infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUs6plusVyrok, infUsKratkeRadky-434-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.11.1996, sp. zn. I. ÚS 197/96 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 118/6 SbNU 353 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.197.96

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Restituce jako jedna ze základních forem privatizace. K ochraně vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny

Právní věta Právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje toliko na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995). Z toho plyne, že pouhý spor o finanční náhradu ústavně chráněn není a ani být nemůže. Stěží je možné dovozovat, že došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod postupem či rozhodnutím jiného státního orgánu v roce 1966, kdy Listina součástí českého (československého) právního řádu vůbec nebyla. Za tohoto stavu by byla - z hlediska nároků oprávněných osob - právně významná toliko existence některého tzv. vydávacího důvodu uvedeného v §6 zákona č. 87/1991 Sb., např. vyvlastnění provedené za podmínek §6 odst. 1 písm. i) či j) cit. zákona. Soud se mohl a měl zabývat i otázkou, zda stěžovatel nemá právo na finanční odškodnění podle jiných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., než pouze podle ust. §6 odst. 1 písm. j), jehož se dovolával. V souzené věci je navíc nutno přihlédnout ke skutečnosti, že se jednalo o spor restituční, jenž si - se zřetelem k účelu věci - zasluhuje zvýšené pozornosti, což lze dovozovat zejména z ust. §1 cit. zákona. (To ostatně vyslovil Ústavní soud i v jiných rozhodnutích.) Význam restitucí je dán i tím, že jde o jednu ze základních forem privatizace, která je hlavním principem transformace české ekonomiky. Z těchto důvodů měly obecné soudy i restituční důvod podle ust. §6 odst. 2, ve spojení s ust. §2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona zvážit.

ECLI:CZ:US:1996:1.US.197.96
sp. zn. I. ÚS 197/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. J. P., účastníků řízení - Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, a vedlejšího účastníka - Ministerstva financí ČR, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 22 Co 534/95, 22 Co 535/95, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 1994, sp. zn. 13 C 451/92, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. 13 C 451/92, takto: I. 1) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 22 Co 534/95, 22 Co 535/95, se z r u š u j e: - ve výroku v odstavci prvém, že rozsudek soudu I. stupně ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. 9. 1995 se v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem J. B. a žalovaným potvrzuje, - ve výroku v odstavci třetím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 2) Co do zbytku se ústavní stížnost proti tomuto rozsudku z a m í t á . II. 1) Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 1994, sp. zn. 13 C 451/92, se z r u š u j e : - ve výroku pod bodem I., že se zamítá žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 95 333 Kč s přísl., - ve výroku pod bodem II., že žalobce J. B. a žalovaný nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení. 2) Co do zbytku se ústavní stížnost proti tomuto rozsudku z a m í t á . III. Ústavní stížnost proti doplňujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. 13 C 451/92, se z a m í t á . Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele J. B., že žalovaný, tj. Ministerstvo financí České republiky, je povinen stěžovateli zaplatit částku 95 333 Kč s příslušenstvím. Zároveň zastavil řízení ve věci žalobců R. B. a D. B. Důvodem podané žaloby byla skutečnost, že rozhodnutím odboru výstavby ONV Praha 6 ze dne 26. 1. 1966, č.j. 1284/66/DrKu, došlo k vyvlastnění jedné ideální třetiny pozemku č.k. 435 o celkové výměře 1 144 m2, zapsané původně v pozemkové knize pro katastrální území S., jejíž vlastnicí byla M. B., matka žalobců. K vyvlastnění došlo za účelem zástavby pozemku rodinným domkem a náhrada za vyvlastněný pozemek byla stanovena na 762 Kčs. Žalobci však tvrdili, že tato náhrada nebyla vyplacena a že se proto jednalo o vyvlastnění bez náhrady ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Přípisem ze dne 5. 12. 1990 prý žalobci požádali držitele pozemku, tj. Obvodní úřad v Praze 6, o vydání věci. Protože jim nebylo vyhověno, požádali podle ust. §13 citovaného zákona Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, které věc postoupilo Ministerstvu financí ČR, o finanční náhradu za předmětnou nemovitost ve výši 95 333 Kč, a to pro každého žalobce. Ministerstvo financí však požadovanou náhradu odmítlo poskytnout. Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobci R. B. a D. B. před podáním žaloby nepodali Ministerstvu financí ČR žádost o poskytnutí finanční náhrady, kterou podal pouze J. B. Proto soud řízení ve věci těchto žalobců pro věcnou nepříslušnost zastavil a rozhodl, že věc postupuje k dalšímu řízení Ministerstvu financí ČR. Při posuzování nároku J. B. soud vycházel z toho, že žalobce opřel svůj nárok o ust. §6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona, podle něhož povinnost vydat věc se vztahuje na případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady. V souzené věci prý však byla finanční náhrada při vyvlastnění určena a ani sami žalobci ve své výpovědi netvrdili, že by tato náhrada nebyla vyplacena. Soud zjistil, že se příslušný spis bývalého ONV v Praze 6 nezachoval, takže doklady o tom, zda finanční náhrada za vyvlastněný pozemek byla či nebyla vyplacena, se nepodařilo obstarat. Proto soud tuto skutečnost, tj. nevyplacení náhrady, nemohl považovat za prokázanou, takže nebyly splněny podmínky ust. §6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona. Z těchto důvodů soud žalobu J. B. na zaplacení finanční náhrady zamítl. Doplňujícím rozsudkem ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. 13 C 451/92, Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že žalobci R. B. a D. B. a žalovaný nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že žalobci chybně označili žalovaný orgán, jímž není Ministerstvo financí ČR, ale pouze stát jako samostatný subjekt, jehož jménem jedná příslušný ústřední orgán státní správy. V řízení o poskytnutí finanční náhrady ve smyslu ust. §13 citovaného zákona je tedy pasivně legitimovaným subjektem nikoliv Ministerstvo financí, ale stát. Již z tohoto důvodu prý nebylo možno podané žalobě vyhovět. Kromě toho v předchozím řízení údajně nebylo mimo veškerou pochybnost prokázáno, že za vyvlastněnou nemovitost nebyla vyplacena stanovená náhrada ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona. Stěžovatel i jeho sourozenci prý shodně uváděli, že jim není nic známo o tom, zda jejich matka stanovenou náhradu obdržela či nikoli, a poukazovali pouze na to, že vždy hovořila o tom, že jí byl pozemek ukraden. Nepředložili a ani neoznačili žádný důkaz, že stanovená náhrada byla z důvodu nezaplacení urgována nebo jinak uplatněna. Splnění podmínky vydání věci podle ust. §6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona tedy nebylo prokázáno. Z těchto důvodů, v prvé řadě však pro nedostatek věcné legitimace žalovaného ministerstva, soud napadený rozsudek potvrdil. Citované rozsudky stěžovatel napadl ústavní stížností a uvedl, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 (právo vlastnit majetek) a v čl. 36 (právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy prý pochybily tím, že nepřihlédly ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo, a nezabývaly se ani otázkou, zda stěžovateli "kromě výslovně uplatněného poukazu na ust. §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb." nesvědčí též některý jiný důvod, uvedený v ust. §6, zejména důvod uvedený v ust. §6 odst. 2 ve spojení s ust. §2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Z rozhodnutí o vyvlastnění totiž vyplývalo, že "předmětný pozemek jest určen k zástavbě rodinným domkem a že tento pozemek dosud nebyl k tomuto účelu stavebně využit" a že "k dobrovolnému postupu pozemku na čsl. stát na základě jednání s vlastníkem nedošlo". Pokud by prý soudy tyto důkazy ve spojení se zákonnými podmínkami vyvlastnění podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb. vzaly v úvahu, musely by dospět k závěru, že pro nárok na finanční náhradu podle ust. §13 zákona č. 87/1991 Sb. je splněn restituční důvod, zakotvený v uvedených ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb. Nešlo prý totiž o vyvlastnění pro účely uskutečnění úkolů stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství ani o případ, kdy převažuje zájem na uskutečnění nebo užívání stavby anebo na provedení asanace nad jiným oprávněným zájmem dosavadního vlastníka nebo jiného oprávněného, podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb. V daném případě údajně šlo o zájem manželů D., jimž bylo zřízeno právo osobního užívání k předmětnému pozemku, který nemohl převažovat nad zájmem matky stěžovatele jako jeho vlastnice. Rozhodnutím ONV o vyvlastnění prý proto byla porušena obecně uznávaná lidská práva a svobody, zejména právo vlastnit majetek, neboť stát nemůže zbavit vlastnického práva určitou osobu jen proto, že jiná fyzická osoba chce na takovém pozemku stavět rodinný domek. Stěžovatel v této souvislosti poukázal i na svůj rodinný původ, neboť jeho otec byl nejdříve soudcem a v padesátých letech byl převeden do výroby na práci pomocného dělníka. Porušení svých základních práv a svobod stěžovatel dále spatřuje v tom, že podle názoru městského soudu (obsaženého v napadeném rozsudku), je v dané věci pasivně legitimován pouze stát a nikoliv Ministerstvo financí. Tento názor údajně není doložen poukazem na žádné zákonné ustanovení. Naopak, v ustanovení §1 písm. a) zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, je výslovně uvedeno, že Ministerstvo financí ČR je příslušné "ve věcech finanční náhrady v oblasti občanskoprávních vztahů s výjimkou případů dále uvedených". Pokud tedy zákon zakládá výlučnou příslušnost ministerstva k vyřizování určitých věcí, pak prý je toto ministerstvo tím subjektem, který má povinnost poskytnout náhradu a je tedy i věcně legitimováno. Není prý správný názor rozlišující případy, kdy je subjektem práva nebo povinnosti toliko ministerstvo a kdy je subjektem pouze stát, zastoupený příslušným ministerstvem. Proto stěžovatel navrhl, aby napadené rozsudky obou soudů byly zrušeny. Dále prohlásil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Protože včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené požadavky, dospěl Ústavní soud k názoru, že nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze - a vedlejší účastník - Ministerstvo financí ČR. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření sdělil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Právo na spravedlivý proces porušeno nebylo, neboť soud postupoval v souladu s občanským soudním řádem. Nebylo porušeno ani právo vlastnit majetek, protože předmětem sporu nebylo vlastnické právo, nýbrž otázka finanční náhrady za vyvlastněnou nemovitost. Soud byl vázán určeným předmětem sporu, kterou byla právě tato náhrada. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že k vyvlastnění došlo bez vyplacení náhrady. V řízení však nebylo prokázáno, že by náhrada za vyvlastněnou nemovitost vyplacena nebyla a žaloba proto byla zamítnuta. Soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že oprávněná osoba byla již ve své výzvě k vydání věci povinna uvést též způsob jejího přechodu na stát, který musela v případném soudním řízení také prokázat. Stěžovatel však od počátku uváděl pouze "případ" podle ust. §6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona a nelze prý proto souhlasit se stěžovatelem v tom směru, "že si soud sám mohl zvolit jinou možnost, která by podle názoru stěžovatele připadala v úvahu z předloženého dokladu, a to ust. §6 odst. 2 ve spojení s ust. §2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona". Tento způsob přechodu na stát prý nebyl v průběhu řízení žalující stranou tvrzen, prokázán a ani prokazován. Pokud jde o nedostatek pasivní legitimace na straně Ministerstva financí ČR, soud vychází přímo ze znění a obsahu citovaného zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že tato otázka byla již několikrát obecnými soudy řešena a podle jejich judikatury žaloba na finanční náhradu za nemovitost, již nelze vydat, směřuje proti státu, který na sebe tuto povinnost převzal. Podle názoru městského soudu z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, v čem spočívá porušení čl. 36 Listiny, protože soudy obou stupňů postupovaly v souladu s procesními předpisy, provedly důkazy, které byly žalující stranou označeny nebo předloženy, a po provedeném dokazování dovodily, že skutková zjištění, která bylo možno učinit z provedených důkazů, nedávají podklad pro závěr o oprávněnosti uplatněného nároku. Totéž se prý týká i další námitky stěžovatele, že rozhodnutími obou soudů bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Městský soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření uvedlo, že Listina je účinná teprve od 8. 2. 1991. Odkazy na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a 4 jsou prý nepřípadné, neboť žádné z těchto ustanovení nebylo při aplikaci tehdy platných právních předpisů v roce 1966 porušeno. Napadené rozsudky soudů prý vycházejí z přesně a úplně zjištěné skutkové podstaty a jsou zcela v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb. Za nepřípadný označuje vedlejší účastník rovněž stěžovatelův názor, že k porušení základních práv a svobod došlo ze strany městského soudu tím, že pasivní legitimaci ve sporech o finanční náhradu podle citovaného zákona přiznal pouze státu a nikoliv Ministerstvu financí jako samostatné právnické osobě. Příslušnost Ministerstva financí ve věcech finančních náhrad podle zákona č. 231/1991 Sb. totiž pouze znamená, že je tím určen orgán, který náhradu k tíži státního rozpočtu poskytuje, jde však o nárok vůči státu a samo Ministerstvo financí pasivní legitimaci ve sporu nemá. Ministerstvo financí proto navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti jako neodůvodněné a sdělilo, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k názoru, že ústavní stížnost je částečně důvodná. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Podle těchto ustanovení každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje (odst. 1). Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (odst. 4). Ohledně samotného práva vlastnit majetek se ústavní stížnost jeví jako zcela bezdůvodná. Jak ve svém vyjádření správně uvádí obvodní soud, předmětem sporu nebylo vlastnické právo, nýbrž pouze otázka finanční náhrady za vyvlastněnou nemovitost. Rovněž v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu nezbývá než konstatovat, že právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje toliko na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995). Z toho plyne, že pouhý spor o finanční náhradu ústavně chráněn není a ani být nemůže. K porušení citovaného ustanovení Listiny tedy nedošlo. Co se týče údajného porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, je třeba respektovat skutečnost, že jedním z klíčových znaků demokratického právního státu je princip, podle něhož se správní a soudní rozhodnutí posuzují zásadně podle těch právních předpisů, které byly v době jejich vydání účinné. Ministerstvo financí ve svém vyjádření správně uvádí, že počátek účinnosti Listiny se datuje až od roku 1991. Tvrzení, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno stěžovatelovo právo podle čl. 11 odst. 4 Listiny (tj. možnost vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu), je stěží akceptovatelné. K porušení tohoto práva rozhodnutími soudů vydanými v současné době by sice obecně vzato dojít mohlo, avšak v zásadě jen tehdy, jestliže by procesní soud v konkrétním případě podmínky rozhodnutí o vyvlastnění - vydaného v době účinnosti Listiny ve smyslu čl. 11 odst. 4 - nesprávně interpretoval. O takový případ však v souzené věci nejde. Rovněž je stěží možné dovozovat, že by bylo došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny postupem či rozhodnutím jiného státního orgánu v roce 1966, kdy Listina součástí českého (československého) právního řádu vůbec nebyla. Za tohoto stavu by byla - z hlediska nároků oprávněných osob - právně významná toliko existence některého tzv. vydávacího důvodu uvedeného v §6 zákona č. 87/1991 Sb., např. vyvlastnění provedené za podmínek §6 odst. 1 písm. i) či j) cit. zákona. V tomto směru lze odkázat i na preambuli zákona č. 87/1991 Sb., který se vztahuje pouze na "zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd", k nimž došlo v období let 1948 až 1989, avšak nemůže odstranit všechny křivdy, které byly v době totality spáchány. Z výše uvedených důvodů tedy nezbylo než konstatovat, že napadenými rozsudky obecných soudů nebyl porušen ani čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatel dále uvádí, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny. Podle tohoto ustanovení se každý může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud však neshledal, že by bylo porušeno stěžovatelovo právo "domáhat se stanoveným postupem svého práva". Jak vyplývá ze soudního spisu, sp. zn. 13 C 451/92, a z vlastní ústavní stížnosti, stěžovateli nebylo nijak bráněno v uplatnění jeho práva "domáhat se svého práva" u soudu, u něhož není důvodu se domnívat, že by nevystupoval nezávisle a nestranně. Stěžovatel se zřejmě dopustil omylu, když v ústavní stížnosti namítl údajné porušení čl. 36 Listiny. Podle obsahu stížnosti měl pravděpodobně na mysli čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nenamítal, že by bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva (čl. 36 odst. 1 Listiny), nýbrž kritizoval jednání soudů, když tvrdil, že soudy nepostupovaly v souladu se zákony, tzn. "zákonem stanoveným způsobem" ve smyslu čl. 90 Ústavy. Obecné soudy se v souzené věci zabývaly zejména otázkou, zda je žádost o finanční náhradu za vyvlastněný pozemek oprávněná, tzn. zda skutečně došlo - jak tvrdil stěžovatel - k vyvlastnění bez vyplacení náhrady ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. Obecné soudy došly k závěru, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy o tom, že by za vyvlastněný pozemek nebyla zaplacena stanovená náhrada ve výši 762 Kčs. Stěžovatel a jeho sourozenci ani u hlavního líčení netvrdili, že vědí, že jejich matka náhradu za vyvlastnění skutečně neobdržela a nepředložili o tom žádné důkazy. Zejména se nepodařilo nijak prokázat, že by stěžovatelova matka nárok na finanční náhradu za vyvlastněný pozemek nějakým způsobem urgovala nebo uplatňovala, což by v případě nevyplacení přiznané náhrady byla naprosto logická a očekávaná reakce. Nezachoval se ani předmětný spis odboru výstavby ONV Praha 6, z něhož by bylo možno vyvodit, zda náhrada byla či nebyla vyplacena. Zároveň je třeba v této souvislosti zdůraznit, že rozhodnutí o vyvlastnění náhradu za vyvlastnění v celkové výši 762 Kčs výslovně zakotvuje. Pokud tedy obecné soudy na základě provedeného dokazování a podle principu volného hodnocení důkazů došly k závěru, že nevyplacení stanovené finanční náhrady nebylo prokázáno a že proto není možné aplikovat ust. §6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona, není důvodu, aby jejich závěry Ústavní soud zpochybňoval. Při řešení této otázky postupovaly obecné soudy v souladu s ust. §120 o.s.ř., podle něhož jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, přičemž soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odst. 1), a neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odst. 3). V této věci navrhovatelé neoznačili žádné důkazy, potvrzující jejich tvrzení, že náhrada za vyvlastnění nebyla vyplacena. Přitom platí, že "účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů" (srov. Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 2. vyd., C.H. Beck 1996, str. 255). Obvodní soud se pokusil jako důkaz zajistit příslušný spis ONV Praha 6, ten se však nezachoval. Zároveň se snažil o získání informací o osobě pracovníka, který byl v rozhodné době za vyvlastňovací řízení odpovědný, avšak zjistil, že tento pracovník (JUDr. K.) zemřel. Je tedy zřejmé, že za situace, kdy navrhovatelé neoznačili žádné důkazy ve prospěch svých tvrzení ohledně vyplacení či nevyplacení náhrady za vyvlastnění, usiloval obvodní soud sám o získání dalších důkazů, leč marně. Není proto důvodu se domnívat, že by obecné soudy svým postupem porušily citovaná ustanovení o.s.ř. Ústavní soud však dovozuje částečnou důvodnost ústavní stížnosti z příčin jiných. Stěžovatel totiž namítl, že soudy nepřihlédly ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo, a nezabývaly se tím, zda stěžovateli pro poskytnutí finanční náhrady podle ust. §13 zákona č. 87/1991 Sb. nesvědčí některý jiný důvod, obsažený v ust. §6 citovaného zákona, zejména důvod podle ust. §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona. Obvodní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že byl při svém rozhodování vázán předmětem sporu, tj. otázkou finanční náhrady za vyvlastněnou nemovitost podle zákona č. 87/1991 Sb., a žalobce (stěžovatel) se v žalobě výslovně dovolával zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že došlo k vyvlastnění bez poskytnutí náhrady. To však obecnému soudu zajisté nebránilo, aby skutečnost, která byla předmětem sporu, posoudil po právní stránce jinak, než učinil žalobce - stěžovatel (srov. např. Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 2. vyd., C.H. Beck 1996, str. 345). To znamená, že soud se mohl a měl zabývat i otázkou, zda stěžovatel nemá právo na finanční odškodnění podle jiných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., než pouze podle ust. §6 odst. 1 písm. j), jehož se dovolával. V souzené věci je navíc nutno přihlédnout ke skutečnosti, že se jednalo o spor restituční, jenž si - se zřetelem k účelu věci - zasluhuje zvýšené pozornosti, což lze dovozovat zejména z ust. §1 cit. zákona. (To ostatně vyslovil Ústavní soud i v jiných rozhodnutích.) Význam restitucí je dán i tím, že jde o jednu ze základních forem privatizace, která je hlavním principem transformace české ekonomiky. Z těchto důvodů měly obecné soudy i restituční důvod podle ust. §6 odst. 2, ve spojení s ust. §2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona zvážit. Pro možnou existenci tohoto restitučního důvodu svědčí např. rodinný původ stěžovatele, jehož otec údajně dříve pracoval jako soudce, později byl od soudu "vyhozen" a pracoval jako pomocný dělník, bratr jeho matky byl označen za kulaka atd. Může být rovněž sporné, zda byly vůbec splněny zákonné důvody pro vyvlastnění předmětných pozemků podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb., neboť vyvlastněné pozemky podle tvrzení stěžovatele byly svěřeny manželům D. pouze do užívání. Nelze proto vyloučit, že šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (konkrétně vlastnické právo matky stěžovatele), neboť je třeba bedlivě zvážit, zda zájem nových (toliko) uživatelů pozemků mohl převažovat nad zájmem původního vlastníka na zachování vlastnictví (srov. §18 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb.). Zde nelze vycházet z pokřiveného chápání a aplikace institutu vlastnického práva, jak se tomu dělo v éře tzv. reálného socialismu. V tomto případě se tedy soudy měly daným problémem zabývat daleko hlouběji, než učinily. V této souvislosti bude např. na místě ověřit, zda zřízením užívacího práva nebyli manželé D. nepřiměřeně zvýhodněni, proč byl pozemek nabídnut právě jim, zda a v jakém rozsahu se snad jednalo o exponenty starého totalitního režimu a podobně. Zjištěné okolnosti by pak teprve mohly být podkladem pro závěr, zda není naplněn restituční důvod podle ust. §6 odst. 2 ve spojení s ust. §2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Ohledně věcné legitimace Ministerstva financí ČR při poskytování finančních náhrad podle citovaného zákona oba soudy právem dovodily, že pasivní legitimace je přiznána pouze státu a nikoliv Ministerstvu financí jako samostatné právnické osobě. Ministerstvo financí je toliko oprávněno poskytovat finanční náhrady s tím, že se vždy jedná o nároky vůči státu a nikoliv vůči ministerstvu. Na tento nedostatek stěžovatelova podání však upozornil až městský soud a obvodní soud jej zcela opominul. Ze strany stěžovatele však podle názoru Ústavního soudu šlo pouze o chybné označení žalovaného, které mohlo být včas odstraněno. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou judikaturu ohledně poučovací povinnosti soudů ve srovnatelných věcech, kdy "způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Měl by tedy soud předtím, než řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit" (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4, C.H. Beck 1996, str. 182). I když v souzeném případě nešlo o otázku způsobilosti být účastníkem řízení, je citovaná judikatura přiměřeně použitelná i v této věci, neboť ve skutečnosti šlo i zde o otázku správného označení žalovaného subjektu. To je ostatně patrno i z argumentace městského soudu, že pasivně legitimována je Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí, a nikoli Ministerstvo financí jako samostatný subjekt. Ústavní soud proto dovozuje, že obecné soudy poučovací povinnost nesplnily a tím porušily čl. 90 Ústavy, protože v uvedeném směru zákonem stanoveným způsobem nepostupovaly. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozsudky obou soudů byly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 90 Ústavy ČR. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a 1) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 22 Co 534/95, 22 Co 535/95, s výjimkou odstavce druhého výrokové části, jenž se stěžovatele netýká, neboť se vztahuje pouze na nenapadené výroky rozsudku obvodního soudu o zastavení řízení, postoupení věci Ministerstvu financí ČR a nákladech řízení mezi žalobci R. B., D. B. a žalovaným, 2) zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 1994, sp. zn. 13 C 451/92, s výjimkou bodu III. jeho výrokové části, podle něhož se řízení ve věci žalobců R. B. a D. B. zastavuje a jenž se tedy stěžovatele netýká. V uvedených výrocích, pokud nebyly zrušeny, byla ústavní stížnost zamítnuta. Ústavní soud zamítl i ústavní stížnost proti doplňujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 1995, sp.zn. 13 C 451/92, neboť tento rozsudek se vztahuje výlučně na otázku nároku na náhradu nákladů řízení mezi žalobci R. B., D. B. a žalovaným a stěžovatele se tedy netýká. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. listopadu 1996

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1996:1.US.197.96
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 197/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 118/6 SbNU 353
Populární název Restituce jako jedna ze základních forem privatizace. K ochraně vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny
Datum rozhodnutí 6. 11. 1996
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 7. 1996
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 90
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 87/1991 Sb., §6 odst.1 písm.j, §2 odst.1 písm.c, §6 odst.2, §1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík odškodnění
restituce
privatizace
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-197-96
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 28103
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31