ECLI:CZ:US:1995:3.US.62.95
sp. zn. III. ÚS 62/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl dne 30. listopadu 1995 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., takto:
I. V trestní věci stěžovatelky M. Ch., vedené před Městským
soudem v Praze pod sp. zn. 10 T 45/93, se přikazuje předsedovi
senátu 10 T tohoto soudu, aby v označené trestní věci
z trestního spisu zn. 10 T 45/93 vyřadil a ve lhůtě 15 dnů od
doručení tohoto nálezu zničil všechny záznamy o komunikaci
stěžovatelky s jejím obhájcem JUDr. P., ať na magnetofonových
nosičích nebo v písemné formě.
II. V ostatním se ústavní stížnost zamítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, předloženou Ústavnímu soudu ČR dne
27. března 1995, brojí stěžovatelka - ve své trestní věci před
obecnými soudy dosud pravomocně neskončené - proti procesnímu
postupu obecného soudu prvého stupně a tvrdí, že tímto postupem,
který nemá oporu v procesních předpisech (trestním řádu), došlo
(dochází) k opakovanému porušení jejich ústavně zaručených
základních práv (§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.),
zejména pak těch, která vyplývají z ustanovení čl. 40 odst. 3,
čl. 36 odst. 2 (ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 5),
případně též z čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen
Listiny); v podrobném odůvodnění pak obecnému soudu I. stupně
stěžovatelka vytýká, že předseda senátu
a) jí (a zejména též jejímu obhájci), v průběhu hlavního
líčení ve dnech 20. až 24. března 1995, neumožnil nahlédnout do
trestního spisu věci se týkajícího buď vůbec nebo jen v omezeném
a nedostatečném rozsahu, a tak jí výrazně ztížil (příp.
znemožnil) účinnou obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny),
b) průtahy v předložení věci nadřízenému soudu k rozhodnutí
o opravném prostředku (stížnosti do vzetí do vazby) postupoval
nejen v rozporu s procesními příkazy zákona (§146
odst. 2 tr ř.), ale současně též v rozporu s ústavními kautelami
(čl. 38 odst. 2 ve spojení s čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 5 Listiny
a konečně
c) v její trestní věci neučinil potřebná opatření směřující
k tomu, aby nebylo použito odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu mezi ní a jejím obhájcem, a tak porušil tajemství zpráv
podávaných telefonem (čl. 13 Listiny).
V takto konkretizovaném a popsaném jednání (procesním
postupu) obecného soudu spatřuje stěžovatelka jiný zásah orgánu
veřejné moci, jímž obecný soud, jako takový orgán, porušil její
ústavně zaručená základní práva, a proto navrhla, též s odkazem
na ust. §80 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., aby Ústavní soud,
v již dříve označených bodech, vyslovil neústavnost procesního
postupu obecného soudu a dále, aby mu zakázal, aby
1) i nadále jí a jejímu obhájci odpíral nahlédnutí do celého
trestního spisu,
2) působil průtahy v předkládání spisu nadřízenému soudu a
3) použít odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
mezi ní a jejím obhájcem.
Ústavní stížnost, co do formálních náležitostí, splňovala
zákonem předepsané podmínky (§§34 odst. 1, 2, 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.), a proto nebyly shledány překážky, které by bránily
jejímu věcnému projednání (§42 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Předseda senátu, který trestní věc stěžovatelky projednává,
a jehož se námitky ústavní stížnosti týkají, vyjádřil se k věci
(§§30 odst. 3, 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) tak, že jak
tvrzení, tak i vývody ústavní stížnosti odmítl a v podrobném
vyjádření poukázal na to, že pokud stěžovatelku, resp. jejího
obhájce, omezil v možnosti nahlédnout do spisu, stalo se tak
teprve poté, kdy žádosti o to byly vzneseny již po zahájení
hlavního líčení, v jeho průběhu a v době, kdy v něm byly
prováděny důkazy; zdůraznil však, že jakmile procesnětechnické
překážky odpadly (v přestávkách, po skončení jednacího dne
apod.), byl dán spis stěžovatelce i jejímu obhájci k dispozici
a byly také pořízeny fotokopie těch částí spisu, o které obhájce
stěžovatelky předsedu senátu požádal. Obdobně odmítl výtky, že by
zbytečně otálel s předložením spisu nadřízenému soudu
k rozhodnutí o stížnosti proti vzetí stěžovatelky do vazby a tuto
otázku objasnil tak, že i když byla stěžovatelka vzata do vazby
(z důvodu §67 písm. a), b) tr. ř.) usnesením ze dne 17. 3. 1995
a spis byl předložen nadřízenému soudu dne 31. 3. 1995, stalo se
tak proto, že jednak soud I. stupně nepokládal za účelné přerušit
dosud probíhající hlavní líčení (nařízené do 31. 3. 1995), jednak
že vyhotovení příslušného rozhodnutí, s ohledem na povahu věci
a rozhodovacích důvodů (rozhodnutí čítá 12 stran a dotýká se řady
skutkových okolností), vyžádalo si dobu, která, s ohledem na
skutkovou stránku projednávané věci a obsáhlost dokazování, se
nejeví nikterak nepřiměřená; rozhodně odmítl výtku stěžovatelky,
že by v její trestní věci s předložením spisu otálel záměrně,
a že by tak způsobil zbytečné průtahy při rozhodování nadřízeným
soudem o její vazbě. Pokud pak jde o "použití operativní techniky
formou odposlouchávání a záznamu telekomunikačního provozu"
odkázal na příslušné "opatření ze dne 10. 10. 1994" a jeho
odůvodnění, zdůraznil, že citované opatření bylo vydáno zcela ve
shodě se zákonem (§88 odst. 1, 2, 4 tr. ř.) a - pokud jde
o hovory stěžovatelky s obhájcem - nezamýšlí záznamem o nich
- pokud byl obsahově vůbec pořízen - vésti v průběhu hlavního
líčení důkaz, z něhož by při ustálení skutkového stavu obecný
soud v očekávaném rozhodnutí vycházel (§88 analog. 1 al. 2,
3 tr. ř); odmítl proto i tuto část stěžovatelčina tvrzení a své
vyjádření uzavřel tak, že v řízení proti stěžovatelce respektoval
všechna její práva jako obžalované, zejména pak ta, která mají
charakter ústavně zaručených základních práv. Závěrem svého
vyjádření předseda senátu obecného soudu, s odkazem na ust. §75
odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., vyjádřil své přesvědčení, že pro
dosud probíhající hlavní líčení není v posuzované věci zákonného
důvodu pro to, aby se Ústavní soud ústavní stížností stěžovatelky
zabýval, čímž měl zřejmě na mysli návrh na postup ve smyslu §43
odst. 1 písm. c), příp. písm. f) zák. č. 182/1993 Sb.).
Obdobným způsobem na ústavní stížnost reagoval i vedlejší
účastník, tj. městský státní zástupce v Praze; i on má za to, že
stěžovatelkou uplatněná interpretace zákonných ustanovení
(především §129 odst. 1 per analog., příp. §65 odst. 1 tr. ř.)
je výrazem nepochopení procesních rozhodnutí, dovodil, že touto
stížností je napadena "standardní procesní situace trestního
stíhání", označil závěry ústavní stížnosti pro zjevnou
jednostrannnost za chybné a již z tohoto důvodu odmítl její
vývody, zejména pokud se vztahovaly k tvrzenému porušení ústavně
zaručených základních práv a svobod a dospěl ke konečnému závěru,
že "požadavek obžalované k zásahu Ústavního soudu není
opodstatněný".
Ústavní stížnost je důvodná jen z části.
Jak z obsahu samotné ústavní stížnosti, tak i z výsledků
šetření, která provedl Ústavní soud sám, vyplývá, že trestní věc,
v níž je stěžovatelka stíhána pro podezření z trestných činů
podvodu, padělání a pozměňování veřejné listiny a maření výkonu
úředního rozhodnutí (§§250 odst. 1, 4, 176 odst. 1, 2 písm. b),
171 odst. 1 písm. c) tr. z.), a jíž se ústavní stížnost dotýká,
je vedena před Městským soudem v Praze (pod sp. zn. 10 T 49/93),
a že ke dni ústního jednání o ní není pravomocně skončena; pro
úplnost sluší však dodat, že s ohledem na aboliční rozhodnutí
prezidenta republiky ze dne 18. srpna 1995 a prohlášení
stěžovatelky ve smyslu §11 odst. 2 tr. ř., nebude lze v označené
věci rozhodnout jinak, než postupem ve smyslu téhož zákonného
ustanovení; citovaný aboliční příkaz prezidenta republiky měl
ovšem za následek, že stěžovatelka byla z vazby dne
18. srpna 1995 propuštěna.
Základním problémem, který ve věci posuzované ústavní
stížnosti bylo třeba řešit, je výklad pojmu "jiný zásah veřejné
moci", na němž je odůvodnění ústavní stížnosti vybudováno; zde má
stěžovatelka zřejmě za to, že jakýkoli postup obecného soudu
v průběhu probíhajícího řízení, není-li zcela v souladu
s procesními kautelami, a stěžuje-li její procesní postavení
(jako obžalované - účastníka řízení), je současně též zásahem do
ústavně zaručených základních práv (čl. 36 a násl. Listiny),
z čehož - ještě před pravomocným skončením věci samotné - eo ipso
vyplývá bezprostřední ústavní ochrana.
S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje; především
je zcela očividné, že stěžovatelkou navrženou jurisdikcí by
Ústavní soud výrazně a způsobem v zásadě nežádoucím zasahoval do
činnosti a rozhodovací pravomoci obecných soudů a již tím by se
ocitl v pozici jim nadřízeného soudu, ačkoli - jak opakovaně bylo
již dříve Ústavním soudem vyloženo (sr. kupř. nález č. 5, č. 34,
49 apod. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. I,
C. H. Beck 1994), jeho ústavní postavení jej ze soustavy obecných
soudů (obecněji, ze soustavy orgánů veřejné moci) vyčleňuje; není
tedy Ústavní soud (další) přezkumnou instancí v této soustavě
a jeho ingerence do rozhodovací pravomoci a činnosti orgánů
veřejné moci je možná jen za splnění zvláštních podmínek (sr.
nálezy citované výše).
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu
v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě
přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných
rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným
způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími
z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či
tu kterou materii; v zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje
(za splnění dalších podmínek - §72 odst. 2 al. 2 zák. č.
182/1993 Sb.) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci
a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak
nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy
protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat
tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní
a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně
zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje
trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok
sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto
orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému
řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům
"takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného
rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp.
nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato
podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je
k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (žaloba,
opravné prostředky, zákonem připuštěná svépomoc apod.).
Naznačeným kritériím posuzovaná ústavní stížnost z převážné
míry nevyhovuje; zde nejde ani tak o to, že řízení, proti jehož
způsobu vedení obecným soudem I. stupně stěžovatelka v různých
směrech brojí, dosud probíhá, jako především o to, že -
s výjimkou předsedou senátu obecného soudu I. stupně nařízeného
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu - byly
stěžovatelce k dispozici jí nevyužité procesní prostředky obrany,
jimiž procesním rozhodnutím předsedy senátu bylo lze čelit
(§203 odst. 3 tr. ř.). V této souvislosti nelze však opomíjet,
že řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem
veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování)
a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní
normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé,
v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji
(změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit)
jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně
řízení, jež mu předcházelo; nelze proto "jiný zásah orgánu
veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním
postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které
dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě
neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých
důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něj vyplynuvšího
rozhodnutí); proto i protiústavní procesní vady lze v rámci
přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným
způsobem, a to především obecnými soudy samotnými.
Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných
soudů je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by
takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§75
odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) činností a v rozhodovací pravomoci
nadřízeného obecného soudu, k jehož povinnostem přirozeně náleží,
aby se posouzením vytýkaných vad zabýval a ve svém vlastním
rozhodnutí se s nimi zákonným a dostatečným způsobem v rozsahu
své přezkumné činnosti a rozhodovací pravomoci vypořádal a dostál
tak svým povinnostem uloženým mu i ústavním příkazem (čl. 10
al. 1, čl. 45 před středníkem úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
O takový případ však u námitek stěžovatelky stran předložení
spisu v její trestní věci nadřízenému soudu a stran tvrzeného
ztížení její obhajoby odpíráním nahlédnutím do něj očividně
nejde.
Podle zjištění Ústavního soudu spis v trestní věci
stěžovatelky byl obecným soudem I. stupně předložen nadřízenému
soudu bezprostředně poté, co Ústavnímu soudu byla její ústavní
stížnost předložena (viz č. l. 34 spisu Ústavního soudu) a již
tím odpadl vlastní důvod této námitky, jakož i vůbec potřeba úvah
nad požadovaným předběžným opatřením (§80 zák. č. 182/1993 Sb.),
případně stran tvrzených průtahů v řízení o opravném prostředku,
z nichž stěžovatelce vznikla (mohla vzniknout) vážná
a neodvratitelná újma (§75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.); lze
proto přijmout vyjádření předsedy obecného soudu I. stupně,
totiž, že doba od 17. 3. 1995 (den vzetí stěžovatelky do vazby)
do 31. 3. 1995 (předložení věci nadřízenému soudu k rozhodnutí
o podaném opravném prostředku) s ohledem na povahu věci,
rozsáhlost dokazování a obšírnost rozhodovacích důvodů vazebního
rozhodnutí, též s přihlédnutím k probíhajícímu hlavnímu líčení
nejeví se jako výrazně nepřiměřená; podle přesvědčení Ústavního
soudu je tomu tak proto, že ústavní imperativ (projednat věc)
"bez zbytečných průtahů" (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny) je
zákonným znakem relativním, který v té které konkrétní věci
nemůže být vyložen bez přihlédnutí k její povaze a stupni její
obtížnosti, případně k jiným okolnostem, které podmiňují splnění
vlastního účelu řízení (v posuzované věci §1 odst. 1 tr. ř.).
I když tedy omezení osobní svobody zákonnou vazbou je vždy
citelným a výrazným zásahem do ústavně zaručených základních práv
a svobod jedince a zákonné důvody pro ni, stejně tak jako samotné
trvání vazby, proto musí být vždy pečlivě váženy, ke "zbytečným
průtahům" v rozhodovacím procesu o ní by došlo teprve tehdy,
jestliže doba mezi uvalením vazby a pravomocným rozhodnutím o něm
je ve výrazném rozporu nejen s účelem trestního řízení
(a zákonnými důvody vazby), ale též s povahou a významem ústavně
zaručeného základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1
Listiny); zde ovšem spíše než o procesní aspekty půjde zpravidla
již o etické zásady výkonu soudní moci (soudcovského povolání),
které přirozeně by měly procesní garance žádoucím, tj. ústavně
konformním způsobem dotvářet. Jen na okraj a pro úplnost zbývá
dodat, že i kdyby byl v posuzované věci shledán onen výrazný
rozpor, o kterém byla již zmínka, nápravu nebylo by lze hledat
v řešení v stěžovatelkou navrženém postupu, ale spíše v postupu
ve smyslu §75 odst. 2 lit. b) zák. č. 182/1993 Sb., neboť toto
ustanovení ve vztahu k "jinému zásahu orgánu veřejné moci" je
zřetelně v poměru speciality.
Obdobná je situace i co do tvrzeného ztížení obhajoby
stěžovatelky odpíráním nahlédnutí do spisu jak vůči jejímu
obhájci, tak vůči ní samotné; aniž by bylo třeba zabývati se
touto námitkou podrobněji, i ze skutkového hlediska postačí
odkázat stěžovatelku na předchozí úvahy (včetně odkazu na ust.
§203 odst. 3 tr. ř.); ústavně zaručené základní právo vyjádřit
se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny,
§214 tr. ř.) přirozeně obsahuje v sobě předpoklad, že jde
o důkazy, s nimiž se jak obžalovaný sám, tak i jeho obhájce měli
možnost seznámit natolik, aby jim byly zcela srozumitelné, a aby
k nim - ze svého hlediska - mohli zaujmout stanovisko.
Tento zcela samozřejmý předpoklad, který je ovšem nutno
vztáhnout k oběma procesním stranám, tedy i na státní
zastupitelství, s sebou ovšem nese jistý nárok na čas: jde-li
o důkaz prováděný v řízení před soudem (v hlavním líčení) vůbec
poprvé, od jeho povahy a stupně obtížnosti bude odvislé, jakým
způsobem předseda senátu (příp. samosoudce), k žádosti stran, jim
poskytne v dostatečném rozsahu k obeznámení potřebný čas, vždy
však tak, aby provedení důkazu (a jeho zhodnocení z pozice té
které procesní strany) se mohlo dít za plné ingerence obou
procesních stran, neboť jen tak lze dosíci ústavně předpokládané
jejich procesní rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny) v řízení,
respektování jejich ústavně zaručeného práva na vyjádření
k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a vůbec zásad
spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); obdobně jako
v předchozím případě i zde se uvažované procesní zásady prolínají
s etikou výkonu soudcovské moci, nicméně případná pochybení
v nich mohou (a měla by být) napravena v řádném řízení opravném,
tedy v první řadě a především obecnými soudy samotnými.
Podstatně jinak je tomu v případě odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu.
Podle zjištění Ústavního soudu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu na telefonní stanici stěžovatelky došlo
příkazem (nařízením) předsedy senátu obecného soudu I. stupně ze
dne 18. října 1994, a to s účinností od téhož dne do
10. ledna 1995; tato doba obdobným opatřením byla prodloužena
o další 4 měsíce, tedy do 10. dubna 1995 (§88 odst. 2, al. 2,
3 tr. ř. v tehdy platném znění).
Podle Ústavním soudem vyžádaných kopií protokolů
o prováděném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na
telefonní stanici stěžovatelky byl odposlech v soudem nařízené
době prováděn kriminálním odborem Policie ČR, přičemž v různých
dobách a různém čase byla podchycena i komunikace stěžovatelky
s jejím obhájcem (kupř. č. l. 2725, 2730, 2735, 2737 a další
spisu obecného soudu - viz přílohy spisu Ústavního soudu);
písemné záznamy obsahují buď resumé inkriminované komunikace nebo
více méně podstatný výtah z ní nebo jen stručnou zmínku o tom, že
k takovému hovoru v tu kterou dobu došlo (č. l. 2824, 2830
a další dtto).
Ze sdělení I. náměstka policejní prezidenta (č. l. 79 spisu
Ústavního soudu) se podává, že veškerý inkriminovaným odposlechem
a záznamem pořízený materiál, tj. jak přímé záznamy o komunikaci
(nahrávky), tak i písemné záznamy o ní byly policejním orgánem
předány předsedovi senátu obecného soudu I. stupně dne
7. 12. 1994 (za první sledované období) a dne 26. 6. 1995 (za
období další), a že v současné době v dispozici policejních
orgánů není jakákoli další dokumentace, vztahující se ke
komunikaci na stěžovatelčině telefonní stanici.
Lze tedy skutkově uzavřít, že posuzovaný odposlech a záznam
telekomunikačního provozu v době od 10. 1. 1995 do 10. 4. 1995
obsahuje též v různém rozsahu komunikaci stěžovatelky s jejím
obhájcem, a že záznamy o tom jsou součástí příslušného trestního
spisu Městského soudu v Praze.
Tajemství listin, jiných písemností a záznamů jakkoli
uschovávaných nebo dopravovaných, včetně tajemství zpráv
podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením
jako základní lidské právo v zásadě požívá ústavní ochrany
(čl. 13 Listiny), která je omezena toliko ústavní výhradou
svěřenou zákonu; tu pro oblast trestního stíhání představuje
zákon č. 141/1961 Sb., v současně platném znění - trestní řád;
zde je však třeba přihlédnout k právní úpravě platné před a po
novele provedené zákonem (č. 152/1995 Sb. ze dne 29. 6. 1995)
s účinností ke dni 1. června 1995.
S ohledem na současný právní stav pro další úvahy postačí
konstatování, že procesnímu postupu předsedy senátu 10 T
Městského soudu v Praze, jímž sledování telefonní stanice
stěžovatelky v době před účinností novely bylo nařízeno,
z hlediska v té době platného režimu nelze nic podstatného
vytknout, zejména, jestliže nic nenasvědčuje tomu, že by
v průběhu dosud probíhajícího trestního řízení bylo jakkoli
zneužito případných poznatků, získaných sledováním telefonní
komunikace stěžovatelky s jejím obhájcem.
Přesto však nebylo možné opomenout změnu vyvolanou již dříve
zmíněnou novelou; ta totiž do té doby platnou úpravu upřesnila
tak, že přikázala policejnímu orgánu - jestliže v průběhu
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu zjistí, že
obviněný komunikuje se svým obhájcem - aby odposlech ihned
přerušil, záznam o jeho obsahu zničil a informace, které se v té
souvislosti dozvěděl, nijak nepoužil (§88 odst. 1
al. 3 tr. ř.), což znamená, že pro komunikaci obhájce s jeho
klientem ústavně přípustná výjimka zásahu do tajemství
dopravovaných zpráv neplatí. V takovém případě je uvažovaná
komunikace, též jako dotýkající se advokátního tajemství (§19
odst. 1 zák. č. 128/1990 Sb.), jakmile to jen její průběh
a psychická schopnost policejního orgánu komunikaci sledujícího
dovolí, tj. jakmile takový orgán, ať již podle obsahu telefonátu
nebo podle charakteru zvukového obrazu komunikujících osob zjistí
o jakou komunikaci jde - z procesních hledisek probíhajícího
trestního řízení - chráněna absolutně.
Podle přesvědčení Ústavního soudu ratio současné právní
úpravy, které nelze ztrácet ze zřetele, spočívá v tom, aby jiné
orgány v trestním řízení činné a rozhodující (vyšetřovatel,
státní zástupce, soudci) nebyly protiprávně získanými
informacemi, které přirozeně nemají a nemohou mít povahu ani
podpůrného důkazu, procesně nepřípustným způsobem ovlivňovány,
řečeno jinými slovy, - při střetu dvou zájmů - ústavně chráněnému
tajemství dopravovaných zpráv je třeba dát přednost před účelem
trestního řízení (§1 odst. 1 tr. ř.); důsledkem toho ovšem je,
že jakýkoli záznam, dotýkající se ústavně chráněného tajemství,
nesmí být prováděn nebo protokolárně podchycen (§88
odst. 4 tr. ř.), a to ani pouhým sdělením, že k ústavně chráněné
komunikaci vůbec došlo; proto také zařazení magnetofonových
nahrávek nebo písemných sdělení o nich (bez ohledu na jejich
formu nebo obsah) do trestního spisu je nejen zákonně ale
i ústavně zcela nepřípustné.
I když k sledování telefonní stanice stěžovatelky došlo
ještě v době před účinností novely a v téže době bylo též
ukončeno, jeho důsledky, pokud jde o záznamy o hovorech
stěžovatelky s jejím obhájcem, dosud přetrvávají.
Obecný soud I. stupně proto pochybil, jestliže takovýto
protizákonný a současně též protiústavní stav trpí, a to bez
ohledu na to, že k informacím získaným protiprávním odposlechem,
případně též záznamem telekomunikačního provozu mezi
stěžovatelkou a jejím obhájcem, nezamýšlí ve svém dalším
procesním postupu jakkoli přihlédnout; svou povahou jde o stav,
který vybočuje z mezí již samotného zákona (§88 odst. 1
al. 3 tr. ř.), a který má, též pro své přetrvávající následky
i poté, co samotný zásah do ústavně zaručeného základního práva
již skončil, znaky "jiného zásahu veřejné moci"; jím nejen na
straně stěžovatelky, ale současně též na straně jejího obhájce je
protiústavním způsobem zasahováno do jejich základního lidského
práva na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem tak, jak
toto ústavně zaručené základní právo vyplývá z čl. 13 Listiny.
Bylo proto potřebné přikázat jak obnovení stavu před
inkriminovaným porušením ústavně zaručeného základního práva tak
uložit i povinnosti k tomu směřující (§82 odst. 2 lit. b) zák.
č. 182/1993 Sb.), a to v rozsahu, jak ze znělky tohoto nálezu se
podává.
Se zásadní námitkou účastníka řízení (předsedy senátu
obecného soudu II. stupně), co do návrhu na odmítnutí ústavní
stížnosti a s obdobnou námitkou vedlejšího účastníka (Městského
státního zastupitelství v Praze) se Ústavní soud nemohl
ztotožnit, neboť z povahy věci a zejména pro právní aspekty z ní
vyplývající, nebylo možno dovodit zákonnou podmínku zjevné
neopodstatněnosti návrhu (§43 odst. 1 lit. c) zák. č.
182/1993 Sb.); o ústavní stížnosti bylo proto meritorně
rozhodnout způsobem a v rozsahu, jak ze znělky tohoto nálezu se
podává, zatímco ostatní vývody a stanoviska účastníka
a vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti bylo třeba
odkázat na odůvodnění tohoto nálezu.
Ze všech těchto důvodů bylo proto o ústavní stížnosti
stěžovatelky rozhodnuto, jak z výroku tohoto nálezu je patrno
(§82 odst. 1, 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 30. 11. 1995