Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.10.1995, sp. zn. I. ÚS 145/94 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 63/4 SbNU 133 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:1.US.145.94

sp. zn. I. ÚS 145/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. R. F. proti postupu Ministerstva životního prostředí ČR, odboru ochrany přírody, při aplikaci Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin ze dne 3. března 1973, takto: 1. Vyslovuje se, že zásahem orgánu veřejné moci - Ministerstva životního prostředí ČR, který spočívá ve vyžadování a používání čestného prohlášení k žádostem o povolení dovozu ohrožených živočichů při realizaci Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin ze dne 3. března 1973 a při aplikaci zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, bylo porušeno základní lidské právo stěžovatele uvedené v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. 2. Ústavní soud z a k a z u j e Ministerstvu životního prostředí ČR, aby pokračovalo v tomto porušování čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod způsobem, uvedeným v odst. 1 výroku tohoto nálezu. Odůvodnění: Svou ústavní stížností ze dne 26. 9. 1994, doplněnou podáním ze dne 9. 12. 1994, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zakázal Ministerstvu životního prostředí ČR, aby svým postupem při realizaci mezinárodní Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin ze dne 3. března 1973 (č. 572/1992 Sb.), označované jako CITES, zasahovalo jako orgán veřejné moci do jeho ústavou chráněných práv. Tento postup spočívá ve vydání textu čestného prohlášení, žádosti o povolení CITES a registrační karty chovatele, pěstitele a žadatele o povolení a vyžadování toho, aby stěžovatel podle těchto podkladů něco konal nebo na jejich základě něco strpěl a v důsledku toho jsou porušována práva stěžovatele, zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 12 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně namítá, že doporučení, vydávaná konferencemi smluvních stran Úmluvy CITES, nejsou pro občany České republiky závazná a Ministerstvo životního prostředí ČR není na jejich základě oprávněno vydávat správní akty. Své zdůvodnění soustřeďuje stěžovatel zejména do těchto bodů, které se týkají především obsahu čestného prohlášení, které Ministerstvo životního prostředí vyžaduje jako přílohu k žádosti o povolení dovozu ohrožených živočichů, uvedených v Úmluvě CITES, podle §5 odst. 6 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny: 1. V čestném prohlášení se ukládá pod písmenem g) povinnost vést písemné záznamy o svém chovu s rodokmenem všech chovaných jedinců a jejich osudu (narození, úhyn, přenechání jiné osobě jmenovitě uvedené), který se předkládá na požádání orgánu na ochranu přírody podle §54 zákona o ochraně přírody. Zákon ČNR o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. v §54 ovšem ukládá tomu, kdo drží, nabízí k prodeji zvláště chráněné živočichy a živočichy chráněné podle mezinárodních úmluv, prokázat povolený způsob jejich nabytí (povoleným dovozem, povoleným chovem apod.). Neukládá tedy vést písemné záznamy o chovu. Zákon č. 114/1992 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. června 1992. Nemůže se tedy vztahovat na živočichy, kteří byli nabyti před účinností tohoto zákona. 2. Pod písmenem h) se ve zmíněném prohlášení ukládá, bude-li to technicky možné, označit držené živočichy vhodným nezaměnitelným způsobem. Podle §5 odst. 6 zákona č. 114/1992 Sb. vývoz a dovoz ohrožených živočichů chráněných mezinárodními úmluvami, jimiž je Česká republika vázána, povoluje orgán ochrany přírody. Podle §74 odst. 1 téhož zákona, orgány ochrany přírody zajišťují závazky vyplývající z mezinárodních úmluv. Podle čl. VI. odst. 7 Úmluvy CITES publikované ve Sbírce zákonů pod č. 572/1992 se ukládá výkonnému orgánu, pokud je to vhodné a proveditelné, opatřit každý exemplář značkou, která usnadní jeho identifikaci. Ministerstvo životního prostředí tedy povinnost, či spíše doporučení dané mezinárodní smlouvou, tak přenáší na občany, ač jim to zákon neukládá. Obdobná argumentace platí i u písmene i), kde je povinnost písemně informovat ministerstvo o stavu chovu, tj. vypracování krátkého souhrnu ze záznamu podle odst. g). 3. Pod písmenem j) se uvádí, že na žádost Ministerstva životního prostředí žadatel umožní orgánům ochrany přírody fyzickou kontrolu všech držených živočichů daného druhu a prostor s chovem těchto živočichů souvisejících. Zákon č. 114/1992 Sb. umožňuje v §62 pouze vstup na pozemky, přičemž vymezuje, že se tak má stát v nezbytných případech, při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona a dalších předpisů na úseku ochrany přírody a krajiny. Podle čl. 12 Listiny základních práv a svobod je obydlí občana nedotknutelné. Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí, než domovní prohlídka, mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné mj. pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny též, je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. Navrhovatel je chovatelem neprovozujícím podnikání nebo jinou hospodářskou činnost a nevidí důvod, proč by měl umožnit fyzickou kontrolu prostor s chovem chráněných živočichů souvisejících. 4. Pod písmenem k) se ukládá žadateli předem informovat ministerstvo, vyvstane-li potřeba přenechat chráněné živočichy z jeho chovu jiné osobě. Takovou povinnost žádný zákon chovatelům neukládá. Ústavní soud přezkoumal předložený návrh ústavní stížnosti, nezjistil důvody pro její odmítnutí ve smyslu §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a vyzval účastníka řízení, Ministerstvo životního prostředí se sídlem v Praze, aby se k podání stěžovatele vyjádřil. Přípisem náměstka ministra životního prostředí ze dne 28. 2. 1995 obdržel Ústavní soud ČR vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele. Vyjádření se dotýká především postupu při žádostech o vývoz a dovoz rostlin a živočichů chráněných Úmluvou CITES a s tím spojenými formálními náležitostmi. Nezabývá se výslovně stěžovatelem napadenými body čestného prohlášení a podává jen bližší osvětlení k aplikaci usnesení konferencí stran Úmluvy a jejich doporučeními. Pokud jde o oprávnění Ministerstva životního prostředí při realizaci Úmluvy CITES, uvádí se ve vyjádření: "Současně nelze podle našeho názoru opomenout tu skutečnost, že i když výslovně předpis k realizaci Úmluvy vydán nebyl, obsahuje současný platný zákon zásadní oprávnění pro orgány ochrany přírody, tj. v daném případě MŽP ČR, ke stanovení podmínek pro činnosti, které by mohly způsobit nedovolenou změnu zvláště chráněných částí přírody, popř. oprávnění k zákazu takovéto činnosti (§66 zákona). Rovněž připomínáme, že výše uvedené povinnosti nejsou ukládány jako obecné povinnosti, závazné pro každou fyzickou či právnickou osobu, nýbrž pouze jako podmínky pro legalizaci určitých činností, chce-li tyto činnosti, na základě svého zájmu, určitá fyzická či právnická osoba vykonávat. Ustanovení §57 zákona pak jednoznačně uvádí, že lze vymezit v bližších ochranných podmínkách zvláště chráněných druhů rostlin či živočichů činnosti (a zásahy), které jsou vázány na předchozí souhlas orgánů ochrany přírody. Za neopodstatněné považuje ministerstvo názor stěžovatele, že MŽP svými dopisy, na které si ing. F. stěžuje, porušuje §18 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění. Postupem ministerstva není sledován cíl omezení či vyloučení hospodářské soutěže. Sdělením veterinárních pracovišť, která jsou v současné době schopna odborně zajistit označení živočichů mikročipy jednotlivým zájemcům, je současně realizací práva těchto zájemců na jiné důležité informace, které se vztahují k výkonu a ochraně přírodního prostředí podle ustanovení §72 zákona." Závěrem navrhuje Ministerstvo životního prostředí ČR, aby návrh stěžovatele byl zamítnut. Ústavní soud posoudil návrhy stěžovatelem předložené, jakož i vyjádření účastníka, Ministerstva životního prostředí ČR, a soustředil se jen na základní námitky stěžovatele, kterými mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod postupem Ministerstva životního prostředí ČR. Nezabýval se proto těmi námitkami, které nebyly dostatečně jednoznačné pro posouzení správnosti takového postupu, protože neměl v úmyslu prejudikovat budoucí právní úpravě, která se jeví jako nezbytná. Ústavní soud považoval za nutné zabývat se především otázkou, zda byl porušen čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Proto se soustředil na znění "čestného prohlášení" v napadených bodech: g) "povedu písemné záznamy o svém chovu s rodokmenem všech chovaných jedinců a jejich osudu (narození, úhyn, přenechání jiné osobě jmenovitě uvedené), který předložím na požádání orgánu ochrany přírody podle §54 zákona o ochraně přírody, h) bude-li to technicky možné, označím držené živočichy vhodným nezaměnitelným způsobem, přičemž se budu řídit doporučeními Ministerstva životního prostředí, a způsob značení bude součástí záznamů podle odst. g), i) nejméně jedenkrát ročně budu písemně informovat Ministerstvo životního prostředí o stavu svého chovu, tj. vypracuji krátký souhrn ze záznamů podle odst. g), j) na žádost Ministerstva životního prostředí umožním orgánům ochrany přírody fyzickou kontrolu všech držených živočichů daného druhu a prostor s chovem těchto živočichů souvisejících, k) vyvstane-li potřeba přenechat chráněné živočichy z mého chovu jiné osobě, budu o tom předem informovat Ministerstvo životního prostředí a budu se řídit jeho doporučeními." Na základě toho Ústavní soud zjistil, že touto cestou byl občan nucen činit to, co mu zákon neukládá, byť i to, co mu bylo ukládáno, bylo skryto za jeho dobrovolné čestné prohlášení. Dobrovolnost byla ovšem nulová, protože toto čestné prohlášení bylo nutnou součástí povolení dovozu, a tím i podmínkou kladného vyřízení žádosti. Vzhledem k tomu Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že bylo zasaženo do práv stěžovatele porušením čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a toto zjištění považoval za dostačující pro svůj nález, který se dotýká celého postupu o povolování vývozu či dovozu ohrožených živočichů při realizaci Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy živočichů a rostlin. Ústavní soud přitom předpokládá, že Ministerstvo životního prostředí pro realizaci Úmluvy potřebuje nástroje, jak zajistit její plnění na území České republiky fyzickými či právnickými osobami. K tomu účelu má Ministerstvo životního prostředí v §74 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., resp. v §50 odst. 5 téhož zákona, zmocnění vydat obecně závazný předpis, ale i přitom se musí vystříhat toho, aby nebyla porušena práva občanů zaručená Ústavou ČR. Ústavní soud nesouhlasil se stanoviskem Ministerstva životního prostředí, uvedeným v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že současný platný zákon obsahuje jen obecně formulovaná zásadní opatření pro orgány ochrany přírody, včetně těch, která se týkají realizace Úmluvy. Nekonkretizují dostatečně povinnosti občanů, jak to vyplývá z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pokus nahradit tento nedostatek formou "Čestného prohlášení", kterou má být jinak zřejmě potřebná právní úprava nahrazena, jakýmsi dobrovolným prohlášením ze strany občana (čestně prohlašuji, že budu dodržovat - povedu záznamy - označím), jehož právní závaznost je pochybná, považuje Ústavní soud, z hlediska ústavního pořádku České republiky, za ústavně nekonformní. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. Nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 19. října 1995