ECLI:CZ:US:1996:2.US.206.95
sp. zn. II. ÚS 206/95
Usnesení
II. ÚS 206/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9.12.1996 soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Z.Š., zastoupeného advokátem JUDr. J.D., takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Dne 9.8.1995 obdržel Ústavní soud ČR stížnost, která směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.6.1995, sp.zn. 7 To 55/95, kterým bylo rozhodnuto tak, že z podnětu podaných odvolání se napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.2.1995, čj. 25 T 89/94-719, podle §258 odst.1 písm. b),f) trestního řádu zrušuje v celém rozsahu. Stěžovatel navrhoval rovněž zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze.
Podle §259 odst. 3 tr.ř. rozhodl Vrchní soud tak, že stěžovatele (v té době obžalovaného) uznal vinným z trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Podle §39a odst.3 tr. zák. byl stěžovatel zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice
II.ÚS 206/95
s ostrahou. Stěžovatel byl rovněž uznán povinným zaplatit poškozenému škodu ve výši 17 344,-Kč, ve smyslu §228 odst.1 tr.ř.
Ve svém podání uvádí navrhovatel, že rozhodnutím soudu byl porušen čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, protože v daném případě rozhodoval soud, který nebyl nestranný.
Tvrzení ohledně zaujatosti soudu dokumentuje stěžovatel tím, že soud ve svém hodnocení provedených důkazů nevzal v úvahu ty výpovědi svědků, které vyznívaly ve prospěch stěžovatele a potvrzovaly jeho obhajobu.
Pokud byly takové důkazy vůbec soudem provedeny, pak k nim rozhodující soud při svém závěrečném hodnocení nepřihlédl. Jednalo se zejména o výpovědi svědků, kteří uvedli, že v době fyzického konfliktu mezi stěžovatelem a zemřelým B., neviděli v ruce stěžovatele zbraň, kterou byl zemřelý B. usmrcen.
V další části stížnosti navrhovatel uvádí, že také svědecké výpovědi osvědčující skutečnost, že v době konfliktu mezi stěžovatelem a zemřelým B. byla na místě činu vedena rvačka mezi více osobami navzájem, nebyla vzata do závěrečného hodnocení soudu.
Soudcem I. instance nebyly vyslechnuty svědkyně, které vyvracely tvrzení obžaloby ohledně zjištění totožnosti osoby, která údajně způsobila poškozenému bodná zranění.
Výše uvedeným postupem soudu byly podle názoru stěžovatele porušeny zásady uvedené v §2 odst.5, 6 tr. řádu a dále odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá ust. §125 tr.ř.
Závěrem svého podání stěžovatel uvedl, že jeho jednání v době spáchaného trestného činu, s ohledem na okolnosti střetnutí, nese
II.ÚS 206/95
znaky obrany, což vylučuje motiv úmyslného usmrcení.
Navrhuje proto, aby Ústavní soud ČR nálezem zrušil nejen rozsudek Vrchního soudu v Praze (omylem uvedeno usnesení) ze dne 13.6.1995, sp. zn. 7 To 55/95, ale rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.2.1995, čj. 25 T 89/94-719.
Odvolací soud svým rozhodnutím zrušil odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu a sám rozsudkem rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu a dokazování provedeného před soudem I. instance.
Vrchní soud v Praze rozhodl ve věci sám, na základě ust. §259 odst. 3 tr.ř., protože rozsudek soudu I. instance byl v zákonné lhůtě podle §248 odst.1 tr.ř. napaden odvoláním Krajského státního zástupce a stěžovatelem.
Ke změně výroku soudu došlo při stanovení výše škody, kterou je stěžovatel povinen zaplatit poškozenému A.B. V ostatních částech výroku se odvolací soud ztotožnil s právnímu i skutkovými závěry Krajského soudu v Praze.
Stěžovatel napadl prvoinstanční rozsudek v podstatě ze stejných důvodů, které uvedl i ve své ústavní stížnosti. Vrchní soud ve svém rozsudku konstatoval, že z procesního hlediska nebylo předcházející řízení zatíženo žádnými vadami takové závažnosti, které by znemožnily náležitě zjistit skutkový stav. Soud I. instance v průběhu řízení dodržoval i zákonná práva stěžovatele (obžalovaného) a ve stadiu hlavního líčení byly provedeny veškeré dostupné a pro rozhodnutí soudu významné důkazy. Z těch pak byly vyvozeny správné a kvalifikované právní závěry.
Za jediné procesní pochybení považuje odvolací soud neprovedení osobního výslechu svědkyně Z.Š. a neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie.
II.ÚS 206/95
Toto pochybení nepovažuje za natolik významné, aby bylo důvodem ke zrušení rozsudku soudu I. instance.
Soudce zpravodaj nemá důvod nevěřit provedeným skutkovým zjištěním krajského soudu, když tento soud pro své závěry nalezl dostatek opory v provedeném dokazování, a to jak výpověďmi svědků, kteří byli přítomni fyzickému konfliktu stěžovatele se zemřelým B., tak i z výpovědí známých poškozeného a osob na konfliktu nezúčastněných.
Je třeba uvést, že Ústavní soud ČR není a ani nemůže být další odvolací instancí v systému soudnictví ČR. Ostatně tento závěr byl Ústavním soudem již tolikrát judikován, že jej lze považovat za obecně známý.
Nelze proto očekávat, jak se zřejmě domnívá stěžovatel, že Ústavní soud ČR bude znovu hodnotit již provedené "hodnocení důkazů" obecných soudů, neboť tím by zasahoval do principu nezávislosti soudů.
Stěžovatel uvádí, že postupem soudu (zřejmě má na mysli rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť proti jeho rozsudku stížnost směřuje) byly porušeny základní zásady trestního řízení podle §2 odst.5, 6 tr.řádu, tj., že orgány činné v trestním řízení nedostatečně zjistily skutkový stav věci a v řízení nepostupovaly nestranně, když se zaměřily pouze na zjišťování těch důkazů, které svědčily o vině stěžovatele a neprošetřily i ty, které vypovídaly v jeho prospěch.
Takovému tvrzení však nesvědčí jak provedené dokazování, tak ani postup orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatel nemůže odvolací soud považovat za zaujatý jen z toho důvodu, že obhajobě se nepodařilo vyvrátit důkazy obžaloby. Takové tvrzení je účelové a nepodložené.
II.ÚS 206/95
Z výše uvedeného důvodu neshledal soudce zpravodaj tvrzení stěžovatele ohledně údajného porušení č1.36 odst.1 Listiny základních práv a svobod za opodstatněné a ústavní stížnost odmítl ve smyslu u st. §43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9.12.1996 JUDr. Antonín Procházka