ECLI:CZ:US:1995:2.US.53.95
sp. zn. II. ÚS 53/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 1994, čj. 8 Co 1113/94-92 takto:
Ústavní stížnost se z a m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozsudek
Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 1994, čj. 32 C 326/91-81,
ve znění rozsudku ze dne 29. 8. 1994, čj. 32 C 326/91-86, jimiž
byl zamítnut návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku
uzavřít dohodu o vydání věcí, opírající se o tvrzení, že
stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu ze dne 17. října 1960
s vedlejším účastníkem v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek,
vytýká stěžovatelka Krajskému soudu v Ostravě nesprávný výklad
podmínek jejího restitučního nároku podle zák. č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, totiž podmínek tísně a nápadně
nevýhodných podmínek. Navíc zdůraznila, že postup N. h. i orgánů
státní moci a správy při uzavírání kupní smlouvy ze dne 17. října
1960 odporoval zásadám demokratické společnosti, respektující
práva občanů, vyjádřená Chartou OSN a Všeobecnou deklarací
lidských práv, tak jak má na mysli ustanovení §1 cit. zák. Dále
ve svém návrhu uvedla, že uzavřená kupní smlouva byla ovlivněna
politickými motivy - zatlačovat příslušníky tzv. maloburžoazie (ke
kteréžto vrstvě ona a její rodina náležela) a omezovat tak její
moc zabavováním jejího majetku. Dále poukázala na okolnost, že
k uzavření kupní smlouvy došlo v době, kdy byla manželka jejího
bratra těhotná, a skutečnost, že v důsledku nuceného uzavření
kupní smlouvy se nápadně zhoršily životní podmínky celé rodiny.
Konečně zdůraznila, že nebýt nátlaku a tím i vyvolané tísně, která
byla odůvodněna obavou z vyvlastnění nemovitosti bez finanční
náhrady a dále obavou z dalších represí, k uzavření kupní smlouvy
by nedošlo. Napadeným rozhodnutím byla tedy porušena základní
lidská práva a svobody, obsažená v Listině základních práv
a svobod (dále jen Listina) a to konkrétně v čl. 11 odst. 1 a čl.
10 odst. 2 Listiny. K porušení čl. 10 odst. 2 Listiny uvedla, že
skutečnost, aby rodina žila v rodinném domě společně, byla pro ni
i pro ostatní členy rodiny velmi důležitá. Ohledně podmínky,
týkající se tísně, zdůraznila, že ustanovení §6 odst. 1 zák. č.
87/1991 Sb. nevyžaduje, aby tíseň působila přímo na prodávajícího.
V závěru své ústavní stížnosti konstatovala porušení i čl. 1 věty
druhé Listiny a navrhla zrušení citovaného rozsudku Krajského
soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k návrhu - ústavní
stížnosti stěžovatelky zdůraznil, že věc je právně jednoduchá,
rozhodnutí záviselo vysloveně na zjištění skutkového stavu, přitom
k hodnocení důkazů již krajský soud nemá, co by dodal a považuje
jeho odůvodnění za vyčerpávající.
N. h., a. s., v O,, jako vedlejší účastník řízení, uvedla, že
právo vlastnit dle čl. 11 Listiny nemohlo být porušeno, jestliže
nebyly splněny podmínky na vydání dle zák. č. 87/1991 Sb., totiž
podmínka tísně chápaná jako stav, který doléhá na osobu
uzavírající smlouvu, neboť stěžovatelka potvrdila, že s pracovníky
národního výboru o kupní smlouvě nejednala, jednání se zúčastnil
pouze její otec a stejně tak i podmínka nápadně nevýhodných
podmínek, neboť nebylo prokázáno porušení ekvivalentnosti
vzájemných plnění, když cena byla stanovena v souladu s cenovými
předpisy a stěžovatelce byly poskytnuty tři nové byty I.
kategorie, které byly vyměněny za ty byty, jež si sama vyhlédla
v blízkosti vykoupeného domu a byly to byty taktéž I. kategorie,
navíc v jednom domě se nacházející. Dále vedlejší účastník
zdůraznil, že jestliže nebyly splněny podmínky zák. č. 87/1991
Sb., důsledně vzato nemohlo být napadenými rozhodnutími zasaženo
ani do soukromého a rodinného života.
Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech,
není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že tyto
při své činnosti postupují v souladu s principy upravenými v hlavě
páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti
zasahovat.
V dané věci z obsahu připojeného spisu Okresního soudu
v Ostravě, sp. zn. 32 C 326/91, nebylo zjištěno nic, co by
nasvědčovalo tomu, že by v případě stěžovatelky byly porušeny
ústavní principy, zakotvené v hlavě páté Listiny. Podstata ústavní
stížnosti i argumenty v ní uvedené v zásadě opakují námitky,
uváděné stěžovatelkou v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvého
stupně, s nimiž se Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí
vypořádal. Ke stěžovatelkou namítanému porušení vlastnického práva
ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny dojít nemohlo už proto, že by
musel být v projednávané věci nepochybně prokázán jak stav tísně,
tak nápadně nevýhodných podmínek, jak předpokládá §6 odst. 1
písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. Přitom pokud jde o nápadně nevýhodné
podmínky, muselo by se ukázat nepochybným, že zde byl porušen
ekvivalent smluvených vzájemných plnění, popřípadě, že poskytnuté
plnění stěžovatelce ji ve svých důsledcích v porovnání
s předsmluvním vztahem významně a zjevně znevýhodňovalo (viz
rozsudek Vrchního soudu v Praze z 5. 3. 1993, 3 Cdo 47/92,
uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Okolnosti, že kupní smlouva byla ovlivněna
politickými motivy (tj. omezovat a zatlačovat příslušníky
maloburžoazie zbavováním ji jejího majetku), obavou z vyvlastnění
nemovitosti bez finanční náhrady a z dalších represí nijak
neumožňuje usoudit na neadekvátnost poskytnutých plnění ze smlouvy
a tím i na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Oba soudy se
právě otázkou ekvivalence smluvených vzájemných plnění zabývaly
a dospěly k závěru, že sice bydlení všech tří rodin v poměrně
prostorném vilovém domě s příslušenstvím, zahradou, garážemi
muselo být výhodnější než bydlení v náhradních bytech,
nacházejících se v jednom vchodu domu o osmi bytových jednotkách,
přitom však ve stejné lokalitě, nicméně, že nelze tuto nevýhodnost
kvalifikovat jako nevýhodnost takové intenzity, že by se stala
nápadnou, zejména byly-li náhradní byty vyhlédnuty rodinou
stěžovatelky (manželem). Současně byl vzat zřetel i na výši
104.871,- Kčs kupní ceny. Právě posledně uvedené skutečnosti
týkající se ekvivalence vzájemných plnění a také nikým
nezpochybněný fakt, že předmětná nemovitost byla v roce 1960
určena jako objekt mateřské školy na základě shody okolností
a nikoliv záměrně, vylučuje, že by mohlo jít o situaci spadající
pod §2 odst. 1 písm. c) ve spojení s §6 odst. 2 zák. č. 87/1991
Sb., tj. o politickou persekuci nebo postup porušující obecně
uznávaná lidská práva a svobody. S ohledem na shora uvedené má
Ústavní soud za to, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu
s ustanoveními §120, §132 o.s.ř., upravujícími průběh dokazování
i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených a respektovaly tím
zásady, uvedené v hlavě páté Listiny a z toho důvodu, jak již bylo
konstatováno, nedošlo k porušení jejich práva, upraveného v čl.
11 odst. 1 Listiny a ani čl. 10 Listiny, neboť rodina i nadále
žila pohromadě, i když nikoliv již v rodinném, nýbrž činžovním
domě. Pokud tedy nebylo shledáno porušení základních práv,
upravených v čl. 11 a čl. 10 Listiny, nepřichází pojmově v úvahu
porušení ani čl. 1 věty druhé Listiny.
Vycházeje z těchto úvah, považuje Ústavní soud ústavní
stížnost za neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení §82 odst.
1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. 9. 1995