Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.12.1995, sp. zn. II. ÚS 101/95 [ nález / BROŽOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 81/4 SbNU 263 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:2.US.101.95

sp. zn. II. ÚS 101/95 Nález Ústavní soud rozhodl v ve věci ústavní stížnosti P. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 12 To 1/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1994, sp. zn. 4 T 56/94, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a dále za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti shora uvedeným rozsudkům vytýkal porušení práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě, zaručeného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a v čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále pak jen Pakt), dále práva na spravedlivé projednání před nestranným a nezávislým soudem, zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 14 odst. 1 Paktu, a konečně práva, aby byl považován za nevinného, pokud jeho vina není prokázána, upraveného v čl. 14 odst. 2 Paktu, v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a nepřímo i v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). K porušení těchto základních práv a svobod pak mělo dojít v důsledku odmítnutí soudu prvého stupně provést výslech celé řady svědků, a to konkrétně P., D., C. a L. M., ačkoliv šlo o osoby, jejichž výslech mohl podstatnou měrou přispět k objasnění věci a k prověření obhajoby obžalovaného. Dále porušení uvedených práv dovozoval ze skutečnosti, že mu bylo znemožněno klást svědkům otázky, které dle jeho názoru měly taktéž význam pro objasnění věci, a to konkrétně otázku svědku H., zda v době po uzavření půjčky farář K. sliboval pomoci se splacením dluhu obžalovanému V., dále otázku, zda svědek farář K. dával restaurovat čtyři obrazy světců z farnosti, dále otázku, zda se provádí pravidelná kontrola inventářů na farnosti a konečně otázku, zda a za jakých podmínek mohou být zcizovány majetkové součásti farnosti resp. součásti inventářů kostelů. Porušení shora uvedených základních práv a svobod dovozoval i ze zkreslující protokolace a jednostranného hodnocení provedených důkazů, a také je spatřoval ve skutečnosti, že bylo rozhodnuto ve věci samé rozsudkem, aniž by bylo předtím předcházelo rozhodnutí o námitkách obžalovaného proti správnosti protokolů o hlavním líčení s tím, že dle §215 odst. 2 trestního řádu nemá soud možnost úvahy, zda žádosti o provedení výslechu svědka vyhoví či nevyhoví, a s tím, že ačkoliv byl upozorněn soudem na možnost přísnější právní kvalifikace, nebylo mu uděleno slovo k závěrečným řečem poté, co prohlásil, že nežádá poskytnutí nové lhůty na přípravu obhajoby. Konečně ve své ústavní stížnosti uvedl, že všechny uvedené vady řízení současně založily jeho pochybnost o nestrannosti členů senátu, a proto vznesl také námitku podjatosti, které však nebylo vyhověno, přitom samo ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu ve znění zák. č. 292/1993 Sb. je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 14 odst. 1 Paktu a čl. 36 odst. 1 Listiny, proto se vedle ústavní stížnosti domáhal zrušení ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu ve znění zák. č. 292/1993 Sb. Ústavní soud z toho důvodu řízení o Ústavní stížnosti usnesením ze dne 16. 6. 1995, čj. II. ÚS 101/95-10, přerušil a návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu postoupil plénu k rozhodnutí. Návrh na zrušení uvedeného ustanovení byl dne 11. 8. 1995, pod čj. Pl. ÚS 19/95-16, odmítnut, neboť bylo shledáno, že navrhovatel není osobou oprávněnou k podání návrhu na zrušení zákona, jestliže napadeným rozsudkem ve věci samé nebylo aplikováno ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu. Poté bylo pokračováno v řízení o ústavní stížnosti vyžádáním vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení. Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na svůj připojený rozsudek s tím, že vše, co může Vrchní soud k věci uvést, je v něm podrobně rozvedeno. Krajské státní zastupitelství jako vedlejší účastník řízení se ve svém vyjádření zcela ztotožnilo s rozhodnutími soudů s tím, že Vrchní soud dostál všem povinnostem, vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a nedošlo proto ani k porušení práv, garantovaných článkem 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, článkem 14 odst. 2, 3 písm. e) Paktu a článkem 40 odst. 2 Listiny. Dále ve svém vyjádření zdůraznil, že nelze přehlédnout, že stěžovatel poukazuje na takové skutečnosti, které by měly směřovat k podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona dle §266 a násl. trestního řádu. V této souvislosti pak dovodil, že porušením zákona se rozumí porušení trestního zákona nebo trestního řádu, ale i porušení zákonů z jiných oblastí našeho právního řádu, přičemž se nemusí jednat o normy, mající formu zákona, protože ve smyslu §266 trestního řádu vždy půjde o to, aby se jednalo o obecně závaznou právní normu, uveřejněnou ve Sbírce zákonů. V tomto smyslu pak konstatoval, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Dne 6. 11. 1995 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření stěžovatele ke stanovisku vedlejšího účastníka Krajského státního zastupitelství, v němž odmítl názor, že ústavní stížnost je nepřípustná vzhledem k tomu, že nevyčerpal možnost podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, když tuto je oprávněn podat pouze ministr spravedlnosti. Nutno předeslat, že Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným a za předpokladu, že soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. V této souvislosti Ústavní soud z připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 56/94, zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1994, sp. zn. 4 T 56/94, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem, I. že v přesně nezjištěných dnech od března do října 1993 vylákal pod záminkou restaurování soch a jiných sakrálních předmětů ke škodě Římskokatolického farního úřadu B. a na jeho administrátorovi J. K. větší množství soch a uměleckých předmětů v hodnotě 1.649.250,- Kč a ke škodě J. K. a jeho sestry J. Ch. v hodnotě 44.000,- Kč, a to sochu sv. Václava v hodnotě 80.000,- Kč, sochu sv. Zikmunda v hodnotě 80.000,- Kč, 4 andílky z oltáře Jana Nepomuckého v hodnotě 140.000,- Kč, 2 andílky z oltáře Panny Marie v hodnotě 70.000,- Kč, 2 andílky z oltáře sv. Floriána v hodnotě 70.000,- Kč, anděla z oltáře Panny Marie v hodnotě 90.000,- Kč, kříž v hodnotě 10.000,- Kč, Kalvárii v hodnotě 450.000,- Kč, Vzkříšení Krista v hodnotě 35.000,- Kč, 2 Příbramské Madonky v hodnotě 13.000,- Kč, sošku Madony pod skleněným příklopem v hodnotě 10.000,- Kč, obraz světce v hodnotě 1.000,- Kč, to vše pocházející z kostela a fary v B., dále pak 2 sochy světců z oltáře sv. Antonína v hodnotě 60.000,- Kč z kostela v Chl., řezaný rám v hodnotě 30.000,- Kč z kostela v R., sochu sv. Ignáce z Loyoly v hodnotě 150.000,- Kč, sochu sv. Františka z Assisi v hodnotě 150.000,- Kč, 2 sochy andělů v hodnotě dohromady 70.000,- Kč, sádrovou sošku Madony v hodnotě 250,- Kč, to vše pocházející z kostela v K. a z majetku J. K. a J. Ch., kopii Ukřižování dle Františka Bílka v hodnotě 1.000,- Kč, 2 pseudobarokní křesla v hodnotě nejméně 40.000,- Kč a obraz Madonky od Mikoláše Alše v hodnotě 3.000,- Kč, avšak žádný z uvedených předmětů k restaurování nepředal, ale rozprodal mezi nezjištěné kupce a peníze použil pro svou potřebu, tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a uvedeným činem způsobil škodu velkého rozsahu, II. 8. 2. 1993 si v Kutné Hoře vypůjčil od O. H. do 30. 3. 1993 částku 25.000,- Kč ač věděl, že peníze nebude moci vrátit, a přitom dluh nevyrovnal ani dodnes, tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a uvedeným činem způsobil škodu nikoliv malou, III. počátkem října 1993 v P. prodal M. P. za částku 12.000,- Kč údajně havarovaný osobní automobil výrobní značky Renault s technickým průkazem, ač věděl, že jeho původní vlastník J. K. označený osobní automobil již 22. ledna 1993 prodal O. P., tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, IV. dne 27. 5. a 30. 5. 1993 v obci R. v objektu domu čp. 16 vymáhal na L. P. částku 60.000,- Kč tím, že jemu i členům jeho rodiny vyhrožoval zabitím, ublížením na zdraví a způsobením škody na majetku a ke zdůraznění svých pohrůžek rozbil kladivem reflektory zaparkovaného osobního auta výrobní značky Oltcit a tím L. P. způsobil škodu ve výši 3.200,- Kč, tedy jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a poškodil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou a tím spáchal ad I. trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 a 4 tr. zák. ad II. trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. ad IV. trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 2. 1994, sp. zn. 2 T 36/94, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, zrušením pozbyla podkladu. Konečně bylo rozhodnuto o povinnosti obžalovaného P. V. nahradit poškozeným škodu, a to 1. Římskokatolickému farnímu úřadu B. ve výši 1.649.250,- Kč, 2. J. Ch. ve výši 40.000,- Kč, 3. J. K. 1.000,- Kč, 4. O. H. ve výši 25.000,- Kč, 5. M. P. ve výši 12.000,- Kč, 6. L. P., ve výši 3.200,- Kč. Poškození J. Ch. a J. K. byli se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních a poškození J. L. a M. Š. odkázáni vůbec se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále bylo zjištěno, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn, způsobem, který je stanoven trestněprávními procesními předpisy. Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústy mimo jiné vyplývá, že jsou to obecné soudy, které v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit "hodnocení důkazu obecných soudů", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Nelze proto spatřovat zásah do ústavních práv stěžovatele v tom, že soud nevyhověl všem jeho důkazním návrhům, a to ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, a čl. 14 odst. 3 písm. e) Paktu, kde je upraveno právo na výslech svědků, stejně tak nemohlo dojít ani k porušení práva na spravedlivé projednání před nestranným a nezávislým soudem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu a konečně nemohlo dojít ani k porušení práva být považován za nevinného, pokud vina není prokázána ve smyslu čl. 14 odst. 2 Paktu a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Z uvedeného plyne, že Ústavní soud neshledal, že by v řízení u obecných soudů došlo k porušení navrhovatelem tvrzených základních práv a svobod, a proto nezbylo než návrh dle ust. §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zamítnout. Konečně k návrhu vedlejšího účastníka Krajského státního zastupitelství na odmítnutí ústavní stížnosti vzhledem k tomu, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva přiznává, neboť stěžovatel nepodal podnět ke stížnosti pro porušení zákona, Ústavní soud potvrzuje názor stěžovatele uvedený v jeho vyjádření, totiž, že stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek není prostředkem na ochranu práva ve smyslu §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti, přičemž sám podnět k jejímu podání nelze už vůbec považovat za prostředek na ochranu práva. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. 12. 1995