ECLI:CZ:US:1996:2.US.110.96
sp. zn. II. ÚS 110/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27.11.1996 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele N. s.r.o., zastoupeného JUDr.P. T. P. 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu 4 Ko JUDr. P.F., za účasti vedlejšího účastníka K. P. a.s. zastoupeného JUDr. P.R., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Ústavní soud České republiky obdržel dne 17.4.1996 stížnost
právnické osoby společnosti N., s.r.o., zastoupené jednatelem
společnosti E. P. a právně zastoupené JUDr. P. T., advokátem AK,
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.2. 1996, čj. 4 Ko
161/94-204, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 17.8.1994, čj. K 77/92-150, za účasti vedlejšího
účastníka K. a.s.
Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17.8.
1994, čj. K 77/92-150, byla stěžovateli zakázána dispozice s domem
čp. 160 a stavební parcelou č. 784 v P. 1, k.ú. N. M., spočívající
v prodeji, darování, vložení do obchodní společnosti, zatížení
zástavním právem nebo věcným břemenem až do skončení řízení
o konkurzu v projednávané věci. Stejné omezení bylo uloženo
jednateli společnosti N. osobně.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo toto usnesení
změněno tak, že omezení vůči jednateli společnosti bylo zamítnuto,
omezení vůči společnosti N. zůstalo však nezměněno. Usnesení
Vrchního soudu v Praze nabylo právní moci dne 29.2.1996, takže
byla zachována 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti.
Stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu
v Praze a řízením, které jej předcházelo, byla porušena základní
práva a svobody, zaručená ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou
podle čl. 10 Ústavy, která dále v podání blíže specifikuje.
Skutečnosti uvedené v návrhu a odůvodňující podání ústavní
stížnosti jsou následující:
Dne 14.3.1993 uzavřel navrhovatel kupní smlouvu se společností
J.R.V.-velkoobchod s knihami, s.r.o., na nemovitosti, a to dům čp.
160 se stavební parcelou č. 784 v P. 1, k.ú. N. M., zapsané na LV
č. 200, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním
úřadem Praha-město. Kupní cena byla stanovena dohodou a byla
prodávajícímu řádně zaplacena před podpisem kupní smlouvy.
Jeden z věřitelů prodávajícího - společnost K. P. a.s.,
požádala Krajský obchodní soud v Praze o vydání předběžného
opatření, kterým by bylo stěžovateli, coby třetí osobě, zakázáno
disponovat s předmětnými nemovitostmi. O návrhu na vydání
předběžného opatření rozhodoval Krajský obchodní soud v Praze
a Vrchní soud v Praze celkem dvakrát.
1) Poprvé vydal dne 13.4.1994 předběžné opatření, kterým
navrhovateli zakázal jakoukoliv dispozici s předmětnými
nemovitostmi až do skončení řízení o konkurzu v projednávané věci.
Na základě odvolání Vrchní soud v Praze změnil usnesení tak, že
návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Toto rozhodnutí
nabylo právní moci dne 10.8.1994.
2) Na opětovný návrh téhož subjektu, který byl v podstatě totožný,
Krajský obchodní soud v Praze reagoval tak, že návrhu vyhověl.
Toto druhé rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze potvrdil
Vrchní soud v Praze, takže po nabytí právní moci byla stěžovateli
pravomocně zakázána dispozice s domem čp. 160 a stavební parcelou
č. 784, spočívající v prodeji, darování, vložení do obchodní
společnosti, zatížení zástavním právem nebo věcným břemenem až do
skončení řízení o konkurzu v projednávané věci.
Na prodávající společnost J.R. V. - velkoobchod s knihami
(1871), s.r.o., byl podán návrh na zahájení řízení o prohlášení
konkurzu a vyrovnání. V době uzavření kupní smlouvy běžela
ochranná lhůta, která byla povolena usnesením Krajského obchodního
soudu v Praze ze dne 19.1.1994, čj. K 77/92-70.
V této souvislosti poukázal navrhovatel na znění §5d písm.d)
zák.č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších
změn a doplňků, ve kterém se uvádí:
" Po dobu trvání ochranné lhůty ... písm.d) dlužníkem
provedené právní úkony, kterými by byly zkracovány zájmy věřitelů
na uspokojení jejich pohledávek, jsou vůči věřitelům neúčinné."
Protože podmínky zák. č. 328/1991 Sb. byly stěžovateli před
uskutečněním koupě známy, domníval se stěžovatel, že kupní cena
bude podle informací prodávajícího použita na úhradu dluhů vůči
věřitelům.
V další části stížnosti pak seznamuje navrhovatel Ústavní soud
s podrobnou argumentací, kterou předkládal v rámci odvolacího
řízení, a uvádí, že odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu
v Praze v části, kde cituje:
"Zkrátit věřitele může dlužník nepochybně i tím, že uzavře
kupní smlouvu. Bude tomu tak nejen tehdy, kdy cena za prodej bude
nižší než by jinak bylo možno dosáhnout nebo tehdy jsou-li
platební podmínky pro kupujícího zvláště výhodné, ale i tehdy
není-li jisté, zda kupní cena bude použita na uspokojení věřitelů
v poměru, jak by byli uspokojeni v rámci konkurzu",
jej činí neprávem zodpovědným za to, jak prodávající naloží
s kupní cenou. Tento závěr je podle navrhovatele absurdní, neboť
by tak zodpovídal za jednání, které nemohl ovlivnit.
Ve smyslu §5d písm. d) zák.č. 328/1991 Sb. jsou neúčinné
pouze ty právní úkony, kterými by byly zkracovány zájmy věřitelů
na uspokojení jejich pohledávek.
Zájmy věřitelů však nebyly zkráceny prodejem předmětných
nemovitostí, neboť ty byly prodány za řádnou kupní cenu, která
byla podle podmínek smlouvy vyplacena. Zájmy věřitelů nebyly tedy
zkráceny uzavřením kupní smlouvy, ale její realizací, tj. tím, že
kupní cenu byly prodávajícím nakoupeny neprodejné drahé kameny
v hodnotě 80 mil.Kč. Součástí kupní smlouvy bylo i ujednání
o slevě na nájemném ve prospěch prodávajícího, tím získal
prodávající další finanční zvýhodnění v hodnotě 25 959 407,- Kč.
Ve stížnosti se dále uvádí, že nesprávným právním a skutkovým
posouzením věci oběma soudy došlo k vydání předběžného opatření,
kterým se stěžovatel cítí zkrácen na svých právech a svobodách,
a to čl. 11 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen
Listina), v němž se uvádí, že vlastnictví zavazuje, nesmí být
zneužito na újmu práv druhých anebo nesmí být v rozporu se zákonem
chráněnými obecnými zájmy;
- čl.11 odst.4 Listiny, tj. že nucené omezení vlastnického práva
je možné ve veřejném zájmu a na základě zákona a za náhradu;
- čl.4 odst.1 Listiny, povinnosti mohou být ukládány toliko na
základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv
a svobod;
- čl.4 odst.4 Listiny, při zachování ustanovení o mezích
základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty
a smyslu;
- čl. 90 Ústavy ČR, v němž se uvádí, že soudy jsou povolány
k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům;
- čl.1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod, v němž se uvádí, že každá fyzická nebo
právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek.
Protože je navrhovatel nade vši pochybnost stále vlastníkem
uvedených nemovitostí, považuje zákaz volné dispozice se svým
majetkem za omezení svých vlastnických práv a povýšení zájmů
věřitelů na veřejný zájem.
V další části stížnosti navrhovatel argumentuje skutečností,
že napadené rozhodnutí bylo vydáno bez dodržení zásady
spravedlivého procesu (čl.36 a násl. Listiny), neboť bylo vydáno
bez odpovídajícího odůvodnění, ve věci nebylo nařízeno ústní
jednání a obecné soudy se dopustily v průběhu řízení i dalších
procesních pochybení.
V závěru stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ČR rozhodl
nálezem tak, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
2.2.1996, čj. 4 Ko 161/94-204, a usnesení Krajského obchodního
soudu v Praze ze dne 17.8.1994, čj. K 77/92-150, se zrušují.
Ústavní soud České republiky vyzval dne 2.5. 1996 podle ust.§42 odst.3 zák.č. 182/1993 Sb. Vrchní soud v Praze, jako účastníka
řízení, k vyjádření. Ten se přes písemnou urgenci ze dne
24.10.1996 až do doby nařízeného ústního jednání ke stížnosti
nevyjádřil.
K návrhu se vyjádřil vedlejší účastník řízení - K., a.s.,
právně zastoupená JUDr. P. R., advokátem AK, který uvedl:
"Je nepochybné, že platnost právního úkonu, kterým stěžovatel
nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem, žádné z napadených
usnesení nezpochybňuje, stejně jako nebylo zpochybněno vlastnictví
stěžovatele.
Otázka případné neúčinnosti tohoto právního úkonu ve smyslu
ust. §5d písm. d) zák.č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání,
bude předmětem samostatného posouzení a rozhodnutí v rámci
konkurzního řízení, které nemůže Ústavní soud podle názoru
vedlejšího účastníka posuzovat ani předjímat v rámci řízení
o ústavní stížnosti napadající předběžné opatření. Toto předběžné
opatření bylo vydáno k návrhu subjektu, který měl pravomocně
přiznanou majetkovou pohledávku vůči státnímu podniku Knižní
velkoobchod. Dluh tohoto státního podniku přešel přímým prodejem
na společnost J.R. V. - velkoobchod s knihami(1871), s.r.o.,
s účinností od 1.10.1992. Na tohoto nabyvatele podal vedlejší
účastník ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 16.11.1992
návrh na prohlášení konkurzu a současně návrh na předběžné
opatření, kterým by bylo konkurznímu dlužníku znemožněno zcizovat
majetek, zejména nemovitosti v centru Prahy. V té době činil úhrn
pohledávek věřitelů vůči společnosti J.R.V. cca 300 mil. Kč. Po
podání návrhu na zahájení řízení o konkurzu dlužník prodal dvě
nemovitosti v centru Prahy, aniž z utržených peněžních částek něco
použil na úhradu svých dluhů vůči věřitelům. Tyto prodeje považuje
proto vedlejší účastník za právní úkony vůči věřitelům neúčinné ve
smyslu ust. §5d písm.d) zák.č. 328/1991 Sb., ve znění zák.č.
122/1993 Sb., neboť tento majetek připadne do konkurzní podstaty.
Zdůrazňuje přitom, že podle §3 odst.2 zák.č. 328/1991 Sb. je
pro konkurzní řízení zakotvena subsidiární platnost občanského
soudního řádu a podle §74 odst. 1 o.s.ř. může předseda senátu
nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního
rozhodnutí byl ohrožen. Stěžovatel však neuvedl, že od konkurzního
dlužníka zakoupil v ochranné lhůtě nemovitosti, na kterých vázne
na základě vykonávacího řízení soudcovské zástavní právo, zřízené
ve prospěch vedlejšího účastníka usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 12.11.1993, sp.zn. E 1469/93. Nemovitosti jsou však
podle §338a o.s.ř. zatíženy soudcovským zástavním právem výlučně
ve prospěch vedlejšího účastníka. Napadená usnesení o předběžném
opatření byla vydána v rámci řízení o prohlášení konkurzu, které
je ovládáno zásadou par conditio creditorum, vyjadřující požadavek
na zásadu rovných podmínek pro všechny věřitele. Zrušení usnesení
o nařízení předběžného opatření by tedy představovalo zásah do
Ústavou zaručených práv na spravedlivý proces všech věřitelů
a zmaření ochrany jejich práv, která po dobu téměř 4 let marně
uplatňovali v konkurzním řízení.
Pokud se týká stěžovatelem tvrzeného porušení čl.4 odst. 1,
2 Listiny, pak omezení spočívající v předběžném opatření byla
nařízena na základě zákona a v jeho mezích a směřovala jen vůči
účastníkům řízení.
Čl. 11 odst. 1 Listiny nebyl porušen, neboť vlastnictví
stěžovatele nebylo porušeno, to se týká i čl. 11 odst.4 Listiny,
neboť k vyvlastnění nedošlo a pro dočasné omezení vlastnického
práva je založen veřejný zájem na přiměřenou ochranu práv
věřitelů.
Uváděné právo na soudní ochranu nebylo odmítnuto ani porušeno,
protože v daném případě se jedná o rozhodnutí procesní povahy,
které nevyžaduje ústnost jednání.
Dále pak uvádí, že stěžovatel zcela pominul ústavní princip
vyjádřený v čl. 11 odst.3 Listiny, podle něhož vlastnictví
zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu
se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
Právě postup konkurzního dlužníka po povolení ochranné lhůty
před prohlášením konkurzu je možno považovat za klasickou ukázku
zneužití vlastnictví".
Vedlejší účastník se domnívá, že Ústavnímu soudu ČR v daném
případě přísluší přezkoumávat pouze to, zda postupem obecných
soudů nedošlo k překročení zákonných mezí a zda byl naplněn
veřejný zájem ve smyslu čl. 1 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny.
Navrhuje, aby Ústavní soud ČR nálezem vyslovil, že ústavní
stížnost se zamítá.
Ústavní soud České republiky po zjištění, že stížnost byla
podána ve lhůtě stanovené pro její podání a nejsou důvody pro její
odmítnutí podle zák.č. 182/1993 Sb., si vyžádal spis Krajského
obchodního soudu v Praze, sp.zn. K 77/92.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.2.1996,
čj. 4 Ko 161/94-204, Ústavní soud České republiky zjistil, že
usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17.8.1994, čj.
K 77/92-150, se mění v tom smyslu, že návrh na vydání předběžného
opatření spočívající v uložení stejných omezení, která byla
uložena společnosti N., s.r.o., se vůči E. P. zamítá.
V rozhodnutí Vrchního soudu se k části návrhu, v níž vedlejší
účastník žádá o vydání předběžného opatření, ukládající povinnost
stěžovateli uvádí, že J.R. V. - velkoobchod s knihami(1871), spol.
s r.o., dne 14.3.1994 v průběhu ochranné lhůty povolené soudem
prodala stěžovateli nemovitosti již dříve uvedené, a to za cenu
80 mil. Kč. Došlo tím ke zkrácení nároku věřitelů, a to mj. proto,
že nemovitosti byly prodány za ceny hluboko pod jejich tržní
hodnotou. Podle §5d písm. d) zák.č. 328/1991 Sb. jsou právní
úkony dlužníka, kterými byly zkracovány zájmy věřitelů na
uspokojení jejich pohledávek vůči nim neúčinné. Tato neúčinnost na
rozdíl od právních úkonů dlužníka mimo ochrannou lhůtu, kterým lze
odporovat, nastává ex lege. Právní důsledky neúčinnosti právního
úkonu dlužníka svědčí toliko vůči prvnímu nabyvateli takto:
převedeného majetku, a to bez ohledu na to, zda byl v dobré víře.
V případě dalšího prodeje nemovitostí dnešním vlastníkem
(stěžovatelem) by došlo k poškození práv vedlejšího účastníka
tohoto řízení, zaručených citovaným zákonem o konkurzu.
Vrchní soud konstatoval, že tvrzení uvedená vedlejším
účastníkem v návrhu na vydání předběžného opatření odporují
skutečnosti, neboť nelze jednoznačně prokázat, zda prodejem
nemovitostí za cenu 80 mil. Kč skutečně došlo ke zkrácení zájmů
věřitelů. Podle názoru vrchního soudu však existuje důvodný
předpoklad, že tomu tak bylo. Je proto evidentní, že při
neexistenci řádně zjištěné skutečné ceny předmětných nemovitostí,
skýtá po uspokojení pohledávek věřitelů větší záruku nemovitost,
než částka (kupní cena), která je v dispozici společnosti J.R. V.
Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území Nové
Město se podává, že soudem bylo provedeno oznámení o povolení
ochranné lhůty. Je tedy zřejmé, že stěžovatel o běhu ochranné
lhůty věděl před uskutečněním koupě a musel si být vědom
eventuelních rizik s tím spojených. Zejména pak toho, že prodávané
nemovitosti mohou být zahrnuty do konkurzní podstaty, bude-li
prohlášen konkurz.
Vydání omezení s dispozicí nemovitostí vlastníkem bylo tedy
možno spravedlivě požadovat k tomu, aby nebyl zmařen cíl a účel
konkurzního řízení.
V závěru rozhodnutí uvádí odvolací soud, že vzhledem k tomu,
že z návrhu nebylo patrno, jakým způsobem a v jakém rozsahu měl
být vlastník omezen, měl být návrh krajským soudem zamítnut.
Jestliže však tento soud návrhu vyhověl, měl uložit vlastníku
takové omezení, jehož obsah je přesně definovatelný. Vzhledem
k tomu, že se tak nestalo, nezbylo vrchnímu soudu, než napadené
usnesení změnit.
Kupní smlouva o prodeji nemovitostí společnosti N., s.r.o.,
byla prodávající společností J.R. V., s.r.o, uzavřena v době, kdy
byl vůči této společnosti podán návrh na prohlášení konkurzu, před
jeho prohlášením Krajským obchodním soudem v Praze, avšak v době,
kdy byla soudem povolena ochranná lhůta. Přitom nebylo využito
možnosti, kterou dává §5d písm. c) zák.č. 328/1991 Sb.,
o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Podle něho
soud může rozhodnout na návrh věřitelského výboru nebo
opatrovníka, aby některé právní úkony dlužník nečinil vůbec nebo
jen po předchozím souhlasu věřitelského výboru nebo opatrovníka
věřitelů. Je proto zřejmé, že dispoziční oprávnění společnosti
J.R. V., s.r.o., jako vlastníka předmětných nemovitostí nebyla po
dobu trvání ochranné lhůty soudem omezena. Právní úkon dlužníka
v době trvání ochranné lhůty, který by zkracoval zájmy věřitelů,
však nemá za následek jeho neplatnost. Podstata neúčinnosti záleží
v tom, že se věřitelé mohou domáhat uspokojení z toho, co
neúčinným právním úkonem ušlo z majetku dlužníka, popř. požadovat
náhradu vůči tomu, kdo měl z takového úkonu prospěch. Z těchto
důvodů nelze proto kupní smlouvu považovat za neplatnou ani podle
shora citovaného ustanovení.
Neúčinnost právního úkonu dlužníka za podmínek §5d písm.d)
zák.č.328/1991 Sb. nastává ze zákona, na rozdíl od
odporovatelnosti podle §16 citovaného zákona. Přitom se
nevyžaduje, aby dlužník zkracování zájmů věřitelů zamýšlel a aby
právní úkon prováděl s cílem věřitele zkrátit. Konstrukce
neúčinnosti je tedy založena na objektivním principu. Neúčinnost
právního úkonu není tedy důsledkem zaviněného protiprávního
jednání. Je objektivním důsledkem toho, že právním úkonem by byly
zkracovány zájmy věřitelů na uspokojení jejich pohledávek
uplatněných v konkurzním řízení. Institut neúčinnosti, ze zákona
plní ve veřejném zájmu funkci ochrany práv věřitelů vůči jednání
dlužníka, u kterého byl podán návrh na prohlášení konkurzu.
Otázka, zda je posuzovaná kupní smlouva skutečně právním
úkonem dlužníka, který je vůči věřitelům neúčinný, nebyla věcně
posuzována a rozhodována, a to ani v řízení konkurzním (vč.
nařízení předběžného opatření) ani v řízení jiném.
K nařízení předběžného opatření může, kromě případu, kdy je
třeba prozatímně upravit poměry účastníků, dojít též v případě, že
je obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (§74 odst.
1 o.s.ř).
V daném případě tedy lze konstatovat, že soudy, které
o předběžném opatření rozhodovaly, měly důvodnou obavu o ohrožení
výkonu soudního rozhodnutí, neboť rozsah závazků dlužníka byl
značný a dlužník nemovitý majetek rozprodával, aniž by provedl
úhradů svých závazků z kupních cen svých nemovitostí.
Podmínka pro uložení povinnosti předběžným opatřením stanovená
v §76 odst.2 o.s.ř. pro jiného účastníka byla rovněž splněna,
neboť stěžovatel kupoval předmětné nemovitosti s plným vědomím, že
je kupuje od vlastníka, který řádně neplní své platební povinnosti
vůči věřitelům, je proti němu navrženo prohlášení konkurzu
a v době prodeje zde byla nařízená ochranná lhůta. Na doplnění je
pak nutné ještě uvést, že předběžným opatřením není vlastnické
právo povinnému odňato a není mu ani znemožněno užívání
předmětných nemovitostí. Povinnému jsou zakázány pouze právní
dispozice v usnesení soudu vyjmenované.
Dočasné omezení vlastnického práva v rozsahu stanoveném
předběžným opatřením lze proto považovat za spravedlivé ve
veřejném zájmu na řádném a poměrném uspokojení pohledávek věřitelů
dlužníka.
Ústavní soud dospěl rovněž k závěru, že stěžovatelem namítané
porušení základních práv a svobod není důvodné. Nelze hovořit
o porušení čl.11 odst.1 a 4 Listiny, neboť stěžovatel povyšuje
svůj individuální zájem nad zájmy ostatní ( v tomto případě
věřitelů). Tvrzené porušení čl.11 odst. 3 svědčí naopak proti
stěžovateli, neboť v tomto ustanovení se rovněž hovoří:
"Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých
anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy".
Stěžovatel dále namítá porušení čl. 1 Dodatkového protokolu
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, aniž však
přihlíží k odstavci druhému, podle něhož jím citovaný princip
nebrání právu státu přijímat zákony, které považuje za nezbytné,
aby upravily užívání majetku v souladu mj. též s obecným zájmem.
Je proto nutno vycházet již z obecně konstatované skutečnosti, že
uspokojení zájmů věřitelů je zájmem veřejným a právě již citované
předběžné opatření je jedním z poměrně řídkých právních
instrumentů k dosažení ochrany práv a právem chráněných zájmů
věřitelů.
Jak z předchozí argumentace vyplývá, neshledal Ústavní soud
porušení základních lidských práv a svobod tvrzené stěžovatelem
a neústavnost v použití soudcovského zástavního práva a nařízeného
předběžného opatření.
Ústavní soud České republiky s ohledem na výše uvedené
stížnost v plném rozsahu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 27.11.1996