ECLI:CZ:US:1995:4.US.107.95
sp. zn. IV. ÚS 107/95
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J.Š., proti rozhodnutí Obvodního soudu v Praze 10, sp. zn. 14 C 333/91, ze dne 16. 12. 1993 a Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 212/94, ze dne 10. 6. 1994, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 1995 domáhá zrušení pravomocných rozsudků Obvodního soudu v Praze 10, sp. zn. 14 C 333/91, ze dne 16. 12. 1993, a Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 212/94, ze dne 10. 6. 1994, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení odměny za zlepšovací návrh. Městský soud v Praze při potvrzení výroku o zamítnutí žaloby soudem I. stupně nevyslovil přes návrh žalobce přípustnost dovolání. Ústavní stížnost odůvodňuje stěžovatel nesouhlasem s právním posouzením případu, kdy odvolací soud překročil dle stěžovatele svoji pravomoc vymezenou mu v čl. 95 odst. l Ústavy, který stanoví bezpodmínečnou vázanost soudce zákonem při jeho rozhodování. V postupu odvolacího soudu stěžovatel dále spatřuje dotčení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stížností napadené soudní rozsudky mají podle stěžovatele obecnější závažnost, neboť zasahují do rozhodování o kvalifikaci inovací v podnicích a náprava tohoto stavu zcela zřejmě a ve značné míře přesahuje osobní zájmy stěžovatele a je v zájmu zachování liberalizovaných vztahů ve zlepšovatelství. Stěžovatel má proto za to, že na uvedenou ústavní stížnost lze vztáhnout ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a nelze tedy tuto ústavní stížnost odmítnout, i když byla podána po lhůtě stanovené v §72 tohoto zákona.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 14 C 333/91, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že ústavní stížností napadená rozhodnutí soudů obou stupňů nabyla právní moci dne 8. 8. 1994. Tímto dnem tedy, ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., počala běžet stěžovateli zákonná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti a jestliže tedy byla ústavní stížnost stěžovatele Ústavnímu soudu podána teprve dnem 24. 5. 1995, stalo se tak po uplynutí lhůty zákonem stanovené pro její podání, a proto musela být podle §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona odmítnuta. Pokud stěžovatel v této souvislosti poukazoval na to, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a dovolával se tak ustanovení §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, k tomu je třeba uvést, že aplikace tohoto ustanovení v daném případě možná není. Použití uvedeného ustanovení přichází totiž v úvahu, s ohledem na jeho znění, pouze v těch případech, je-li ústavní stížnost nepřípustná, tedy v případech, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, tak tomu však v případě stěžovatele není, neboť stěžovatel, jak bylo zjištěno z obsahu připojeného spisu, využil všechny řádné opravné prostředky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 1995