infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-259-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.11.1996, sp. zn. IV. ÚS 203/95 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 124/6 SbNU 393 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.203.95

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K restitučním důvodům a nárokům ve vazbě na to, zda byly podmínky vyvlastnění skutečně dány

Právní věta Podřazení případu vyvlastnění pod ustanovení §6 odst. l písm. m) a n) zákona o půdě předpokládá, že zákonné podmínky pro vyvlastnění byly skutečně dány.

ECLI:CZ:US:1996:4.US.203.95
sp. zn. IV. ÚS 203/95 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti PhMr. H.F. proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 89/94, ze dne 12.5.1995, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 89/94, ze dne 12.5.1995, se z r u š u j e . Odůvodnění: Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.5.1995, sp.zn. 38 Ca 89/94, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu Praha - západ, ze dne 7.9.1994, č.j. PÚ-R-21/91/VII-251/94/KU, jímž bylo vysloveno, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí v k.ú. S. č.dle pozemkové knihy 117/31, 122 o výměře 6.O77 m2, č. dle pozemkové knihy 121 v katastru nemovitostí 121 o výměře 6.366 m2, č. dle pozemkové knihy 123 v katastru nemovitostí st. 218, 122 o výměře 3.365 m2. Stěžovatelka soudí, že postupem soudu došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že jí nebyla poskytnuta ústavně předpokládaná míra ochrany jejích práv. K vlastní ztrátě vlastnictví nemovitostí, které byly předmětem řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), stěžovatelka uvádí, že tyto nemovitosti byly s odvoláním na zákon č. 63/1935 Sb. z. a n., o vyvlastnění k účelům obrany státu, vyvlastněny H. F. výměrem ze dne 15.11.1951, zn. XI-198-151 Dr. Br., bývalého ONV Praha-jih, a to pozemky parc. č. 121 zahrada zapsaná ve vložce č. 272 pozemkové knihy pro k.ú. S., parc. č. 123 zahrada zapsaná ve vl.č. 97 pozemkové knihy pro k.ú. S. a p.č.117/34, les zapsaná ve vl.č. 3O5 pozemkové knihy pro k.ú. S., a rozhodnutím o vyvlastnění ze dne 15.12.1956, č.j. výst. 2538/56, odboru pro výstavbu rady ONV Praha-jih, pak budovy a stavební zařízení na pozemku parc.č. 117/34, tj.dřevěná chata s verandou, obytný domek čp. 147, hospodářské stavení, vesměs v pozemkové knize neuvedené. O náhradě za vyvlastnění bylo rozhodnuto rozhodnutím o náhradě za vyvlastnění ze dne 22.5.1957, č.j. výst. 883/57, odboru pro výstavbu rady ONV Praha-jih. Na vyvlastněné parcele č. 218, k.ú. S. (podle identifikace st.p. 257), byla posléze vybudovaná stavba - Vojenská lázeňská a rekreační zařízení Praha. Ostatní pozemky jsou podle tvrzení stěžovatelky nezastavěny. Stěžovatelka má za to, že vyvlastněné nemovitosti (nebo alespoň jejich podstatná část) nikdy nesloužily účelu, pro který byly vyvlastněny, a domáhala se ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě jejich vydání. Za pozemek zastavěný stavbou požadovala poskytnutí jiného vhodného pozemku náhradního. Okresní úřad, pozemkový úřad Praha - západ, jak je patrno z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu, č.j. PÚ-R-21/91, rozhodoval o splnění podmínek pro restituci vlastnictví k výše uvedeným nemovitostem postupně dvakrát. Prvním rozhodnutím v dané věci, č.j.PÚ-R21/91/VI-123/93/KU, bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastnicí výše uvedených nemovitostí v k.ú. S., neboť podle názoru pozemkového úřadu nebyly splněny podmínky §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podala stěžovatelka opravný prostředek, o kterém rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 29.10.1993, sp. zn. 33 Ca 111/93, napadené rozhodnutí pozemkového úřadu bez nařízení jednání zrušil, a to v podstatě z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Pozemkovému úřadu, kterému věc vrátil k dalšímu řízení, pak nařídil dokazování doplnit tak, aby bylo spolehlivě zjištěno, zda nemovitosti v minulosti vyvlastněné podle zákona č. 63/1935 Sb. z. a n., dosud slouží trvale účelu, pro který byly vyvlastněny či nikoliv. Po provedení místního šetření a vyžádání si dokumentace ohledně využití vyvlastněných nemovitostí vydal Okresní úřad, pozemkový úřad Praha-západ, dne 7.9.1994 nové rozhodnutí ve věci, č.j. PÚ-R-21/91/VII-251/94/KU, jímž opětovně určil, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí vyvlastněných jí podle zákona č. 63/1935 Sb. z. a n., když dospěl k závěru, že pro vydání požadovaných nemovitostí nejsou splněny podmínky §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, neboť předmětné nemovitosti trvale slouží účelu vyvlastnění. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opět opravný prostředek k soudu, v němž pozemkovému úřadu vytýkala, že se při rozhodování důsledně neřídil pokynem Městského soudu v Praze, vysloveným v jeho rozsudku ze dne 29.října 1993, sp.zn. 33 Ca 111/93, když měl zjišťovat, zda vyvlastněné pozemky v době podání žádosti o jejich vydání sloužily účelu, pro který byly vyvlastněny. Dále namítala, že pozemkový úřad se měl zabývat důvody vyvlastnění podle zákona č. 63/1935 Sb. z. a n., neboť nemovitosti byly - podle tvrzení stěžovatelky - vyvlastněny nikoliv pro naléhavé důvody v zájmu obrany státu, ale z důvodů jiných, proto mělo být při rozhodování o restituci užito jiného ustanovení zákona o půdě. Městský soud v Praze, který o tomto opravném prostředku rozhodoval, a to opět aniž nařídil jednání, neboť šlo podle jeho názoru pouze o řešení otázky právní, a dospěl k závěru, že po doplněném dokazování provedeném pozemkovým úřadem měl správní orgán dostatek podkladů pro rozhodnutí a ve shodě se správním orgánem pak učinil závěr, že vyvlastněné nemovitosti slouží účelu, pro který byly vyvlastněny, tj. pro vybudování vojenské stavby, a proto rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu Praha-západ, ze dne 7.9.1994, č.j. PÚ-R-21/91/VII-251/94/KU, potvrdil. Proti tomuto potvrzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, v jejíchž důvodech stěžovatelka v podstatě namítá, že ve věci nebyl náležitě zjištěn skutkový stav zejména proto, že nebyl proveden důkaz potvrzením ministerstva národní obrany vydaným podle §1 odst. 5 zákona č. 63/1935 Sb. z. a n. Současně poukazuje na to, že ústavní stížností napadený rozsudek byl vynesen bez toho, že by soud nařídil jednání, domnívaje se, že jsou splněny předpoklady ustanovení §25Of o.s.ř. věta první. Stěžovatelka považuje tento názor pro posuzovaný případ za nepatřičný. Podle jejího názoru nebyla splněna podmínka jednoduchosti případu, když v rozhodném období se střetávaly dva diametrálně rozdílné právní systémy, neboť v posuzované věci byl podkladem pro rozhodnutí o vyvlastnění zákon č. 63/1935 Sb. z. a n. vydaný za platnosti o.z.o. z roku 1811, avšak aplikován byl teprve za platnosti a účinnosti o.z. č. 141/195O Sb. Došlo tedy podle názoru stěžovatelky v dané věci k hraničnímu střetu nejen dvou základních předpisů občanského práva, ale k hraničnímu zlomu dvou zcela odlišných právních systémů. Již sám tento fakt vede podle názoru stěžovatelky k závěru, že nemůže jít o jednoduchý případ, zvláště má-li být i zpětně posouzena relevance postupů učiněných před 40 lety orgány třídního státu, který již touto svou koncepcí nemohl být státem založeným na demokratických principech. Polemizuje dále s právními závěry Městského soudu v Praze uvedenými v jeho rozhodnutí. Stěžovatelka je totiž toho názoru, že vůbec nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění předmětných nemovitostí podle zákona č. 63/1935 Sb. z. a n., a proto podle jejího mínění měla být před orgány, které o její žádosti o restituci rozhodovaly, posouzena zákonnost tehdejších vyvlastňovacích rozhodnutí, když podle ní občanský soudní řád v ustanovení §245 odst. 1 takovou povinnost soudu přímo ukládá. Vzhledem k tomu, že postupně dva senáty Městského soudu v Praze zaujaly opačný názor k výkladu ust. §245 odst. 1 o.s.ř., považuje stěžovatelka svůj případ za nejednoduchý. Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že je přesvědčen, že je naprosto nadbytečné zaujímat stanovisko k vývodům stížnosti o tom, zda při odnětí vlastnictví navrhovatelky vyvlastněním za náhradu v roce 1951 byl správně použit zákon č. 63/1935 Sb. z. a n. či nikoliv, když ani ust. §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, způsob vyvlastnění nerozlišuje, ale jako podmínku pro vydání věci stanoví, pokud nemovitost existuje, že trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. V řízení bylo naprosto spolehlivě zjištěno, že nemovitosti byly vyvlastněny a stále slouží účelu, pro který vyvlastněny byly. Staly se součástí oploceného areálu Vojenského rehabilitačního ústavu, jak také bylo zjištěno opakovaným místním šetřením. Jedině současný stav nemovitostí je rozhodný pro vydání či nevydání nemovitosti. Jestliže správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, může již jen jít o posouzení právní otázky, tedy o věc jednoduchou, takže právem bylo použito ustanovení §25Of o.s.ř. ve spojení s ust. 25Ol odst. 2 o.s.ř. a ve věci bylo rozhodnuto bez jednání. V obecné rovině ve svém vyjádření Městský soud k §25Of o.s.ř. dále uvedl, že toto procesní ustanovení používá termínu "jednoduchý případ" s demonstrativním výčtem jeho použití. Znamená v podstatě prolomení zásady veřejnosti a ústnosti soudního jednání a jako takové je specifikem správního soudnictví. Pokud by určujícím hlediskem jeho použití mělo být jen subjektivní hodnocení pojmu "jednoduchý", pak by šlo o vágní termín, který v procesních předpisech nemá místa, nehledě k tomu, že by mohlo být kdykoli zneužito. Veřejným projednáváním pak nelze zvrátit jinak objektivně a správně zjištěný skutkový stav věci. V závěru svého vyjádření ze dne 4.12.1995 poukazuje Městský soud v Praze na skutečnost, že ani do té doby vydané nálezy Ústavního soudu ČR nevyslovily, že by toto ustanovení bylo v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Z výše uvedených důvodů Městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. K podané ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Okresní úřad, pozemkový úřad Praha-západ, jako vedlejší účastník, a to tak, že má za to, že v daném případě nebyl naplněn žádný restituční titul podle §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť vyvlastněné nemovitosti slouží účelu, pro který byly vyvlastněny a za vyvlastnění nemovitosti byla poskytnuta náhrada. Má tedy za to, že stěžovatelka jako účastnice řízení nebyla krácena na svých právech. Vojenská lázeňská a rekreační zařízení se sídlem v Praze, jako druhý vedlejší účastník, ve svém písemném vyjádření zrekapituloval průběh jednání se stěžovatelkou a vzhledem k tomu, že se domnívá, že již v dosavadních řízeních bylo spolehlivě prokázáno, že se v daném případě jednalo o vyvlastnění k účelům obrany státu, navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta. Pozemkový fond ČR se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení ve smyslu §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdal. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojených spisů Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 89/94, a Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu Praha-západ, sp. zn. PÚ-R 21/91, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V jejích důvodech je uváděna mimo jiné také argumentace, která se v řízení před Ústavním soudem objevuje opakovaně, totiž že obecné soudy aplikovaly ustanovení §250f o.s.ř. v rozporu se zákonem, když ve věci, která evidentně svou podstatou nebyla jednoduchá, nenařídily jednání a tím odňaly účastníkovi řízení možnost, aby před nezávislým soudem uvedl svoji právní argumentaci, případně vysvětlil námitky, týkající se správnosti či přesnosti zjištění skutkového stavu. Ústavní soud v řadě případů těmto stížnostem vyhověl, přitom stanovisko Ústavního soudu v těchto věcech lze obecně vyjádřit právní větou, že toto ustanovení prolamuje zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení, která je jednou ze základních zásad spravedlivého procesu, a že právo být soudem slyšen náleží k přirozeným právům každého člověka a občana. Toto stanovisko spolu s dalšími důvody vedlo nakonec plénum Ústavního soudu ČR ke zrušení ustanovení §250f o.s.ř. Výše uvedené argumenty lze vztáhnout i na projednávanou věc, v níž podle názoru Ústavního soudu použití ustanovení §250f o.s.ř. nebylo namístě. To proto, že nejenže nebylo možno označit tuto restituční věc za jednoduchou, ale také proto, že ve věci nebyl správně zjištěn skutkový stav. Obsahem připojených spisů není totiž potvrzení ministerstva národní obrany, které mělo být ve smyslu ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 63/1935 Sb. z. a n. vydáno před vyvlastněním předmětných nemovitostí, ze spisů neplyne ani to, že by toto potvrzení bylo vůbec rozhodujícími orgány vyžadováno. Jeho obsah je třeba podle názoru Ústavního soudu zjistit proto, že teprve z tohoto potvrzení je možno bezpečně zjistit skutečný a pravý účel vyvlastnění předmětných nemovitostí, přitom zjištění tohoto skutečného účelu vyvlastnění je nezbytným předpokladem pro posouzení otázky, zda předmětné nemovitosti trvale slouží účelu, pro který byly vyvlastněny či nikoliv. V této souvislosti také nelze přehlédnout, že teprve v rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 15.12.1956, čj. výst. 2538/56, se konstatuje, že ministerstvo národní obrany dne 21.11.1956 potvrdilo, že " zamýšlená stavba je stavbou vojenskou ve smyslu §1 odst. 2 písm.b) zákona č. 63/1935 Sb. z. a n. a že vyvlastnění vojenskou správou navrhované je vyvlastněním k účelům obrany státu", zatímco v původním výměru ze dne 15.11.1951, zn. XI-198-1951 Dr.Br., se bez uvedení konkrétního vyvlastňovacího důvodu ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 citovaného zákona pouze obecně uvádí, že "skutečnost, že jde o vyvlastnění k účelům obrany státu, prokázala navrhovatelka potvrzením podle §1 odst. 5 zákona č. 63/1935 Sb z. a n.". Také z tohoto důvodu mělo být dokazování zaměřeno i na zjištění, zda již v roce 1951, před vydáním prvního vyvlastňovacího výměru, bylo ministerstvem národní obrany vydáno potvrzení podle §1 odst. 5 citovaného zákona a jakého bylo obsahu, tj. jaký konkrétní důvod vyvlastnění byl uveden v tomto potvrzení. Z těchto důvodů je proto Ústavní soud toho názoru, že podmínky pro použití ustanovení §250f o.s.ř. v posuzované věci nebyly dány, a pokud tedy Městský soud v Praze ve věci rozhodl aniž nařídil jednání, porušil čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K otázce posuzování zákonnosti samotných vyvlastňovacích rozhodnutí v restitučním řízení pak Ústavní soud v souladu se svojí předchozí judikaturou ( viz např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 32/95, uveřejněný pod č. 76/95 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR II) uvádí, že v restitučním řízení nejsou sice orány veřejné moci oprávněny k přímým zásahům a rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období, pokud však jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů - v daném případě uvedených v §6 zákona o půdě. V posuzovaném případě tedy za situace, kdy oprávněná osoba uplatňující restituční nárok v řízení tvrdila, že podmínky pro vyvlastnění předmětných nemovitostí nebyly dány, bylo třeba se touto námitkou zabývat. Podřazení případu vyvlastnění pod ustanovení §6 odst. l písm. m) a n) zákona o půdě totiž předpokládá, že zákonné podmínky pro vyvlastnění byly skutečně dány. Eventuální závěr o nenaplnění zákonem stanovených podmínek pro vyvlastnění by pak otevíral prostor pro úvahy o tom, zda v daném případě nelze použít těch ustanovení §6 odst. l zákona o půdě, která se vztahují na restituci nemovitostí, které byly původním vlastníkům odňaty za okolností politické perzekuce, postupu porušujícího obecně lidská práva a svobody, případně bez právního důvodu. Z výše uvedených důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, aniž by předjímal konečné rozhodnutí ve věci, že v dosavadním řízení nebyla ze strany soudu poskytnuta dostatečná ochrana právům stěžovatelky, a tím došlo i k porušení čl. 9O Ústavy ČR. Z těchto důvodů byl proto rozsudek Městského soudu v Praze zrušen [§82 odst. l, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.] Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat. V Brně dne 22. listopadu 1996

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1996:4.US.203.95
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 203/95
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 124/6 SbNU 393
Populární název K restitučním důvodům a nárokům ve vazbě na to, zda byly podmínky vyvlastnění skutečně dány
Datum rozhodnutí 22. 11. 1996
Datum vyhlášení  
Datum podání 4. 8. 1995
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Zarembová Eva
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 90
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/1991 Sb., §6 odst.1 písm.m, §6 odst.1 písm.n
  • 99/1963 Sb., §250f
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík vyvlastnění
restituce
restituční nárok
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-203-95
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 27832
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31