ECLI:CZ:US:1995:4.US.254.95
sp. zn. IV. ÚS 254/95
Usnesení
IV. ÚS 254/95
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu J.T., proti sdělení Ministerstva zdravotnictví ČR, ze dne 18. 10. 1994, čj. OZP/1-T-17.10.1994 (263/4), a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7.8.1995, čj. Na 323/94-20, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel si ve svém podání z 20.10.1995 stěžuje na to, že jeho těžké poškození na zdraví, které získal během odpracovaných 21 roků při těžbě uhlí v dolech O., jako horník, nebylo posouzeno jako nemoc z povolání. Svoji práci v uhelných dolech přitom považuje za důsledek politické perzekuce jeho osoby, když byl v roce 1960 jako odpůrce politického zřízení propuštěn ze zaměstnání a musel odejít na nábor do dolů. V dolech pracoval až do roku 1982, kdy ve věku 71 let odešel po 21 letech práce do starobního důchodu s těžce poškozeným zdravím. K posouzení nepříznivého zdravotního stavu zapříčiněného, podle navrhovatelova názoru, předchozím výkonem práce v uhelných dolech, se navrhovatel obrátil na kliniku nemocí z povolání FN. Po hospitalizaci a provedených lékařských vyšetřeních vydala klinika lékařskou zprávu ze dne 28.11.1991, v jejímž závěru se uvádí, že se u navrhovatele nejedná o nemoc z povolání. Proti tomuto posouzení zdravotního stavu podal navrhovatel, jak bylo zjištěno ze spisů Vrchního soudu v Praze, sp. zn. Na 323/94 a Nca 66/92, dne 4.1.1992 stížnost Ministerstvu zdravotnictví ČR, které ve své odvolací komisi stížnost projednalo a zamítlo dopisem ze dne 4.5.1992, čj. PKP/1-265-T-4.1.1992-252/1. Proti uvedenému sdělení Ministerstva zdravotnictví ČR podal navrhovatel dne 8. 9. 1992 žalobu k Vrchnímu soudu v Praze k přezkoumání rozhodnutí ve správním soudnictví. Po provedeném řízení vydal Vrchní soud v Praze usnesení ze dne 6.1.1994, čj. Nca 66/92-29, kterým bylo řízení zastaveno z důvodu, že v daném případě se nejednalo o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ustanovení §244 odst. 2 o.s.ř., tedy o rozhodnutí přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví. Dopisem ze dne 30.9.1994 navrhovatel podal opakovaně žádost o uznání nemoci z povolání, adresovanou opět na Ministerstvo zdravotnictví ČR, které mu návazně přípisem ze dne 18.10.1994, čj. OZP/1-T-17.10.1994 (263/4), sdělilo, že jeho nemoci nelze přiznat charakter nemoci z povolání. Proti tomuto sdělení Ministerstva zdravotnictví ČR podal navrhovatel dne 14.12.1994 opět žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud usnesením ze dne 7.8.1995, čj. Na 323/94-20, řízení zastavil a v odůvodnění uvedl, že i po zohlednění dalších dokladů nelze změnit závěry, uvedené v předchozím jeho usnesení ze dne 6.1.1994, čj. Nca 66/92-29. Ani v případě dalšího sdělení Ministerstva zdravotnictví ČR nešlo, podle usnesení Vrchního soudu v Praze, o rozhodnutí správního orgánu, které by spadalo do přezkumné pravomoci soudu, a proto pro tento neodstranitelný nedostatek podmínky řízení bylo řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno. Zároveň Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí navrhovatele poučil o tom, že je na jeho vůli, bude-li uplatňovat svá práva, vyplývající z důchodového zabezpečení nebo z pracovněprávních předpisů. Ústavní soud ČR při posuzování podání vyšel z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost jedině tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Jádro návrhu představuje nesouhlas navrhovatele se skutečností, že mu nebyla přiznána nemoc z povolání. Posouzení nemoci z povolání však vychází z odborného lékařského zvážení zdravotního stavu občana. Nejde tedy o rozhodnutí správního orgánu, které by bylo možno přezkoumat ve správním soudnictví ve smyslu ustanovení §244 a násl. o.s.ř. Výslovně to pak vyjadřuje §248 odst. 2 písm. g) o.s.ř., který kogentně stanoví, že soudy dále nepřezkoumávají rozhodnutí, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu. Nepřiznání nemoci z povolání nelze považovat ani za zásah do subjektivních oprávnění občana. Navrhovatel ve svém podání blíže nespecifikuje, které z ústavně zaručených základních práv a svobod bylo Ministerstvem zdravotnictví ČR a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze dotčeno, pouze obecně odkazuje na porušení jeho základních lidských práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ČR v uvedeném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení ústavně zaručených základních práv navrhovatele, byl nucen návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, aniž by byl navrhovatel soudem dále vyzýván k odstranění vad svého podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 1995 JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj