Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.10.1996, sp. zn. III. ÚS 283/96 [ nález / HOLLÄNDER / výz-2 ], paralelní citace: N 111/6 SbNU 301 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:3.US.283.96

sp. zn. III. ÚS 283/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. října 1996 ve věci ústavní stížnosti KSČM, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1996, sp. zn. Ovs 67/96/Št-Hu, kterým se zamítá návrh na zaregistrování kandidáta pro volby do Senátu Parlamentu České republiky, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. září 1996, č. j. ÚVK 254/27/1996, o odmítnutí přihlášky k registraci pro volby do Senátu Parlamentu České republiky, za účasti vedlejšího účastníka ÚVK, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1996, sp. zn. Ovs 67/96/Št-Hu, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. září 1996, č. j. ÚVK 254/27/1996, se z r u š u j í . Odůvodnění: I. Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky osobně dne 14. října 1996 ve lhůtě vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1996, sp. zn. Ovs 67/96/Št-Hu, kterým byl zamítnut návrh na zaregistrování kandidáta pro volby do Senátu Parlamentu České republiky, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. září 1996, č. j. ÚVK 254/27/1996, o odmítnutí přihlášky k registraci pro volby do Senátu Parlamentu České republiky. Napadenými rozhodnutími se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl.18 odst. 2, čl. 19 odst. 2, čl. 20 a 90 Ústavy, dále z čl. 22, čl. 21 odst. 4, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze spisu sp. zn. Ovs 67/96/Št, jenž si Ústavní soud vyžádal od Nejvyššího soudu ČR, bylo zjištěno následující: Podle §61 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. zmocněnec KSČM dne 4. září 1996 přihlásil J. H. jako kandidáta uvedené strany pro volby do Senátu Parlamentu České republiky ve volebním obvodu č. 33. Obvodní volební komise pro volby do Senátu v uvedeném volebním obvodu na svém zasedání dne 17. září 1996 ve smyslu §66 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. přihlášku J. H. k registraci projednala a 18. září 1996 byly protokolárně sekretariátu Ústřední volební komise předány podklady pro projednání přihlášek kandidátů od Obvodní volební komise ve volebním obvodu č. 33. Sdělením Obvodní volební komise ve volebním obvodu č. 33 ze dne 20. září 1996, č. j. 4017/96/RVV/OVK, adresovaným Ústřední volební komisi a daným na vědomí zmocněnci KSČM, bylo učiněno na základě upozornění Okresního oddělení Českého statistického úřadu v Děčíně ze dne 20. září 1996 oznámení, že na přihlášce kandidáta KSČM pro volby do Senátu Parlamentu České republiky J. H. je nesprávně uvedeno rodné číslo. Ústřední volební komise svým rozhodnutím ze dne 27. září 1996, č. j. ÚVK 254/27/1996, podle §63 odst. 3 volebního zákona odmítla přihlášku kandidáta J. H. k registraci. Za důvod uvedeného rozhodnutí Ústřední volební komise označila zjištění, že přihláška obsahuje nesprávný údaj o rodném čísle. Po odmítnutí registrace kandidáta J. H. rozhodnutím Ústřední volební komise ze dne 27. září 1996 podala KSČM podle §200m odst. 1 písm. c) o. s. ř. návrh Nejvyššímu soudu na zaregistrování přihlášeného kandidáta do Senátu Parlamentu České republiky. Uvádí v něm, že nesprávnost v přihlášce uvedeného rodného čísla kandidáta spočívala v tom, že za lomítkem byla před trojčíslím předsazena číslice "0", ačkoli podle pozn. č. 1 k §1 odst. 2 vyhlášky č. 55/1976 Sb. platí, že rodné číslo osob narozených do 31. 12. 1953 za lomítkem obsahuje pouze tři číslice. Tato nesprávnost, podle jejího názoru, nemohla ovlivnit přesnou identifikaci kandidáta. V návrhu Nejvyššímu soudu dále poukazuje na skutečnost, že zapisovatel obvodní volební komise nesplnil svou poučovací povinnost ve smyslu §61 odst. 5 volebního zákona, jakož i na nedodržení obecné poučovací povinnosti podle §3 odst. 2 správního řádu. V rozhodnutí Ústřední volební komise konečně spatřuje porušení pasivního volebního práva podle §57 a §61 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. a podle čl. 18, 19 a 20 Ústavy, jakož i čl. 21, 22 a 36 Listiny základních práv a svobod. Ve svém zamítavém rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přihláška k registraci kandidáta J. H. obsahovala ve smyslu §1 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 55/1976 Sb., o rodném čísle, nesprávný údaj, přičemž konstatoval, že rodné číslo představuje identifikační charakteristiku každého obyvatele. Nejvyšší soud se dále neztotožnil s interpretací §61 odst. 5 volebního zákona, obsaženou v návrhu na zaregistrování, a dospěl v této souvislosti k názoru, že v zákoně není stanovena povinnost zapisovatele obvodní volební komise podrobně zjišťovat všechny nedostatky přihlášky k registraci a jejích příloh a upozorňovat na ně s tím důsledkem, že by nesplnění této povinnosti opravňovalo k dodatečnému odstranění vad přihlášky. Zdůraznil, že důsledky neodstranění vad do uplynutí lhůty pro podání přihlášky plně postihují toho, kdo takovou přihlášku podal. Ke vztahu volebního zákona a zákona o správním řízení konstatoval, že na řízení před volebními komisemi, jež je řízením svého druhu, které je upraveno především volebním zákonem, nelze zcela vztahovat ustanovení správního řádu. Jelikož volební zákon upravuje postup při odstraňování nedostatků přihlášky (§61 odst. 5), dovozuje z této skutečnosti Nejvyšší soud argumentem a contrario, že pro postup odstraňování těchto nedostatků nelze vycházet z úpravy, obsažené ve správním řádu. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou protiústavnosti postupu Ústřední volební komise, přičemž poukázal na zákonnou úpravu podmínek uplatnění pasivního volebního práva, na rovnost jejího dodržování a na odpovědnost každého kandidáta, resp. politické strany, za nedodržení zákonem stanoveného postupu. V ústavní stížnosti se stěžovatel, jak bylo již uvedeno, cítí být usnesením Nejvyššího soudu a rozhodnutím Ústřední volební komise dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl.18 odst. 2, čl. 19 odst. 2, čl. 20 a 90 Ústavy, dále z čl. 22, čl. 21 odst. 4, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyššímu soudu se v ní vytýká zejména skutečnost, že se nezabýval vypovídací schopností v přihlášce uvedených údajů pro identifikaci kandidáta a nehodnotil, v čem spočívala nesprávnost uvedeného rodného čísla. Stěžovatel dále poukazuje na fakt, že předsazená číslice "0" v části rodného čísla za lomítkem nemohla ovlivnit správnou identifikaci kandidáta. Uvedené námitky považuje za základ pro tvrzené porušení materiálních subjektivních ústavních práv. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v nesplnění povinnosti, obsažené v §61 odst. 5 volebního zákona, a ve vymezení vztahu volebního zákona a zákona o správním řízení, jak jej interpretoval ve svém usnesení Nejvyšší soud. Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Nejvyššího soudu k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. V podání ze dne 22. října 1996 Nejvyšší soud poukazuje na důvody svého zamítavého rozhodnutí tak, jak jsou obsaženy v jeho odůvodnění. II. Posouzení rozhodované věci je závislé na výkladu podmínek registrace přihlášek kandidátů pro volby do Senátu Parlamentu České republiky tak, jak jsou upraveny v §61 a následujících volebního zákona. Tato ustanovení, jak je patrno i z argumentace stěžovatele a z argumentace Nejvyššího soudu, umožňují více interpretací. Podle názoru stěžovatele postupem podle §61 odst. 5 cit. zákona přechází odpovědnost za správnost a úplnost údajů, obsažených na přihlášce kandidáta k registraci, na stát a dále dle jeho mínění nutno při interpretaci dotčené zákonné úpravy vycházet z jejího smyslu a účelu a nikoli z doslovného znění. Na straně druhé Nejvyšší soud interpretuje ustanovení §61 odst. 5 postupem a contrario, dochází tudíž k závěru, že úprava procedury odstraňování vad přihlášky k registraci podle §61 odst. 5 volebního zákona, limitována zmíněnou lhůtou, vylučuje jejich nápravu po jejím marném uplynutí a z tohoto důvodu vylučuje pro tento případ použití správního řádu. Nejvyšší soud dále trvá na doslovné aplikaci dotčených zákonných ustanovení. Úvodem k jednotlivým výkladovým variantám §61 a násl. zákona č. 247/1995 Sb. nelze přisvědčit stěžovateli, že by zjištění zapisovatele podle §61 odst. 5 cit zákona právně relevantním způsobem řešilo správnost, resp. úplnost údajů, obsažených v přihlášce k registraci. Systematickým výkladem a na základě argumentu reductionis ad absurdum by v případě přijetí této interpretace ustanovení §62 odst. 2 písm. b) volebního zákona, podle něhož obvodní volební komise odmítne přihlášku, pokud tato obsahuje nesprávné nebo neúplné údaje, nemělo rozumný smysl. Registrace kandidátů podle §61 a následujících zákona č. 247/1995 Sb. je správním řízením, upraveným zvláštním zákonem, jehož ustanovení a rovněž jejich interpretace musí splňovat ústavní kautely spravedlivého a řádného procesu ve smyslu čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod. V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje různé interpretace, je při jeho aplikaci úkolem všech státních orgánů interpretovat jej ústavně konformním způsobem (viz nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 114/94, Pl. ÚS 48/95). Projednání přihlášek k registraci obvodní a Ústřední volební komisí podle §62 a 63 volebního zákona je zvláštním druhem správního řízení, umožňujícím i postup reformationis in peius. Takový postup umožňuje i obecná úprava rozhodování o odvolání ve správním řízení, avšak za splnění určitých podmínek. Podle všeobecné úpravy správního řízení (§59 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.) mají účastníci v průběhu odvolacího řízení právo uvádět nové skutečnosti a důkazy. Odvolací orgán posuzuje věc po právní i skutkové stránce samostatně, není vázán skutkovým stavem, jenž zjistil orgán první instance, a bere ohled i na ty skutečnosti, jež tomuto orgánu nebyly známy. Z uvedeného pravidla je akceptována výjimka pouze v případě tzv. koncentrovaného správního řízení (např. ve stavebním řízení), pro něž je typické, že účastníci, vzhledem zejména k odborné náročnosti řízení, mohou přednést svoje námitky pouze v určitém stadiu řízení. Ústavní soud České republiky se v řadě nálezů (zejména č. 3 a 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 1) ztotožnil s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR: "Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. ...Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." Jelikož zákonodárce ani explicitně ani implicitně nevyjádřil žádné důvody, pro které by měli účastníci při projednání přihlášek pro volby do Senátu Ústřední volební komisí disponovat menším rozsahem práv, než je tomu v rámci obecné úpravy správního řízení, a jelikož se v daném případě nejedná o koncentrované správní řízení, interpretace ustanovení §61 odst. 5 cit. zákona nemůže odůvodňovat závěr, podle něhož by v řízení o registraci byl jeho účastník ve srovnání s obecnou úpravou správního řízení ve svých právech zkrácen. Pokud neurčitost konkrétního procesního ustanovení právního předpisu implikuje různé interpretace jeho obsahu, nelze přijmout tu, jež je k tíži dotčených účastníků řízení. Ústavní soud poukazuje v této souvislosti dále i na maximu, vyjádřenou již v rozhodnutí ve věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS 127/96, podle níž, pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, nutno účastníkům řízení dát příležitost ji odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, nebo nepřihlédnutí ke smyslu a účelu právní úpravy a tím dotčení smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného důvodu shledal Ústavní soud stěžovatelem napadené Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1996, sp. zn. Ovs 67/96/Št-Hu, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. září 1996, č. j. ÚVK 254/27/1996, za stojící v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v důsledku čehož rozhodl o jejich zrušení. Pokud se týká důsledků nálezu, zrušujícího uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústřední volební komise, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění ve věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS 277/96. Poučení: Proti tomuto nálezu není odvolání přípustné. V Brně 29. října 1996