ECLI:CZ:US:1996:3.US.137.96
sp. zn. III. ÚS 137/96
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele České republiky - VS, zastoupené V.ú., pro právní zastupování, proti O.ú. M. - Okresní pozemkový úřad a Krajskému soudu v Praze, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu ČR dne 16. 5. 1996, označeným jako "ústavní stížnost" proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu M., ze dne 23. srpna 1994, čj. PÚ 4303/93-1083/XII A, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 1996, čj. 26 Ca 253/95-22, domáhá se stěžovatel zrušení citovaných rozhodnutí, neboť těmito rozhodnutími i řízeními, jež jim předcházela, měla být dle jejich názoru porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Svou ústavní stížnost stěžovatel odůvodňuje tím, že v napadeném rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu M., bylo rozhodnuto o nabytí vlastnického práva ze současného vlastníka Federálního ministerstva NO na osobu oprávněnou dle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vztahů vlastnických k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, na pana I. H., a to u nemovitostí dále specifikovaných. Stěžovatel pak dále uvádí, že v citovaném rozhodnutí s ním nebylo jednáno jako s účastníkem předmětného správního řízení, kdy za účastníka byl nesprávně považován V.Ú. L., který nemá právní subjektivitu. Proti takto naznačenému postupu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který však usnesením návrh odmítl s odůvodněním, že stěžovatel není subjektem, který by byl oprávněn k takovémuto podání. Takovýmto subjektem, dle názoru krajského soudu, je pouze Ministerstvo obrany České republiky v zastoupení České republiky.
S ohledem na povahu ústavní stížnosti zkoumal Ústavní soud zejména otázku, zda stěžovatel je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.]. Účastníkem řízení o ústavní stížnosti je pak stěžovatel a státní orgán, nebo i jiné orgány veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Zákon 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v citovaném ustanovení §72 odst. 1 písm. a), taxativně vymezuje rozsah oprávněných osob k podání ústavní stížnosti. Takovouto osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za takovéhoto účastníka považuje, a případně se cítí dotčena takovýmto rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s touto bylo jednáno. Stěžovatel, v tomto případě Česká republika - VS zastoupená V.ú. pro zastupování, byť ve své ústavní stížnosti tvrdí, že v původním řízení vedeném před O.ú. - pozemkovým úřadem v M., měla být účastníkem řízení a že s ní jako takovou jednáno nebylo, nebyla účastníkem tohoto řízení, a proto není ani oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je podána tedy osobou zjevně neoprávněnou, a proto nezbylo než ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb. rozhodnout, jak z výroku tohoto rozhodnutí je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( §43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 22. 10. 1996