ECLI:CZ:US:1996:1.US.167.94
sp. zn. I. ÚS 167/94
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 1179/94, ze dne 28. 9. 1994, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Písku, sp. zn. 4 C 668/92, ze dne 3. 3. 1994, ve věci určení vlastnického práva podle zákona o půdě takto:
Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích z 28. 9. 1994, č. j. 7 Co 1179/94-114, a rozsudek
Okresního soudu v Písku ze dne 3. 3. 1994, č. j. 4 C 668/92-87,
s e z r u š u j í .
Odůvodnění:
I.
Svou ústavní stížností napadá navrhovatelka rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 1179/94, ze
dne 28. 9. 1994, vydaný na základě ustanovení §8 odst. 1 zákona
o půdě, tj. zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění. Navrhovatelka
tvrdí, že toto rozhodnutí je z hlediska svého potvrzujícího výroku
zásahem do základního práva navrhovatelky zakotveného v článku 11
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy do práva vlastnit
majetek. Současně je podle navrhovatelky toto rozhodnutí v rozporu
s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášenou
pod č. 209/1992 Sb., konkrétně s jejím dodatkovým protokolem,
podle něhož má každá osoba právo svůj majetek pokojně užívat.
Nikdo také nemůže být svého majetku zbaven, s výjimkou veřejného
zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady
mezinárodního práva.
Citované rozhodnutí potvrdilo zamítavý výrok prvostupňového
soudu, Okresního soudu v Písku, sp. zn. 4 C 668/92, ze dne 3. 3.
1994. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žaloba
navrhovatelky na určení, že na ni ve smyslu ustanovení §8 odst.
1 zákona o půdě přešlo vlastnictví k pozemku v k. ú. P., a to par.
č. 976 (zahrada) o výměře 1115 m2.
Právní podstata návrhu spočívá v tom, že dne 5. 12. 1979 byla
uzavřena kupní smlouva o prodeji uvedené parcely mezi
prodávajícími manžely S. a bývalým MěNV P.. Na základě dohod
z 18. 6. 1985 o zřízení práva osobního užívání pozemků,
registrovaných 28. 8. 1985 poté, co došlo k rozdělení parcely č.
976 na tři části, byly přiděleny tyto jednotlivé části původní
parcely č. 976 do osobního užívání jednak ing. F. a V. U. (par. č.
976/1), jednak F. U. mladšímu (par. č. 976/2) a jednak S. U. a D.
U. (par. č. 976/3).
Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti stanovené zák.
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně
ústavní stížnost polemizuje s právními závěry obecných soudů,
pokud zamítavým výrokem nevyhověly žalobě na určení přechodu
vlastnického práva k pozemku na navrhovatelku dle §8 odst. 1
zákona o půdě. Konkrétně je i v ústavní stížnosti vytýkáno, že
prodej parcely č. 976 v k. ú. P. byl proveden z důvodu uvažovaného
vybudování podchodu pro pěší pod hrozbou vyvlastnění na základě
veřejného zájmu. Proto navrhovatelka dovozuje stav tísně při
uzavírání kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k)
zákona o půdě. Dále navrhovatelka vytýká soudu nesprávné hodnocení
provedených důkazů, když soud v rámci hodnocení svědeckých
výpovědí upřednostnil osobní vazby svědků s účastníky řízení před
zákonem. V tomto směru pak podle navrhovatelky zejména soud
prvního stupně svědecké výpovědi ve svém rozhodnutí účelově
zkreslil.
Navrhovatelka poukazuje na skutečnost, že bývalá tajemnice
MěNV P., J. S., přislíbila při prodeji zahrady, že až do zahájení
výstavby podchodu budou moci navrhovatelka a její manžel zahradu
užívat. Nástupem nové tajemnice V. U. v roce 1981 byl tento slib
porušen. Rozhodnutím rady bývalého MěNV P. z 5. 5. 1982 byla totiž
zahrada přidělena do dočasného bezplatného užívání na dobu
neurčitou rodině U. Přitom navrhovatelka a její manžel žádali
o koupi svého pozemku zpět, když ke stavbě podchodu nedošlo. Tento
prodej jim byl ze strany bývalého MěNV P. odmítnut s poukazem na
platnost nařízení, podle něhož nesměli vlastnit větší rozlohu
pozemků, než v té době vlastnili.
Z toho stěžovatelka dovozuje, že byla poškozena na svých
vlastnických právech a že rozhodnutími obecných soudů bylo
porušeno právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen Listina), bližší zdůvodnění porušení tohoto
článku Listiny však ústavní stížnost postrádá.
Navrhovatelka tvrdí, že k prodeji v roce 1979 došlo v tísni
za nápadně nevýhodných podmínek, neboť bývalá tajemnice MěNV
P., J. S., sdělila jí a jejímu zemřelému manželovi, že v místech
par. č. 976 je uvažováno o výstavbě podchodu pro pěší, a tedy,
pokud by parcelu neprodali, muselo by se uvažovat o jejím
vyvlastnění ve veřejném zájmu. Dále dovozuje, že poté, co
nastoupila na místo tajemnice bývalého MěNV P. V. U., využila
svého postavení k prosazení dohod o zřízení práva osobního užívání
parcely č. 976, rozdělené pro ten účel na tři části. Podle
navrhovatelky došlo v roce 1979 k uzavření kupní smlouvy ve stavu
tísně za nápadně nevýhodných podmínek a je tedy dán důvod
k aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě: stěžovatelka se
dožaduje určení, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti
ve vlastnictví fyzických osob, které je nabyly od státu za
okolností uvedených v §6 odst. 1 zákona o půdě, a to za
předpokladu, že tyto fyzické osoby nabyly nemovitost buď v rozporu
s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního
zvýhodnění.
Pokud jde o argumentaci nápadně nevýhodných podmínek,
spatřuje je navrhovatelka v podhodnocení ceny prodávané
nemovitosti. V tomto směru se v řízení domáhala nového znaleckého
ocenění nemovitosti.
Podání ústavní stížnosti předcházelo složité a opakované
soudní jednání u Okresního soudu v Písku a u Krajského soudu
v Českých Budějovicích.
Prvým rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 18. 2. 1993,
sp. zn. 4 C 668/92, podepsaným samosoudkyní JUDr. H., byl zamítnut
návrh na určení vlastnického práva navrhovatelky k výše uvedené
parcele.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl pak na základě
odvolání navrhovatelky usnesením z 11. 6. 1993 pod sp. zn. 5 Co
706/93 tak, že rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení. Své rozhodnutí opřel o závěr, že existence tísně
při prodeji parcely manžely S. je průkazná. Vyšel přitom
z výpovědi svědkyně J. S. Z její výpovědi okresní soud zjistil, že
sama hovořila s původními vlastníky v době, kdy hodlali svůj
pozemek oplotit, a to v tom smyslu, že je třeba, aby pozemek státu
prodali, protože se na něm bude stavět podchod, a kdyby k prodeji
nesvolili, byl by pozemek stejně vyvlastněn. Je tedy zřejmé, že na
původní vlastníky bylo naléháno s argumentací vyvlastnění, ač pro
takový postup nebyly podmínky, neboť podchod, jak vyplynulo
z důkazního řízení, byl v podstatě jen pouhým přáním či zatím
nekonkrétním plánem, jehož realizace si zdaleka nevyžadovala
vyvlastnění pozemku navrhovatelky a jejího manžela. Za takové
situace se jevil odvolacímu soudu stav, ve kterém původní
vlastníci pozemek prodávali státu, jako stav jejich tísně, neboť
neviděli jiného východiska než právě prodej státu, když jako
jediná další alternativa jim bylo předkládáno vyvlastnění. Tomuto
posouzení dle odvolacího soudu nebránil ani obsah výpovědi samotné
navrhovatelky, která hovořila o tom, že nebyl vyvíjen ze strany
státního orgánu žádný nátlak a nebylo z jeho strany žádné
přemlouvání a výhrůžky. Původním vlastníkům stačila samotná
vědomost o tom, že jiné cesty není, protože je zde státem tvrzený
veřejný zájem, kterému musí být jejich zájem podřízen. Musel je
o tom přesvědčit i postoj státního orgánu k jejich žádosti
o opravu plotu, při jejímž vyřizování k naléhání na prodej pozemku
došlo. Skutečnost, že MěNV P. tehdy argumentoval vyvlastněním, je
prokázána výpovědí svědkyně, která prodej s původními vlastníky
domlouvala. Odvolací soud dospěl tehdy k názoru, že i když v tomto
případě bylo jednáno s původními vlastníky ze strany státního
orgánu tak, jak sama navrhovatelka dnes hovoří (nebyl vyvíjen
zjevný nátlak, nebylo přemlouvání a výhrůžky), přesto objektivně
šlo o stav tísně. Ze strany státního orgánu bylo záměrně použito
argumentu možného vyvlastnění, ač pro něj podmínky nebyly, a právě
tím se navrhovatelka se svým manželem ocitli ve stavu tísně.
Nápadně nevýhodné podmínky odvolací soud spatřoval
v okolnosti, která byla nezvratně v celém důkazním řízení
zjištěna, totiž v tom, že původní vlastníci prodávali svou
nemovitost pro účely podchodu, aniž tato stavba byla již
konkrétněji plánována a aniž byla konkrétním stavebním záměrem,
jehož realizace by byla podmíněna právě vykoupením pozemku
navrhovatelů. Jinými slovy, navrhovatelé byli pohnuti k prodeji
pozemku zbytečně předčasně, aniž bylo jisté, že jejich pozemek
bude na stavbu podchodu nutný. Svého vlastnického práva tak byli
zbaveni předčasně a bezúčelně, přičemž i státnímu orgánu
vystupujícímu na straně kupujícího muselo být jasné, že
o předčasný a tím ničím neodůvodněný postup jde. Krajský soud dále
uvedl, že jediné, co mohlo ospravedlnit postup státu, bylo
pozdější dodržení vedlejší úmluvy o tom, že původní vlastníci
budou moci pozemek nadále užívat až do té doby, než bude použit
k účelu, ke kterému jej prodávali. Tuto dohodu však stát nedodržel
a neumožnil původním vlastníkům získat ani část svého původního
pozemku do osobního užívání. I tato okolnost svědčí - dle
tehdejšího stanoviska odvolacího soudu - o uzavření kupní smlouvy
za nápadně nevýhodných podmínek, které nemusí spočívat vždy jen
v nesprávně stanovené ceně.
Konečně byla dle názoru odvolacího soudu splněna i podmínka
protiprávního zvýhodnění odpůrců. Z důkazního řízení provedeného
okresním soudem krajský soud vyvodil, že parcela, která byla
vykoupena ve výměře 1115 m2, byla rozdělena záměrně na tři části
a přidělena do osobního užívání ve výměrách sice nepřesahujících
400 m2, tedy nepřesahujících maximum stanovené §200 odst. 1 tehdy
platného o. z., avšak v podstatě do dvou rodin, a to za situace,
že již předtím bylo zřízeno právo dočasného užívání pozemku v roce
1982, navíc obsahující ve smlouvě ujednání o tom, že se zřizuje na
dobu neurčitou. Tím vlastně byla zablokována možnost přidělit
pozemek jiným zájemcům.
Zrušovací usnesení krajského soudu obsahovalo závazný právní
názor pro soud prvého stupně, totiž že došlo k uzavření kupní
smlouvy ve stavu tísně a za nápadně nevýhodných podmínek.
Následovalo nové projednání věci soudem prvního stupně.
V rámci doplnění důkazního řízení byla vyslechnuta řada svědků,
které protistrana navrhla. Při hodnocení výsledků dokazování
okresní soud shledal svědectví svědkyně J. S. nevěrohodným, pokud
jde o tvrzení, že prodej v roce 1979 byl učiněn pod tíhou jinak
možného vyvlastnění ve veřejném zájmu. Toto svědectví pokládal
soud za vyvrácené zejména výpovědí svědka J. B., jemuž zemřelý
manžel navrhovatelky údajně sdělil, že zahradu prodává, protože
potřebuje peníze na svatbu své dcery. Dále svědectvím B. L., jemuž
zemřelý pan S. naznačil, že zahradu chtěl prodat, protože na její
obhospodařování nestačil. Tento svědek jako bývalý předseda
Městského národního výboru P. také vyloučil nátlak na S. při
prodeji zahrady. Zdůraznil, že otázka výstavby podchodu byla
pouhým výmyslem J. S. a že ve skutečnosti nebyl na úrovni obce
takový návrh nikdy předmětem jednání. Sdělil soudu rovněž, že
navrhovatelka byla s J. S. v dobrém přátelském vztahu.
Na tomto základu dospěl soud prvého stupně po doplnění
dokazování ke změně ve skutkovém hodnocení sporu a uzavřel
opětovně jednání zjištěním, že nebyl prokázán stav tísně a nápadně
nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy v roce 1979.
Po odvolání navrhovatelky ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích potvrdil tento soud svým dalším rozhodnutím z 28. 9.
1994 toto prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné. Zdůraznil
v odůvodnění, že pokud se změnil skutkový základ natolik, že byla
vyloučena aplikace závazného právního názoru odvolacího soudu na
nový skutkový základ, nebránilo to soudu prvního stupně ve
vynesení stejného rozhodnutí, jako bylo jeho předchozí rozhodnutí
z února 1993. V tomto směru odvolací soud akceptoval hodnocení
nevěrohodnosti svědectví svědkyně S., která poukazovala na hrozbu
vyvlastnění a stav tísně při uzavírání kupní smlouvy. Protože
- dle usnesení krajského soudu - nebyl stav tísně prokázán,
nepokládal soud již za nutné zkoumat splnění druhé podmínky, tj.
nápadně nevýhodných podmínek koupě a pořizovat nové znalecké
ocenění pozemku, jehož se domáhala navrhovatelka. S poukazem na
skutková zjištění vyvodily obecné soudy právní závěr, že nelze
vyhovět žalobě na určení přechodu vlastnického práva k nemovitosti
nacházející se ve vlastnictví fyzických osob na navrhovatelku.
Navrhovatelka pak ve své ústavní stížnosti namítla, že ani
druhé projednání věci u Okresního soudu v Písku neproběhlo
korektně, neboť - jak uvádí - výpovědi svědků byly účelově
zkresleny a závažná sdělení ignorována, takže skutečnost, že
k prodeji pozemku došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek,
jakož i způsob, kterým se později dostal pozemek do rukou rodiny
U. přednostně, jak vůči původním majitelům tak i jiným žadatelům,
nebyly náležitě ozřejměny.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jak Krajský soud v Českých
Budějovicích, a to přípisem z 16. 2. 1995, tak soud prvního
stupně, tj. Okresní soud v Písku, přípisem ze dne 15. 2. 1995. Oba
soudy poukázaly na výsledky svých řízení a závěry svých
rozhodnutí. Oba navrhly zamítnutí ústavní stížnosti. Přípisem ze
dne 12. 2. 1996 se k ústavní stížnosti vyjádřili i vedlejší
účastníci, ing. F. U., V. U. a F. U. mladší, kteří rovněž navrhli
zamítnutí ústavní stížnosti s poukazem na závěry, které vyvodily
obecné soudy z výsledků dokazování. Stejný obsah má i vyjádření
vedlejších účastníků, S. a D. U. ze dne 21. 5. 1996. Všech pět
vedlejších účastníků pak písemně sdělilo, že se nehodlají osobně
jednání u Ústavního soudu ČR zúčastnit, a proto si ani nezvolili
právní zástupce.
II.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelky
s právními závěry rozsudků obecných soudů. V daném případě dospěly
obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že k naplnění
ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, č. 229/1991 Sb., v platném
znění, nedošlo. Obecné soudy mají za to, že nebyl prokázán prodej
ve stavu tísně a za nápadně nevýhodných podmínek a že v důsledku
toho nevznikl prostor k aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona
o půdě.
Ze spisového materiálu obecných soudů Ústavní soud zjistil,
že doplnění důkazního řízení bylo zaměřeno na okolnosti, za
kterých bylo rozhodnuto o přidělení sporné parcely do užívání
rodiny U. V tomto směru napadla stěžovatelka ve své ústavní
stížnosti způsob a průběh důkazního řízení u okresního soudu.
Základní otázce, totiž objasnění stavu tísně a nápadně
nevýhodných podmínek, nebyla při doplnění důkazního řízení
věnována náležitá pozornost. Ze spisu Okresního soudu v Písku
a Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že
oba soudy shledaly věrohodnou výpověď paní S., která ve své
dobromyslnosti vyzařovala natolik respekt před veřejným zájmem
a před tehdejším nárokem vrchnostenského státu, že zřejmě pod
tímto tlakem jednala, aniž bylo třeba vůči manželům S. uplatnit
drastičtější metody nátlaku. V tomto ohledu poukazuje Ústavní soud
na hodnocení výpovědi paní S. krajským soudem v jeho prvém
rozhodnutí.
Pozdější odmítnutí důvodů tísně při uzavření kupní smlouvy
spočívá ve zpochybnění výpovědi svědkyně S. Je pravda, že při
výslechu svědků, povolaných na návrh protistrany, byly uváděny
i jiné důvody prodeje: zdravotní stav pana S., který nechtěl
údajně dále na pozemku hospodařit, jakož i potřeba peněz na svatbu
dcery. S tím však není plně v souladu skutečnost, že k prodeji
parcely došlo teprve poté, když S. chtěli postavit nový plot
a žádali národní výbor o souhlas. Tato okolnost nesvědčí o tom, že
by nechtěli dále na pozemku hospodařit, spíše naopak.
Pokud pak jde o důvody prodeje, uvedl ve své svědecké
výpovědi před Okresním soudem v Písku dne 12. 10. 1992 i odpůrce
ing. F. U., že S. na jeho otázku, proč prodali pozemek, tehdy
odpověděl: "...že mu bylo řečeno, že bude zřízen podchod pro
pěší". Odpůrci opírají svá tvrzení zejména o svědectví B. L.,
který označil úvahu o podchodu za výmysl svědkyně S., výmysl,
o kterém se nikdy nejednalo. To je však v rozporu s výpovědí
svědka J. J., vedoucího odboru výstavby Městského úřadu P.,
ze 17. 2. 1993, který uvedl: "...vím o tom, že byl záměr zhruba
v roce 1978 o tom, že by se zbudoval podchod...O tomto záměru bylo
hovořeno v přípravné fázi, jednalo se o ústní plánování."
O prodeji "z veřejného zájmu" svědčí i výpověď svědkyně N.. I když
se připustí přátelské vztahy mezi tehdejší tajemnicí národního
výboru paní S. a S., zdá se být přirozené, že S., která o záměru
stavět podchod věděla, S. na tuto okolnost upozornila a zřejmě je
i uvědomila o případném vyvlastnění, k němuž by v případě odporu
mohlo dojít. Je možné, ale není rozhodné, že toto varování
uskutečnila vzhledem k přátelským vztahům k rodině také přiměřeně
přátelskou formou.
O zájmu manželů S. na užívání tohoto pozemku svědčí i ta
okolnost, že jim bylo slíbeno bezplatné užívání parcely až do
stavby podchodu. Protože ke stavbě podchodu nedošlo, domáhali se
manželé S. navrácení předmětné parcely.
Když byl záměr postavit podchod opuštěn, nebyl S. jejich
pozemek vrácen zpět, přestože se navrácení tohoto pozemku
dožadovali. Ve své výpovědi před Okresním soudem v Písku dne 6.
10. 1993 uvedl J. B. (někdejší předseda národního výboru), že S.
poté, co záměr postavit podchod padl, chtěli tento pozemek zpět
odkoupit, ale MNV jim nemohl vyhovět, protože v té době pozemek
svou výměrou přesahoval tehdy předepsanou maximální hranici.
Uvedený pozemek se místo původního majitele pak dostal do užívání
rodiny V. U., tehdejší tajemnice národního výboru, a to tak, že
vzhledem ke své výměře byl rozdělen na tři části, z nichž jednu
získali manželé F. a V. U., druhou F. U. mladší a třetí S. a D. U.
Rozdělením pozemku na tři díly byla překonána překážka, pro kterou
nebyla parcela vrácena původním majitelům.
Ústavní soud po zvážení všech okolností dospěl k těmto
závěrům:
1. Námitka stěžovatelky, že postupem obou soudů došlo k porušení
článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, není důvodná,
protože tímto ustanovením je chráněno vlastnictví již
konstituované a tudíž již existující a nikoli tvrzený nárok na ně.
2. Ústavní soud však uznal námitku stěžovatelky, že věc nebyla
obecnými soudy řádně projednána a všestranně zvážena, čímž došlo
k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních
práv a svobod. Ústavní soud respektuje zásadu volného hodnocení
důkazů obecnými soudy. Na základě §81 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, není však při posuzování ústavní stížnosti vázán
skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních. Zejména pak
nesmí být vázán, má-li za to, že v důsledku neúplného důkazního
řízení a nedostatečného skutkového zjištění došlo k porušení práva
na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod
anebo práva na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
K tomuto závěru nedospěl Ústavní soud pouze již výše
uvedenými nejasnostmi a mezerami ve zjišťování skutkového stavu
a při provádění důkazního řízení, ale zejména též - a v neposlední
řadě - v důsledku další okolnosti.
Navrhovatelka (resp. její právní zástupkyně) ve svém odvolání
proti prvnímu rozsudku Okresního soudu v Písku označila tento
rozsudek za "právní zmetek". Tato skutečnost spolu s vyjádřeními
tehdejší právní zástupkyně navrhovatelky, tj. JUDr. T., v tisku
měla později soudní dohru ve dvou směrech. Okresní soud v Písku
předně předložil Krajskému soudu v Českých Budějovicích
k rozhodnutí námitku podjatosti vůči JUDr. V. H., která v první
instanci jako samosoudkyně rozhodovala. Tato námitka byla vznesena
JUDr. T. s odůvodněním, že JUDr. H. podala na JUDr. T. trestní
oznámení, což by se mohlo projevit i ve výsledku tohoto sporu.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení, č. j. 5 Nc
318/94-29, konstatoval, že "...z vyjádření JUDr. V. H. zjistil, že
se necítí být podjatá v této věci, dr. T. zná jako advokátku bez
osobního vztahu."
V následném trestním řízení, vyvolaném JUDr. H., se přiklonil
rovněž trestní soud na stanovisko nezávadného výkonu pravomoci
JUDr. H. a odmítl námitku JUDr. T., která vytkla soudu zcela
apriorní obhajobu úřední autority soudce bez věcného posouzení
konkrétního chování. Trestní řízení proti JUDr. T. bylo posléze
zastaveno.
I když v řízení o vyloučení soudce a v trestním řízení,
vyvolaném trestním oznámením soudkyně, která věc opětovně
rozhodovala u soudu prvního stupně, byl shledán výkon její
pravomoci nezávadným a i když byla odmítnuta námitka její
podjatosti, přiklonil se Ústavní soud k názoru, že v daném případě
byla splněna podmínka §14 odst. 1 o. s. ř., která zakládá
vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze
pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže
"lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti". Nejde tudíž pouze
o hodnocení subjektivního pocitu soudkyně, zda se cítí nebo necítí
být podjatá, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení,
ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze
mít za to, že by soudce podjatý mohl být. V daném případě šlo
o takový konflikt mezi rozhodující soudkyní a právní zástupkyní
navrhovatelky, který svou povahou a intenzitou (označení
rozhodnutí soudkyně za "právní zmetek") je nepochybně dostatečným
důvodem k tomu, aby v zájmu soudkyně samé o věci rozhodovala jiná
osoba. To se v daném případě nestalo a po vrácení věci odvolacím
soudem opětovně rozhodovala jako samosoudkyně osoba, jejíž
rozhodnutí bylo tak ostře napadeno. Za takových okolností lze
pochybovat o tom, že soudce není dotčen takovým úsudkem o výkonu
své rozhodovací pravomoci. Bylo tudíž na místě soudkyni
z rozhodování v dané věci vyloučit. Pro úplnost budiž řečeno, že
za této situace je dána možnost dovolání dle §237 odst. 1 písm.
g) o. s. ř.
Z uvedených důvodů pokládá Ústavní soud ústavní stížnost
v podstatné části za důvodnou. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než
rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 3. 3. 1994, č. j. 4
C 668/92-87, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
z 28. 9. 1994, č. j. 7 Co 1179/94-114, z r u š i t .
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně 27. listopadu 1996