ECLI:CZ:US:1996:4.US.210.96
sp. zn. IV. ÚS 210/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 1996 v senátě ve věci Mgr. D. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 1996, čj. 22 Ca 683/95-24, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 4. 7. 1995, čj. FŘ 534/120/1993, a rozhodnutími Finančního úřadu v Havířově ze dne 13. 9. 1993, čj. FÚ/210/4409/93/Ge a čj. FÚ/210/4410/93/Ge, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 1996, čj.
22 Ca 683/95-24, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, zamítajícímu žalobu
stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství
v Ostravě ze dne 4. 7. 1995, čj. FŘ 534/120/1993, jímž bylo
zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu
v Havířově ze dne 13. 9. 1993, čj. FÚ/210/4409/93/Ge a čj.
FÚ/210/4410/93/Ge, stěžovatelka mimo jiné uvádí, že Krajský soud
v Ostravě rozhodl bez jednání, ačkoliv šlo o složitou a novou
daňovou problematiku, a nepřihlédl přitom k vadám řízení před
správními orgány, ačkoliv vzhledem k ustanovení §250i o. s. ř.
tak byl povinen učinit a také tak mohl učinit vzhledem k odbornému
posudku daňového poradce. Tím ze strany Krajského soudu v Ostravě
došlo k porušení článku 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR, jakož i článku
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka vytýká dále celou řadu nedostatků i na straně
správních orgánů, které nepostupovaly podle základních zásad
zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, a tím porušily článek 1 a článek 2 odst. 2,
3 Listiny. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje,
aby Ústavní soud její ústavní stížnosti vyhověl a napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve spojení s předcházejícími
rozhodnutími správních orgánů zrušil.
Krajský soud v Ostravě poukázal ve vyjádření předsedkyně
senátu ze dne 20. 11. 1996 na dosavadní judikaturu Ústavního
soudu, zejména na jeho nález publikovaný pod č. 269/1996 Sb.
Vedlejší účastník Finanční ředitelství v Ostravě uvedl ve
vyjádření svého ředitele ze dne 11. 11. 1996, že s námitkami
stěžovatelky se nelze ztotožnit. Finanční úřad v Havířově, stejně
jako Finanční ředitelství v Ostravě, postupovaly v souladu
s obecně závaznými právními předpisy a právě zjištění jejich
porušení ze strany stěžovatelky bylo důvodem pro dodatečné
vyměření daňové povinnosti.
Stanovisko k použití ustanovení §250f o. s. ř., umožňujícího
soudu rozhodnout bez jednání v jednoduchých případech, zejména
je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného
skutkového stavu, a jde-li jen o posouzení právní otázky, vyjádřil
Ústavní soud již v celé řadě svých rozhodnutí, v nichž vesměs byla
zdůrazněna jeho výjimečnost. V projednávané věci, podle názoru
Ústavního soudu, však o takový jednoduchý případ nepochybně nejde.
Shora uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě bylo
zamítnuto odvolání stěžovatelky proti citovaným rozhodnutím
Finančního úřadu v Havířově, kterými byla stěžovatelce dodatečně
vyměřena důchodová daň za rok 1991 a 1992 v celkové výši Kč 1 073
450,--. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo mimo jiné uvedeno, že
stěžovatelka neprokázala zahrnutí počítače používaného
k podnikatelské činnosti do obchodního majetku a že částka Kčs
263 227,--, zúčtovaná na účet č. 372, nemá povahu manka, protože
nebyla takto deklarována v rámci inventarizace k 31. 12. 1992 ani
v rámci mimořádné inventarizace. Krajský soud v Ostravě, jenž
rozhodoval o žalobě stěžovatelky na přezkoumání zmíněného
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a tuto žalobu zamítl,
uvedl v důvodech svého rozhodnutí, že řízení soudu při
přezkoumávání správního rozhodnutí na základě žaloby podle hlavy
druhé části páté o. s. ř. je ovládáno dispoziční zásadou, když
ustanovení §249 odst. 2 o. s. ř. ukládá žalobci povinnost označit
rozsah napadení správního rozhodnutí, jakož i povinnost uvedení
důvodů, v čem žalobce spatřuje jeho nezákonnost. Žalobce musí tedy
explicitně uvést, která konkrétní ustanovení právních předpisů
byla podle jeho názoru porušena a také důvody takového tvrzení.
Stěžovatelka však pouze obecně poukázala na nerespektování
základních zásad daňového řízení uvedených v ustanovení §2 odst.
2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aniž
by konkrétně uvedla, v čem porušení těchto zásad spočívá. I při
nejmírnějších požadavcích musí být tedy ze žaloby zřejmo, v jakém
rozsahu a z jakých hledisek má soud napadené rozhodnutí
přezkoumávat, tyto podmínky však žaloba nesplňovala.
Trpěla-li však žaloba na přezkoumání rozhodnutí správních
orgánů vytýkanými vadami, bylo povinností krajského soudu naříditi
jejich odstranění, neboť neodstranění takových vad je dokonce
důvodem zastavení řízení podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř.
Jestliže tak krajský soud neučinil, sotva mohl dospět ke
spolehlivému závěru o tom, že napadené rozhodnutí je v souladu se
zákonem (§250j odst. 1 o. s. ř.), a navíc si tak uzavřel i cestu
k případnému závěru podle odst. 2 citovaného ustanovení, a to
i pokud jde o otázku, zda zjištění skutkového stavu bylo
dostačující k posouzení věci. Již ve světle tohoto aspektu se
tedy, podle názoru Ústavního soudu, ukazuje, že k rozhodnutí bez
nařízení jednání nebyly v projednávané věci splněny podmínky
uvedené v ustanovení §250f o. s. ř.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů, aniž by již považoval
za nezbytné se zabývat dalšími aspekty případu, ústavní stížnosti
pro porušení článku 38 odst. 2 Listiny vyhověl [§82 odst. 2 písm.
a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] a napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 19. prosince 1996