Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.12.1996, sp. zn. I. ÚS 211/95 [ usnesení / KLOKOČKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.211.95

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:1996:1.US.211.95
sp. zn. I. ÚS 211/95 Usnesení I. ÚS 211/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I.Sch., zastoupené advokátem JUDr. Z.J., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Co 677/94, ze dne 13. 6. 1995, o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění novel, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků J.B. a JUDr. B.B., oba zastoupeni advokátem JUDr. E.B., takto: Návrh se o d m í t á. Odůvodnění: Svou ústavní stížností napadá navrhovatelka rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 13. 6. 1995, sp. zn. 15 Co 677/94, vydaný na základě ustanovení §5 odst. 2, §6 odst. 1 písm. d) a §.4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění novel. Stěžovatelka tvrdí, že citované rozhodnutí obecného soudu ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 11. 7. 1994, sp. zn. 9 C 305/91, svým meritorním výrokem zasáhlo do jejího základního práva, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), tedy do práva vlastnit majetek. Současně namítá, že citované I. ÚS 211/95 rozhodnutí obecného soudu je v rozporu s čl. 1 a 4 Ústavy ČR. Jednak proto, že nerespektuje principy demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, jednak proto, že nerespektuje institut soudní ochrany základních práv a svobod. Citované rozhodnutí odvolacího soudu potvrdilo zamítavé prvostupňové rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky na stanovení povinnosti vedlejším účastníkům uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věci, a to domu čp. 756 se stavební parcelou, zahradou a příslušenstvím v k.ú. P., zapsaném na LV č. 898 pro totéž katastrální území. Svůj žalobní nárok opřela stěžovatelka o zákon o mimosoudních rehabilitacích, tj. o zák. č. 87/1991 Sb., ve znění novel. Právní podstata ústavní stížnosti spočívá v aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., ve znění novel. Konkrétně §5 odst. 2, §6 odst. 1 písm. d) a §4 odst. 2. Stěžovatelka vytýká obecným soudům nesprávné posouzení její žaloby směřující k vydání domu na základě restituce. Poukazuje na skutečnost, že dům darovala státu 15. 5. 1961 v tísni a vedlejší účastníci jej koupili od státu na základě kupní smlouvy registrované bývalým SN pro Prahu 5 pod č.j. 5 RI 464/89 ze dne 12. 10. 1989 na základě protiprávního zvýhodnění. Odvolacímu rozhodnutí vytýká nesprávný závěr ohledně aplikace §5 odst. 2 restitučního zákona, tj. zák. č. 87/1991 Sb., ve znění novel. Podle stěžovatelky nelze dovozovat, že nárok zanikl, protože navrhovatelka v zákonné měsíční lhůtě ode dne účinnosti zákona (tj. od 1. 4. 1991) nedoručila povinným osobám výzvu k vydání věci. Stěžovatelka poukazuje na to, že tuto výzvu doporučeným dopisem povinným osobám (vedlejším účastníkům) zaslala, avšak dopis jí byl poštou vrácen se sdělením pošty: oznámeno, adresát nezastižen. V rámci dokazování bylo prokázáno, že v době doručování této doporučené zásilky čerpali I. ÚS 211/95 vedlejší účastníci dovolenou. Podle navrhovatelky nemůže jí být k tíži, že v důsledku toho nesplnila zákonem předvídanou lhůtu k uplatnění nároku. Oběma soudům, tj. prvostupňovému i druhostupňovému, pak vytýká navrhovatelka nesprávné závěry ohledně aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. Dovozuje, že v rámci obsáhlého dokazování prokázala, že darovala státu činžovní dům v roce 1961 ve stavu tísně, neboť neměla prostředky na údržbu tohoto domu. Důvodem byla skutečnost, že musela finančně vypomáhat rodinám svých švagrů, kteří byli v roce 1954 zavřeni pro velezradu na 16 a 20 let. V této souvislosti poukázala na politickou perzekuci i své osoby, neboť musela na podzim roku 1948 zanechat studií na medicíně ve prospěch svého bratra, když jí bylo sděleno akčním výborem fakulty, že dvě děti z jedné rodiny by neměly studovat lékařskou fakultu. K darování domu přistoupila poté, co jí bylo sděleno, že opravy jsou nutné, neboť je ohrožen život nájemníků a ona sama finanční prostředky na opravy domu neměla. V domě, který získala v roce 1948 jako svatební dar od svého otce, nikdy nežila. Se svým manželem, který byl primářem, žila v R. K darování státu přistoupila na odbornou radu známého, který si dům prohlédl, zjistil, že je ve špatném stavu, a doporučil jí, aby se ho zbavila. Protože v roce 1961, kdy došlo k darování, byl dům neprodejný, rozhodla se k jeho darování státu. Stejně tak vytýká nesprávné posouzení a aplikaci §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění novel, pokud obecné soudy neshledaly na straně vedlejších účastníků protiprávní zvýhodnění při koupi domu od státu. Stěžovatelka vytýká v tomto směru nepřihlédnutí k faktu, že vedlejší účastníci odsunuli zájemkyni o koupi domu H.H. Dále vytýká nezohlednění postavení obou vedlejších účastníků, kteří kupovali dům jako členové K, přičemž J.B. byl pracovníkem bývalého Ministerstva vnitra a B.B. pracovnicí sekretariátu bývalého stranického funkcionáře A.I. I. ÚS 211/95 Ze všech těchto důvodů se navrhovatelka domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů. V písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti navrhují vedlejší účastníci její odmítnutí jako neopodstatněné. Poukazují na to, že ústavní soud nemůže být chápán jako další běžná instance v systému obecného soudnictví, jak se o to snaží navrhovatelka. Dále zdůrazňují obsáhlé dokazování před obecnými soudy. Z jeho výsledků, podle názoru vedlejších účastníků, správně obecné soudy dovodily, že jednak nebyla ve stanovené lhůtě zaslána výzva k vydání domu povinným osobám, jednak nebylo prokázáno darování ve stavu tísně a následná koupě od státu na základě protiprávního zvýhodnění. Vedlejší účastníci dovozují, že stěžovatelka pouze spekuluje poukazem na odsouzení svých dvou švagrů a v důsledku toho nutností podpory jejich rodin. Poukazují na to, že z domu získávala navrhovatelka nemalé finanční prostředky v podobě nájemného, ani ty však neinvestovala do oprav domu. Dále poukazují na kroky navrhovatelky po účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. Tehdy se navrhovatelka primárně domáhala finanční náhrady za dům. Zásadně pak vedlejší účastníci popírají, že by byli prominentními osobami, a na základě toho by byli upřednostněni při koupi domu. Ve vztahu k akademické malířce H.H. pak poukazují na dohodu z 9. 6. 1989, jíž se vzdala nároků na koupi domu a souhlasila s výměnou bytů ve prospěch vedlejších účastníků. Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření ze dne 2. listopadu 1995 pouze odkázal na závěry svého rozhodnutí s tím, že základem jeho posouzení byla otázka nedoručení výzvy k vydání domu povinným osobám v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelky s právními závěry meritorních rozhodnutí obecných soudů. Zde Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Městského soudu v Praze). Totiž že jde o námitky, jimiž se obecné soudy, zejména pak odvolací soud, řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také vypořádaly. Pokud se týká základu argumentace odvolacího soudu, tedy doručení výzvy povinné osobě podle §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění novel, Ústavní soud poukazuje na Pl. ÚS 3/94 - tímto nálezem mimo jiné byla dnem 1. 11. 1994 v ustanovení §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, zrušena slova "ode dne účinnosti tohoto zákona". V odůvodnění tohoto nálezu pak se jasně uvádí, že tato nově otevřená lhůta se týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území republiky, kterou citovaný nález rovněž zrušil. Běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými. Konstrukce nápravy (rehabilitace) spočívá ve stanovení oprávněné osoby, povinné osoby, v nutnosti podat výzvu povinnému ve stanovené propadné lhůtě, v povinnosti povinného uzavřít konkrétní dohodu o vydání věci a v nutnosti podat v propadné lhůtě žalobu na povinného k vynucení podepsání takové dohody, jestliže povinná osoba odmítla dohodu o vydání věci uzavřít. V daném případě byl proces doručování výzvy ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. realizován ve formě doporučeného dopisu. Přitom v soudním řízení bylo nesporně prokázáno, že v době doručení, tj. 19. 9. 1991, byli vedlejší účastníci na dovolené, konkrétně od 18. 9. do 22. 9.1991, mimo území republiky. Nemohly proto nastat účinky ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř., tedy náhradního doručení, neboť adresáti se v místě doručení nezdržovali. Svědecky tuto skutečnost potvrdila i svědkyně A.R., poštovní doručovatelka, která zásilku doručovala. Nemohlo proto dojít k doručení dnem uložení zásilky u pošty, i když se adresát o doručení nedozvěděl. Je k tíži stěžovatelky, že splnění podmínky výzvy adresované povinné osobě ponechala až na samotný konec běhu prekluzivní lhůty stanovené restitučním zákonem, tj. na měsíc září 1991. V takovém případě pak správně posoudil odvolací soud, že nedošlo ke splnění základního předpokladu k úspěšnému uplatnění nároku na vydání věci, a sice výzvě povinné osobě ve lhůtě do 30. 9. 1991. Vzhledem k tomu, že tato lhůta, jak již uvedeno shora, má prekluzivní povahu, jejím marným uplynutím nárok zanikl. Vzhledem k tomu, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s právní úpravou zakotvenou v zák. č. 87/1991 Sb. (zákon o mimosoudních rehabilitacích), nelze dovozovat ze závěrů obecných soudů rozpor s čl. 11 Listiny, čl. 1 a 4 Ústavy. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že není oprávněn zasahovat generelně do jurisdikční činnosti obecných soudů, není totiž vrcholem jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností s výjimkou ochrany ústavnosti dle č. 83 a násl. Ústavy. Vzhledem k tomu, že obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 9 C 305/91, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout. Vzhledem k tomu, co uvedeno shora, proto Městský soud v Praze nepochybil, pokud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvého stupně ve vztahu k žalobě stěžovatelky na stanovení povinnosti vedlejším účastníkům uzavřít s ní dohodu o vydání věci. Z těchto důvodů proto ústavní soud návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně dne 9. prosince 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1996:1.US.211.95
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 211/95
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 9. 12. 1996
Datum vyhlášení  
Datum podání 18. 9. 1995
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Klokočka Vladimír
Napadený akt  
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy  
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-211-95
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 27209
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31