Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.10.1996, sp. zn. I. ÚS 277/96 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 106/6 SbNU 261 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.277.96

sp. zn. I. ÚS 277/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Strany drobných podnikatelů, zastoupeného JUDr. H. T., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. Ovs 90/96/Št, ve spojení s rozhodnutím Ústřední volební komise ze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK 276/1996, takto: Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. Ovs 90/96/Št, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK 276/1996, s e z r u š u j í . Odůvodnění: V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu ČR dne 12. 10. 1996 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. Ovs 90/96/Št, kterým byl zamítnut návrh na registraci Z. Š. jako kandidáta pro volby do Senátu Parlamentu ČR ve volebním obvodu č. 25. Přihlášku k registraci odmítla Obvodní volební komise v Praze 6 a následně i Ústřední volební komise svým rozhodnutím ze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK 276/1996. Všechny tyto orgány jako důvod odmítnutí registrace uvedly, že přihláška neobsahovala doklad o státním občanství České republiky. Obvodní volební komise uvedla, že podaná přihláška neobsahovala ve dvojím vyhotovení ověřený doklad o státním občanství podle §61 odst. 4 písm. a) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR. Ústřední volební komise svým rozhodnutím ze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK 276/1996, toto rozhodnutí obvodní volební komise potvrdila a uvedla, že podle §61 odst. 4 písm. a) zákona č. 247/1995 Sb. přihláška k registraci musí obsahovat doklad o státním občanství. Dokladem, kterým se prokazuje české státní občanství, je podle zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, také občanský průkaz, který však nelze přiložit k přihlášce ve dvojím vyhotovení, jak to ukládá zákon č. 247/1995 Sb. v §61 odst. 3. Podle Ústřední volební komise tedy nestačí předložení občanského průkazu před zapisovatelem obvodní volební komise, doklad o státním občanství musí sama přihláška obsahovat. Dále ověření státního občanství před zapisovatelem obvodní volební komise není forma ověřování, kterou připouštějí právní předpisy (zákon č. 41/1993 Sb.). Stěžovatel ve svém odvolání proti rozhodnutí Ústřední volební komise uvedl, že namítaný formální, nikoliv věcný, nedostatek odstranil doložením osvědčení o státní občanství ČR jeho řádně ověřenou kopií a požádal, aby Nejvyšší soud ČR rozhodl o registraci kladně. Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ze dne 7. 10. 1996 návrh na zaregistrování kandidáta Z. Š. zamítl. Vyslovil souhlas s uvedenou argumentací Ústřední volební komise a soustředil se na interpretaci ustanovení §61 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb., především na to, že přihláška k registraci se podává zapisovateli obvodní volební komise ve dvojím vyhotovení včetně předepsaných náležitostí. Z toho údajně logicky vyplývá, že obligatorní náležitosti přihlášky musí být předloženy v podobě listinné, což se vztahuje i na doklad o státním občanství, a nepostačuje, aby kandidát státní občanství jen prokázal před příslušnou volební komisí. Nejvyšší soud dále konstatoval, že k návrhu na registraci byla připojena fotokopie občanského průkazu kandidáta (str. 2 až 5), k níž byl připojen dovětek: "Souhlasí s originálem OP č. 275827 AH, 16. 9. 1996", který byl opatřen razítkem Obvodní volební komise volebního obvodu č. 25 se sídlem v Praze 6 a nečitelným podpisem. K tomu uvedl Nejvyšší soud ČR, že kopii občanského průkazu nelze ověřovat ve smyslu §3 odst. 3 písm. a) zákona č. 41/1993 Sb. a dospěl k závěru, že zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, v §20 odst. 1 sice uvádí, že státní občanství se prokazuje mimo jiné též občanským průkazem, ale pro účely přihlášky k registraci tak, jak vyplývají z §61 odst. 3 a 4 zákona č. 247/1995 Sb., takový způsob prokazování státního občanství nepřichází v úvahu. Ke skutečnosti, že bylo dodatečně předloženo osvědčení o státním občanství ze dne 2. 10. 1996, vydané Obvodním úřadem pro Prahu 6, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, protože se tak stalo po uplynutí lhůty podle §61 odst. 3 a 5 věta druhá zákona. Stěžovatel ve svém podání podotýká, že v zákoně č. 247/1995 Sb., ani v prováděcí vyhlášce Ministerstva vnitra č. 74/1996 Sb., v §13 odst. 1, není stanoveno, jak má být státní občanství prokazováno, ani v příloze I. není o dokladu o státním občanství žádná zmínka. Nesouhlasí s interpretací ustanovení §61 odst. 4 písm. a) zákona č. 247/1995 Sb., že součástí přihlášky je doklad o státním občanství ve formě písemného osvědčení, protože nic takového výslovně v uvedeném zákoně ani v jiném souvisejícím předpise není uvedeno. Má za to, že státní občanství kandidáta bylo při podání přihlášky k registraci řádně prokázáno a následně ještě navíc doloženo písemným osvědčením, takže veškeré požadavky §61 zákona č. 247/1995 Sb. byly splněny. Stěžovatel v důsledku shora uvedeného má za to, že jiný, tj. extenzívní výklad §61 zákona č. 247/1995 Sb., konkretizující povinnost kandidátů, není podle názoru Ústřední volební komise i Nejvyššího soudu ČR v zákoně jednoznačně zakotven a tak došlo pouhým výkladem k porušení zákonných práv a svobod stěžovatele a subjektu ucházejícího se o kandidaturu ve volbách do Senátu Parlamentu České republiky. Stěžovatel proto navrhl svou ústavní stížností zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky. Ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 1996 se uvádí, že své rozhodnutí pokládá za správné a odpovídající zákonu o volbách. Rozvádí podrobněji důvody svého rozhodnutí ze dne 7. 10. 1996, má za to, že ustanovení §61 odst. 4 není sporné a že jeho výklad zákona č. 247/1995 Sb. a zákonů souvisejících byl činěn ve prospěch a ve smyslu těchto zákonů. Ústřední volební komise předložila Ústavnímu soudu své vyjádření ze dne 18. 10. 1996. Konstatovala, že rozhodnutí obvodní volební komise bylo vydáno v souladu se zákonem a znovu zdůraznila důvody svého rozhodnutí ze dne 27. 9. 1996. Ústavní soud ČR v rámci předložené ústavní stížnosti zhodnotil průběh projednávání registrace stěžovatele a kandidáta pro volby do Senátu Parlamentu ČR v jednotlivých etapách posuzování přihlášky k registraci a dospěl k závěru, že stanovisko Ústavního soudu ČR musí vycházet z čl. 22 Listiny základních práv a svobod, který se vztahuje na výkon politických práv a stanoví, že zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Z toho vyplývá, že nejasná či sporná ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR i zákonů souvisejících musí být vykládána a používána ve prospěch účelu a smyslu těchto zákonů. Účelem zákona o volbách do Parlamentu ČR je upravit základní politické právo volit a být volen a jeho ustanovení vykládána a aplikována tak, aby při zachování garance řádného průběhu voleb neomezovala zbytečně práva voličů a jejich realizaci neznesnadňovala. To ostatně vyplývá i z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Ústavní soud ČR proto, jsa sám vázán ustanovením citovaného čl. 4 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod, nemohl dospět k jinému závěru, než že ústavní stížnost je důvodná. V posuzovaném případě všechny zúčastněné orgány státu považovaly za rozhodující otázku, zda občanský průkaz je či není dostatečným dokladem o existenci státního občanství České republiky jeho držitele. Přitom dospěly k názoru, že pro účely registrace kandidátů pro volby do Senátu Parlamentu ČR je dokladem nedostatečným, a to přesto, že zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, tento doklad výslovně jako doklad prokazující státní občanství ČR v §20 uvádí a zákon o volbách do Parlamentu ČR se na toto ustanovení u §61 odst. 4 písm. a) odvolává, a to v poznámce 7. Argumentace všech těchto orgánů spočívá v tom, že občanský průkaz je specifickým dokladem, který nelze předložit v požadovaném dvojím vyhotovení, nebo že občanský průkaz je dokladem, jehož kopii není možné ověřit podle zákona č. 41/1993 Sb. apod. Tímto výkladem orgány aplikující právo povýšily hlediska vhodnosti či praktičnosti nad zákon a především nad ústavní principy, když nesoulad některých zákonných ustanovení a jejich interpretace přičítají k tíži toho, kdo realizuje svá ústavní práva. Občanský průkaz je veřejnou listinou, pro kterou platí presumpce správnosti. Platí tedy, že obsah osvědčení odpovídá skutečnosti, pokud by nebyl prokázán opak. Je sice možné, že volebním komisím by se lépe pracovalo s dokladem, který lze kopírovat, ověřovat apod., jako je tomu např. u osvědčení o státním občanství. To však nemění nic na tom, že postup, který stěžovatel zvolil, požadavky zákona splňuje. Ke stejnému závěru dospěl již Ústavní soud i ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 275/96. Nelze tedy než konstatovat, že již od samého počátku nebylo a ani nemohlo být pochyb o tom, že státní občanství ČR kandidát jako podmínku volitelnosti prokázal. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ČR zrušil citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1996, jakož i rozhodnutí Ústřední volební komise, které předcházelo. Ústavní soud posoudil v závěru ještě ustanovení §64 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., které stanoví pro dokončení registrace třicetidenní lhůtu před stanoveným termínem voleb. Ústavní soud konstatuje, že tato lhůta podle výslovného ustanovení platí pro obecné soudy a nemá dopad na rozhodování Ústavního soudu, který rozhoduje o tom, zda byly porušeny ústavní zákony či nikoli. Ústavní soud je při rozhodování o ústavních stížnostech soudem kasačním, nerozhoduje tudíž ve věci samé, na rozdíl od Nejvyššího soudu, jenž podle §200m o. s. ř. rozhoduje přímo o zaregistrování kandidáta. K registraci obvodní volební komisí dochází na základě tohoto rozhodnutí, po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu, teprve k projednání přihlášky Ústřední volební komisí a po něm k registraci obvodní volební komisí. Ústavní soud se v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústřední volební komise nezabývá porušením běžného zákona, v souzené věci zákona č. 247/1995 Sb., leč toliko tím, zda uvedenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Nejde tedy o běžné řízení soudní, nýbrž o řízení zcela jiného druhu, jehož účel nelze srovnávat s účelem řízení, která probíhají před obecnými soudy. Ústavní soud již v jiných souvisejících nálezech zdůraznil, že výklad zákona o volbách do Parlamentu ČR ve znění a doplnění některých dalších zákonů je třeba podřídit základnímu ústavnímu principu, z něhož se odvíjí právní reglementace volebního práva v České republice. Tento princip je vyjádřen zejména v článku 22 Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákonná úprava politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických stran v demokratické společnosti. Z toho vyplývá, že citovaný zákon č. 247/1995 Sb., včetně jeho omezujících ustanovení, je třeba interpretovat tak, aby byla - byť při splnění požadavku právní jistoty - zajištěna co nejširší účast občanů volících i volených ve volbách do zastupitelských sborů republiky. Tento nález Ústavního soudu ČR, kterým bylo rozhodnuto, že byla porušena Listina základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky, je vykonatelný dnem doručení jeho vyhotovení účastníkům. Ústřední volební komise a obvodní volební komise pro Prahu 6 tedy odstraní důsledky výše zmíněného porušení a provede registraci stěžovatelova kandidáta nejpozději do 25. října 1996, a to i po lhůtě třiceti dnů přede dnem voleb. Z hlediska ústavního nutno považovat za mezní termín registrace lhůtu garantující rovnost šancí jednotlivých kandidátů, tj. lhůtu podle §16 volebního zákona. Podle čl. 89 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 22. října 1996