Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.10.1996, sp. zn. III. ÚS 276/96 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 108/6 SbNU 277 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:3.US.276.96

sp. zn. III. ÚS 276/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele KAN, zastoupeného JUDr. V. M., za vedlejší účasti Ústřední volební komise, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně čj. Ovs 51/96/Št-26, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. října 1996, čj. Ovs 51/96/Št, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 25. září 1996, čj. ÚVK 254/2/1996, s e z r u š u j í . Odůvodnění: V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12.10.1996, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. října 1996, čj. Ovs 51/96/Št, kterým byl zamítnut jeho návrh na registraci L. O. jako kandidáta pro senátní volby ve volebním obvodu č. 3. Ústřední volební komise na svém zasedání ve dnech 25. a 26. září 1996 projednala přihlášku pana L. O., k registraci ve volebním obvodu č. 3 pro volby do Senátu Parlamentu ČR a přihlášku odmítla. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že zjistila, že přihláška a její přílohy neobsahují údaj o rodném čísle a osvědčení o státním občanství nebylo úředně ověřeno ve smyslu platné právní úpravy. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání k Nejvyššímu soudu ČR. V něm uvádí, že ust. §61 odst. 4 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, nestanoví, že by prohlášení kandidáta ve smyslu cit. ustanovení mělo být doprovázeno uvedením rodného čísla. Toto číslo je uvedeno na vlastní přihlášce k registraci, takže Ústřední volební komise jej měla k dispozici. Pokud jde o dokument prokazující státní občanství kandidáta, uvedl navrhovatel, že předložený doklad představuje fotokopii osvědčení o státním občanství, vydaného ve smyslu §20 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., příslušným okresním úřadem, jejíž soulad s originálem potvrdil tentýž Okresní úřad v Ch. Je tedy státní občanství kandidáta prokázáno zcela zásadním způsobem. Zákon o volbách nekonkretizuje způsob prokázání státního občanství, nýbrž se toliko dovolává zákona č. 40/1993 Sb. Nejvyšší soud ČR podle §200m o.s.ř. rozhodl bez jednání dne 7.10.1996 tak, že rozhodnutí Ústřední volební komise potvrdil a návrh na zaregistrování L. O., jako kandidáta ve volebním obvodě č. 3 zamítl. Své rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil tím, že ve smyslu ust. §61 odst. 4 písmeno a) zákona o volbách do Parlamentu ČR musí přihláška kandidáta k registraci obsahovat mimo jiné též doklad kandidáta o státním občanství. Podle ust. §63 odst. 3 věta první citovaného zákona Ústřední volební komise odmítne přihlášky kandidátů k registraci z důvodů uvedených v §62 odst. 2 zákona. Jedním z důvodů uvedených v posléze citovaném ustanovení je též skutečnost, že přihláška k registraci obsahuje nesprávné nebo neúplné údaje [§62 odst. 2 písmeno b) zákona]. Dokladem o státním občanství České republiky je podle ust. §20 odst. 1 písmeno c) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, též osvědčení o státním občanství ČR, které vydává okresní úřad příslušný podle trvalého pobytu žadatele (odst. 2 cit. ustanovení). Listina vydaná okresním úřadem obsahující osvědčení o státním občanství má povahu veřejné listiny, tj. listiny, vydané příslušným orgánem v rámci jeho pravomoci, k jejímuž vydávání má tento orgán zákonné zmocnění. Uvedená listina může být považována za pravou veřejnou listinu osvědčující skutečnost v ní uvedenou, tj. za způsobilý doklad osvědčující státní občanství České republiky především za předpokladu, že je autentická, tj. že pochází přímo od orgánu, který ji vydal. Není však vyloučeno, aby byla případně takováto listina předložena v opise nebo kopii ověřené způsobem, upraveným příslušným právním předpisem. V posuzovaném případě předložil kandidát fotokopii dokladu označeného jako "Osvědčení o státním občanství České republiky", ze dne 22.8.1996, čj. Vnitř. 606.4/2/0/96. Uvedená fotokopie je pak ve spodní části opatřena strojem psaným dovětkem "Za správnost fotokopie: V Ch. dne 22.8.1996" a otiskem malého kulatého razítka Okresního úřadu v Ch. s nečitelným podpisem. Uvedený dovětek však nelze považovat za zákonem stanovený způsob ověření shody kopie s listinou zákonem (zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, zák. č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady). Vzhledem k tomu, uvádí Nejvyšší soud, je nutno dospět k závěru, že přihláška k registraci pro volby do Senátu Parlamentu České republiky v dané věci neobsahovala doklad o státním občanství kandidáta, tedy že jde o vadu uvedenou v ust. §62 odst. 2 písmeno b) volebního zákona. Ústřední volební komise proto správně přihlášku kandidáta odmítla. Vzhledem k tomu, že neúplnost přihlášky pro nedostatek dokladu o státním občanství kandidáta je sama o sobě důvodem, pro nějž by měla být přihláška odmítnuta, nezabýval se Nejvyšší soud již dalším, v rozhodnutí Ústřední volební komise namítaným nedostatkem, tj. neuvedením rodného čísla kandidáta. Toto rozhodnutí napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní uvádí, že občanství kandidáta bylo prokázáno zcela dostatečným způsobem, když předložil fotokopii osvědčení o státním občanství, potvrzené příslušným okresním úřadem. Zákon o volbách do Senátu nekonkretizuje způsob prokazování státního občanství, nýbrž se pouze odvolává na zákon č. 40/1993 Sb. Zapisovatel obvodní volební komise neshledal při přejímce přihlášky žádný nedostatek, neupozornil zmocněnce na potřebu opravy, jak mu to jinak ukládá ust. §61 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb. Rovněž Okresní úřad v Ch. svým stvrzením souladu originálu osvědčení o státním občanství s jeho fotokopií utvrdil kandidáta v přesvědčení, že jím předkládaný doklad splňuje všechny potřebné náležitosti. Ústřední volební komise neuznáním předloženého dokladu, podle navrhovatele, upřela kandidátovi jeho ústavní právo na rovné podmínky přístupu k voleným funkcím, jak vyplývá z ustanovení čl. 21 Listiny základních práv a svobod. Toto stanovisko Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím potvrdil, čímž rovněž porušil základní právo kandidáta zaručené ústavním zákonem. Navrhovatel proto žádá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústřední volební komise zrušil a uložil příslušné obvodní volební komisi jmenovaného kandidáta zaregistrovat. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 15. října 1996, podepsaném JUDr. Ing. J. H., v zastoupení předsedkyně senátu, v podstatě opakuje argumenty uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ze spisu Nejvyššího soudu ČR, čj. Ovs 51/96/Št, Ústavní soud zjistil, že dne 2.10.1996 podal navrhovatel, KAN, Nejvyššímu soudu ČR návrh na vydání rozhodnutí o zaregistrování kandidáta pro volby do Senátu Parlamentu České republiky. Svým obsahem je tento návrh totožný s ústavní stížností. Nejvyšší soud ČR tento návrh usnesením bez jednání podle §200m o.s.ř. dne 7.10.1996 pod čj. Ovs 51/96/Št zamítl. Ústřední volební komise ve svém vyjádření ze dne 18. října 1996 uvedla, že přihlášku k registraci pro volby do Senátu České republiky v roce 1996 pana L. O. projednala na svém zasedání dne 25. září 1996 a zjistila, že přihláška nesplňovala náležitosti podle ustanovení §61 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 212/1996 Sb., a proto ji zamítla. Podle předložených podkladů bylo zjištěno, že přihláška a její přílohy neobsahují údaj o rodném čísle a osvědčení o státním občanství není úředně ověřeno ve smyslu platné právní úpravy. Tím byl podle názoru Ústřední volební komise naplněn důvod pro odmítnutí přihlášky. Jak již Ústavní soud několikráte judikoval, základním interpretačním pravidlem pro zákony, které upravují blíže výkon politických práv, je nepochybně článek 22 Listiny základních práv a svobod, ze kterého vyplývá, že každý orgán aplikující právo je povinen vykládat a používat zákonnou úpravu tak, aby byla umožněna a chráněna svobodná soutěž politických sil v demokratické společnosti. Tento princip vyžaduje, aby případná sporná ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR, ale i zákonů souvisejících, byla vykládána a používána ve prospěch účelu a smyslu těchto zákonů. Přitom účel a smysl zákona nelze hledat jen ve slovech a větách předpisu. V právním předpisu jsou a musí být vždy obsaženy i principy uznávané demokratickými právními státy. Jestliže tedy účelem zákona o volbách do Parlamentu ČR je realizovat a blíže upravit základní politické právo volit a být volen, pak sporná ustanovení musí být vždy vykládána k tomuto právu vstřícně, tedy tak, aby pokud možno bylo umožněno volit a být volen a ne naopak. Kromě tohoto speciálního interpretačního pravidla pro práva politická opírá Ústavní soud svůj názor i o ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Ústavní soud tedy na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V posuzovaném případě Ústřední volební komise i Nejvyšší soud považovaly za rozhodující otázku, zda předložené osvědčení o státním občanství je či není dostatečným dokladem o existenci státního občanství kandidáta. Přitom dospěly k závěru, že pro účely registrace kandidátů pro volby do Senátu Parlamentu ČR je to doklad nedostatečný, i když zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, takový doklad výslovně uvádí. V této souvislosti je zajímavé, že obvodní volební komise, ani její zapisovatel, k podobnému závěru nedospěli. Argumentace Ústřední volební komise a Nejvyššího soudu ČR spočívá v tom, že osvědčení o státním občanství, které kandidát předložil, nebylo ověřeno způsobem uvedeným v ust. §73 zákona č. 358/1992 Sb., resp. ust. §3 zákona č. 41/1993 Sb. Oba orgány nevzaly v úvahu, že bylo úředně potvrzeno, že předložený doklad je ověřenou fotokopií dokladu - osvědčení o státním občanství. Je zřejmé, že potvrzení okresního úřadu (ověření shody listiny s originálem) nemělo všechny náležitosti vyžadované citovanými zákony. Pokud by však vznikly pochybnosti o státním občanství kandidáta, nebo o pravosti předloženého osvědčení, bylo možné je jednoduchou cestou odstranit. Měl tak učinit již zapisovatel obvodní volební komise, kterému tato povinnost vyplývá ze zákona (§61 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb.), resp. obvodní volební komise [§60 odst. 4 písmeno a) citovaného zákona]. V posuzovaném případě však nevznikly pochybnosti o tom, zda kandidát je státním občanem České republiky, Ústřední volební komise a Nejvyšší soud se soustředily pouze na zkoumání skutečnosti, zda o tom předložil formálně perfektní potvrzení. Tímto postojem povýšily orgány aplikující právo hlediska formalistická nad zákon a především nad ústavní principy, když nesprávný postup úředního orgánu (okresního úřadu ověřujícího listinu) přičetly k tíži toho, kdo realizuje svá ústavní práva a na nesprávném postupu orgánu se nepodílel. Z výše uvedeného tedy Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 22 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Proto také zrušil nejen usnesení Nejvyššího soudu ČR, ale také rozhodnutí Ústřední volební komise, které mu předchází. Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodování posléze nezabýval druhým důvodem, pro který byla přihláška k registraci Ústřední volební komisí odmítnuta - údajným neuvedením rodného čísla kandidáta. Pokud se týká této části rozhodnutí Ústřední volební komise, Ústavní soud konstatuje, že údaj o rodném čísle byl z předložených materiálů zřejmý, byl uveden v přihlášce k registraci a stanovisko Ústřední volební komise, že měl být uveden v též v prohlášení kandidáta, a proto je přihláška neúplná, je rovněž ve výše uvedeném kontextu popřením základního práva daného čl.21 Listiny základních práv a svobod a v konečném důsledku i čl. 21 odst. 4 Listiny. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 21 Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů zrušil nejen usnesení Nejvyššího soudu ČR, ale i rozhodnutí Ústřední volební komise, které mu předcházelo. Ústavní soud se dále zabýval i důsledky svého nálezu, a to s ohledem na ustanovení §64 odst. 1 volebního zákona, podle kterého se může registrace kandidáta obvodní volební komisí v případě, že k ní dojde na základě rozhodnutí Ústřední volební komise o odvolání nebo na základě rozhodnutí soudu podle zvláštního zákona, uskutečnit nejpozději do 30 dnů přede dnem voleb. Nutno v této souvislosti odpovědět na otázku, zdali se uvedená lhůta týká i registrace, následující po kasačním nálezu Ústavního soudu. Lhůta 30 dnů se na registraci kandidáta, následující po rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného podle §200m odst. 1 písm. c) o.s.ř., nevztahuje. Pro uvedený závěr svědčí několik důvodů. Ústavní soud je při rozhodování o ústavních stížnostech soudem kasačním, nemá tudíž pravomoc rozhodovat ve věci samé a ani zavazovat dotčené orgány veřejné moci ohledně jejich dalšího rozhodování ve věci (s výjimkou rozhodnutí, týkajícího se jiného zásahu orgánu veřejné moci podle §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.). Na rozdíl od Nejvyššího soudu ČR, jenž podle §200m o.s.ř. rozhoduje přímo o zaregistrování kandidáta, a tudíž k registraci obvodní volební komisí dochází na základě tohoto rozhodnutí (obdobně jako v případě rozhodnutí Ústřední volební komise), po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu dochází teprve k projednání přihlášky Ústřední volební komisí a teprve po něm k registraci obvodní volební komisí. Jak jazykový výklad, tak i výklad e ratione legis dotčeného ustanovení volebního zákona opodstatňují tedy závěr, že v něm obsažená lhůta není podmínkou registrace, následující po rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného podle §200m odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pro uvedený závěr svědčí i skutečnost, že poznámka pod čarou, vztahující se k ustanovení §64 odst. 1 volebního zákona, rozhodnutím soudu podle zvláštního zákona, na základě kterého dojde k registraci, rozumí rozhodnutí podle §§58 a 200m o.s.ř. a nikoli rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, směřující do usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného podle §200m odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ústavní soud je si přitom dobře vědom toho, že poznámky pod čarou nejsou součástí právního předpisu, a tudíž se jedná o informaci k výkladu e ratione legis. Z uvedených důvodů Ústavní soud poukazuje na povinnost Ústřední volební komise projednat a obvodní volební komise zaregistrovat přihlášku kandidáta v důsledku rozhodnutí Ústavní soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného podle §200m odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to i po lhůtě 30 dnů přede dnem voleb. Z hlediska ústavního nutno považovat za mezní termín registrace lhůtu, garantující rovnost šancí jednotlivých kandidátů, tj. lhůtu podle §16 volebního zákona. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. října 1996