Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.12.1996, sp. zn. II. ÚS 40/95 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 136/6 SbNU 501 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:2.US.40.95

sp. zn. II. ÚS 40/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11.12.1996 ve věci ústavní stížnosti F.S., a Z. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.11.1994, sp.zn. 12 Co 571/93, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 12. 1992, čj. 7 C 1060/91-14, za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Brně a vedl. účastníka řízení Okresního soudu Brno-venkov, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30.11.1994, sp.zn. 12 Co 571/93, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23.12.1992, čj. 7 C 1060/91-14, s e z r u š u j í . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že žalobou podanou k Okresnímu soudu Brno-venkov se domáhali vydání nemovitosti - čp. 62 k.ú. R., a to proti žalovanému Ing. J.N. Nárok uplatnili podle zák.č. 87/1991 Sb. Tato žaloba byla soudem I. stupně zamítnuta pro špatný žalobní petit, aniž by však soud poučil žalobce o nutnosti jeho změny. Dále stěžovatelé vytýkají soudu, že špatně posoudil právní problematiku věci, když vůbec nevzal v úvahu ust. §6 odst. 1 písm. f) zák. 87/1991 Sb. Předmětnou nemovitost koupili stěžovatelé od prodejců, kteří poté emigrovali a byli odsouzeni pro opuštění republiky. Městský soud v Brně svým rozhodnutím, sp.zn. 37 C 375/74, prohlásil kupní smlouvu emigrantů se stěžovateli za absolutně neplatnou. Stěžovatelé proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23.12.1992, čj. 7 C 1060/91-14, podali odvolání. Krajský soud v Brně svým rozhodnutím ze dne 30.11.1994, sp.zn. 12 Co 571/93, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku, jak dále uvádějí stěžovatelé, odvolací soud zjistil, že předmětná nemovitost byla v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, ale žalobci žalovali pouze jednoho z nich. Odvolací soud proto zamítl žalobu z formálních důvodů, aniž by se vůbec zabýval právní podstatou celé věci. K tomu stěžovatelé dále uvádějí, že se obrátili na Katastrální úřad v Brně se žádostí o vystavení listu vlastnictví. Tato žádost jim byla zamítnuta, neboť chata nebyla v operátu nemovitostí evidována a pozemek, na kterém byla postavena, patří jinému vlastníkovi. Tento důkaz nebyl soudem I.stupně vůbec vyžadován a soud se rovněž nezabýval otázkou pasivní legitimace odpůrců ve věci. Tento nedostatek byl zjištěn teprve v řízení odvolacího soudu. Oběma rozsudky, podle stěžovatelů, došlo k porušení čl. 11 odst.1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. Ústavní soud po odstranění vad plné moci si vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp.zn. 7 C 1060/91. Z tohoto spisu zjistil, že chata byla stěžovatelům prodána původními vlastníky manžely N.. Jednalo se o chatu čp. 62, postavenou na pozemku p.č. 2490/les v kat. území R. Protože manželé N. opustili ilegálně republiku, k návrhu Československého státu Městský soud v Brně, jak vyplývá ze spisu 37 C 375/74, prohlásil uzavřenou kupní smlouvu za absolutně neplatnou, neboť byla uzavřena ve snaze obejít zákon, když původní vlastníci museli vědět, že hodlají opustit území republiky. Proto nařídil také vyklizení chaty ve prospěch státu. Nemovitost pak byla převedena hospodářskou smlouvu z Okresního národního výboru Brno-venkov na Obvodní národní výbor Brno II. Dne 1.12.1975 prodal tento orgán tuto chatu manželům N. Kupní smlouva byla registrována rozhodnutím Státního notářství Brno-město ze dne 18.3.1976, pod sp.zn. 2 RI 38/76. Vůči jednomu z těchto manželů, tj. Ing. J. N., podali stěžovatelé návrh na vydání věci, jak je uvedeno výše. Soud I. stupně dospěl k závěru, že pokud se stěžovatelé domáhali vydání nemovitosti, pak tak mohli učinit pouze na základě obecných ustanovení občanského zákoníku, a to jako vlastníci věci, žalobou proti osobám, které jejich vlastnické právo narušují. Neexistenci vlastnického práva stěžovatelů však opírá soud o citované rozhodnutí městského soudu, se kterým se plně ztotožňuje a kterým, jak uvádí, je navíc vázán. Dovozuje dále, že i kdyby původní vlastnické právo svědčilo stěžovatelům, Ing. N. by byl nabyl věci do vlastnictví či do bezpodílového spoluvlastnictví manželů vydržením. Tento názor a postup soudu I. stupně je protiprávní, neboť nerespektoval, že žaloba byla podána podle zák.č. 87/1991 Sb., ve znění novel, kdy tento případ je nutno subsumovat pod ustanovení §6 odst. 1 písm.f) citovaného zákona, kdy povinnost vydat věc se vztahuje na případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl na jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky. V takovém případě je však oprávněnou osobou nabyvatel podle uvedené smlouvy, a to i pokud tato smlouva nenabyla účinnosti. Naopak, soud I. stupně se plně postavil za represivní rozsudek Městského soudu v Brně, sp.zn. 37 C 375/74, kdy právě citované znění §6 odst. 1 písm. f) zák.č. 87/1991 Sb. podobná rozhodnutí, která byla projevem politické perzekuce, se snaží při splnění daných podmínek eliminovat a obnovit základní práva a svobody občana, mj.vlastnit majetek, a obecná ustanovení o vlastnickém právu, tj. věc držet, užívat a svobodně s ní disponovat. Ústavní soud si je vědom, že sama skutečnost, že soudy zamítly návrh stěžovatelů a že toto rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (IV.ÚS 188/94; I.ÚS 12/95). Ústavní stížnost je opodstatněná, pokud jednáním a rozhodnutím soudů došlo k porušení Ústavou chráněných zájmů občanů a osob. Výše uvedeným rozsudkem soudu I. stupně došlo k porušení čl.11 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého je povinností soudu poskytovat ochranu právům občanů. V projednávaném případě nepřihlédl soud ani k hodnocení povinných osob podle §4 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb., ve znění novel. Soud proto vůbec nezkoumal způsob nabytí věcí povinné osoby, a to nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Protiprávnost tohoto zvýhodnění nemusí spočívat pouze ve výši kupních částek. Je proto také neudržitelný závěr soudu o možném vydržení věci, neboť právě tzv. restituční zákony právní zásadu vydržení prolamují. Soud I. stupně uvádí, že pokud by věc měla být posuzována podle zák.č. 87/1991 Sb., pak že je návrh zcela nedůvodný, a to proto, že mělo být žalováno na povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, a nikoliv na vydání věci. Tento názor je v protikladu k nálezu Ústavního soudu ČSFR, kdy bylo Ústavním soudem stanoveno, že pokud soud v řízení podle ustanovení §5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb. zastává jiný právní názor na volbu vhodného postupu než žaloba, je soud povinen žalobce vyzvat k úpravě petitu. Nedodržení tohoto postupu a zamítnutí žaloby pouze z formálních důvodů, je porušení principu plné ochrany vlastnického práva ve smyslu ust. čl.11 odst.1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. Je sice pravdou, že odvolací soud se neztotožnil s výše uvedenými závěry soudu I.stupně, ale svůj výrok potvrzující rozhodnutí prvostupňového soudu opřel o jinou právní skutečnost, čímž odňal účastníkům jeden stupeň a tak porušil zásadu dvouinstančnosti řízení. Dovodil, že chata, pokud se týká odpůrců, je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů a stěžovatelé uplatnili nárok pouze vůči jednomu z nich, a to jak výzvou, tak i v podané žalobě. Protože nárok nebyl uplatněn i proti druhému manželovi, v daném případě manželce, nezbylo odvolacímu soudu, než aby shledal žalobu jako bezdůvodnou. Odvolání stěžovatelů zamítl a rozhodnutí soudu I. stupně podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné. I v tomto případě došlo k porušení ústavnosti Krajským soudem v Brně. Již ve svém nálezu, sp.zn. IV. ÚS 6/95, ze dne 26.6.1995, Ústavní soud stanovil, že neznalosti či pochybení navrhovatelů by nemělo být využíváno proti cílům restituce. Snaha státu o alespoň částečnou kompenzaci křivd by se měla odrazit i v přístupu soudů k chybám v označení účastníků řízení. Podobně k tomu i nález Ústavního soudu ze dne 29.6.1995, sp.zn. III.ÚS 74/94, který navíc podobný formalistický postup soudu označuje za nevstřícný a hrozící případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, pokud se týká poučení účastníků. Nerespektováním této zásady hrozí porušení §43 odst. 1 o.s.ř. a následně i ustanovení čl.36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelé se snažili o správné zjištění nynějších vlastníků chaty, ale i u Katastrálního úřadu v Brně byli odmítnuti. Chaty se dříve do operátu nemovitostí mnohde vůbec nezapisovaly. V předmětné věci je možno poukázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.2.1993, sp.zn. 3 Cdo 41/92, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (č.14/1994), který vyslovuje tuto právní větu: Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjištěných údajů (zejména písemných operátů uvedených v evidenci nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle ustanovení §5 odst. 1 zák.č. 403/1990 Sb. K tomu nutno dodat, že citované znění §5 odst. 1 je ve všech restitučních zákonech řešeno obdobně. Ze spisu obecných soudů nijak neplyne, že by se výzva nedostala do dispoziční sféry druhého manžela. Bylo proto povinností odvolacího soudu, aby provedl řádné poučení stěžovatelů v okamžiku, kdy z vyžádaných písemných důkazů zjistil to, co opomenul soud I. stupně, tj. že chata je v držení manželů a tvoří jejich bezpodílové spoluvlastnictví dle §216 o.s.ř., který vylučuje použití ust. §92 o.s.ř., rozsudek soudu I.stupně dle §221 odst. 1 a 2 o.s.ř.zrušil a vrátil věc soudu I.stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem ohledně nutnosti splnit poučovací povinnost dle §5 o.s.ř. Krajský soud nesplnil svou poučovací povinnost podle §5 o.s.ř. a tím znemožnil stěžovatelům realizaci jejich základního práva na řádný soudní proces. Porušil tak ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud se krajský soud ztotožnil se stanoviskem soudu I. stupně, že stěžovatelé nesprávně uplatnili v předmětném řízení svoje restituční nároky ve smyslu zák.č. 87/1991 Sb. žalobou na vydání, a nikoliv žalobou na nahrazení projevu vůle žalovaných, potřebného k uzavření dohody o vydání věci, k tomu viz nález I.ÚS 597/92, uvedený výše. Proto nezbylo Ústavnímu soudu, než aby oba stížností napadené rozsudky zrušil podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst.3 písm.a) zák.č. 182/1993 Sb. pro jejich neústavnost. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 11.12.1996