ECLI:CZ:US:1994:4.US.84.94
sp. zn. IV. ÚS 84/94
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 84/94
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele D.A., zastoupeného advokátkou JUDr. H.T., proti rozsudku Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 2 T 24/94, ze dne 2. 5. 1994 a rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 8 To 257/94, ze dne 9. 6. 1994, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své, včas podané, ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 2 T 24/94, ze dne 2. 5. 1994 a rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 8 To 257/94, ze dne 9. 6. 1994, došlo k porušení jeho základního práva na svobodu, neboť trestný čin, za který byl odsouzen, nespáchal. Domáhá se proto přezkoumání věci v souladu se zákonem a rozhodnutí ve věci.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 2 T 24/94, ze dne 2. 5. 1994, byl stěžovatel odsouzen, spolu s dvěma dalšími obžalovanými, za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 a půl roku a trestu vyhoštění z území České republiky. Uvedených trestných činů se podle rozsudku Okresního soudu v Chebu dopustil tím, že spolu s obžalovanými N. a M. dne 13. 6. 1993, kolem 0,30 hod., v L., vnikli za použití doneseného přípravku k odemykání aut do zaparkovaného uzamčeného osobního vozidla zn. Mercedes Benz, patřícího občanu SRN V.B., v hodnotě nejméně 827.445,- Kč. Při vniknutí do vozidla došlo k poškození zámku levých předních dveří, centrálního uzamykání vozidla a spínací skříňky, a tím ke způsobení škody majiteli vozidla ve výši 13.544,- Kč. Obžalovaní byli po krádeži zadrženi hlídkou policie, když chtěli vozidlo odvézt do T. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel a další dva obžalovaní odvolali ke Krajskému soudu v Plzni.
Krajský soud v Plzni před vydáním rozsudku, sp. zn. 8 To 257/94, ze dne 9. 6. 1994, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozsudku, proti nimž odvolatelé podali odvolání, a správnost postupu řízení od zahájení trestního stíhání do vydání napadeného rozsudku. Po provedeném podrobném zhodnocení důkazů a upřesnění skutkových zjištění Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku zrušil část rozsudku Okresního soudu v Chebu ohledně jednoho z obžalovaných (I.T.N.), v části týkající se stěžovatele zůstal napadený rozsudek nedotčen.
V původním podání, adresovaném Ústavnímu soudu ČR a osobně sepsaném stěžovatelem dne 9. 6. 1994, stěžovatel v hlavičce podání i ve vlastním textu označuje své podání jako "stížnost pro porušení zákona" resp. jako podnět k ní a uvádí několik ustanovení trestního řádu, která byla porušena v řízení před Okresním soudem v Chebu (§33 odst. 3, §2 odst. 4 a 5, §89 a §203 odst. 2 trestního řádu) a v řízení před Krajským soudem v Plzni (§254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e) trestního řádu), čímž podle stěžovatele nebylo zajištěno plné uplatnění a garantování Listiny základních práv a svobod.
V doplnění podání, sepsaném advokátem, stěžovatel uvádí, že shora uvedenými rozsudky okresního a krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo na svobodu, neboť byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal. Dále pak podrobně rozvádí argumenty, podle jeho názoru svědčící tomu, že trestný čin nespáchal. Jde o tvrzení, která uváděl již v průběhu předchozích soudních řízení. Oba soudy však dle stěžovatele důkazy hodnotily nesprávně, a proto jimi zjištěný skutkový stav věci neodpovídá dle stěžovatele objektivní skutečnosti a nebyla naplněna objektivní i subjektivní stránka trestného činu.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, se ve stanovené lhůtě k obsahu stížnosti nevyjádřil. Okresní státní zástupce, jako vedlejší účastník, se písemně výslovně vzdal postavení vedlejšího. účastníka v tomto řízení.
Ústavní stížnost nejprve tvrdí, že v trestním řízení před oběma soudy došlo k porušení některých ustanovení trestního řádu (viz výše). Stěžovatel však namítané porušení zákonů uvádí pouze obecně označením paragrafů bez bližší konkretizace v jakém postupu či rozhodnutí soudu toto porušení spočívalo a nespecifikuje ho ani ve vyžádaném doplnění návrhu. Ústavnímu soudu ČR nepřísluší kontrola dodržování zákonnosti soudního řízení a soudních rozhodnutí obecných soudů, pokud namítaná porušení zákona nepředstavují ve svém následku porušení ústavně zaručených práv a svobod. K nápravě namítaných nedostatků jsou určeny opravné prostředky, popřípadě i mimořádný opravný prostředek - stížnost pro porušení zákona (§266 a násl.tr ř.), jak ostatně stěžovatel ve svém původním podání tuto stížnost sám označuje. K projednání stížnosti pro porušení zákona však Ústavní soud příslušný.
• doplnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě pouze opakuje námitky uvedené v jeho odvolání proti rozsudku I. stupně, kterými se snaží prokázat svoji nevinu. S těmito námitkami se však Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí vypořádal. Ústavní soud není, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech, soudem nadřízeným obecným soudům. Z těchto důvodů se nezabývá správností hodnocení důkazů okresním nebo krajským soudem potud, pokud tato hodnocení neměla za následek porušení ústavních procesních principů stanovených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Kromě těchto případů není Ústavní soud ČR oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není tedy třetí instancí v systému všeobecného soudnictví.
• uvedeném případě pak Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byly porušeny ústavní principy zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelem namítané porušení základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1) je třeba posuzovat v souvislosti i s ostatními odstavci čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Je ho tedy třeba chápat zejména ve spojení s odst. 2 čl. 8 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že občan smí být zbaven svobody jen z důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Tento požadavek byl rozhodnutím obou soudů splněn. Za této situace je třeba považovat ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou. Proto byla jako taková podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. soudcem zpravodajem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 12. 1994
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj