Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.11.1996, sp. zn. I. ÚS 177/95 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 115/6 SbNU 329 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.177.95

sp. zn. I. ÚS 177/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. K., bytem Ú., zastoupené JUDr. Z. V., advokátkou AK se sídlem v T., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 937/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 138/91, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání nemovitosti v katastrálním území obce L., takto: Ústavní stížnosti s e v y h o v u j e a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 1995, sp. zn. 13 Co 937/94, s e z r u š u j e . Odůvodnění: I. Dne 14. 7. 1995 podala navrhovatelka, zastoupená advokátkou JUDr. Z. V., ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 937/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 138/91. Těmito rozsudky byla zamítnuta restituční žaloba navrhovatelky proti obci L. na vydání nemovitosti čp. 31 (pohostinství) a přilehlé louky v katastrálním území obce L., kterou vlastnila její právní předchůdkyně V. E. (teta), neboť žalovaný na její výzvu odmítl nemovitost vydat. Žaloba přitom směřovala k přímému vydání nemovitosti, nikoli k určení povinnosti žalovaného uzavřít dohodu o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Krajský soud shodně s okresním soudem zamítl žalobu navrhovatelky z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalobce. Meritorní nárok stěžovatelky u obecných soudů směřoval k vydání sporné nemovitosti. K soudnímu projednání tohoto nároku samého však u Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové obsahově nedošlo vzhledem k tomu, že oba soudy dospěly k závěru, že žalovaný nemá pasivní legitimaci. Žalován měl být stát a nikoli obecní úřad anebo později obec L., což dle názoru obou soudů bylo již z uzavřené kupní smlouvy zcela zřejmé. Navrhovatelka podala proto ústavní stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti. K odůvodnění své stížnosti stěžovatelka uvedla, že dle výpisu z listu vlastnictví vyplývá, že jsou zde dva rozdílné zápisy - ze dne 7. 4. 1992 dle něhož vlastníkem je stát - Obecní úřad L. - a ze dne 26. 10. 1992, dle něhož je vlastníkem stát - obec L. Z toho navrhovatelka vyvozuje, že zápis je chybný a neodpovídá skutečnosti. Dále navrhovatelka uvedla, že žalovaný svým jednáním navrhovatelku utvrzoval v tom, že je vlastníkem nemovitosti, neboť nemovitost drží a užívá a námitku nedostatku pasivní legitimace uplatnil až v závěru soudního řízení. Dle názoru stěžovatelky je povinnou osobou k vydání nemovitosti ten, kdo nemovitost drží a tudíž dle jejího názoru byl žalovaný pasivně legitimován. Navrhovatelka ve stížnosti dále uvedla, že postupem soudů byl porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to právo vlastnit majetek, neboť znalecký posudek, který na předmětnou nemovitost objednal stát, vykazuje základní technické i právní závady, neboť oceňoval nemovitost tak, jak potřeboval zadavatel, nikoliv objektivním způsobem. Chybělo ocenění porostů, plotů a pokud jde o vlastní stavbu (pohostinství) nebylo zaneseno ocenění odpovídající cenovému předpisu. Z tohoto důvodu navrhovatelka požadovala vyhotovení revizního znaleckého posudku, který by byl objektivní a z něhož by soud mohl při posuzování restitučního nároku vycházet. Vzhledem k tomu, že soud nenechal zhotovit tento nový znalecký posudek, nebyl soudem dostatečně zjištěn skutkový stav a soud tím porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který každému zajišťuje právo na soudní ochranu. Dále dle jejího názoru soud nesprávně aplikoval zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména §5 odst. 3, který uvádí povinnosti ohledně vydání věci oprávněnému, a tím porušil čl. 90 Ústavy ČR, dle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. A konečně pouze okrajově uvedla, že kupní smlouva z roku 1977, na jejímž základě její teta V. E. prodala část nemovitosti MNV L., má mnoho právních závad a jako příklad uvádí, že byla prodána část nerozdělené nemovitosti, blíže však žádné právní závady nespecifikuje. Důvody neplatnosti kupní smlouvy však dle rozsudků obecných soudů nebyly prokázány. Z rozsudku Okresního soudu v Trutnově Ústavní soud zjistil, že tento soud zamítl žalobu navrhovatelky na vydání nemovitosti v obci L. s odůvodněním, že žalovaný Obecní úřad v L. nemá pasivní legitimaci, neboť měl být jako vlastník žalován stát, tj. Česká republika, protože ten je nabyvatel nemovitosti podle kupní smlouvy a zůstal jím až do současnosti, protože dle zák. č. 172/1991 Sb. majetek státu v tomto případě na obec nepřešel. I v případě, že by přešel, měla být žalována obec L., nikoliv obecní úřad. Dále uvedl, že žalobkyně by ani v případě řádné pasivní legitimace žalobce neuspěla se žalobou, neboť neunesla důkazní břemeno - neprokázala totiž, že její teta V. E. prodala nemovitost v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a konečně že nežalovala na uzavření dohody o vydání nemovitosti, ale na vydání nemovitosti. Krajský soud tento rozsudek okresního soudu potvrdil, ale z poněkud odlišných důvodů. Na rozdíl od okresního soudu vzal na vědomí, že navrhovatelka během jednání u okresního soudu upřesnila označení žalovaného na obec L., ovšem ani toto upřesnění nepovažoval za dostačující, neboť dle jeho právního názoru není v tomto případě pasivně legitimována ani obec, ale stát, tj. Česká republika, neboť nemovitost koupí přešla do státního vlastnictví, i když dle kupní smlouvy ji tenkrát (v r. 1977) spravoval MNV. Poněvadž dle zák. č. 172/1991 Sb. nemovitost nepřešla do vlastnictví obce, je dále vlastníkem stát a tudíž měla být žalována Česká republika. Avšak ani v případě pasivní legitimace by žaloba nebyla úspěšná, neboť dokazováním nebylo prokázáno, že kupní smlouva z r. 1977 obsahuje závažné nedostatky a je neplatná, ani nebyly splněny podmínky pro restituci dle zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění. Krajský soud však připustil možnost žaloby na uzavření dohody mezi povinným a oprávněným i žalobu na vydání věci. Dle vyjádření Obecního úřadu v L. výpis z listu vlastnictví není chybný, ale naopak z něho nepochybně vyplývá, a navrhovatelka si toho musela být vědoma, že vlastníkem předmětné nemovitosti je stát - Česká republika - a to i v současnosti, neboť vlastnictví nepřešlo dle zák. č. 172/1991 Sb. na obec L. Dále se ztotožňuje se závěrem krajského soudu i v tom, že navrhovatelka v průběhu řízení neprokázala, že kupní smlouva na nemovitost z roku 1977 je neplatná. Okresní soud v Trutnově ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku v předmětné věci a dále uvedl, že navrhovatelka nebyla postupem soudu poškozena ve svých ústavních právech a svobodách, neboť jí byla řádným postupem soudu poskytnuta soudní ochrana, mohla se svého nároku domáhat zákonnou soudní cestou a soud rozhodl na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění obou rozsudků s tím, že se nejednalo pouze o nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného, ale také nebyly v řízení prokázány podmínky, které stanoví zákon č. 87/1991 Sb. v ustanovení §6 pro přiznání restitučního nároku. II. Po zhodnocení všech listinných důkazů, zejména spisů Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové, dospěl Ústavní soud k závěru, že důvody porušení základních práv a svobod uvedené v ústavní stížnosti je třeba posuzovat odděleně. Stěžovatelka v prvé řadě vidí porušení svých základních práv v tom, že oba obecné soudy se shodly na závěru, že žalovaný - obec L. - nemá v předmětné věci pasivní legitimaci. Dle názoru navrhovatelky je v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., v platném znění, obec L. pasivně legitimována, neboť je uvedena v listu vlastnictví, nemovitost drží a užívá ji, přičemž není rozhodující, zda je vlastníkem. Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. osobami povinnými k vydání věci jsou stát nebo právnické osoby, které věc drží. Dle ustanovení §129 obč. zákoníku je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní a držení věci připouští trvalý nebo opětovný výkon. Dle obecně akceptovaného výkladu je držba sice jedním ze základních oprávnění vlastníka věci, avšak držitelem může být i někdo jiný než vlastník věci. Aby někdo mohl být považován za držitele, musí fakticky ovládat věc a nakládat s ní jako s vlastní. Z ustanovení §4 odst. 1 cit. zákona lze učinit pouze jediný závěr, totiž že za osobu povinnou (při splnění dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drží - stát nebo jinou právnickou osobu. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu. Okresní soud v Trutnově i Krajský soud v Hradci Králové se v odůvodněních svých rozsudků zabývaly pouze otázkou vlastnictví k předmětným nemovitostem a dokazováním, že vlastníkem nemovitostí je podle výpisu z listu vlastnictví čs. stát a nikoliv obec L., která byla stěžovatelkou "bona fide", tj. na základě listu vlastnictví o vydání nemovitostí, žalována. Soudy se spokojily pouze s konstatováním, kdo je vlastníkem nemovitostí, a z toho přímo odvodily, kdo má i pasivní legitimaci. Při posuzování této otázky lze tedy přisvědčit stanovisku stěžovatelky, že postupem obou soudů zde byla porušena základní práva navrhovatelky obsažená v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tyto soudy navrhovatelce neposkytly náležitou ochranu jejích práv, čehož má právo se u nezávislých soudů domáhat. Další námitka navrhovatelky se týká porušení jejího základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod postupem obou soudů. Navrhovatelka především poukazuje na to, že přes její opakované žádosti nebyl soudy proveden revizní znalecký posudek z oboru nemovitostí, který by vyřešil sporné otázky kolem původního znaleckého posudku, jenž dle názoru navrhovatelky vykazuje základní technické i právní závady. Tím, že tento posudek nebyl vůbec proveden, nemohl být ani objektivně zhodnocen předmět soudního sporu. Jak ze spisu vyplývá, navrhovatelka v průběhu řízení vznesla řadu připomínek a dotazů k posouzení stavu a ceny nemovitostí, ke kterým soud nepřihlédl. Vzhledem k povaze sporu i zásadám restitučních zákonů, jejichž cílem má být zmírnění majetkových křivd, je Ústavní soud přesvědčen, že i v tomto případě soudy obou stupňů v řízení neposkytly náležitou ochranu právům navrhovatelky, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod však postupem obou soudů dojít nemohlo, neboť soud o vlastnických nárocích navrhovatelky dosud meritorně nerozhodoval. Stěžovatelka dále vytýká oběma soudům nesprávnou aplikaci zák. č. 87/1991 Sb., a to zejména ust. §5 odst. 3 tohoto zákona, a spatřuje v tom porušení čl. 90 Ústavy ČR. Zde se ukládá povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydat nejpozději do 30 dnů. Navrhovatelka spatřuje nesprávnou aplikaci tohoto ustanovení soudy v tom, že neuložily povinné osobě, aby dohoda o vydání věci byla uzavřena. Tento postup soudů je logickým důsledkem již předchozích pochybení obou soudů při posuzování pasivní legitimace povinné osoby a důkazního řízení. Stěžovatelka dále uvádí, že žaloba byla soudem I. stupně, zamítnuta také proto, že měla být podána na povinnost uzavřít dohodu a nikoli na povinnost vydání nemovitosti. Tuto námitku navrhovatelky nelze akceptovat, neboť Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozsudku, na rozdíl od soudu I. stupně výslovně uvádí, že soudní praxe připouští žalobu na uzavření dohody o vydání věci i přímo na vydání věci. Z toho vyplývá, že tato skutečnost nebyla důvodem k zamítnutí žaloby, resp. potvrzení rozsudku soudu I. stupně v plném rozsahu. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti navrhovatelky a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil, neboť ani krajský soud v řízení na základě restitučního zákona neposkytl navrhovatelce přiměřenou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 5. listopadu 1996