Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.10.1995, sp. zn. III. ÚS 55/95 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 61/4 SbNU 109 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:3.US.55.95

sp. zn. III. ÚS 55/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. října 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 394/94, ze dne 17.11.1994, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.11.1994, čj. 14 Co 394/94-131, se z r u š u j e . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 16.3.1995 navrhovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 394/94, ze dne 17.11.1994, a tvrdí, že tímto rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené vlastnické právo chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek svým nálezem zrušil. Ve své ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že žalobou ze dne 2.1.1992 se domáhal u Okresního soudu Praha-západ, aby bylo uloženo manželům N. a J.P. uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání rekreační chaty v k.ú. O. a to podle zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud pro Prahu-západ však jeho žalobu rozsudkem ze dne 3.2.1994, sp. zn. 6 C 5/92, zamítl. V důsledku navrhovatelem podaného odvolání následně ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 17.11.1994, čj. 14 Co 394/94-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle navrhovatele soud vycházel ze skutkových zjištění, která však nesprávně posoudil, přičemž krajský soud také podle navrhovatele nesprávně nepřipustil ani možnost dovolání proti svému rozhodnutí. Následně pak stěžovatel polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů obou stupňů a setrvává na svém základním tvrzení, totiž, že vedlejší účastníci, a to manželé N. a J. P. nabyli jeho nemovitosti - chatu v k.ú. O. - jednak v rozporu s předpisy platnými v době jeho nabytí, jednak, že koupí nemovitosti byli protiprávně zvýhodněni. Navrhovatel také mimo jiné namítl, že Krajský soud v Praze se nijak nevypořádal a ponechal bez povšimnutí jeho námitku týkající se převodu správy národního majetku (hospodářské smlouvy) mezi tehdejším finančním odborem Obvodního národního výboru v Praze 3 a finančním odborem Okresního národního výboru Praha-západ. Uvedl, že smlouva byla podepsána až 7.3.1973, avšak již dne 5.3.1973 převedl ONV Praha-západ chatu, o kterou je veden spor, kupní smlouvou na manžele P.. Dovozuje, že taková kupní smlouva nemůže být platně registrovatelná. Závěr soudu o tom, že manželé P. nabyli nemovitost v souladu s tehdy platnými právními předpisy proto nemůže obstát. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, který ve věci vydal, a to bez dalšího. K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 6 C 5/92, a spis Okresního úřadu Praha-západ, čj. Rp-A-926/72, týkající se předmětné nemovitosti v k.ú. O.. Z uvedeného spisu Okresního soudu Praha-západ vyplývá, že navrhovatel byl v r. 1972 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15.5.1972, sp. zn. 3 T 54/72, se svou manželkou odsouzen pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 tehdejšího trestního zákona, mimo jiné i k trestu propadnutí majetku, v jehož rámci se nacházela i rozestavěná chata v k.ú. O.. Vlastnictví k této chatě potom právní mocí zmíněného rozsudku přešlo na čs. stát zastoupený finančním odborem Obvodního národního výboru v Praze 3. Chata potom v r. 1973 byla odprodána za stanovenou cenu manželům P., kteří stavbu v r. 1978 dokončili. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 3 Rt 117/90, ze dne 22.10.1990 byl prohlášen odsuzující rozsudek za zrušený. Stěžovatel následně písemně vyzval manžele P. k vydání předmětné chaty, jeho výzva však nebyla akceptována. Proto dne 2.1.1992 podal k Okresnímu soudu Praha-západ žalobu, ve které žádal, aby soud vydal rozsudek s tím, že žalovaní manželé P. jsou povinni vydat žalobci rekreační chatu v osadě Z., k.ú. O.. Žaloba byla později změněna tak, že žalovaní měli být povinni uzavřít se žalobcem dohodu o vydání předmětné chaty podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Okresní soud o této věci jednal v osmi stáních a prováděl obsáhlé dokazování. Rozsudkem ze dne 3.2.1994, sp. zn. 6 C 5/92, potom žalobu zamítl. Navrhovatel podal proti rozsudku odvolání a Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 17.11.1994, sp. zn. 14 Co 394/94, rozsudek okresního soudu potvrdil a jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne 20.1.1995. Ze spisu Okresního úřadu Praha-západ, čj. Rp-A-926/72 , potom plyne, že byla podepsána hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku mezi finančním odborem Obvodního národního výboru Praha 3 a finančním odborem Okresního národního výboru Praha-západ o převodu rekreační chaty č. p. 796, parcela se zahradou, čk. 10 ve výměře 578 m2 v k. ú. O., okr. Praha-západ, LV 51 pro k. ú. O.. Správa majetku se převáděla ke dni 7.2.1973, přičemž smlouva je podepsána a opatřena otisky razítek. Podpisy předávající i přejímající organizace, resp. jejich pracovníků, jsou potom datovány dne 7.3.1973. Přiložená kupní smlouva mezi finančním odborem ONV Praha-západ a manžely J. a N. P. týkající se nedokončené stavby rekreační chaty v osadě Z., obec O. je datována dnem 5. března 1973 a registrována Státním notářstvím Praha-západ dne 8.3.1973. V posuzované věci jde takto o vlastnický spor, který byl mezi účastníky projednáván a pravomocně rozhodnut v řízení před obecnými soudy. Navrhovatelův odkaz na čl. 11 Listiny základních práv a svobod neobstojí. Větu prvou tohoto článku, totiž že "každý má právo vlastnit majetek", je třeba chápat jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva vlastnictví nikoho vyloučit. Nejde zde tedy o ústavní ochranu vlastnictví v tom smyslu, jak by vyplývalo z námitky navrhovatele, a pokud je uvažovanou větou chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně. Rozumí se pak samo sebou, že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má býti teprve zjištěna nebo takové právo samo má být konstituováno (především na základě jiných hmotně právních předpisů), ústavně chráněn není a chráněn být nemůže. Jak bylo řečeno výše, podstata navrhovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména pak s rozsudkem Krajského soudu v Praze, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu, jak se podává v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Na tomto místě nutno opětovně připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu plyne také zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu): jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. To se týká i uváděné možnosti krajského soudu připustit proti svému rozhodnutí dovolání. Obsah spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 6 C 5/92, tedy nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování vlastnického sporu mezi účastníky nikoho z nich a priori z nároku na vlastnické právo nevyloučily. Krajský soud se však při svém rozhodování nikterak nezabýval námitkami stěžovatele, které plynou ze spisu Okresního úřadu Praha-západ, čj. Rp-A-926/72, když uvedené námitky se jeví jako nikoliv nepodstatné. V protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 17.11.1994 (na čl. 128), totiž žalobce poukázal na "okolnost, že k podepsání smlouvy, na jejímž základě žalovaní majetek nabyli, došlo ještě před převedením majetku do správy ONV Praha-západ, takže tento orgán nebyl oprávněn smlouvu uzavřít". Krajský soud v Praze toto závažné tvrzení žalobce nejen nezkoumal, v tomto směru ani nekonal žádné dokazování, ale ani v odůvodnění rozsudku neuvedl, proč tak neučinil. Na věci nic nemění skutečnost, že na tuto okolnost poukázal žalobce až ve svém závěrečném návrhu při jednání před krajským soudem. Z takto zjištěných skutečností je potom na místě uzavřít, že uvedeným postupem Krajského soudu v Praze byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o právu občana na soudní ochranu a v konečném důsledku i ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. října 1995