložit, jež bylo
provedeno na základě nálezu prof. D., u něhož se PhMr. K. S., jako
revmatik pro retinidu, léčil. Poukázal dále na stížnost pro
porušení zákona bývalého generálního prokurátora ČR ze dne 22. 2.
1993, která soudům v původním řízení ve věci stěžovatele vytýkala
nedůslednost v postupu při provádění, shromažďování a hodnocení
důkazů, zejména pokud jde o přihlížení k okolnostem svědčícím ve
prospěch obviněného. Soud, podle názoru uvedeného ve stížnosti
generálního prokurátora, nedodržel stěžejní zásady trestního
řízení, zejména v tom směru, že se důsledně nezabýval obhajobou
stěžovatele, kterou podrobně neprověřil a nezhodnotil a z důkazů,
které ve věci provedl, odvodil jednostranné závěry, aniž dbal
zásady "in dubio pro reo". Přes uvedené skutečnosti plynoucí
z obsahu původního spisu, tj. že obhajobou stěžovatele se žádný
soud nezabýval, Nejvyšší soud ČR bez dalšího sám ve věci rozhodl
na podkladě skutkového stavu, zjištěného soudy v dřívějším období.
Tím, podle názoru stěžovatele, porušil jeho ústavně zaručené právo
na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
a dále právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Navrhl
proto, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti zcela vyhověl,
vyslovil, že v napadené části výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR
byla porušena shora uvedená ústavně zaručená práva a tuto část
výroku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 27/93,
zrušil.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti uvedl, že při projednávání stížnosti pro
porušení zákona postupoval podle trestního řádu. Poukázal na to,
že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání dne 17. 2. 1994
vyrozuměn samostatným dopisem ze dne 6. 1. 1994, který podle
doručenky převzala zřejmě jeho manželka. S jeho obsahem se však
nepochybně seznámil, jak to vyplývá z jeho dopisu ze dne 24. 1.
1994, adresovaného Nejvyššímu soudu ČR. Ve vyrozumívacím dopise
byl stěžovatel poučen o tom, že v řízení o stížnosti pro porušení
zákona musí mít obhájce, kterého si může zvolit. V odpovědi z
24. 1. 1994 stěžovatel omluvil osobní neúčast při veřejném zasedání
dne 17. 2. 1994 pro vážné onemocnění, které doložil lékařským
potvrzením a požádal o ustanovení obhájce. Této jeho žádosti bylo
vyhověno opatřením ze dne 26. 1. l994. Dále Nejvyšší soud ČR
poukázal na to, že podle §274 trestního řádu rozhoduje
o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ve veřejném
zasedání, za účasti nejvyššího státního zástupce, přičemž z této
dikce dovozuje, že odsouzený ani jeho obhájce přítomni veřejnému
zasedání být nemusí. Uvedl, že obhájkyně stěžovatele byla
veřejnému zasedání osobně přítomna po celou dobu jeho trvání,
přičemž na dotaz, zda navrhuje provedení nějakých důkazů, žádný
důkaz nenavrhla. Nejvyšší soud ČR proto ve svém vyjádření
nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť nedošlo k tvrzenému
porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu, ani práva na
možnost vyjádřit se k provedeným důkazům. Ústavní stížnost
stěžovatele je za těchto okolností, podle názoru Nejvyššího soudu
ČR, jen pokusem učinit z Ústavního soudu ČR další soudní instanci,
která bude pod záminkou porušení základních lidských práv a svobod
přezkoumávat i taková soudní rozhodnutí, u nichž již zákon žádný
opravný prostředek nepřipouští. Navrhl proto zamítnutí ústavní
stížnosti.
V zásadě stejné stanovisko, pokud jde o porušení práv
zakotvených v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod, zaujala ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní
stížnosti i nejvyšší státní zástupkyně. Zároveň však ve svém
vyjádření uvedla, že, podle jejího názoru, bylo napadeným
rozsudkem porušeno základní právo zaručené v ustanovení čl. 8
odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto
ustanovení nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než
z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Za provedení této
ústavní zásady je nutno považovat mimo jiné i ustanovení §11
trestního řádu, které stanoví důvody nepřípustnosti trestního
stíhání a současně dává obviněnému u některých z těchto důvodů
možnost trvat na projednání věci (§11 odst. 2 trestního řádu).
Z uvedeného ustanovení plyne zejména, že jestliže se v kterékoliv
fázi trestního stíhání objeví důvod nepřípustnosti trestního
stíhání, je nutno trestní stíhání zastavit. V této souvislosti pak
nejvyšší státní zástupkyně připomíná, že ústavní stížností
napadeným rozsudkem byl ohledně MUDr. K. zrušen celý výrok
o trestu pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.
10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59 a z části výrok o vině. Uvádí dále, že
trestní stíhání končí pravomocným odsouzením pachatele výrokem
o vině a trestu. Zrušením odsuzujícího pravomocného rozsudku
v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona, byť jen ve výroku
o trestu, vzniká proto ve věci právní stav neskončeného trestního
stíhání. Objeví-li se v této fázi řízení důvod, pro který je nutno
trestní stíhání zastavit, není pravomocný výrok o vině na překážku
zastavení trestního stíhání. Po částečném zrušení rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, se proto měl Nejvyšší
soud ČR důsledně vypořádat s otázkou, zda nenastal některý
z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, přičemž v úvahu
prakticky přicházelo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.
Nejvyšší soud se touto problematikou při svém rozhodování sice
zabýval, ale dospěl, podle názoru nejvyšší státní zástupkyně,
k nesprávným závěrům. Závěry Nejvyššího soudu ČR o nepoužitelnosti
kteréhokoliv z rozhodnutí o amnestiích, vyhlášených v letech 1958
až 1993, by byly správné v případě, že by jednání, kladené za vinu
MUDr. K. podle nyní platného trestního zákona, bylo možno podřadit
pod ustanovení §158 trestního zákona, neboť pachatelé tohoto
trestného činu a trestných činů, spáchaných s ním v souběhu, byli
vyloučeni z dobrodiní rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii
ze dne 1. 1. 1990. S přihlédnutím k ustanovení §16 odst. 1
trestního zákona však nelze v současné době jednání kladené za
vinu MUDr. K. pod ustanovení §158 trestního zákona podřadit.
Trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle §175
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona z roku 1956 se
měl MUDr. K. dopustit v podstatě tím, že v letech 1954 - 1958,
jako vedoucí lékař Vojenské lékařské akademie v H. K., vyhotovil
různým osobám nepravdivé lékařské nálezy, ač věděl, že jich bude
použito k neoprávněnému získání invalidních důchodů nebo pro
neoprávněný odklad vojenského cvičení. Pojem veřejného činitele
nyní vymezuje ustanovení §89 odst. 9 trestního zákona, podle
něhož veřejným činitelem může být pouze některý ze subjektů tam
taxativně uvedených, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti
a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci
odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. V pojmu pravomoc je
vždy obsažen prvek rozhodování a prvek moci. Činnost spočívající
ve vystavování lékařských nálezů tyto prvky zcela postrádá
a existenci zákonného znaku "používá pravomoci" nelze dovodit ani
při značně extenzivním výkladu. Je také, podle nejvyšší státní
zástupkyně, sporné, zda by MUDr. K. bylo možno považovat za
"odpovědného pracovníka orgánu státní správy" ve smyslu §89 odst.
9 věty první trestního zákona, když další tam uvedené subjekty
nepřichází v úvahu. V dané věci pak vadné právní posouzení
stíhaného jednání vedlo k tomu, že Nejvyšší soud ČR pokračoval
v trestním stíhání MUDr. K. přesto, že byl dán důvod
nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v ustanovení §11 odst.
1 písm. a) trestního řádu. Po odpadnutí právní kvalifikace podle
§158 trestního zákona totiž již nic nebránilo aplikaci článku V.
písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1.
1990, neboť na trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2
trestního zákona a obcházení branné povinnosti podle §268 odst.
2 písm. b) trestního zákona není zákonem stanoven trest odnětí
svobody převyšující 3 léta. Po částečném zrušení rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959 proto mělo být trestní
stíhání zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky
a pokračovat v trestním stíhání bylo možno pouze tehdy, kdyby
MUDr. K. učinil prohlášení ve smyslu ustanovení §11 odst. 2
trestního řádu. V závěru svého vyjádření pak nejvyšší státní
zástupkyně uvedla, že pokud soud v důsledku vadné aplikace
předpisů trestního práva procesního nebo trestního práva hmotného
zbaví obviněného možnosti využít dobrodiní amnestie prezidenta
republiky, jde o porušení základního práva uvedeného v čl. 8 odst.
2 Listiny základních práv a svobod a navrhla proto, aby Ústavní
soud z důvodu porušení tohoto práva ústavní stížnosti stěžovatele
vyhověl.
Stěžovatel pak ve svém podání ze dne 12. 12. 1994 ústavní
stížnost rozšířil, když navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem jeho
ústavní stížnosti vyhověl také proto, že napadenou částí výroku
rozsudku Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho základní právo
zaručené v čl. 8 odst. 2 věta první Listiny základních práv
a svobod z důvodů, uvedených v tomto směru ve vyjádření nejvyšší
státní zástupkyně, s nimiž se stěžovatel ztotožnil.
Ústavní soud, který neshledal důvody pro odmítnutí ústavní
stížnosti podle §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., poté, co se
seznámil s obsahem spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93,
jakož i s obsahem spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1
T 8/59, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud sice, jak již také několikrát uvedl ve svých
předchozích nálezech (nález č. 5, 34 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR), není oprávněn zasahovat do činnosti obecných
soudů - a tedy ani do činnosti a rozhodování Nejvyššího soudu ČR,
který je ve smyslu čl. 92 Ústavy ČR vrcholným soudním orgánem ve
věcech, patřících do pravomoci obecných soudů -, to však jen
potud, pokud jejich postupem a rozhodnutími nejsou porušeny
ústavní principy a zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty,
které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se proto věcí v prvé řadě zabýval z hlediska dodržení
práva na soudní ochranu v uvedené hlavě Listiny základních práv
a svobod upraveného, která zahrnuje i práva zakotvená v čl. 38
odst. 2 a 40 odst. 3, jejichž porušení stěžovatel ve své ústavní
stížnosti především namítal.
V tomto směru pak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu
Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn. 27/93, že uvedený soud vydal
napadený rozsudek ve veřejném zasedání, k němuž byl stěžovatel
řádně předvolán, které však proběhlo bez jeho účasti, když tento
svoji neúčast omluvil špatným zdravotním stavem, který doložil
lékařským potvrzením. Po projednání věci za účasti stěžovateli
soudem ustanoveného obhájce, pak Nejvyšší soud ČR vydal napadený
rozsudek, přitom, pokud jde o výrok napadený ústavní stížností,
rozhodl na podkladě v původním řízení zjištěného skutkového stavu.
Tomuto postupu Nejvyššího soudu ČR by nebylo možno ničeho
vytknout, kdyby předmětem jeho rozhodování nebyla stížnost pro
porušení zákona podaná bývalým generálním prokurátorem ČR
s odvoláním na ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, v platném znění - tedy za stavu, kdy
generální prokurátor přezkoumáním zjistil, že k porušení zákona
došlo z důvodů uvedených v ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb.
- , kteroužto stížnost bývalý generální prokurátor odůvodnil mimo
jiné i tím, že soudy se v původním řízení důsledně nezabývaly
obhajobou stěžovatele, kterou podrobně neprověřily, nezhodnotily,
z důkazů, které byly ve věci provedeny, odvodily jednostranné
závěry, aniž bylo dbáno zásady "in dubio pro reo", a která
směřovala proti rozhodnutí vydanému v řízení, jež sám Nejvyšší
soud ČR v odůvodnění napadeného rozhodnutí charakterizoval jako
politický monstrproces, v němž byla akcentována hlediska, která
jsou cizí nestrannému a nezávislému soudnictví v demokratickém
právním státě. Právě s ohledem na charakter původního procesu, kdy
nelze vyloučit, že dokazování bylo prováděno účelově (nehledě také
k tomu, že původní rozhodnutí se odvolávala i na doznání
stěžovatele, přičemž o dobrovolnosti těchto doznání je možno mít
pochybnosti s ohledem na údaje uváděné stěžovatelem v ústavní
stížnosti, týkající se průběhu vyšetřování, na něž poukazoval již
ve svém návrhu na obnovu řízení v roce 1977, délku trvání vazby
a tehdejší zdravotní, zejména pak psychický stav stěžovatele,
doložený lékařskými zprávami již v průběhu původního řízení),mělo
být zvýšeně dbáno práva na obhajobu, a to nikoliv jen zástupně
prostřednictvím soudem ustanoveného obhájce, ale samotným
stěžovatelem. Právě proto měl Nejvyšší soud ČR dát stěžovateli
reálnou možnost se k důkazům provedeným v původním řízení nyní
znovu blíže vyjádřit a vytvořit tak skutečné předpoklady
k uplatnění jeho práva na obhajobu, a to alespoň postupem
předpokládaným ustanovením §276 trestního řádu, případně měl,
stejně jako to učinil ohledně jiného skutku v nenapadnuté části
výroku jeho rozsudku, přikázat státnímu zástupci, aby věc znovu
projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, pak při
komplexním posuzování celé věci nezbývá než konstatovat, že
v daném případě nebylo respektováno právo na spravedlivý proces,
a že rozsudek Nejvyššího soudu ČR v napadené části byl vydán
v rozporu s články 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod. Ze všech uvedených důvodů jej proto
Ústavní soud v této části zrušil.
Za tohoto stavu pak již nebylo důvodu, aby se Ústavní soud
zabýval námitkami vedlejšího účastníka i stěžovatele, týkajícími
se nesprávného posouzení přípustnosti dalšího trestního stíhání
stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 1994