Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.10.1995, sp. zn. I. ÚS 5/95 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 69/4 SbNU 171 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:1.US.5.95

sp. zn. I. ÚS 5/95 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatele J. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 1994, č. j. 22 Ca 411/94-15, takto: Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e . Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 1994, č. j. 22 Ca 411/94-15, se z r u š u j e. Odůvodnění: Stěžovatel se domáhá přezkoumání v záhlaví citovaného rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Bruntále - pozemkového úřadu ze dne 3. 12. 1993, č. 1449/6, podle něhož stěžovatel (navrhovatel) není vlastníkem pozemků p.č. 470/10 a p.č. 915/9 kat. úz. H.. Podle názoru Krajského soudu v Ostravě nedošlo k přechodu vlastnictví k těmto pozemkům na stát žádným ze způsobů taxativně uvedených v ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb. (v úplném znění), o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nýbrž na základě prohlášení J. Š. a jeho manželky (rodičů stěžovatele) o vzdání se přídělu podle §132 odst. 1 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Stěžovatel uvedl, že napadeným rozsudkem byly porušeny jeho základní práva a svobody, které jsou zakotveny zejména v článcích 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto ustanovení spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud rozhodl ve smyslu §250f o.s.ř., čímž nebyla stěžovateli umožněna přítomnost na jednání, ačkoliv se nejednalo o jednoduchý případ ve smyslu uvedeného ustanovení. Z hlediska obsahového brojí stěžovatel proti argumentaci krajského soudu, který své rozhodnutí opírá o vzdání se přídělu prohlášením právních předchůdců J. Š., jež prý soud chybně označil za jednostranný právní úkon ve smyslu §132 odst. 1 zák. č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku). V tomto směru se stěžovatel odvolává na judikaturu obecných soudů (R 41/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dovozuje, že vzdání se přídělu není jednostranným právním úkonem, neboť nikdo, ani stát, nemůže nabýt vlastnického práva proti své vůli. K přijetí nabídky vrácení přidělených nemovitostí ze strany státu však nedošlo. Mimo to matka stěžovatele, která dosud žije, pravost svého podpisu na listině o vzdání se zemědělského přídělu popírala. Šlo tedy o případ právně i skutkově složitý, takže soud měl nařídit jednání a předvolat k němu stěžovatele (navrhovatele) i jeho právního zástupce. V souzené věci tedy nebyla právním předchůdcům stěžovatele zaručena ochrana vlastnického práva, neboť vlastnictví byli zbaveni v rozporu se zákonem, jednostranným úkonem, který zákon nepřipouštěl. Tímto došlo k porušení článku 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti ze dne 10. 3. 1995 dále uvedl, že postupem soudu byly porušeny i články 1, 3 a 4 odst. 3 Listiny, neboť došlo k porušení zásady rovnosti spočívající v tom, že byť stěžovatel splnil podmínky restituce, byl v jeho případě aplikován odchylný režim od ostatních restituentů a "restituce" mu vydána nebyla. Stěžovatel v dodatku k ústavní stížnosti ze dne 16. 3. 1995 konečně prohlásil, že dne 18. 2. 1993 uzavřel (spolu s matkou a se sestrou) s vydávajícím dohodu, podle níž měly být vydány celkem tři parcely o výměře 127 458 m2, avšak rozhodnutím Okresního úřadu v Bruntále - pozemkového úřadu ze dne 3. 12. 1993, č. 1449/6, bylo určeno, že oprávněná osoba není vlastníkem pouze dvou z těchto tří parcel, takže bylo rozhodnuto jen o výměře půdy 85 270 m2. Již z toho důvodu prý soud měl citované rozhodnutí zrušit. Dne 24. 3. 1995 však vzal stěžovatel tyto námitky zpět včetně návrhu, aby Ústavní soud vyslovil porušení článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny,což původně opíral o to, že krajský soud nerozhodl o celém předmětu řízení. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny formální podmínky podání ústavní stížnosti. Zjistil, že stížnost byla podána v zákonné 60denní lhůtě a shledal, že není dán žádný z důvodů pro odmítnutí návrhu (stížnosti) podle §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (§72 odst. 3 citovaného zákona). Proto přistoupil k vlastnímu projednání věci samé. Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření popřel tvrzení stěžovatele, že napadeným rozsudkem byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody. Tím, že soud zvolil postup stanovený v §250f o.s.ř., nebyla stěžovateli odňata možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Krajský soud v přezkumném řízení postupoval v souladu s ustanovením §250l a násl. o.s.ř. s přiměřeným použitím hlavy druhé části páté s výjimkou §250a o.s.ř. Jak z ust. §250q odst. 1, tak i z §250l odst. 2 o.s.ř. vyplývá možnost, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání. Zda jsou splněny podmínky pro postup podle ust. §250f o.s.ř., posoudí soud se zřetelem na požadavky kasačního rozhodování o přezkumném řízení, kde se dokazování neprovádí. Pojem jednoduchý případ je dosavadní praxí vykládán tak, že se ústní jednání nenařizuje tehdy, když k rozhodnutí ve věci není zapotřebí dalších stanovisek účastníků a lze rozhodnout na základě správních spisů. Přitom z ústavní stížnosti stěžovatele není zřejmé, jaká hlediska jsou podle jeho názoru rozhodující pro posouzení, zda se jedná o jednoduchý případ či nikoli. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že postupem krajského soudu došlo k porušení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny tím, že jeho právním předchůdcům nebyla zaručena ochrana vlastnického práva, namítl krajský soud, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Stěžovatel se proto nemůže domáhat ochrany práv pro své právní předchůdce. Z uvedených důvodů krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Pozemkový fond České republiky se ve smyslu ust. §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení. Okresní úřad Bruntál - pozemkový úřad ve svém vyjádření uvedl, že svým rozhodnutím ze dne 3. 12. 1993, č. 1449/6, rozhodl o části uplatněného restitučního nároku J. Š. a toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č. j. 22 Ca 411/94-15, s jehož závěry se úřad ztotožňuje. Státní statek O. uvedl, že jako osoba povinná vyhotovil dohodu o vydání nemovitostí, již však stěžovatel neakceptoval. K vydání předmětných nemovitostí tedy nedošlo, a proto Státní statek požádal o rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem Okresní úřad v Bruntále - pozemkový úřad. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou, že krajský soud rozhodoval ve věci podle §250f o.s.ř., podle něhož v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky, může soud bez jednání rozhodnout o žalobě rozsudkem. Tímto postupem prý nebyla stěžovateli umožněna účast na jednání, ačkoliv nešlo o jednoduchý případ ve smyslu citovaného ustanovení. Ústavní soud při posuzování této otázky vyšel ze zásady, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, ovšem potud, pokud soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy V. Listiny základních práv a svobod (srov. článek 83 Ústavy). To odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu (srov. nález III. ÚS 23/93 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Úlohou Ústavního soudu tedy není rozhodovat ve věci samé a posuzovat, zda a komu má být vrácen majetek, který byl v minulosti odňat. Ústavní soud je toliko povinen uvážit, zda konkrétní postup obecného soudu podle §250f o.s.ř. byl - se zřetelem k principům spravedlivého procesu - v souladu s tímto ustanovením, které má povahu výjimky z obecné zákonné zásady, podle níž předseda senátu k projednání věci samé nařídí jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (srov. §§246c, 115 odst. 1 o.s.ř.). Proto je nutno ustanovení §250f o.s.ř. vykládat restriktivně, v úzké souvislosti zejména s článkem 38 odst. 2 Listiny, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Nelze opomíjet ani článek 36 odst. 1 Listiny, který praví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ze spisů Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 411/94, a Okresního úřadu v Bruntále - pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 2235/93-Ri, však není patrno, že by byl stěžovatel jako účastník řízení ve správním řízení vyslechnut a k jeho výslechu nedošlo ani v řízení soudním, neboť jednání nebylo nařízeno s odvoláním na ustanovení §250f o.s.ř. Stěžovatel byl toliko seznámen s výpověďmi svědků M. a Š. ve správním řízení a měl možnost se k těmto výpovědím v jejich přítomnosti vyjádřit. Tito svědci byli mimo jiné dotazováni na to, proč právní předchůdci stěžovatele (manželé Š.) podepsali tzv. Prohlášení o vzdání se přídělu (nemovitosti) ze dne 7. 2. 1961. V tomto směru uvedl svědek M., že "neví", neboť "při tom nebyl" a svědkyně Š. si na podpis tohoto prohlášení nepamatovala a sdělila, že jí muselo být "podstrčeno". Stěžovatel pak v opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu navrhl krajskému soudu, aby byli svědci Š. a M. slyšeni znovu a aby byl dále proveden výslech svědků S.H. a F.S. o tom, že "uvedený úkon" (zřejmě prohlášení o vzdání se přídělu) byl uzavřen v tísni a že byl důsledkem postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Potřebu vyslechnout další svědky si uvědomil i Okresní úřad v Bruntále - pozemkový úřad, který - jak se praví v jeho rozhodnutí ze dne 3. 12. 1993, č. 1449/6 - "pro nedostatek důkazních materiálů požádal o navržení dalších svědků Obecní úřad R., který však sdělil ...., že se nepodařilo svědky zajistit". Okresní úřad dále vyzval stěžovatele, aby předložil doklady, které by prokázaly "restituční titul" podle §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. (tj. přechod nemovitosti na stát v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody). Na to stěžovatel reagoval dopisem ze dne 8. 11. 1993 (založeným v citovaném správním spisu), v němž zejména poukazuje na to, že žádost členů JZD H. ze dne 13. 12. 1960 (v níž se členové rozhodli darovat majetek státu) byla učiněna pod nátlakem a že usnesení členské schůze téhož JZD ze dne 7. 2. 1961 (v němž členové JZD žádají ONV, aby s nimi jako s přídělci zemědělských usedlostí bylo po podepsání prohlášení o vzdání se přídělu provedeno vyúčtování za dobu jejich hospodaření) bylo vypracováno nadřízenými orgány a používáno jako vzor pro přechod JZD na státní statek. Po zvážení této situace se Ústavní soud přiklonil k názoru, že podmínky pro použití ustanovení §250f o.s.ř. z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatele nebyly dány. V prvé řadě je třeba - v rámci zásad spravedlivého soudního řízení - trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Tímto "stanoveným postupem" je nutno v principu rozumět - mimo jiné - osobní přístup účastníka k soudu, jeho výslech a projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. To plyne zejména ze souvislosti citovaného článku 36 odst. 1 s článkem 38 odst. 2 Listiny. Tato stěžovatelova základní práva však nebyla v plném rozsahu dodržena, neboť nebyl vyslechnut ani správním orgánem ani soudem. Použití §250f o.s.ř. může sice být označeno za "stanovený postup" ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, avšak - jako ustanovení výjimečné - je lze z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu aplikovat jen tehdy, jestliže byl stěžovatel připuštěn alespoň k orgánu správnímu, kde byl jako účastník řízení řádně vyslechnut, takže mohl vyjádřit své stanovisko k projednávané věci a obhajovat je. (Podle přesvědčení Ústavního soudu tedy nestačí, jestliže byl stěžovatel toliko seznámen s výpověďmi svědků ve správním řízení a měl možnost vyjádřit se k nim). Stěží by tedy bylo možno akceptovat názor krajského soudu, pokud zcela obecně a jednoznačně interpretuje ustanovení §250f o.s.ř. tak, že se ústní jednání nenařizuje, jestliže k rozhodnutí ve věci "není zapotřebí" dalších stanovisek účastníků, takže jde o jednoduchý případ. Ústavní soud zastává stanovisko, že podmínky ustanovení §250f o.s.ř. nejsou splněny i z dalších důvodů. Svědci, slyšení před správním orgánem (Š. a M.), si na skutkové okolnosti podpisu "prohlášení o vzdání se přídělu" řádně nepamatovali, takže nebylo dostatečně objasněno, zda k vzdání se přídělu právními předchůdci stěžovatele nedošlo za podmínek ustanovení citovaného §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění. O tom se zmiňuje i krajský soud, který uvádí, že navrhovatel neprokázal, že by ke vzdání se přídělu došlo v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Tuto možnost však stěžovatel (navrhovatel) v soudním řízení vůbec nedostal, neboť - jak plyne z jeho opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu - navrhl sice výslech dalších svědků Herblicha a Strnada, avšak tímto důkazním návrhem se obecný soud nezabýval a jednání ve věci nenařídil. Za této situace lze tedy stěží dovozovat, že je nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a že jde jen o posouzení právní otázky (§250f o.s.ř.), neboť ve správním řízení zůstalo zjištění skutkového stavu neúplné. Se zřetelem ke všem okolnostem věci nepovažuje Ústavní soud za relevantní, že stěžovatel nenavrhl výslech uvedených svědků již před ukončením správního řízení, nýbrž až v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu. Opačné stanovisko by bylo podle názoru Ústavního soudu v konkrétním případě příliš formalistické a odporovalo by myšlence ochrany základních práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává. Podle názoru Ústavního soudu pochybnost o správnosti zjištění skutkového stavu správním orgánem ve smyslu ustanovení §250f o.s.ř. vzbuzuje i dopis stěžovatele ze dne 8. 11. 1993, pokud tvrdí, že usnesení členské schůze JZD ze dne 7. 2. 1961 (v němž členové žádají o provedení vyúčtování po podepsání prohlášení o vzdání se přídělu) bylo vypracováno nadřízenými orgány. Je sice možné, že šlo o pouhou pomoc státního orgánu družstevníkům, avšak nelze ani vyloučit, že se jednalo o nátlak ze strany státu či politických činitelů, který by mohl mít povahu politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění). Tato otázka by měla být vhodnými důkazy objasněna. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 1994, č. j. 22 Ca 411/94-15, byly porušeny základní práva a svobody stěžovatele v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Za této situace se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným porušením článku 11 odst. 1, 4 a článků 1, 3, 4 odst. 3 Listiny, neboť to považoval za nadbytečné. Otázkou rozšíření námitek stěžovatele ze dne 16. 3. 1995 a jejich zpětvzetí z 24. 3. 1995 se Ústavní soud rovněž nezabýval, neboť nešlo o změnu návrhu (ústavní stížnosti), pokud jde o jeho petit, nýbrž toliko o změnu (a později o "zpětvzetí") argumentace návrhu (stížnosti) ohledně tvrzených porušení článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl a napadený rozsudek zrušil (§82 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. října 1995