ECLI:CZ:US:1996:1.US.130.96
sp. zn. I. ÚS 130/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. B., zastoupené JUDr. R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1996, sp. zn. 17 Co 501/94, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1994, čj. 38 C 106/92 - 63, takto:
Ústavní stížnosti se v y h o v u j e a rozsudky Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 1. 1996, sp. zn. 17 Co 501/94, a Městského
soudu v Brně ze dne 5. 5. 1994, čj. 38 C 106/92 - 63, se
z r u š u j í .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 5. 1996 se stěžovatelka domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1996, sp.
zn. 17 Co 501/94. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 5. 5. 1994, čj. 38 C 106/92 - 63, o uzavření
dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, který stěžovatelka
rovněž navrhuje zrušit. Těmito rozhodnutími byl zamítnut návrh
stěžovatelky na uzavření dohody o vydání nemovitostí
v katastrálním území P., konkrétně domu čp. 105, ul. K. č. 5, na
parcele č. 794 - zastavěná plocha, a zahrady - parcela č. 793.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí plně ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně; podstata předmětné věci spočívala v posouzení
právního postavení žalovaných osob v tomto řízení (tj. A. M. a J.
M.) dle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, tj. zda se jedná o osoby povinné.
V daném případě se podle závěrů obou soudů o osoby povinné
nejednalo, neboť nebyla splněna podmínka §4 odst. 2 tohoto
zákona, tj. aby nabyly tyto osoby předmětný majetek v rozporu
s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního
zvýhodnění. Takové skutečnosti v řízení nebyly prokázány.
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že
při soudním řízení mělo být přezkoumáno i správní rozhodnutí,
které např. nepřihlédlo k bytové situaci žadatelů o koupi
nemovitosti, nerespektovalo zásadu tehdejší "státní bytové
politiky" jako velmi důležitou součást posuzovaného
celospolečenského zájmu. Dle názoru stěžovatelky je zřejmě mylný
názor soudu co do skutečnosti, že nemůže přezkoumávat správní
rozhodnutí. Další námitka stěžovatelky směřovala proti stanovení
ceny předmětné nemovitosti. Soudy obou stupňů kromě toho odmítly
provést důkaz revizním znaleckým posudkem. Nelze se tedy podle ní
ztotožnit s tím, že měla své výhrady ke znaleckému posudku
konkretizovat, a neučinila-li tak, neunesla své důkazní břemeno.
Soudy obou stupňů jí tento důkaz znemožnily tím, že provedení
důkazu nepřipustily. Stěžovatelka z toho vyvozuje, že byla
porušena její práva chráněná ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 37
Listiny základních práv a svobod.
Svým přípisem ze dne 11. 6. 1996, na výzvu Ústavního soudu
ČR, podal v této věci vyjádření Krajský soud v Brně jako účastník
řízení o ústavní stížnosti. Uvedl, že soudy obou stupňů se
podrobně zabývaly a vypořádaly s námitkami stěžovatelky, a to jak
pokud jde o přidělení předmětné nemovitosti, tak o její cenu.
Stěžovatelka však nijak nedoložila, že by její rodiče v předmětném
domku prováděli další práce, které by nemovitost zhodnotily tak,
že její cena by přesáhla cenu, za kterou byla realizována. Pokud
se týká otázky neprovedení revizního znaleckého posudku, s ohledem
na běh času tento nemůže být důkazem o správnosti či nesprávnosti
posudku, zpracovaného v kritické době. Proto tento důkaz nebyl
proveden, navíc když by chyběla podstatná skutečnost, tj. zjištění
stavu nemovitosti v předmětné době. Na výzvu Ústavního soudu ČR
podal své vyjádření i Městský soud v Brně, který odkázal jen na
obsah svého spisu sp. zn. 38 C 106/92.
Při posuzování této ústavní stížnosti Ústavní soud ČR
vycházel z toho, že je dle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky
soudním orgánem ochrany ústavnosti a dle čl. 87 odst. 1 této
Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným
rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci do ústavně zaručených
práv a svobod.
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že soudy
obou stupňů se sice podrobně zabývaly jednotlivými důvody
uvedenými ve sporu o uzavření dohody o vydání nemovitostí, ale
opomenuly se vyrovnat se skutečností, že majetek stěžovatelky
přešel na stát v důsledku trestního rozsudku Městského soudu
v Brně ze dne 23. 6. 1971, čj. 7 T 275/71 - 43, kterým byla
stěžovatelka v tomto konkrétním případě odsouzena pro trestný čin
opuštění republiky podle ustanovení §109 v té době platného
trestního zákona a kterým byl jako vedlejší trest vysloven též
trest propadnutí celého majetku ve prospěch státu. Usnesením
Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 1990, sp. zn. 3 Rt 780/90, byl
shora uvedený rozsudek zrušen, a to k datu, kdy byl vydán.
Soudy obou stupňů tedy nevzaly v úvahu vzájemnou vazbu mezi
zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákonem č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti
s projednávanou věcí. Tento posledně jmenovaný zákon v §1 odst.
2 výslovně uvádí, že zákon upravuje též podmínky uplatňování
nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí
majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady
a rozsah těchto nároků. Má k tomu speciální ustanovení v §19
a §20, jimiž je soudní rehabilitace dokončována. Vyplývá to i ze
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož §23 odst.
2 stanoví, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků,
vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku,
propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah
těchto nároků. Tímto zvláštním zákonem je právě zákon č. 87/1991
Sb.
Právní postavení oprávněných i povinných osob je v tomto
projednávaném případě nutno z tohoto hlediska zkoumat dle
ustanovení §§19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb., neboť se jedná
o důsledky zrušeného trestního rozsudku, který vyslovil i trest
propadnutí majetku, nikoliv pouze o vztahy občanskoprávní dle
§4 citovaného zákona. Byl-li na základě zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, zrušen trestní rozsudek a byly zrušeny
i výroky o propadnutí majetku (nebo obdobně též propadnutí věci
nebo zabrání věci), došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný neztratil
vlastnictví, neboť ke zrušení došlo s platností ex tunc. Na toto
ustanovení zákona nelze pohlížet jako by neexistovalo. V důsledku
ustanovení §23 odst. 2 tohoto zákona musela oprávněná osoba
vyčkat, až bude zákon o mimosoudních rehabilitacích vydán, aby
mohla svá práva uplatnit dle jeho ustanovení §§19 a 20. Tím se
však nezměnilo nic na jejím právním postavení vlastníka, které
vyplynulo již z účinnosti zrušení trestního rozsudku ex tunc.
Tento aspekt nebyl v obou soudních řízeních vzat v úvahu, ačkoliv
minimálně v období rozhodování odvolacího soudu byl již publikován
nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93.
Ústavní soud ČR na základě uvedených skutečností dospěl
k závěru, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních
práv a svobod stěžovatelky a uvedený rozsudek Krajského soudu
v Brně zrušil jednak pro rozpor s čl. 11 odst. 1 věta prvá a druhá
Listiny základních práv a svobod, jednak pro porušení čl. 90
Ústavy ČR, protože soud neposkytl zákonem stanoveným způsobem
ochranu jejím právům.
Na základě tohoto nálezu budou muset obecné soudy věc znovu
přezkoumat, vzít v úvahu ustanovení zákona č. 119/1990 Sb.
a v souvislosti s ustanoveními §§19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb.
rozhodnout o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti
a rozhodnout o vlastníkovi předmětných nemovitostí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 3. prosince 1996