Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.11.1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 131/6 SbNU 461 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.185.96

sp. zn. IV. ÚS 185/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti P.f. České republiky, se sídlem v P. 1, T. 17, zastoupeného JUDr. Z. J., advokátem se sídlem v P., proti rozsudku Krajského soudu v H. K. ze dne 17. 4. 1996, č. j. 15 Co 436/95-93, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v H. K. ze dne 21. 12. 1994, č. j. 11 C 79/94-57, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 1. 1995, č. j. 11 C 79/94-60, za účasti Krajského soudu v H. K., zastoupeného předsedou senátu K. V., jako účastníka řízení, a za účasti obce S., zastoupené JUDr. J. M., advokátem se sídlem v T. n. O., jako vedlejšího účastníka, takto: Rozsudek Krajského soudu v H. K. ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 15 Co 436/95, a rozsudek Okresního soudu v H. K. ze dne 21. 12. 1994, č. j. 11 C 79/94 - 57, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 1. 1995, č. j. 11 C 79/94-60, se z r u š u j í . Odůvodnění: Dne 8. 7. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že oba soudy porušily čl. 90 Ústavy České republiky a dále čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zároveň podal i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků, a to ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z přiloženého rozsudku Krajského soudu v H. K. ze dne 17. 4. 1996, č. j. 15 Co 436/95-93, Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v H. K. ze dne 21. 12. 1994, č. j. 11 C 79/94-57, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 1. 1995, č. j. 11 C 79/94-60, a zároveň připustil vstup M. S. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované, tj. P. f. ČR. Rozhodnutí ve věci spočívá v určení, že žalobce - obec S. - je vlastníkem domu č. 76 a pozemků č. 8, 9/1, 20 a 23 v k.ú. S. Soud I. stupně zjistil, že předmětné nemovitosti původně patřily V. Č., po jehož smrti přešly odúmrtí do vlastnictví státu a do správy Okresního národního výboru v H. K., který v roce 1984 převedl právo hospodaření na Místní národní výbor ve S. Dále dospěl k závěru, že obci S. příslušelo k těmto nemovitostem ke dni 23. 11. 1990 právo hospodaření a že ke dni 24. 5. 1991 s nimi také hospodařila. Proto podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, tj. dnem 24. 5. 1991, přešly předmětné nemovitosti z vlastnictví státu do vlastnictví obce. Pozemkový fondu ČR v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně uvedl, že nesdílí názor, že by byla splněna druhá z podmínek, že obec ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. s nemovitostmi skutečně hospodařila, neboť to nebylo prokázáno. Vedlejší účastník M. S. poukázal rovněž na tuto skutečnost. Odvolací soud pak dospěl k závěru o správnosti rozhodnutí, když vzal za prokázané takové úkony, které byly činěny před datem 24. 5. 1991 i po něm a že k tomuto datu tedy existovala kontinuita ve výkonu práva hospodaření, a proto tuto podmínku považuje za splněnou. Dále podotkl, že na věci nic nemění, že v jistém rozsahu tuto nemovitost užíval a snad ještě bez právního důvodu užívá podnik O. ke skladování svého materiálu a že zde ještě za života původního vlastníka provozoval svou činnost Školní statek S. U nich nešlo a nemohlo jít o výkon práva hospodaření. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že okresní soud nepřesně rozhodl o přípustnosti vstupu vedlejšího účastníka a dále, že měl povinnost zaměřovat dokazování a provést výslechy navržených svědků zejména z hlediska objasnění podmínky "skutečného hospodaření" ke dni 24. 5. 1991. Této povinnosti však soud nedostál a navíc pochybil v tom, že neprovedl řádné zhodnocení provedených důkazů. V této souvislosti poukazuje na bezobsažnost a nepřesnost některých svědeckých výpovědí a na druhé straně na potřebnost provést výslechy navržených svědků ze strany žalovaného P. f. ČR. Stěžovatel se tedy domnívá, že tyto rozpory zakládají vážnou vadu důkazního řízení, neboť soudy nezkoumaly, zda žalobce - obec S.- reálnými, faktickými úkony vykonával a z materiálního hlediska naplňoval zákonnou podmínku hospodaření s věcmi ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Podle názoru stěžovatele tímto nesprávným výkladem soudů dochází k poškozování státu jako vlastníka nemovitostí o nemalé hodnoty zemědělského charakteru. Dále stěžovatel poukazuje na postup soudu I. stupně ohledně interpretace pojmu "hospodaření", k jehož naplnění bylo také třeba zaměřit dokazování. Zmíněné vady dokazování neodstranil podle stěžovatele ani odvolací soud. Závěrem pak vytýká oběma soudům, že svým procesním postupem a způsobem věcného rozhodnutí porušily výše uvedená ústavně garantovaná základní práva, a proto navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí. Současně podaný návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků stěžovatel odůvodňuje zájmem na ochranu majetku ve vlastnictví státu, neboť současný právní stav vyvolává reálné nebezpečí, že předmětné nemovitosti budou převedeny na jiný subjekt, popř. znehodnoceny, a tak bude zmařen či ztížen účel sledovaný ústavní stížností. Podáním došlým Ústavnímu soudu dne 21. 8. 1996 stěžovatel, s poukazem na neuspokojivé zkušenosti s ochranou majetku státu a další probíhající řízení před obecnými soudy o určení sporného vlastnictví k nemovitostem, navrhl posoudit naléhavost věci a její přednostní vyřízení. Ústavní soud posoudil obsah návrhu a podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. odložil vykonatelnost napadených rozsudků, a to usnesením ze dne 2. 8. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96. Dále Ústavní soud požádal podle §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o vyjádření účastníka řízení - Krajský soud v H.K. a - vedlejšího účastníka - obec S. Současně byl Okresní soud v H. K. požádán o postoupení spisu, který byl v této věci veden. Krajský soud v H. K., zastoupený předsedou senátu, podal následující vyjádření. Pokud jde o vstoupení vedlejšího účastníka (M. S.) do řízení, to bylo učiněno písemným podáním na počátku odvolacího řízení a soud o jeho přípustnosti na základě návrhu Pozemkového fondu ČR rozhodl podle §93 odst. 2 občanského soudního řádu. K důkazní stránce řízení pak předseda senátu uvádí, že věrohodnost důkazů žádná ze stran nezpochybnila, nejedná se o rozpornost důkazů, ale o posouzení právní otázky, zda i při částečném spoluužívání jinou organizací lze vedení nemovitosti v seznamu základních prostředků, uzavření pojistné smlouvy na nemovitost a její užívání jako skladiště materiálu považovat za výkon práva hospodaření a tím i za "skutečné hospodaření" ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. K námitce, že nebyly vzaty další návrhy na výslech svědků, je konstatováno, že ty nebyly odůvodněny takovými skutkovými tvrzeními, ze kterých by vyplývalo vyvrácení důkazů rozhodných ke splnění zákonné podmínky. K porušení namítaných práv vyjádření uvádí, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vlastnické právo ke sporné nemovitosti náleží obci S. a tomuto jejímu právu také poskytly ochranu. Dále připomíná, že není patrno, v čem stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručující nezávislost a nestrannost soudu a z čeho vyplývá porušení zásady rovnosti účastníků garantované v čl. 37 odst. 3 Listiny. Samotnou ústavní stížnost proto považuje za neopodstatněnou. Vedlejší účastník - obec S. - prostřednictvím svého právního zástupce namítá, že není splněna podmínka ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., neboť stěžovatel nenavrhl před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, aby byla vyslovena přípustnost dovolání, a proto nelze mít za to, že by stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky. K argumentům uvedeným v ústavní stížnosti pak v podstatě uvádí, že soudy obou stupňů se náležitě vypořádaly s hodnocením skutkových zjištění z provedených důkazů a že ve věci samé vyvodily správný právní závěr jak o naplnění formálního aktu, tj. svěření práva hospodaření před 23. 11. 1990, tak i o splnění podmínky materiální, tj. skutečného, faktického hospodaření s předmětnými nemovitostmi ke dni 24. 5. 1991. Závěrem konstatuje, že tvrzené rozpory s namítanými ústavně zaručenými právy nejsou průkazné, a proto vedlejší účastník z uvedených důvodů navrhuje ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm.f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, nebo pro případ jejího projednávání ji zamítnout. Ústavní soud rovněž obdržel k projednávané věci stanovisko M. S., který v odvolacím řízení byl vedlejším účastníkem. V tomto vyjádření se poukazuje na skutečnost, že napadená soudní rozhodnutí jsou opřena o skutková zjištění, která neodpovídají realitě. Pan S. zejména odmítá tvrzení, že MNV S. v objektu hospodařil s péčí řádného hospodáře, a to zejména proto, že tato "péče" nakonec vedla k tomu, že byla navrhována demolice objektu. Podle jeho názoru ve sporném objektu vždy hospodařil podnik O. a k tomuto faktu soudy nepřihlédly, stejně tak jako se nezajímaly o fakt, že O. objekt fakticky užívala, aniž byla uzavřena nájemní smlouva. Ústavní soud konstatuje, že pan S. nevznesl návrh, aby bylo připuštěno jeho vedlejší účastenství v řízení před Ústavním soudem. Z tohoto důvodu Ústavní soud konstatuje obsah jeho podání s tím, že ho považuje za jednu ze vstupních informací pro posouzení ústavní stížnosti. Ústavní soud si dále vyžádal od Okresního soudu v H. K. spis, který byl v předmětném sporu veden, a seznámil se podrobně s jeho obsahem. Při jednání před Ústavním soudem dne 17. 10. 1996 setrvali účastníci na svých stanoviscích, když uvedli, že nemají další návrhy na doplnění dokazování v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud nejprve posoudil námitku vedlejšího účastníka, která se týká přípustnosti ústavní stížnosti. Podle názoru Ústavního soudu však stěžovateli nelze vyčítat nevyčerpání všech procesních prostředků, resp. toto nevyčerpání Ústavní soud v žádném případě nespatřuje v tom, že stěžovatel mohl navrhnout, aby odvolací soud připustil dovolání podle ust. §239 o.s.ř. Pokud by tomu tak bylo, nebylo by ostatně ani rozhodováno o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Na druhé straně je však třeba k této námitce uvést, že Ústavní soud, jak již opakovaně uvedl ve svých rozhodnutích, není soudem, který by završoval soustavu obecných soudů. Pokud tedy stěžovatel odůvodňuje, mimo jiné, svoji stížnost obecnou povahou problému a potřebou vyslovení zásadního právního stanoviska, pak měl využít možnosti, kterou mu dává nové znění §239 o.s.ř. Není totiž sporu o tom, že soudem povolaným sjednocovat výklad právních předpisů (ať již rozhodováním o dovolání či jiným způsobem) je Nejvyšší soud (§28 a násl. zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost standardním způsobem a nejprve se tedy zabýval tím, zda ustanovení právních předpisů, která byla ve věci aplikována, nejsou v rozporu s Ústavou, ústavními zákony či se smlouvou podle čl. 1O Ústavy. K takovému závěru však nedospěl. Pokud jde o posouzení otázky, jejíž obecné zodpovězení považuje stěžovatel za zvlášť naléhavé, tj. o výklad §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, zastává Ústavní soud názor, že pro takový přechod musí být splněny kumulativně všechny tři podmínky v tomto ustanovení určené - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (jinak řečeno, že právo hospodaření bylo také realizováno). Pojem "právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem "správa". Proto i pojem "hospodaření", který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Z obsahu soudního spisu považuje i Ústavní soud za prokázané, že právní předchůdce obce, tj. MNV ve S., měl právo s předmětnými nemovitostmi hospodařit. K tomu, aby návrhu obce bylo vyhověno, bylo však nezbytné prokázat též skutečnost, že k rozhodnému datu obec s nemovitostmi také hospodařila, tedy že s nimi zacházela ve výše naznačeném smyslu. Toto důkazní břemeno nesla obec a obecné soudy dospěly k závěru, že tato skutečnost prokázána byla. Ústavní soud však po podrobném prostudování soudního spisu tento názor nesdílí a považuje v tomto směru proto ústavní stížnost za důvodnou. Jak již Ústavní soud vyslovil ve svých nálezech, jedním z principů práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. I když je věcí soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené v §132 o.s.ř., je jeho povinností důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné, a v odůvodnění pak je povinen své stanovisko přiměřeně vyložit. Jinak zatěžuje své rozhodnutí vážnou vadou a jedná v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz zejména rozhodnutí III. ÚS 150/93, III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). Ústavní soud rovněž vyslovil, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, kterými se soud nezabýval, zakládají téměř vždy nepřezkoumatelnost, ale současně i neústavnost vydaného rozhodnutí (III. ÚS 61/94). S přihlédnutím k těmto názorům, se kterými se ztotožňuje i IV. senát, je třeba konstatovat, že právě takovými vadami bylo řízení před obecnými soudy zatíženo. Je třeba souhlasit s názorem stěžovatele, že takové důkazy jako pojistná smlouva či výpis z inventární knihy, nejsou důkazy o faktickém hospodaření. Přitom pojistná smlouva z 13. 9. 1988 má jako přílohu přehled aktiv a pasiv k 31. 12. 1992, tedy k datu daleko za datem rozhodným. Ostatně také jiné důkazy předložené obcí se týkají období po tomto datu. Na druhé straně se rozsudky naprosto nezabývaly takovými důkazy, jako je prohlášení O. ze 13. 7. 1994, které obsahuje tvrzení o užívání objektu (s výjimkou zahrad, které nebyly užívány nikým), a obsahem přiložené hospodářské smlouvy (č.l. 11-13 soudního spisu). Bez povšimnutí zůstala i vyjádření O. z 31.1. 1994 a 14. 2. 1994 o tom, že sporný objekt užívala, prováděla na něm opravy a běžnou údržbu a platila z něho daň,a to až do 31. 12. 1993. Soud se dále nezabýval tím, kdo hradil provozní náklady (spotřeba el.energie apod.), ač takový důkaz byl navrhován vedlejším účastníkem a jeho provedení by mělo pro posouzení věci nesporně význam. Pokud jde o svědecké výpovědi, lze obecně konstatovat, že soud si z nich vybral pouze ty, které svědčí pro jeho závěry, aniž by odůvodnil, proč nepřihlédl ke zjištěním opačným, resp. proč v rozporných výpovědích uvěřil jen jedné straně či v části výpovědi. Jako příklad lze uvést v tomto směru tu část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, ve kterém se konstatuje, že svědek H. uvedl, že na objektu opravoval střechu, avšak skutečnost, že do protokolu dne 31. 8. 1994 především uvedl, že co ví, do roku 1990 NV objekt neužíval, je zcela pominuta. Stejně tak chybí jakékoli zhodnocení faktu, že svědek M. u jednání 31. 8. 1994 uvedl výslovně, že O. objekt užívala po celou dobu, co fungoval státní statek, a že NV neužíval nic, zatímco dne 14. 12. 1994 vypovídal poněkud jinak. Rovněž tak rozhodnutí ONV - odboru výstavby a územního plánování v H. K. z 20. 11. 1990, kterým bylo povoleno odstranění stavby, soud nijak nevyhodnotil ve vztahu k odpovědi na otázku, zda a jak bylo s objektem hospodařeno. Ze všech výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za důvodnou, neboť soudy tím, že některé důkazy vůbec nevyhodnotily a nezdůvodnily, proč je odmítají či pokládají za nevěrohodné, případně nevysvětlily, proč se některými návrhy nehodlají zabývat, zatížily soudní řízení vážnou vadou a jednaly tak v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1 Ústavy. Tím porušily právo na řádný proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozsudky zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 29.11. 1996