infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUs6plusVyrok, infUsKratkeRadky-413-000,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.11.1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 [ nález / ŠEVČÍK / výz-2 ], paralelní citace: N 78/4 SbNU 243 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:3.US.62.95

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Jiný zásah orgánu veřejné moci

Právní věta Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek - §72 odst. 2 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky. Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto "jiný zásah orgánu veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) činností a v rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu. Omezení osobní svobody zákonnou vazbou je vždy citelným a výrazným zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod jedince a zákonné důvody pro ni, stejně tak jako samotné trvání vazby, proto musí být vždy pečlivě váženy; ke "zbytečným průtahům" v rozhodovacím procesu o ní by došlo teprve tehdy, jestliže doba mezi uvalením vazby a pravomocným rozhodnutím o něm je ve výrazném rozporu nejen s účelem trestního řízení (a zákonnými důvody vazby), ale též s povahou a významem ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny). Ústavně zaručené základní právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny, §214 tr. ř.) obsahuje v sobě předpoklad, že jde o důkazy, s nimiž se jak obžalovaný sám, tak i jeho obhájce měli možnost seznámit natolik, aby jim byly zcela srozumitelné, a aby k nim - ze svého hlediska - mohli zaujmout stanovisko. Pro komunikaci obhájce s jeho klientem ústavně přípustná výjimka zásahu do tajemství dopravovaných zpráv neplatí. Při střetu dvou zájmů ústavně chráněnému tajemství dopravovaných zpráv je třeba dát přednost před účelem trestního řízení (§1 odst. 1 tr. ř.); důsledkem toho ovšem je, že jakýkoli záznam, dotýkající se ústavně chráněného tajemství, nesmí být prováděn nebo protokolárně podchycen (§88 odst. 4 tr. ř.), a to ani pouhým sdělením, že k ústavně chráněné komunikaci vůbec došlo.

ECLI:CZ:US:1995:3.US.62.95
sp. zn. III. ÚS 62/95 Nález Ústavní soud ČR rozhodl dne 30. listopadu 1995 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., takto: I. V trestní věci stěžovatelky M. Ch., vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 T 45/93, se přikazuje předsedovi senátu 10 T tohoto soudu, aby v označené trestní věci z trestního spisu zn. 10 T 45/93 vyřadil a ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto nálezu zničil všechny záznamy o komunikaci stěžovatelky s jejím obhájcem JUDr. P., ať na magnetofonových nosičích nebo v písemné formě. II. V ostatním se ústavní stížnost zamítá . Odůvodnění: Ústavní stížností, předloženou Ústavnímu soudu ČR dne 27. března 1995, brojí stěžovatelka - ve své trestní věci před obecnými soudy dosud pravomocně neskončené - proti procesnímu postupu obecného soudu prvého stupně a tvrdí, že tímto postupem, který nemá oporu v procesních předpisech (trestním řádu), došlo (dochází) k opakovanému porušení jejich ústavně zaručených základních práv (§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), zejména pak těch, která vyplývají z ustanovení čl. 40 odst. 3, čl. 36 odst. 2 (ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 5), případně též z čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny); v podrobném odůvodnění pak obecnému soudu I. stupně stěžovatelka vytýká, že předseda senátu a) jí (a zejména též jejímu obhájci), v průběhu hlavního líčení ve dnech 20. až 24. března 1995, neumožnil nahlédnout do trestního spisu věci se týkajícího buď vůbec nebo jen v omezeném a nedostatečném rozsahu, a tak jí výrazně ztížil (příp. znemožnil) účinnou obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), b) průtahy v předložení věci nadřízenému soudu k rozhodnutí o opravném prostředku (stížnosti do vzetí do vazby) postupoval nejen v rozporu s procesními příkazy zákona (§146 odst. 2 tr ř.), ale současně též v rozporu s ústavními kautelami (čl. 38 odst. 2 ve spojení s čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 5 Listiny a konečně c) v její trestní věci neučinil potřebná opatření směřující k tomu, aby nebylo použito odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi ní a jejím obhájcem, a tak porušil tajemství zpráv podávaných telefonem (čl. 13 Listiny). V takto konkretizovaném a popsaném jednání (procesním postupu) obecného soudu spatřuje stěžovatelka jiný zásah orgánu veřejné moci, jímž obecný soud, jako takový orgán, porušil její ústavně zaručená základní práva, a proto navrhla, též s odkazem na ust. §80 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., aby Ústavní soud, v již dříve označených bodech, vyslovil neústavnost procesního postupu obecného soudu a dále, aby mu zakázal, aby 1) i nadále jí a jejímu obhájci odpíral nahlédnutí do celého trestního spisu, 2) působil průtahy v předkládání spisu nadřízenému soudu a 3) použít odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi ní a jejím obhájcem. Ústavní stížnost, co do formálních náležitostí, splňovala zákonem předepsané podmínky (§§34 odst. 1, 2, 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), a proto nebyly shledány překážky, které by bránily jejímu věcnému projednání (§42 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.). Předseda senátu, který trestní věc stěžovatelky projednává, a jehož se námitky ústavní stížnosti týkají, vyjádřil se k věci (§§30 odst. 3, 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) tak, že jak tvrzení, tak i vývody ústavní stížnosti odmítl a v podrobném vyjádření poukázal na to, že pokud stěžovatelku, resp. jejího obhájce, omezil v možnosti nahlédnout do spisu, stalo se tak teprve poté, kdy žádosti o to byly vzneseny již po zahájení hlavního líčení, v jeho průběhu a v době, kdy v něm byly prováděny důkazy; zdůraznil však, že jakmile procesnětechnické překážky odpadly (v přestávkách, po skončení jednacího dne apod.), byl dán spis stěžovatelce i jejímu obhájci k dispozici a byly také pořízeny fotokopie těch částí spisu, o které obhájce stěžovatelky předsedu senátu požádal. Obdobně odmítl výtky, že by zbytečně otálel s předložením spisu nadřízenému soudu k rozhodnutí o stížnosti proti vzetí stěžovatelky do vazby a tuto otázku objasnil tak, že i když byla stěžovatelka vzata do vazby (z důvodu §67 písm. a), b) tr. ř.) usnesením ze dne 17. 3. 1995 a spis byl předložen nadřízenému soudu dne 31. 3. 1995, stalo se tak proto, že jednak soud I. stupně nepokládal za účelné přerušit dosud probíhající hlavní líčení (nařízené do 31. 3. 1995), jednak že vyhotovení příslušného rozhodnutí, s ohledem na povahu věci a rozhodovacích důvodů (rozhodnutí čítá 12 stran a dotýká se řady skutkových okolností), vyžádalo si dobu, která, s ohledem na skutkovou stránku projednávané věci a obsáhlost dokazování, se nejeví nikterak nepřiměřená; rozhodně odmítl výtku stěžovatelky, že by v její trestní věci s předložením spisu otálel záměrně, a že by tak způsobil zbytečné průtahy při rozhodování nadřízeným soudem o její vazbě. Pokud pak jde o "použití operativní techniky formou odposlouchávání a záznamu telekomunikačního provozu" odkázal na příslušné "opatření ze dne 10. 10. 1994" a jeho odůvodnění, zdůraznil, že citované opatření bylo vydáno zcela ve shodě se zákonem (§88 odst. 1, 2, 4 tr. ř.) a - pokud jde o hovory stěžovatelky s obhájcem - nezamýšlí záznamem o nich - pokud byl obsahově vůbec pořízen - vésti v průběhu hlavního líčení důkaz, z něhož by při ustálení skutkového stavu obecný soud v očekávaném rozhodnutí vycházel (§88 analog. 1 al. 2, 3 tr. ř); odmítl proto i tuto část stěžovatelčina tvrzení a své vyjádření uzavřel tak, že v řízení proti stěžovatelce respektoval všechna její práva jako obžalované, zejména pak ta, která mají charakter ústavně zaručených základních práv. Závěrem svého vyjádření předseda senátu obecného soudu, s odkazem na ust. §75 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., vyjádřil své přesvědčení, že pro dosud probíhající hlavní líčení není v posuzované věci zákonného důvodu pro to, aby se Ústavní soud ústavní stížností stěžovatelky zabýval, čímž měl zřejmě na mysli návrh na postup ve smyslu §43 odst. 1 písm. c), příp. písm. f) zák. č. 182/1993 Sb.). Obdobným způsobem na ústavní stížnost reagoval i vedlejší účastník, tj. městský státní zástupce v Praze; i on má za to, že stěžovatelkou uplatněná interpretace zákonných ustanovení (především §129 odst. 1 per analog., příp. §65 odst. 1 tr. ř.) je výrazem nepochopení procesních rozhodnutí, dovodil, že touto stížností je napadena "standardní procesní situace trestního stíhání", označil závěry ústavní stížnosti pro zjevnou jednostrannnost za chybné a již z tohoto důvodu odmítl její vývody, zejména pokud se vztahovaly k tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl ke konečnému závěru, že "požadavek obžalované k zásahu Ústavního soudu není opodstatněný". Ústavní stížnost je důvodná jen z části. Jak z obsahu samotné ústavní stížnosti, tak i z výsledků šetření, která provedl Ústavní soud sám, vyplývá, že trestní věc, v níž je stěžovatelka stíhána pro podezření z trestných činů podvodu, padělání a pozměňování veřejné listiny a maření výkonu úředního rozhodnutí (§§250 odst. 1, 4, 176 odst. 1, 2 písm. b), 171 odst. 1 písm. c) tr. z.), a jíž se ústavní stížnost dotýká, je vedena před Městským soudem v Praze (pod sp. zn. 10 T 49/93), a že ke dni ústního jednání o ní není pravomocně skončena; pro úplnost sluší však dodat, že s ohledem na aboliční rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 18. srpna 1995 a prohlášení stěžovatelky ve smyslu §11 odst. 2 tr. ř., nebude lze v označené věci rozhodnout jinak, než postupem ve smyslu téhož zákonného ustanovení; citovaný aboliční příkaz prezidenta republiky měl ovšem za následek, že stěžovatelka byla z vazby dne 18. srpna 1995 propuštěna. Základním problémem, který ve věci posuzované ústavní stížnosti bylo třeba řešit, je výklad pojmu "jiný zásah veřejné moci", na němž je odůvodnění ústavní stížnosti vybudováno; zde má stěžovatelka zřejmě za to, že jakýkoli postup obecného soudu v průběhu probíhajícího řízení, není-li zcela v souladu s procesními kautelami, a stěžuje-li její procesní postavení (jako obžalované - účastníka řízení), je současně též zásahem do ústavně zaručených základních práv (čl. 36 a násl. Listiny), z čehož - ještě před pravomocným skončením věci samotné - eo ipso vyplývá bezprostřední ústavní ochrana. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje; především je zcela očividné, že stěžovatelkou navrženou jurisdikcí by Ústavní soud výrazně a způsobem v zásadě nežádoucím zasahoval do činnosti a rozhodovací pravomoci obecných soudů a již tím by se ocitl v pozici jim nadřízeného soudu, ačkoli - jak opakovaně bylo již dříve Ústavním soudem vyloženo (sr. kupř. nález č. 5, č. 34, 49 apod. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. I, C. H. Beck 1994), jeho ústavní postavení jej ze soustavy obecných soudů (obecněji, ze soustavy orgánů veřejné moci) vyčleňuje; není tedy Ústavní soud (další) přezkumnou instancí v této soustavě a jeho ingerence do rozhodovací pravomoci a činnosti orgánů veřejné moci je možná jen za splnění zvláštních podmínek (sr. nálezy citované výše). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; v zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek - §72 odst. 2 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (žaloba, opravné prostředky, zákonem připuštěná svépomoc apod.). Naznačeným kritériím posuzovaná ústavní stížnost z převážné míry nevyhovuje; zde nejde ani tak o to, že řízení, proti jehož způsobu vedení obecným soudem I. stupně stěžovatelka v různých směrech brojí, dosud probíhá, jako především o to, že - s výjimkou předsedou senátu obecného soudu I. stupně nařízeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu - byly stěžovatelce k dispozici jí nevyužité procesní prostředky obrany, jimiž procesním rozhodnutím předsedy senátu bylo lze čelit (§203 odst. 3 tr. ř.). V této souvislosti nelze však opomíjet, že řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto "jiný zásah orgánu veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něj vyplynuvšího rozhodnutí); proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) činností a v rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu, k jehož povinnostem přirozeně náleží, aby se posouzením vytýkaných vad zabýval a ve svém vlastním rozhodnutí se s nimi zákonným a dostatečným způsobem v rozsahu své přezkumné činnosti a rozhodovací pravomoci vypořádal a dostál tak svým povinnostem uloženým mu i ústavním příkazem (čl. 10 al. 1, čl. 45 před středníkem úst. zák. č. 1/1993 Sb.). O takový případ však u námitek stěžovatelky stran předložení spisu v její trestní věci nadřízenému soudu a stran tvrzeného ztížení její obhajoby odpíráním nahlédnutím do něj očividně nejde. Podle zjištění Ústavního soudu spis v trestní věci stěžovatelky byl obecným soudem I. stupně předložen nadřízenému soudu bezprostředně poté, co Ústavnímu soudu byla její ústavní stížnost předložena (viz č. l. 34 spisu Ústavního soudu) a již tím odpadl vlastní důvod této námitky, jakož i vůbec potřeba úvah nad požadovaným předběžným opatřením (§80 zák. č. 182/1993 Sb.), případně stran tvrzených průtahů v řízení o opravném prostředku, z nichž stěžovatelce vznikla (mohla vzniknout) vážná a neodvratitelná újma (§75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.); lze proto přijmout vyjádření předsedy obecného soudu I. stupně, totiž, že doba od 17. 3. 1995 (den vzetí stěžovatelky do vazby) do 31. 3. 1995 (předložení věci nadřízenému soudu k rozhodnutí o podaném opravném prostředku) s ohledem na povahu věci, rozsáhlost dokazování a obšírnost rozhodovacích důvodů vazebního rozhodnutí, též s přihlédnutím k probíhajícímu hlavnímu líčení nejeví se jako výrazně nepřiměřená; podle přesvědčení Ústavního soudu je tomu tak proto, že ústavní imperativ (projednat věc) "bez zbytečných průtahů" (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny) je zákonným znakem relativním, který v té které konkrétní věci nemůže být vyložen bez přihlédnutí k její povaze a stupni její obtížnosti, případně k jiným okolnostem, které podmiňují splnění vlastního účelu řízení (v posuzované věci §1 odst. 1 tr. ř.). I když tedy omezení osobní svobody zákonnou vazbou je vždy citelným a výrazným zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod jedince a zákonné důvody pro ni, stejně tak jako samotné trvání vazby, proto musí být vždy pečlivě váženy, ke "zbytečným průtahům" v rozhodovacím procesu o ní by došlo teprve tehdy, jestliže doba mezi uvalením vazby a pravomocným rozhodnutím o něm je ve výrazném rozporu nejen s účelem trestního řízení (a zákonnými důvody vazby), ale též s povahou a významem ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny); zde ovšem spíše než o procesní aspekty půjde zpravidla již o etické zásady výkonu soudní moci (soudcovského povolání), které přirozeně by měly procesní garance žádoucím, tj. ústavně konformním způsobem dotvářet. Jen na okraj a pro úplnost zbývá dodat, že i kdyby byl v posuzované věci shledán onen výrazný rozpor, o kterém byla již zmínka, nápravu nebylo by lze hledat v řešení v stěžovatelkou navrženém postupu, ale spíše v postupu ve smyslu §75 odst. 2 lit. b) zák. č. 182/1993 Sb., neboť toto ustanovení ve vztahu k "jinému zásahu orgánu veřejné moci" je zřetelně v poměru speciality. Obdobná je situace i co do tvrzeného ztížení obhajoby stěžovatelky odpíráním nahlédnutí do spisu jak vůči jejímu obhájci, tak vůči ní samotné; aniž by bylo třeba zabývati se touto námitkou podrobněji, i ze skutkového hlediska postačí odkázat stěžovatelku na předchozí úvahy (včetně odkazu na ust. §203 odst. 3 tr. ř.); ústavně zaručené základní právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny, §214 tr. ř.) přirozeně obsahuje v sobě předpoklad, že jde o důkazy, s nimiž se jak obžalovaný sám, tak i jeho obhájce měli možnost seznámit natolik, aby jim byly zcela srozumitelné, a aby k nim - ze svého hlediska - mohli zaujmout stanovisko. Tento zcela samozřejmý předpoklad, který je ovšem nutno vztáhnout k oběma procesním stranám, tedy i na státní zastupitelství, s sebou ovšem nese jistý nárok na čas: jde-li o důkaz prováděný v řízení před soudem (v hlavním líčení) vůbec poprvé, od jeho povahy a stupně obtížnosti bude odvislé, jakým způsobem předseda senátu (příp. samosoudce), k žádosti stran, jim poskytne v dostatečném rozsahu k obeznámení potřebný čas, vždy však tak, aby provedení důkazu (a jeho zhodnocení z pozice té které procesní strany) se mohlo dít za plné ingerence obou procesních stran, neboť jen tak lze dosíci ústavně předpokládané jejich procesní rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny) v řízení, respektování jejich ústavně zaručeného práva na vyjádření k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a vůbec zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); obdobně jako v předchozím případě i zde se uvažované procesní zásady prolínají s etikou výkonu soudcovské moci, nicméně případná pochybení v nich mohou (a měla by být) napravena v řádném řízení opravném, tedy v první řadě a především obecnými soudy samotnými. Podstatně jinak je tomu v případě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Podle zjištění Ústavního soudu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na telefonní stanici stěžovatelky došlo příkazem (nařízením) předsedy senátu obecného soudu I. stupně ze dne 18. října 1994, a to s účinností od téhož dne do 10. ledna 1995; tato doba obdobným opatřením byla prodloužena o další 4 měsíce, tedy do 10. dubna 1995 (§88 odst. 2, al. 2, 3 tr. ř. v tehdy platném znění). Podle Ústavním soudem vyžádaných kopií protokolů o prováděném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na telefonní stanici stěžovatelky byl odposlech v soudem nařízené době prováděn kriminálním odborem Policie ČR, přičemž v různých dobách a různém čase byla podchycena i komunikace stěžovatelky s jejím obhájcem (kupř. č. l. 2725, 2730, 2735, 2737 a další spisu obecného soudu - viz přílohy spisu Ústavního soudu); písemné záznamy obsahují buď resumé inkriminované komunikace nebo více méně podstatný výtah z ní nebo jen stručnou zmínku o tom, že k takovému hovoru v tu kterou dobu došlo (č. l. 2824, 2830 a další dtto). Ze sdělení I. náměstka policejní prezidenta (č. l. 79 spisu Ústavního soudu) se podává, že veškerý inkriminovaným odposlechem a záznamem pořízený materiál, tj. jak přímé záznamy o komunikaci (nahrávky), tak i písemné záznamy o ní byly policejním orgánem předány předsedovi senátu obecného soudu I. stupně dne 7. 12. 1994 (za první sledované období) a dne 26. 6. 1995 (za období další), a že v současné době v dispozici policejních orgánů není jakákoli další dokumentace, vztahující se ke komunikaci na stěžovatelčině telefonní stanici. Lze tedy skutkově uzavřít, že posuzovaný odposlech a záznam telekomunikačního provozu v době od 10. 1. 1995 do 10. 4. 1995 obsahuje též v různém rozsahu komunikaci stěžovatelky s jejím obhájcem, a že záznamy o tom jsou součástí příslušného trestního spisu Městského soudu v Praze. Tajemství listin, jiných písemností a záznamů jakkoli uschovávaných nebo dopravovaných, včetně tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením jako základní lidské právo v zásadě požívá ústavní ochrany (čl. 13 Listiny), která je omezena toliko ústavní výhradou svěřenou zákonu; tu pro oblast trestního stíhání představuje zákon č. 141/1961 Sb., v současně platném znění - trestní řád; zde je však třeba přihlédnout k právní úpravě platné před a po novele provedené zákonem (č. 152/1995 Sb. ze dne 29. 6. 1995) s účinností ke dni 1. června 1995. S ohledem na současný právní stav pro další úvahy postačí konstatování, že procesnímu postupu předsedy senátu 10 T Městského soudu v Praze, jímž sledování telefonní stanice stěžovatelky v době před účinností novely bylo nařízeno, z hlediska v té době platného režimu nelze nic podstatného vytknout, zejména, jestliže nic nenasvědčuje tomu, že by v průběhu dosud probíhajícího trestního řízení bylo jakkoli zneužito případných poznatků, získaných sledováním telefonní komunikace stěžovatelky s jejím obhájcem. Přesto však nebylo možné opomenout změnu vyvolanou již dříve zmíněnou novelou; ta totiž do té doby platnou úpravu upřesnila tak, že přikázala policejnímu orgánu - jestliže v průběhu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem - aby odposlech ihned přerušil, záznam o jeho obsahu zničil a informace, které se v té souvislosti dozvěděl, nijak nepoužil (§88 odst. 1 al. 3 tr. ř.), což znamená, že pro komunikaci obhájce s jeho klientem ústavně přípustná výjimka zásahu do tajemství dopravovaných zpráv neplatí. V takovém případě je uvažovaná komunikace, též jako dotýkající se advokátního tajemství (§19 odst. 1 zák. č. 128/1990 Sb.), jakmile to jen její průběh a psychická schopnost policejního orgánu komunikaci sledujícího dovolí, tj. jakmile takový orgán, ať již podle obsahu telefonátu nebo podle charakteru zvukového obrazu komunikujících osob zjistí o jakou komunikaci jde - z procesních hledisek probíhajícího trestního řízení - chráněna absolutně. Podle přesvědčení Ústavního soudu ratio současné právní úpravy, které nelze ztrácet ze zřetele, spočívá v tom, aby jiné orgány v trestním řízení činné a rozhodující (vyšetřovatel, státní zástupce, soudci) nebyly protiprávně získanými informacemi, které přirozeně nemají a nemohou mít povahu ani podpůrného důkazu, procesně nepřípustným způsobem ovlivňovány, řečeno jinými slovy, - při střetu dvou zájmů - ústavně chráněnému tajemství dopravovaných zpráv je třeba dát přednost před účelem trestního řízení (§1 odst. 1 tr. ř.); důsledkem toho ovšem je, že jakýkoli záznam, dotýkající se ústavně chráněného tajemství, nesmí být prováděn nebo protokolárně podchycen (§88 odst. 4 tr. ř.), a to ani pouhým sdělením, že k ústavně chráněné komunikaci vůbec došlo; proto také zařazení magnetofonových nahrávek nebo písemných sdělení o nich (bez ohledu na jejich formu nebo obsah) do trestního spisu je nejen zákonně ale i ústavně zcela nepřípustné. I když k sledování telefonní stanice stěžovatelky došlo ještě v době před účinností novely a v téže době bylo též ukončeno, jeho důsledky, pokud jde o záznamy o hovorech stěžovatelky s jejím obhájcem, dosud přetrvávají. Obecný soud I. stupně proto pochybil, jestliže takovýto protizákonný a současně též protiústavní stav trpí, a to bez ohledu na to, že k informacím získaným protiprávním odposlechem, případně též záznamem telekomunikačního provozu mezi stěžovatelkou a jejím obhájcem, nezamýšlí ve svém dalším procesním postupu jakkoli přihlédnout; svou povahou jde o stav, který vybočuje z mezí již samotného zákona (§88 odst. 1 al. 3 tr. ř.), a který má, též pro své přetrvávající následky i poté, co samotný zásah do ústavně zaručeného základního práva již skončil, znaky "jiného zásahu veřejné moci"; jím nejen na straně stěžovatelky, ale současně též na straně jejího obhájce je protiústavním způsobem zasahováno do jejich základního lidského práva na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem tak, jak toto ústavně zaručené základní právo vyplývá z čl. 13 Listiny. Bylo proto potřebné přikázat jak obnovení stavu před inkriminovaným porušením ústavně zaručeného základního práva tak uložit i povinnosti k tomu směřující (§82 odst. 2 lit. b) zák. č. 182/1993 Sb.), a to v rozsahu, jak ze znělky tohoto nálezu se podává. Se zásadní námitkou účastníka řízení (předsedy senátu obecného soudu II. stupně), co do návrhu na odmítnutí ústavní stížnosti a s obdobnou námitkou vedlejšího účastníka (Městského státního zastupitelství v Praze) se Ústavní soud nemohl ztotožnit, neboť z povahy věci a zejména pro právní aspekty z ní vyplývající, nebylo možno dovodit zákonnou podmínku zjevné neopodstatněnosti návrhu (§43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/1993 Sb.); o ústavní stížnosti bylo proto meritorně rozhodnout způsobem a v rozsahu, jak ze znělky tohoto nálezu se podává, zatímco ostatní vývody a stanoviska účastníka a vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti bylo třeba odkázat na odůvodnění tohoto nálezu. Ze všech těchto důvodů bylo proto o ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodnuto, jak z výroku tohoto nálezu je patrno (§82 odst. 1, 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 30. 11. 1995

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1995:3.US.62.95
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 62/95
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 78/4 SbNU 243
Populární název Jiný zásah orgánu veřejné moci
Datum rozhodnutí 30. 11. 1995
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 3. 1995
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Ševčík Vlastimil
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 13, čl. 37, čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §88 odst.4, §214, §1 odst.1
  • 182/1993 Sb., §72 odst.1, §75 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiných záznamů a zpráv
Věcný rejstřík procesní postup
vazba/důvody
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-62-95
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 27753
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31