infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-341-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.11.1996, sp. zn. II. ÚS 110/96 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 128/6 SbNU 439 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:2.US.110.96

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K důvodům předběžného opatření nařízeného soudem proti někomu jinému než účastníku řízení podle §76 odst. 2 o.s.ř.

Právní věta Podmínka pro uložení povinnosti předběžným opatřením stanovená v §76 odst. 2 o.s.ř. pro jiného účastníka je splněna, když někdo kupuje nemovitosti s plným vědomím, že kupuje od vlastníka, který řádně neplní své platební povinnosti vůči věřitelům, je proti němu navrženo vyhlášení konkurzu a v době prodeje byla nařízena ochranná lhůta. Předběžným opatřením není vlastnické právo povinnému odňato a není mu ani znemožněno užívání vlastnictví. Povinnému jsou pouze zakázány právní dispozice vyjmenované v usnesení soudu. Nelze hovořit o porušení čl.11 odst.1 a 4 Listiny, když stěžovatel povyšuje svůj individuální zájem nad zájmy ostatní.

ECLI:CZ:US:1996:2.US.110.96
sp. zn. II. ÚS 110/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27.11.1996 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele N. s.r.o., zastoupeného JUDr.P. T. P. 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu 4 Ko JUDr. P.F., za účasti vedlejšího účastníka K. P. a.s. zastoupeného JUDr. P.R., advokátem, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Ústavní soud České republiky obdržel dne 17.4.1996 stížnost právnické osoby společnosti N., s.r.o., zastoupené jednatelem společnosti E. P. a právně zastoupené JUDr. P. T., advokátem AK, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.2. 1996, čj. 4 Ko 161/94-204, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17.8.1994, čj. K 77/92-150, za účasti vedlejšího účastníka K. a.s. Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17.8. 1994, čj. K 77/92-150, byla stěžovateli zakázána dispozice s domem čp. 160 a stavební parcelou č. 784 v P. 1, k.ú. N. M., spočívající v prodeji, darování, vložení do obchodní společnosti, zatížení zástavním právem nebo věcným břemenem až do skončení řízení o konkurzu v projednávané věci. Stejné omezení bylo uloženo jednateli společnosti N. osobně. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo toto usnesení změněno tak, že omezení vůči jednateli společnosti bylo zamítnuto, omezení vůči společnosti N. zůstalo však nezměněno. Usnesení Vrchního soudu v Praze nabylo právní moci dne 29.2.1996, takže byla zachována 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti. Stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a řízením, které jej předcházelo, byla porušena základní práva a svobody, zaručená ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, která dále v podání blíže specifikuje. Skutečnosti uvedené v návrhu a odůvodňující podání ústavní stížnosti jsou následující: Dne 14.3.1993 uzavřel navrhovatel kupní smlouvu se společností J.R.V.-velkoobchod s knihami, s.r.o., na nemovitosti, a to dům čp. 160 se stavební parcelou č. 784 v P. 1, k.ú. N. M., zapsané na LV č. 200, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha-město. Kupní cena byla stanovena dohodou a byla prodávajícímu řádně zaplacena před podpisem kupní smlouvy. Jeden z věřitelů prodávajícího - společnost K. P. a.s., požádala Krajský obchodní soud v Praze o vydání předběžného opatření, kterým by bylo stěžovateli, coby třetí osobě, zakázáno disponovat s předmětnými nemovitostmi. O návrhu na vydání předběžného opatření rozhodoval Krajský obchodní soud v Praze a Vrchní soud v Praze celkem dvakrát. 1) Poprvé vydal dne 13.4.1994 předběžné opatření, kterým navrhovateli zakázal jakoukoliv dispozici s předmětnými nemovitostmi až do skončení řízení o konkurzu v projednávané věci. Na základě odvolání Vrchní soud v Praze změnil usnesení tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10.8.1994. 2) Na opětovný návrh téhož subjektu, který byl v podstatě totožný, Krajský obchodní soud v Praze reagoval tak, že návrhu vyhověl. Toto druhé rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze potvrdil Vrchní soud v Praze, takže po nabytí právní moci byla stěžovateli pravomocně zakázána dispozice s domem čp. 160 a stavební parcelou č. 784, spočívající v prodeji, darování, vložení do obchodní společnosti, zatížení zástavním právem nebo věcným břemenem až do skončení řízení o konkurzu v projednávané věci. Na prodávající společnost J.R. V. - velkoobchod s knihami (1871), s.r.o., byl podán návrh na zahájení řízení o prohlášení konkurzu a vyrovnání. V době uzavření kupní smlouvy běžela ochranná lhůta, která byla povolena usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19.1.1994, čj. K 77/92-70. V této souvislosti poukázal navrhovatel na znění §5d písm.d) zák.č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších změn a doplňků, ve kterém se uvádí: " Po dobu trvání ochranné lhůty ... písm.d) dlužníkem provedené právní úkony, kterými by byly zkracovány zájmy věřitelů na uspokojení jejich pohledávek, jsou vůči věřitelům neúčinné." Protože podmínky zák. č. 328/1991 Sb. byly stěžovateli před uskutečněním koupě známy, domníval se stěžovatel, že kupní cena bude podle informací prodávajícího použita na úhradu dluhů vůči věřitelům. V další části stížnosti pak seznamuje navrhovatel Ústavní soud s podrobnou argumentací, kterou předkládal v rámci odvolacího řízení, a uvádí, že odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze v části, kde cituje: "Zkrátit věřitele může dlužník nepochybně i tím, že uzavře kupní smlouvu. Bude tomu tak nejen tehdy, kdy cena za prodej bude nižší než by jinak bylo možno dosáhnout nebo tehdy jsou-li platební podmínky pro kupujícího zvláště výhodné, ale i tehdy není-li jisté, zda kupní cena bude použita na uspokojení věřitelů v poměru, jak by byli uspokojeni v rámci konkurzu", jej činí neprávem zodpovědným za to, jak prodávající naloží s kupní cenou. Tento závěr je podle navrhovatele absurdní, neboť by tak zodpovídal za jednání, které nemohl ovlivnit. Ve smyslu §5d písm. d) zák.č. 328/1991 Sb. jsou neúčinné pouze ty právní úkony, kterými by byly zkracovány zájmy věřitelů na uspokojení jejich pohledávek. Zájmy věřitelů však nebyly zkráceny prodejem předmětných nemovitostí, neboť ty byly prodány za řádnou kupní cenu, která byla podle podmínek smlouvy vyplacena. Zájmy věřitelů nebyly tedy zkráceny uzavřením kupní smlouvy, ale její realizací, tj. tím, že kupní cenu byly prodávajícím nakoupeny neprodejné drahé kameny v hodnotě 80 mil.Kč. Součástí kupní smlouvy bylo i ujednání o slevě na nájemném ve prospěch prodávajícího, tím získal prodávající další finanční zvýhodnění v hodnotě 25 959 407,- Kč. Ve stížnosti se dále uvádí, že nesprávným právním a skutkovým posouzením věci oběma soudy došlo k vydání předběžného opatření, kterým se stěžovatel cítí zkrácen na svých právech a svobodách, a to čl. 11 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), v němž se uvádí, že vlastnictví zavazuje, nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo nesmí být v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy; - čl.11 odst.4 Listiny, tj. že nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu a na základě zákona a za náhradu; - čl.4 odst.1 Listiny, povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod; - čl.4 odst.4 Listiny, při zachování ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu; - čl. 90 Ústavy ČR, v němž se uvádí, že soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; - čl.1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v němž se uvádí, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Protože je navrhovatel nade vši pochybnost stále vlastníkem uvedených nemovitostí, považuje zákaz volné dispozice se svým majetkem za omezení svých vlastnických práv a povýšení zájmů věřitelů na veřejný zájem. V další části stížnosti navrhovatel argumentuje skutečností, že napadené rozhodnutí bylo vydáno bez dodržení zásady spravedlivého procesu (čl.36 a násl. Listiny), neboť bylo vydáno bez odpovídajícího odůvodnění, ve věci nebylo nařízeno ústní jednání a obecné soudy se dopustily v průběhu řízení i dalších procesních pochybení. V závěru stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ČR rozhodl nálezem tak, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.2.1996, čj. 4 Ko 161/94-204, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17.8.1994, čj. K 77/92-150, se zrušují. Ústavní soud České republiky vyzval dne 2.5. 1996 podle ust.§42 odst.3 zák.č. 182/1993 Sb. Vrchní soud v Praze, jako účastníka řízení, k vyjádření. Ten se přes písemnou urgenci ze dne 24.10.1996 až do doby nařízeného ústního jednání ke stížnosti nevyjádřil. K návrhu se vyjádřil vedlejší účastník řízení - K., a.s., právně zastoupená JUDr. P. R., advokátem AK, který uvedl: "Je nepochybné, že platnost právního úkonu, kterým stěžovatel nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem, žádné z napadených usnesení nezpochybňuje, stejně jako nebylo zpochybněno vlastnictví stěžovatele. Otázka případné neúčinnosti tohoto právního úkonu ve smyslu ust. §5d písm. d) zák.č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, bude předmětem samostatného posouzení a rozhodnutí v rámci konkurzního řízení, které nemůže Ústavní soud podle názoru vedlejšího účastníka posuzovat ani předjímat v rámci řízení o ústavní stížnosti napadající předběžné opatření. Toto předběžné opatření bylo vydáno k návrhu subjektu, který měl pravomocně přiznanou majetkovou pohledávku vůči státnímu podniku Knižní velkoobchod. Dluh tohoto státního podniku přešel přímým prodejem na společnost J.R. V. - velkoobchod s knihami(1871), s.r.o., s účinností od 1.10.1992. Na tohoto nabyvatele podal vedlejší účastník ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 16.11.1992 návrh na prohlášení konkurzu a současně návrh na předběžné opatření, kterým by bylo konkurznímu dlužníku znemožněno zcizovat majetek, zejména nemovitosti v centru Prahy. V té době činil úhrn pohledávek věřitelů vůči společnosti J.R.V. cca 300 mil. Kč. Po podání návrhu na zahájení řízení o konkurzu dlužník prodal dvě nemovitosti v centru Prahy, aniž z utržených peněžních částek něco použil na úhradu svých dluhů vůči věřitelům. Tyto prodeje považuje proto vedlejší účastník za právní úkony vůči věřitelům neúčinné ve smyslu ust. §5d písm.d) zák.č. 328/1991 Sb., ve znění zák.č. 122/1993 Sb., neboť tento majetek připadne do konkurzní podstaty. Zdůrazňuje přitom, že podle §3 odst.2 zák.č. 328/1991 Sb. je pro konkurzní řízení zakotvena subsidiární platnost občanského soudního řádu a podle §74 odst. 1 o.s.ř. může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Stěžovatel však neuvedl, že od konkurzního dlužníka zakoupil v ochranné lhůtě nemovitosti, na kterých vázne na základě vykonávacího řízení soudcovské zástavní právo, zřízené ve prospěch vedlejšího účastníka usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.11.1993, sp.zn. E 1469/93. Nemovitosti jsou však podle §338a o.s.ř. zatíženy soudcovským zástavním právem výlučně ve prospěch vedlejšího účastníka. Napadená usnesení o předběžném opatření byla vydána v rámci řízení o prohlášení konkurzu, které je ovládáno zásadou par conditio creditorum, vyjadřující požadavek na zásadu rovných podmínek pro všechny věřitele. Zrušení usnesení o nařízení předběžného opatření by tedy představovalo zásah do Ústavou zaručených práv na spravedlivý proces všech věřitelů a zmaření ochrany jejich práv, která po dobu téměř 4 let marně uplatňovali v konkurzním řízení. Pokud se týká stěžovatelem tvrzeného porušení čl.4 odst. 1, 2 Listiny, pak omezení spočívající v předběžném opatření byla nařízena na základě zákona a v jeho mezích a směřovala jen vůči účastníkům řízení. Čl. 11 odst. 1 Listiny nebyl porušen, neboť vlastnictví stěžovatele nebylo porušeno, to se týká i čl. 11 odst.4 Listiny, neboť k vyvlastnění nedošlo a pro dočasné omezení vlastnického práva je založen veřejný zájem na přiměřenou ochranu práv věřitelů. Uváděné právo na soudní ochranu nebylo odmítnuto ani porušeno, protože v daném případě se jedná o rozhodnutí procesní povahy, které nevyžaduje ústnost jednání. Dále pak uvádí, že stěžovatel zcela pominul ústavní princip vyjádřený v čl. 11 odst.3 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Právě postup konkurzního dlužníka po povolení ochranné lhůty před prohlášením konkurzu je možno považovat za klasickou ukázku zneužití vlastnictví". Vedlejší účastník se domnívá, že Ústavnímu soudu ČR v daném případě přísluší přezkoumávat pouze to, zda postupem obecných soudů nedošlo k překročení zákonných mezí a zda byl naplněn veřejný zájem ve smyslu čl. 1 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ČR nálezem vyslovil, že ústavní stížnost se zamítá. Ústavní soud České republiky po zjištění, že stížnost byla podána ve lhůtě stanovené pro její podání a nejsou důvody pro její odmítnutí podle zák.č. 182/1993 Sb., si vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Praze, sp.zn. K 77/92. Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.2.1996, čj. 4 Ko 161/94-204, Ústavní soud České republiky zjistil, že usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17.8.1994, čj. K 77/92-150, se mění v tom smyslu, že návrh na vydání předběžného opatření spočívající v uložení stejných omezení, která byla uložena společnosti N., s.r.o., se vůči E. P. zamítá. V rozhodnutí Vrchního soudu se k části návrhu, v níž vedlejší účastník žádá o vydání předběžného opatření, ukládající povinnost stěžovateli uvádí, že J.R. V. - velkoobchod s knihami(1871), spol. s r.o., dne 14.3.1994 v průběhu ochranné lhůty povolené soudem prodala stěžovateli nemovitosti již dříve uvedené, a to za cenu 80 mil. Kč. Došlo tím ke zkrácení nároku věřitelů, a to mj. proto, že nemovitosti byly prodány za ceny hluboko pod jejich tržní hodnotou. Podle §5d písm. d) zák.č. 328/1991 Sb. jsou právní úkony dlužníka, kterými byly zkracovány zájmy věřitelů na uspokojení jejich pohledávek vůči nim neúčinné. Tato neúčinnost na rozdíl od právních úkonů dlužníka mimo ochrannou lhůtu, kterým lze odporovat, nastává ex lege. Právní důsledky neúčinnosti právního úkonu dlužníka svědčí toliko vůči prvnímu nabyvateli takto: převedeného majetku, a to bez ohledu na to, zda byl v dobré víře. V případě dalšího prodeje nemovitostí dnešním vlastníkem (stěžovatelem) by došlo k poškození práv vedlejšího účastníka tohoto řízení, zaručených citovaným zákonem o konkurzu. Vrchní soud konstatoval, že tvrzení uvedená vedlejším účastníkem v návrhu na vydání předběžného opatření odporují skutečnosti, neboť nelze jednoznačně prokázat, zda prodejem nemovitostí za cenu 80 mil. Kč skutečně došlo ke zkrácení zájmů věřitelů. Podle názoru vrchního soudu však existuje důvodný předpoklad, že tomu tak bylo. Je proto evidentní, že při neexistenci řádně zjištěné skutečné ceny předmětných nemovitostí, skýtá po uspokojení pohledávek věřitelů větší záruku nemovitost, než částka (kupní cena), která je v dispozici společnosti J.R. V. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území Nové Město se podává, že soudem bylo provedeno oznámení o povolení ochranné lhůty. Je tedy zřejmé, že stěžovatel o běhu ochranné lhůty věděl před uskutečněním koupě a musel si být vědom eventuelních rizik s tím spojených. Zejména pak toho, že prodávané nemovitosti mohou být zahrnuty do konkurzní podstaty, bude-li prohlášen konkurz. Vydání omezení s dispozicí nemovitostí vlastníkem bylo tedy možno spravedlivě požadovat k tomu, aby nebyl zmařen cíl a účel konkurzního řízení. V závěru rozhodnutí uvádí odvolací soud, že vzhledem k tomu, že z návrhu nebylo patrno, jakým způsobem a v jakém rozsahu měl být vlastník omezen, měl být návrh krajským soudem zamítnut. Jestliže však tento soud návrhu vyhověl, měl uložit vlastníku takové omezení, jehož obsah je přesně definovatelný. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, nezbylo vrchnímu soudu, než napadené usnesení změnit. Kupní smlouva o prodeji nemovitostí společnosti N., s.r.o., byla prodávající společností J.R. V., s.r.o, uzavřena v době, kdy byl vůči této společnosti podán návrh na prohlášení konkurzu, před jeho prohlášením Krajským obchodním soudem v Praze, avšak v době, kdy byla soudem povolena ochranná lhůta. Přitom nebylo využito možnosti, kterou dává §5d písm. c) zák.č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Podle něho soud může rozhodnout na návrh věřitelského výboru nebo opatrovníka, aby některé právní úkony dlužník nečinil vůbec nebo jen po předchozím souhlasu věřitelského výboru nebo opatrovníka věřitelů. Je proto zřejmé, že dispoziční oprávnění společnosti J.R. V., s.r.o., jako vlastníka předmětných nemovitostí nebyla po dobu trvání ochranné lhůty soudem omezena. Právní úkon dlužníka v době trvání ochranné lhůty, který by zkracoval zájmy věřitelů, však nemá za následek jeho neplatnost. Podstata neúčinnosti záleží v tom, že se věřitelé mohou domáhat uspokojení z toho, co neúčinným právním úkonem ušlo z majetku dlužníka, popř. požadovat náhradu vůči tomu, kdo měl z takového úkonu prospěch. Z těchto důvodů nelze proto kupní smlouvu považovat za neplatnou ani podle shora citovaného ustanovení. Neúčinnost právního úkonu dlužníka za podmínek §5d písm.d) zák.č.328/1991 Sb. nastává ze zákona, na rozdíl od odporovatelnosti podle §16 citovaného zákona. Přitom se nevyžaduje, aby dlužník zkracování zájmů věřitelů zamýšlel a aby právní úkon prováděl s cílem věřitele zkrátit. Konstrukce neúčinnosti je tedy založena na objektivním principu. Neúčinnost právního úkonu není tedy důsledkem zaviněného protiprávního jednání. Je objektivním důsledkem toho, že právním úkonem by byly zkracovány zájmy věřitelů na uspokojení jejich pohledávek uplatněných v konkurzním řízení. Institut neúčinnosti, ze zákona plní ve veřejném zájmu funkci ochrany práv věřitelů vůči jednání dlužníka, u kterého byl podán návrh na prohlášení konkurzu. Otázka, zda je posuzovaná kupní smlouva skutečně právním úkonem dlužníka, který je vůči věřitelům neúčinný, nebyla věcně posuzována a rozhodována, a to ani v řízení konkurzním (vč. nařízení předběžného opatření) ani v řízení jiném. K nařízení předběžného opatření může, kromě případu, kdy je třeba prozatímně upravit poměry účastníků, dojít též v případě, že je obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (§74 odst. 1 o.s.ř). V daném případě tedy lze konstatovat, že soudy, které o předběžném opatření rozhodovaly, měly důvodnou obavu o ohrožení výkonu soudního rozhodnutí, neboť rozsah závazků dlužníka byl značný a dlužník nemovitý majetek rozprodával, aniž by provedl úhradů svých závazků z kupních cen svých nemovitostí. Podmínka pro uložení povinnosti předběžným opatřením stanovená v §76 odst.2 o.s.ř. pro jiného účastníka byla rovněž splněna, neboť stěžovatel kupoval předmětné nemovitosti s plným vědomím, že je kupuje od vlastníka, který řádně neplní své platební povinnosti vůči věřitelům, je proti němu navrženo prohlášení konkurzu a v době prodeje zde byla nařízená ochranná lhůta. Na doplnění je pak nutné ještě uvést, že předběžným opatřením není vlastnické právo povinnému odňato a není mu ani znemožněno užívání předmětných nemovitostí. Povinnému jsou zakázány pouze právní dispozice v usnesení soudu vyjmenované. Dočasné omezení vlastnického práva v rozsahu stanoveném předběžným opatřením lze proto považovat za spravedlivé ve veřejném zájmu na řádném a poměrném uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka. Ústavní soud dospěl rovněž k závěru, že stěžovatelem namítané porušení základních práv a svobod není důvodné. Nelze hovořit o porušení čl.11 odst.1 a 4 Listiny, neboť stěžovatel povyšuje svůj individuální zájem nad zájmy ostatní ( v tomto případě věřitelů). Tvrzené porušení čl.11 odst. 3 svědčí naopak proti stěžovateli, neboť v tomto ustanovení se rovněž hovoří: "Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy". Stěžovatel dále namítá porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, aniž však přihlíží k odstavci druhému, podle něhož jím citovaný princip nebrání právu státu přijímat zákony, které považuje za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu mj. též s obecným zájmem. Je proto nutno vycházet již z obecně konstatované skutečnosti, že uspokojení zájmů věřitelů je zájmem veřejným a právě již citované předběžné opatření je jedním z poměrně řídkých právních instrumentů k dosažení ochrany práv a právem chráněných zájmů věřitelů. Jak z předchozí argumentace vyplývá, neshledal Ústavní soud porušení základních lidských práv a svobod tvrzené stěžovatelem a neústavnost v použití soudcovského zástavního práva a nařízeného předběžného opatření. Ústavní soud České republiky s ohledem na výše uvedené stížnost v plném rozsahu zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 27.11.1996

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1996:2.US.110.96
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 110/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 128/6 SbNU 439
Populární název K důvodům předběžného opatření nařízeného soudem proti někomu jinému než účastníku řízení podle §76 odst. 2 o.s.ř.
Datum rozhodnutí 27. 11. 1996
Datum vyhlášení  
Datum podání 17. 4. 1996
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Procházka Antonín
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.3, čl. 11 odst.4
Ostatní dotčené předpisy
  • 328/1991 Sb., §5d písm.d, §16
  • 99/1963 Sb., §74 odst.1, §76 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík konkurz a vyrovnání
předběžné opatření
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-110-96
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 28337
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31