ECLI:CZ:US:1995:3.US.216.95
sp. zn. III. ÚS 216/95
Usnesení
III. ÚS 216/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. a A.P., zastoupených advokátem JUDr. V.Z., na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. 10 Ca 186/95, ve spojení s rozhodnutím O.ú., referátu pozemkový úřad ve S., ze dne 6. 3. 1995, čj. PÚ/571/93/P/Č, mimo ústní jednání dne 14. 12. 1995 předsedou senátu JUDr. Vladimírem Jurkou, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 24. 8. 1995 podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. 10 Ca 186/95, a rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu ve S., ze dne 6. 3. 1995, čj. PÚ/571/93/P/Č. Napadenými rozhodnutími došlo podle stěžovatelů k porušení článku 11 a 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práva svobod a čl. 90 Ústavy ČR. K porušení uvedených práv mělo podle stěžovatelů dojít tím, že napadené orgány při svém rozhodování nesprávně hodnotily provedené důkazy, týkající se jejich tvrzeného nároku na navrácení pozemku
v k. ú. S. Pozemek byl v roce 1978 za odhadní cenu odprodán čs. státu, když již 22 let předtím nemohl být řádně navrhovateli užíván, protože se stal součástí okolních stavebních pozemků, byl přes něj převážen stavební materiál a v roce 1971 vydal MV B. zákaz tento pozemek obdělávat. Pozemkový úřad určil napadeným rozhodnutím, že stěžovatelé nejsou vlastníky zmíněného pozemku, neboť neprokázali, že pozemek převedli na čs. stát za tísně a za nápadně nevýhodných podmínek. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podali stěžovatelé odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud uvedeným rozsudkem uznal, že pozemek byl odprodán v situaci tísně, avšak ze skutečnosti, že pozemek byl odkoupen za odhadní cenu odpovídající tehdy platným předpisům, dovodil, že k převodu nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek. Postupem soudu tak bylo podle stěžovatelů porušeno jejich právo dané čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní stížnost byla dne 13. 9. 1995 doplněn o další argumenty, kterými stěžovatelé prokazovali, že k převodu vlastnictví k pozemkům došlo za nápadně nevýhodných podmínek. Ty spatřují stěžovatelé v tom, že - nikdy neměli v úmyslu pozemek prodat, protože se jednalo o rodový majetek, na kterém byla rodina ekonomicky závislá, - několikrát žádali příslušný úřad o povolení stavby domu na tomto pozemku pro syna, nebylo jim však vyhověno, byl jim zcizen a neoprávněně užíván rodový
pozemek, který až do roku 1971 sloužil k obživě rodiny,
- MV B., zamítl i žádost o darování pozemku příbuzným,
- MV B., nevyslovil souhlas ani s převodem pozemku na cizí osoby, které byly ochotny za něj zaplatit několikanásobně vyšší cenu, než byla cena odhadní,
- prodejem pozemku MV B., byla snížena celková hodnota rodového majetku, který rodina po generace užívala.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 186/95, ze kterého vyplývá, že dne
III. ÚS 216/95
31. 3. 1995 podali stěžovatelé odvolání proti rozhodnutí Pozemkového úřadu čj. PÚ/571/93/P/Č ze dne 6. 3. 1995. Argumentovali tím, že pozemkový úřad zamítl návrh na vydání parcely č. 505/6 o výměře 2 350 m2 v k. ú. obce B., který byl v roce 1968 rozdělen na více stavebních parcel. Tyto parcely byly bez právního důvodu užívány cizími osobami až do roku 1978, kdy byla pod tlakem podepsána kupní smlouva, kterou vlastnictví k pozemku navrhovatelé převáděli na MV B. Teprve v roce 1990 bylo k pozemku jeho uživatelům zřízeno užívací právo, byť jej fakticky užívali již od roku 1968 (na pozemku vykonávali přípravné práce pro stavbu svých rodinných domků, sloužil tedy jako zařízení staveniště). Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí uvedl, že neshledal, že by k převodu vlastnictví k pozemku došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a že tedy nejsou splněny podmínky vyžadované §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., pro vydání nemovitostí, a tudíž stěžovatelé A. a A.P. nenabývají vlastnických práv ke sporným nemovitostem. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku, sp. zn. 10 Ca 186/95 ze dne 7. 6. 1995, rozhodnutí Pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že podle §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. budou vydány oprávněným osobám nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. K úspěšnému uplatnění restitučního nároku bylo třeba prokázat, že jsou splněny obě tyto podmínky. Podmínka existence tísně na straně stěžovatelů byla podle přesvědčení krajského soudu prokázána. Podmínka "za nápadně nevýhodných podmínek" však prokázána nebyla, neboť k převodu vlastnictví došlo za kupní cenu, která byla v souladu s tehdy platným cenovým předpisem. Protože nebyly splněny obě zákonem požadované podmínky, soud napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Vedlejší účastník město B., ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že ústavní právo manželů P., bylo ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod dostatečně zajištěno tím, že jim bylo umožněno podat žalobu proti rozhodnutí
III. ÚS 216/95
pozemkového úřadu. Dále se dovolával argumentů uvedených v odůvodnění rozsudku krajského soudu.
Dále si Ústavní soud vyžádal stanovisko Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ve svém vyjádření ze dne 13. 9. 1995 k ústavní stížnosti opakuje argumenty obsažené v odůvodnění rozsudku, totiž, že k převodu vlastnictví nemohlo dojít za nápadně nevýhodných podmínek, protože kupní cena odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Skutečnost (ve spisu doložená), že jiní zájemci nabízeli odkoupení pozemku za cenu daleko vyšší, je irelevantní, neboť tato cena byla v rozporu s tehdy platnými předpisy. Všechny námitky stěžovatelů byly podle krajského soudu zohledněny při akceptaci podmínky tísně.
S ohledem na uvedené je na místě zmíněnou problematiku posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Podle §6 odst. 1 písm. k) tohoto zákona budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Je nepochybné, že se tu jedná o dvě podmínky, které musí být splněny současně. Při zkoumání podmínek prodeje se však nelze omezit pouze na hledisko, zda kupní cena byla v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, ale je třeba je hodnotit komplexně, ve spojení s dalšími skutečnostmi. Takovými skutečnostmi by mohlo být např. vystěhování z domu do horších míst, stanovení ceny na nejnižší hranici nebo pod ní, politická persekuce apod. Nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat konkrétně, podle okolností daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného restituujícího občana ve srovnání s občany ostatními (tak i rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 187/94). Nápadně nevýhodnými se mohou stěžovatelům jevit tehdejší ceny ve srovnání s cenami dnešními. Takto však nelze ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona vykládat, protože "nevýhodné podmínky" v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy
nemovitost prodával a také "zvýhodňovaly" každého, kdo ji kupoval.
III. ÚS 216/95
Jestliže byl pozemek vykoupen za cenu v souladu s platnými cenovými předpisy, nelze z tohoto samotného faktu vyvozovat nápadně nevýhodné podmínky. Cena vykupovaného pozemku ve zkoumaném případě byla stanovena podle tehdy platných předpisů v maximální možné výši. Nabídka jiných občanů na odkoupení pozemku za vyšší cenu byla v rozporu s tehdy platným právem a nebylo ji možné akceptovat. Navíc tehdejší MV B. zprostředkoval manželům P. koupi části přilehlého pozemku od manželů S., čímž jim bylo umožněno provedení přístavby k domu. Bez intervence MV by koupě zřejmě nebyla možná. Z uvedeného je patrné, že podmínka nápadně nevýhodných podmínek nebyla naplněna.
Zde je na místě opakovaně zdůraznit, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují obecné kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud v postupu orgánů neshledal porušení ústavních práv. Z postupu pozemkového úřadu ani z postupu krajského soudu nelze dovodit nic, co by nasvědčovalo tomu, že došlo k porušení základních práv a svobod, svá rozhodnutí oba orgány přesvědčivě zdůvodnily.
Ústavní soud také neshledal v postupu pozemkového úřadu ani krajského soudu nic, co by nasvědčovalo porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Podle těchto ustanovení se totiž každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu, resp. kdo tvrdí, že byl na svých právech krácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Stěžovatelům
III. ÚS 216/95
nebylo bráněno, aby podali žalobu na soud, ten se jejich právy zabýval a přezkoumával zákonnost správního rozhodnutí.
Rovněž námitky stěžovatelů, že bylo porušeno právo stanovené čl. 11 Listiny základních práv a svobod tím, že soud přezkoumával namítané porušení práva pouze v jednoinstančním řízení, neshledal Ústavní soud jako opodstatněné. Listina základních práv a svobod poskytuje ochranu právu vlastnit majetek. V daném případě však pozemkový úřad i soud zkoumaly stěžovatelovo tvrzené právo a konstatovaly, že zde neexistuje. Přitom tak učinily způsobem, který nevybočuje, jak již uvedeno, z ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 12. 1995
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu ÚS ČR