Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.12.1994, sp. zn. IV. ÚS 68/94 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 63/2 SbNU 189 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:4.US.68.94

sp. zn. IV. ÚS 68/94 Nález Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 1994, sp.zn. 15 Ca 528/93, 15 Ca 436/93, ve spojení s rozhodnutími Okresního úřadu v Mostě - pozemkový úřad ze dne 28. 6. 1993, zn. PÚ 202/93/An/441-1, a ze dne 2.9.1993, zn. PÚ 202/93/An/1227-2, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu v Mostě - pozemkový úřad, jako vedlejšího účastníka, zastoupeného vedoucím pozemkového úřadu, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 1994 sp.zn. 15 Ca 528/93, 15 Ca 436/93 se z r u š u j e. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 5. 5. 1994, podané ve lhůtě podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 1994, čj. 15 Ca 528/94-34, 15 Ca 436/93, ve spojení s rozhodnutími Okresního úřadu v Mostě - pozemkový úřad ze dne 28. 6. 1993, zn. PÚ 202/93/An/441-1, a ze dne 2. 9. 1993, zn. PÚ 202/93/An/1227-2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla potvrzena rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě - pozemkový úřad o tom, že navrhovatelé nejsou vlastníky pozemků evidovaných v katastrálním území M. v katastru nemovitostí jako části pozemků č. 6537/1, 6537/54,6537/53, 6537/34, 6552/1 a 6552/11. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že navrhovatelé jsou sice oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ale důvodem bránícím obnovení vlastnictví k pozemkům je překážka uvedená v §11 písm. c) větě druhé citovaného zákona. Podle uvedeného ustanovení se jedná o zastavěné části pozemků, neboť tyto pozemky se nacházejí uvnitř městské zástavby města M. a slouží jako park s městskou zelení a místní komunikace pro bezprostředně související obytné stavby a stavby občanského a technického vybavení. Pro tuto překážku nelze tedy pozemky vydat oprávněným osobám. Výše uvedený rozsudek byl doplněn opravným usnesením ze dne 20. 10. 1994, a to pokud jde o označení pozemku (znění "část pozemku 6531/1" nahrazeno označením "část pozemku 6537/1"). Podle ústavní stížnosti došlo výše uvedenými rozhodnutími k porušení základního ústavního práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. práva vlastnit majetek. Ve vyjádření k ústavní stížnosti, které bylo Ústavním soudem vyžádáno spolu se spisem 15 Ca 528/93, uvedl předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, že odvolací soud neporušil ústavně zaručené právo na vlastnictví. Svým rozhodnutím dospěl na základě úplných skutkových zjištění k právnímu posouzení, že vydání pozemků brání zákonná překážka. Tím však neupřel restituentům právo stanovené v §11 odst. 2 nebo v §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., podle kterého v takovém případě náleží náhrada buď ve formě bezúplatného převedení jiných pozemků, nebo ve formě finanční náhrady. Toto vyjádření ještě doplnil podáním ze dne 3. 11. 1994, ve kterém uvedl, že nesouhlasí s tvrzením navrhovatelů o tom, že soud odmítl provést navrhované důkazy. Naopak, přes skutečnost, že právní zástupce stěžovatelů při jednání dne 16. 12. 1993 doplnění důkazů nenavrhoval, soud přesto jednání odročil za účelem vyžádání stanoviska starosty města M.u. Při dalším jednání dne 24. 2. 1994 další doplnění řízení navrhováno nebylo a postupem soudu rozhodně nebyl porušen čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření vedlejšího účastníka - Okresního úřadu Most - pozemkového úřadu - k ústavní stížnosti a požádal rovněž o výpis z katastru nemovitostí a o katastrální mapy předmětných pozemků. Vedlejší účastník uvádí, že rozhodoval v souladu s §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť se skutečně jedná o pozemky, které byly po přechodu vlastnictví na stát částečně zastavěny a zbylé části těchto pozemků s těmito stavbami bezprostředně souvisejí. Tyto pozemky tak plní doplňkovou funkci k okolním obytným a veřejnoprávním budovám v souladu s příslušnými předpisy. Podle vyjádření vedlejšího účastníka dává zákon o půdě v takových případech dostatečnou ochranu práv, která je stanovena v již zmíněných ustanoveních §11 odst. 2 a §16 odst. 1. Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno 5.12.1994, se stěžovatelé vyjádřili ke stanoviskům Krajského soudu a Pozemkového úřadu v Mostě. Tímto podáním pak dále doplnili návrh na zahájení řízení, a to zejména v tom směru, že jsou připraveni prokázat listinnými důkazy i výpověďmi, že se nejednalo o regulérní proces a že chování a postup soudu nelze označit jako rozhodování nezávislého soudu, vázaného jedině zákonem. Dále pak citují z rozsudku, který vydal ve stejném roce tentýž senát, a který, podle jejich názoru, dochází ke zcela opačným právním závěrům, ač se jednalo o věc obdobnou (rozsudek je publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 6-7/1994). Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že soud svým postupem, který nakonec vyústil ve vydání napadeného rozsudku, znemožnil stěžovatelům uplatnit ústavní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Proto v plném rozsahu trvají na návrhu, aby rozsudek sp. zn. 15 Ca 528/93, 15 Ca 436/93 ze dne 24.2.1994 byl nálezem Ústavního soudu zrušen. K doplnění návrhu se vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem 12. 12. 1994. V tomto doplňujícím vyjádření znovu zdůraznil, že napadeným rozsudkem vyslovil právní názor, a to jako nezávislý soud rozhodující a vykládající zákon. Dále uvedl, že rozsudek, jehož se navrhovatelé dovolávají, se dotýkal problematiky zcela odlišné a na důkaz toho připojil spis sp. zn. 15 Ca 46/94. Upozornil též na názor soudu, že při řešení problému zastavěných pozemků v rámci bývalé tzv. komplexní bytové výstavby je třeba přihlédnout k tomu, že nově vybudované části města (sídliště) tvoří organický celek, pro jehož život je nutno vybudovat i potřebné plochy městské zeleně. Uvedl, že obdobně jako senát Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhoduje i Krajský soud v Ostravě. Konečně pak zastává stanovisko, že úmyslem zákonodárce u zákona č. 229/1991 Sb., bylo především to, aby restituovaný majetek mohl nadále sloužit zemědělským účelům, což při poloze předmětných pozemků je vyloučeno. Při jednání dne 15. 12. 1994 předložil právní zástupce stěžovatelů znalecký posudek, který na jejich žádost vypracoval soudní znalec V. N. dne 17. 2. 1994. Tento posudek v zásadě konstatuje, že pozemky č. 6537/1 a 6537/53 jsou pozemky volné a nelze je označit jako pozemky související s okolními stavbami ani nejsou nutné k provozu těchto staveb. To dokumentuje i přiložená fotodokumentace. Tento posudek byl předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem, ten se s ním však nijak nevypořádal. Dále byl Ústavnímu soudu předložen restituční případ, kdy v Děčíně bylo vydáno cca 4000m2 ve středu města, a kdy veřejný zájem byl ochráněn zřízením věcného břemene-služebnosti cesty. Toto rozhodnutí bylo stejným senátem Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrzeno. Na podporu svého stanoviska předložil zástupce navrhovatelů dále rozhodnutí o vydání pozemků ve středu obce L.. Zástupce navrhovatelů v závěrečné řeči uvedl, že v daném případě nešlo o právní otázku, ale o to, že soud se neměl spokojit s tvrzením protistrany, ale měl skutkově zkoumat, zda jde či nejde o pozemky vydatelné. Tím se však soud nezabýval a omezil se na argumentaci společenskými hledisky. Takový proces považují za proces, který nelze označit jako fair proces. Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda zásah státní moci je takového charakteru, že jím došlo k porušení základního práva zaručeného stěžovatelům jako vlastníkům v čl. 11 odst. 1 Listiny. Při řešení této otázky vycházel senát z právního názoru, který vyslovilo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 24.5.1994, sp. zn. Pl.ÚS 16/93. Podle tohoto názoru, který byl publikován pod č. 25 svazku 1. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, je restituce odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnického práva, a to obnovením původních právních vztahů. Zákonná úprava restituce však může v ústavně odůvodněných případech vyloučit zpětné nároky osob, oprávněných žádat vydání věci. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud považoval za zásadní otázku, kterou je povinen a současně oprávněn v řízení o této ústavní stížnosti řešit, posouzení toho, zda omezující ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), které bylo v případě stěžovatelů aplikováno, lze považovat za ústavně neodůvodněné vyloučení zpětných nároků stěžovatelů. V takovém případě by byl senát nucen řízení přerušit a věc postoupit k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle ustanovení §64 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. K takovému závěru však senát nedospěl. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého "každý má právo vlastnit majetek", chápe Ústavní soud toto ustanovení především jako ústavní příkaz zákonodárci, který nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Kromě toho pak je nutné tento článek aplikovat v jeho celistvosti, tedy zejména nepominout, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (odst. 3). V posuzovaném případě pak nutno zmínit též odst. 4 citovaného článku Listiny, který připouští omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Pokud ve sporu má být existence vlastnického práva teprve zjištěna nebo takové právo má býti konstituováno, pak takové tvrzené vlastnictví podle názoru soudu ústavně chráněno není. (viz též nález III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5 svazek I Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Ústavní soud však sdílí stanovisko stěžovatelů, že zásadní spornou otázkou bylo v soudním řízení to, zda existuje či neexistuje překážka bránící ve vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že zde stálo tvrzení povinné osoby proti tvrzení osob oprávněných, bylo povinností soudu hodnověrným způsobem zhodnotit, zda předmětné pozemky jsou skutečně takového charakteru, že je vydat nelze. Z provedených důkazů však vyplývá, že soud se v podstatě spokojil s tvrzením povinné strany o nevydatelnosti pozemků, aniž by toto tvrzení podrobil ověření. Jestliže stěžovatelé v řízení nabízeli soudu znalecký posudek a fotodokumentaci podporující jejich stanovisko, že nejde, alespoň v některých případech, o pozemky bezprostředně související se stavbami, bylo povinností soudu v tomto směru provést dokazování, jak mu to ostatně umožňuje ust. §250 q odst. 1 o.s.ř. Např. již prohlídka místa samého by nepochybně přispěla k objektivnějšímu pohledu na rozdílná tvrzení sporných stran. Takový postup soudu byl namístě tím více, že řízení v tzv. správním soudnictví je řízením jednoinstančním, bez možnosti řádného či mimořádného opravného prostředku. Právě s ohledem na tuto skutečnost bylo povinností soudu, aby se s ohledem na ustanovení hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2) a se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1) zabýval skutkovými okolnostmi daleko podrobněji. Pokud by dospěl k závěru, že objasnění si vyžaduje důkazů, jejichž rozsah by přesáhl meze přezkumného řízení ve správním soudnictví, pak bylo jeho povinností rozhodnutí zrušit a vrátit správnímu orgánu k doplnění řízení. Jak již Ústavní soud uvedl v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným obecným soudům a nepřísluší mu tedy posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavnímu soudu však nepochybně přísluší posoudit, zda řízení ve své komplexnosti bylo spravedlivé a zda v něm byly respektovány principy uvedené ve výše zmíněných článcích Listiny a Úmluvy. V daném případě pak dospěl Ústavní soud k závěru, že postup soudu ve svém komplexu se jeví jako řízení, ve kterém nebylo respektováno právo na spravedlivý proces. Z těchto důvodů pak konstatoval, že napadený rozsudek je v rozporu s ustanovením čl. 36 ost. 1, 2, čl. 38 odst. 2, Listiny, jakož i s čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a proto jej zrušil. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně 15. 12. 1994