Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.11.1994, sp. zn. Pl. ÚS 13/94 [ nález / PROCHÁZKA / výz-1 ], paralelní citace: N 56/2 SbNU 135 [ 3/1995 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.13.94

sp. zn. Pl. ÚS 13/94 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v plénu o návrhu skupiny 45 poslanců Parlamentu ČR na zrušení ustanovení bodů č. 1, 2, 97, 98, 99 a 100 obsažených v článku I zák. č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, pokud se jimi zrušují, mění nebo doplňují základní zásady a ustanovení §§151, 152, 154 a 156 odst. 3 zákoníku práce,a s tím související ustanovení bodu č. 38 (§37 odst. 1 písm.f) a bodu č. 102 (vypuštění slov " 152 a " v §162) takto: Návrh se zamítá . Odůvodnění: I. Dne 24. 5. 1994 byl Ústavnímu soudu ČR doručen návrh skupiny 45 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení citovaných ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. Napadený zákon byl Parlamentem ČR schválen a nabyl účinnosti dnem 1. června 1994, s výjimkou čl. I bodu č. 90, který nabyl účinnosti dnem 1. 9.1994 a čl. VII bodu 7, který nabývá účinnosti dnem 1. 1. 1995. Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů v částce 23, která byla rozeslána dne 29. 4. 1994, takže tento zákon nabyl platnosti. Tím byla splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu ust. §66 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dne 3. 11. 1994 obdržel Ústavní soud ČR doplnění navrhovatelů, které obsahovalo opravu některých chybně uvedených číselných údajů a zároveň upřesnění textu návrhu, z něhož pro úplnost lze uvést následující: Federální shromáždění svým usnesením č. 110 ze dne 15. 12. 1992 sice nesouhlasilo s ratifikací Úmluvy č. 171 o noční práci z roku 1990, vyslovilo však souhlas s ratifikací Protokolu z roku 1990 k Úmluvě (revidované) o noční práci ženy (1948). Podle Bulletinu Official du Bit (1993) byla listina o ratifikaci uvedeného Protokolu zaregistrována dne 15. 3. 1993 s tím, že Protokol vstoupil v platnost 15. 3. 1994. Navrhovatelé dále uvádějí s ohledem na skutečnost, že ratifikovaný Protokol nebyl dosud vyhlášen ve Sbírce zákonů ČR, nelze na něj vztáhnout ustanovení čl. 10 Ústavy ČR. Jak z doplnění dále vyplývá, poukazují navrhovatelé na rozpor napadených ustanovení zákoníku práce s ratifikovaným a dosud nevyhlášeným Protokolem z roku 1990 k Úmluvě o noční práci (ženy) - revidované z roku 1948. II. Ústavní soud ČR zaslal podle ust. §42 odst. 3 a §69 zákona č. 182/1993 Sb. návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a vyžádal si rovněž těsnopiseckou zprávu o schůzi Poslanecké sněmovny, na níž byl projednáván vládní návrh zákona, kterým se měnil a doplňoval zákoník práce a některé další zákony, včetně připojené společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny a důvodové zprávy k tomuto návrhu. Za Parlament ČR se k zaslanému návrhu vyjádřil místopředseda Poslanecké sněmovny, který zdůraznil, že přímý zákaz noční práce žen vyplývá pouze z čl. 3 Úmluvy č. 89, který se však týká jen práce žen v průmyslových podnicích, úzce vymezených v čl. 1 této úmluvy. Ve srovnání s ostatními mezinárodními pakty a Úmluvou č. 171 z r. 1990 je Úmluva č. 89 zastaralá a ve své podstatě zakládá diskriminaci žen. Tato diskriminace se projevuje v možnosti uzavírání pracovních smluv mužů a žen, zaměstnaných mimo průmyslové podniky uvedené v Úmluvě č. 89. Úmluvou č. 171 z r. 1990, která se rovněž týká noční práce žen, je zpravidla dáno ženě na výběr, kdy a za jakých okolností se rozhodne využít ochrany, která je jí zákazem noční práce poskytována a garantována ve formě jejího souhlasu. Práva žen na zvláštní ochranu, stanovená v čl. 29 a 32 Listiny základních práv a svobod, je třeba porovnávat s právem každého člověka na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny a §1 odst.3 zákona o zaměstnanosti) a se zaručeným právem žen na stejné podmínky v zaměstnání jaké mají muži (čl. 2, čl. 6 odst. 1, čl. 7 písm. a) a e) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, uveřejněného pod č. 120/1976 Sb.). Zákon č. 74/1994 Sb. nadále zaručuje ženě dostatečnou ochranu před zařazením na noční práci proti její vůli. Česká republika není vázána žádnou mezinárodní úmluvou, Ústavou ani Listinou základních práv a svobod k absolutnímu zákazu vysílat těhotné ženy a ženy pečující o malé děti na pracovní cesty. Proto stejně jako u noční práce, i v tomto případě, by setrvání na absolutním zákazu vysílat tyto ženy na pracovní cesty, i v případě jejich souhlasu, znamenalo jejich diskriminaci z hlediska pracovních příležitostí a podmínek pro výkon zaměstnání. Zákon č. 74/1994 Sb. byl přijat potřebnou většinou poslanců Parlamentu, řádně podepsán a vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákonodárný sbor jednal s přesvědčením, že přijatý zákon je zcela v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod, právním řádem a mezinárodními smlouvami, kterými je naše republika vázána. Potud citace Poslanecké sněmovny ČR. Z hlediska odborného posouzení dané problematiky, si Ústavní soud ČR vyžádal rovněž stanoviska: 1) Ministerstva zahraničních věcí ČR 2) Ministerstva zdravotnictví ČR 3) Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ad 1) Ministerstvo zahraničních věcí ČR k věci sdělilo, že vypuštěním §§151 a 152 v dříve platné úpravě zákoníku práce dochází k omezení zákazů vztahujících se k noční práci žen. Novelou zákoníku práce (zákonem č. 74/1994 Sb.) dochází naopak k rozšíření práv žen, ponechávaje možnost výběru na zvážení žen. Podobně je tomu rovněž u ustanovení §§153 a 154 odst. 1 zákoníku práce. Obecně lze tedy říci, že nová právní úprava jde nad rámec mezinárodních závazků v oblasti lidských práv, přičemž s mezinárodními úmluvami nekoliduje. ad 2) Ministerstvo zdravotnictví ČR se odvolalo na závěry hlavního hygienika ČR s tím, že podle jeho názoru zákaz noční práce žen a současná právní úprava pracovních podmínek žen, daná ustanovením §§149 - 156 zákoníku práce v platném znění, není v rozporu se zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění změn a doplňků. Problém ochrany zdraví pracujících žen, včetně žen těhotných a jejich nenarozených dětí, je nutno chápat zejména v souvislosti s určením druhů prací, které ženy mohou vykonávat a charakterem pracoviště. Ochrana zdraví pracujících žen bude podle názoru Ministerstva zdravotnictví ČR odpovídajícím způsobem zajištěna příslušnou vyhláškou , která stanoví práce a pracoviště vhodné pro všechny ženy, těhotné ženy a matky do konce 9. měsíce po porodu. ad 3) K dané problematice se rovněž vyjádřilo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, které uvedlo, že pokud se týká noční práce žen, je Česká republika z hlediska ratifikovaných mezinárodních úmluv Mezinárodní organizace práce dosud vázána Úmluvou č. 89 o noční práci žen z r. 1948 - revidovaná a Protokolem z r. 1990 k této úmluvě. Zmiňovaná Úmluva č. 171 z r. 1990 o noční práci nebyla vládou ČSFR ani ČR a ani parlamenty obou republik schválena. Vláda ČR uložila tomuto ministerstvu připravit další legislativní práce tak, aby bylo dosaženo souladu právního řádu ČR (dříve ČSFR) s ustanoveními Úmluvy č. 171 z r. 1990. Podle názoru ministerstva se jedná o žádoucí proces harmonizace právních aktů Evropského společenství s vnitrostátními právními akty ČR. Ministerstvo práce a sociálních věcí zastává názor, že jak z hlediska vnitřního členění Mezinárodní organizace práce, tak i z hlediska mezinárodního práva, není Úmluva č. 89 úmluvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. III. Podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR se rozumí takovými smlouvami pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Těmi je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Při rozporu mezi smlouvou a zákonem platí smlouva. K základním mezinárodním dokumentům, které se zabývají základními právy v oblasti pracovního práva a sociálního zabezpečení patří jen: Všeobecná deklarace lidských práv Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen K Evropským dokumentům v téže oblasti patří: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Evropská sociální charta Podle interní klasifikace úmluv samotné Mezinárodní organizace práce lze řadit mezi úmluvy o základních lidských právech a svobodách pouze: 1) úmluvy o diskriminaci 2) úmluvy o zákazu nucené práce 3) úmluvy o odborových svobodách Úmluva č. 89, z roku 1948 - revidovaná, o noční práci, není tedy, jak je seshora uvedeného zřejmé, mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách podle č. 10 Ústavy ČR, ale je, a to i samotnou Mezinárodní organizaci práce, řazena mezi úmluvy o pracovních podmínkách zaměstnávání žen. Pokud se týká dalších, v návrhu uvedených mezinárodních úmluv, lze mezi dokumenty, které splňují podmínky již citovaného ustanovení čl. 10 Ústavy ČR řadit pouze Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen (vyhlášenou pod číslem 62/1987 Sb.). V návrhu uvedený článek 23 této úmluvy praví: " Nic z této úmluvy nebude na újmu ustanovení, jež mohou ještě lépe vést k dosažení rovnoprávnosti mezi muži a ženami, jež mohou být obsažena: a) v zákonodárství státu, smluvní strany; nebo b) v jakékoli jiné mezinárodní úmluvě, smlouvě nebo dohodě, jež je pro tento stát platná ". Odkaz na uvedený článek však odporuje smyslu a účelu zdůvodnění návrhu, neboť je nepochybné, že právě zrušení dříve platného zákazu noční práce žen je naplněním shora citovaného ustanovení úmluvy. V případech ostatních úmluv splňujících podmínku danou článkem 10 Ústavy ČR, dospěl Ústavní soud k názoru, že s projednávanou problematikou nesouvisí. IV. Návrh skupiny poslanců Parlamentu ČR byl podán ve smyslu čl. 87 Ústavy ČR a §70 zákona č. 182/1993 Sb., neboť jak navrhovatelé uvádějí, napadená ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. jsou v přímém rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána na základě ustanovení čl. 5 odst. 2 zákona České národní rady č. 4/1993 Sb. a mají přednost před zákonem. Svůj návrh dále odůvodňují tvrzením, že Česká republika jako právoplatný člen Mezinárodní organizace práce je povinna dodržovat její Ústavu a jí přijaté a naší republikou ratifikované úmluvy. Je nutno uvést, že v návrhu citovaná Úmluva č. 89 o noční práci žen (z r. 1948) - revidovaná, vstoupila pro Československou republiku v platnost dne 12. 6. 1951 (vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 17/1991 Sb.). Je pravdou, že podle usnesení vlády ČSFR č. 453 ze dne 6. 11. 1991, tehdejší vláda České republiky vznesla požadavek ratifikace Úmluvy č. 171 Mezinárodní organizace práce o noční práci , která nově upravuje některé pojmy týkající se zejména noční práce žen. Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly vytvořeny legislativní předpoklady ratifikace úmluvy (t.j. novela příslušných ustanovení zákoníku práce), vláda ČSFR od ratifikace upustila. Návrh na ratifikaci Úmluvy č. 171 byl připravován současně s textem vládního návrhu na novelizaci zákoníku práce. Důvodem ke zrušení zákazu noční práce žen byla, podle důvodové zprávy k návrhu zákona, potřeba harmonizace práva České republiky s příslušnými právními akty Evropských společenství, zejména pak s uzavřenou Evropskou dohodou o přidružení České republiky k Evropskému společenství (čl. 69 a 70 Evropské dohody). Podle programového prohlášení vlády ČR, patřilo mezi její hlavní úkoly též předložení návrhu novely zákoníku práce. Novela zpracovaná k zákoníku práce reaguje na zásadní změny právních vztahů v oblasti ekonomického systému České republiky a bylo proto nutné, aby existujícím trendům hospodářského vývoje nebránily současné pracovně-právní vztahy, ale aby je podpořily a usnadnily jejich realizaci. Proto vláda navrhla zejména úpravu výkonů noční práce. Ve stávající úpravě se tak dosáhlo zrušení rozdílu mezi mužem a ženou při noční práci a odstranila se tak centralizovaná agenda povolování výjimek ze zákazu noční práce žen. Tento zákaz, ačkoliv dosud prezentovaný jako projev péče o ženy, byl v praxi pociťován jako diskriminace žen. Rovněž čl. 10 Paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech (uveřejněný pod č. 120/1976 Sb.) stanoví pouze právo na zvláštní, zejména sociální ochranu v těhotenství a mateřství. Z Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (čl. 11, odst. 1) vyplývají obecně deklarovaná práva, jako je ochrana zdraví, předporodní a poporodní péče o ženy, které jsou ženám zaručeny jak Ústavou, tak i dalšími zákonnými a podzákonnými pracovně-právními a zdravotními předpisy. V podstatě stejnou zásadu vyslovuje i Úmluva o právech dítěte (čl. 24 odst. 2, písm. d) a čl. 41 ). Neodpovídá skutečnosti, že obecně formulovaná práva a ochrana ženy a rodiny v čl. 32 Listiny jsou provedena pouze ustanovením §154 zákoníku práce. V návrhu citovaná ustanovení čl. 26 až 32 Listiny základních práv a svobod se k dané problematice přímo vztahují pouze v čl. 29 odst. 1, kde se hovoří o právu žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky. Tento článek však zavazuje Českou republiku pouze ke zvýšené ochraně uvedených subjektů v pracovních podmínkách. Další ustanovení, která přímo navazují na projednávanou problematiku, je čl. 32 odst. 2 Listiny, který hovoří o zvláštní péči a ochraně v pracovních vztazích žen v těhotenství a zaručené odpovídající pracovní podmínky. Ostatní uvedené články se k projednávané problematice nevztahují. Mezinárodně uznávaná zásada, že ratifikací mezinárodní úmluvy nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátními předpisy, obsahuje i čl. 19 odst. 8 Ústavy Mezinárodní organizace práce. Ústavní soud nesdílí názor, že ustanovení bodu 99 novely zákoníku práce je v rozporu se základními právy nabytými na základě Listiny a s lidskými právy nabytými na základě mezinárodního práva. Pokud se týká základních zásad, vypuštěných v novelizovaném znění zákoníku práce, představovaly tyto zásady pouze obecná výkladová pravidla, která byla podpůrně používána při aplikaci konkrétních ustanovení zákoníku práce, ale neměla normativní charakter. Zrušením čl. III až X základních zásad zákoníku práce zákonem č. 74/1994 Sb. nedochází ke zrušení příslušných právních institutů, neboť jsou nadále upraveny v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny těmito ustanoveními: Čl. III. - Právo na svobodnou volbu povolání a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací jsou upraveny v zákonech o zaměstnanosti, zákaz nucené práce a zákaz zneužívání práv §7 zákoníku práce. Čl. IV. - Právo na mzdu nebo plat upravuje zákon č.1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon 143/1992 Sb. o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, popř. u části zaměstnanců dosud §§111-123 zákoníku práce. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je upravena v §132 a následujících zákoníku práce, odpočinek na zotavení po práci zaručují ustanovení §100 a následující. Péče o zaměstnance, vč. otázek kvalifikace, je upraven v §139 a násl. zákoníku práce. Čl.V.a X.- Postavení odborových orgánů jako zástupců zaměstnanců je zakotveno v §18 zákoníku práce, právo na kolektivní vyjednávání upravuje zákon č. 2/1991 Sb. Čl.VI. - Základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců jsou stanoveny v §§73 až 75 zákoníku práce. Čl. VII. - Pokud jde o pracovní podmínky žen a matek, zákoník práce obecně nerozlišuje při úpravě pracovněprávních vztahů mez mužem a ženou, přihlíží však k fyziologickým předpokladům a mateřské úloze žen, zejména úpravou mateřské dovolené, možnosti úpravy pracovní doby, ochranou před výpovědí a úpravou zákazu prací pro ženy, těhotné ženy a matky do konce devátého měsíce po porodu (§149 a násl.). Čl. VIII.- Úpravu zvláštních podmínek mladistvých obsahují zejména ustanovení §§163 až 168 zákoníku práce. Čl. IX. - Ochrana zdraví zaměstnanců je upravena v §135, odpovědnost za škodu v §170 a násl. zákoníku práce. Zabezpečení zaměstnanců při pracovní neschopnosti a ve stáří je upraveno jednak v §146 a násl. zákoníku práce, jednak zvláštními zákony, upravujícími nemocenské a důchodové pojištění (zabezpečení). Ochrana pracovně-právních vztahů při nemoci, úrazu, v těhotenství nebo mateřství je zajištěna ochranou před výpovědí (§48 zákoníku práce). Problematika preventivní a léčebné péče je upravena zvláštními zákony (např. zákon č.20 /1966 Sb.) - tak např. §§99 a 168 zákoníku práce. Jako nenormativní a nadbytečné byly zrušeny základní zásady i v občanském zákoníku. V. K uvedené problematice se vztahuje i rozsudek soudního dvora Evropského společenství v Lucemburku z 25. 7. 1991, který se týká řešení problematiky rovnoprávnosti v přístupu k mužům a ženám v případě zákazu noční práce. Ve věci C 345/89, řešil tento soudní dvůr prejudiciální otázku interpretace článku 5. Směrnice Rady z 9. 2.1976 č.76/207/ CEF, vztahující se mimo jiné k rovnoprávnosti přístupu k mužům a ženám i pokud se týká jejich pracovních podmínek. Podle čl. 5. citované Směrnice mají být mužům i ženám zajištěny stejné podmínky bez diskriminace založené na pohlaví. Za tímto účelem činí členské státy potřebná opatření k tomu, aby byla odstraněna (zrušena) ustanovení odporující této zásadě v případě, že péče o ochranu, která je inspirovala, již není odůvodněna (§2 odst. c) Směrnice). Podle čl. 9, §1 citované Směrnice se členské státy zavázaly, že přizpůsobí své právní předpisy ustanovením Směrnice ve lhůtě 30 měsíců od její úřední notifikace a pokud jde o čl. 5, §2 odst. c) ve lhůtě 4 let. Tato lhůta vypršela 14. 2. 1980. Podle rozsudku uvedeného soudního dvora, čl. 5 Směrnice ukládá členským státům povinnost uplatnit v pracovních podmínkách mužů i žen stejné podmínky bez diskriminace z důvodů pohlaví a revidovat ty zákony a předpisy, které odporují této zásadě. Ustanovení uvedeného článku je natolik přesné a bezpodmínečné, že se na ně mohou odvolávat soukromé osoby u národních soudních dvorů. VI. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Plénum Ústavního soudu ČR zamítlo návrh skupiny poslanců Parlamentu ČR v celém rozsahu, neboť napadená ustanovení nejsou v rozporu s mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy ČR a Listinou základních práv a svobod. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat. V Brně dne 23. 11. 1994