ECLI:CZ:US:1996:4.US.275.96
sp. zn. IV. ÚS 275/96
Nález
Ústavní soud České republiky v senátě rozhodl ve věci ústavní stížnosti PhDr. J.Š. bytem B., zastoupeného Mgr. Z. K. Dr., advokátem se sídlem v B. , proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1996, č. j. Ovs 78/96/Št, ve spojení s rozhodnutím Ústřední volební komise ze dne 27. 9. 1996, č. j. ÚVK 281/1996, a rozhodnutím Obvodní volební komise volebního obvodu č. 54 se sídlem ve Z., kterým byla odmítnuta jeho přihláška k registraci pro volby do Senátu Parlamentu ČR, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1996, č. j. Ovs
78/96/Št, rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. 9. 1996,
č. j. ÚVK 281/1996, a rozhodnutí Obvodní volební komise volebního
obvodu č. 54 se sídlem ve Z., kterým byla odmítnuta přihláška
PhDr. J. Š. k registraci pro volby do Senátu Parlamentu ČR, se
z r u š u j í .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu ČR dne 11. 10.
1996 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 7. 10. 1996, č. j. Ovs 78/96/Št, kterým byl zamítnut návrh na
jeho registraci jako kandidáta pro senátní volby ve volebním
obvodu č. 54, když předtím jeho přihlášku k registraci odmítla dne
18. 9. 1996 obvodní volební komise, a kdy ani jeho odvolání
k Ústřední volební komisi nebylo úspěšné. Všechny tyto orgány jako
důvod odmítnutí registrace uvedly, že přihláška neobsahovala
doklad o státním občanství ČR a byla tedy neúplná. Při jednání dne
15. 10. 1996 pak stěžovatel návrh doplnil v tom směru, že kromě
zrušení usnesení Nejvyššího soudu požaduje též zrušení
souvisejících rozhodnutí Ústřední volební komise a obvodní volební
komise.
Stěžovatel uvádí, že si je samozřejmě vědom toho, že státní
občanství ČR je podle čl. 19 odst.2 Ústavy České republiky jednou
z podmínek kandidatury. Podle jeho názoru však volební zákon
nestanoví, jakým konkrétním způsobem má být státní občanství
dokladováno. Taková úprava je obsažena v zákoně č. 40/1993 Sb.,
o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, konkrétně v §20,
který rozlišuje celkem čtyři druhy dokladů, které jsou si
rovnocenné. Pod písmenem a) je zde uveden občanský průkaz, který
je v praxi používán nejčastěji. Tímto dokladem také prokázal své
státní občanství při podání přihlášky zapisovateli obvodní volební
komise dne 16. 9. 1996 a chtěl předložit i jeho kopii. To však
zapisovatel komise odmítl. Stěžovatel si proto bez zbytečného
odkladu (tentýž den) opatřil osvědčení o státním občanství
z Magistrátu města Brna, které spolu s ověřenou kopií doručil
zapisovateli obvodní volební komise následující den, tedy 17. 9.
1996. Žádný z výše uvedených orgánů pak stěžovatelovo státní
občanství nezpochybnil. Navíc, jak stěžovatel uvádí, dává
ustanovení §14 odst. 1 písm. c) vyhlášky ministerstva vnitra č.
74/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti k provedení volebního
zákona, obvodní i Ústřední volební komisi oprávnění bezproblémově
ověřit skutečnosti týkající se státního občanství u příslušných
úřadů.
Stěžovatel souhlasí se zjištěním skutkového stavu tak, jak je
uvedeno v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, má však za to, že
právní názor v něm obsažený porušuje jeho základní právo ucházet
se za rovných podmínek o volené funkce, které mu zaručuje čl. 21
odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvádí, že splnil všechny materiální i formální požadavky zákona,
avšak kandidovat mu bylo znemožněno na základě právního názoru, že
občanský průkaz nelze použít jako doklad prokazující státní
občanství ČR pro účely registrace kandidáta pro volby do Senátu.
Podle jeho názoru není pro takový výklad opora ani v zákoně
o volbách do Parlamentu ČR, ani v zákoně o nabývání a pozbývání
státního občanství ČR.
Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho práva
garantovaná čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť řízení proběhlo
způsobem, který mu nedal možnost vyjádřit se k prováděným důkazům.
V tomto směru se dovolává i nálezu Ústavního soudu ČR, kterým bylo
zrušeno ustanovení §250f o.s.ř.
Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatel zrušení
napadeného usnesení Nejvyššího soudu a požaduje, aby mu podle §62 zákona o Ústavním soudu byla přiznána náhrada nákladů právního
zastoupení. Současně požádal Ústavní soud, aby vzhledem
k blížícímu se dni senátních voleb rozhodl ve věci přednostně, jak
mu to umožňuje ust. §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud
proto posoudil nejprve naléhavost věci a po zvážení všech
okolností dospěl k závěru, že podmínky §39 zákona o Ústavním
soudu jsou splněny. Z tohoto důvodu neprodleně nařídil ve věci
ústní jednání a požádal účastníka řízení i vedlejšího účastníka
o vyjádření ke stížnosti, a to do dne jednání.
Ve vyjádření ze dne 14. 10. 1996 setrval Nejvyšší soud
v podstatě na argumentech, o které opřel své rozhodnutí ve věci.
Zejména odmítá to, že by doklad o občanství mohl být nahrazen
konstatováním zapisovatele obvodní volební komise, který není
oprávněn zkoumat podmínky volitelnosti. Navíc, jak se uvádí ve
vyjádření, se Nejvyšší soud při vyřizování volebních sporů setkal
s několika případy, kdy zapisovatel posoudil předložený doklad
o státním občanství chybně. Jak vyplývá ze spisu, obvodní volební
komise kandidáta výslovně písemně upozornila na osvědčení
o státním občanství jako na nejvhodnější způsob splnění
náležitostí podle ustanovení §61 odst. 4 písm. a) zákona
o volbách do Parlamentu ČR. Konečně se pak ve vyjádření uvádí, že
podle názoru Nejvyššího soudu brání ustanovení §61 odst. 5, věta
druhá, zákona č. 247/1995 Sb. tomu, aby nedostatky přihlášky mohly
být odstraněny po uplynutí lhůty podle odst. 3 téhož paragrafu.
Tímto ustanovením je vázán i Nejvyšší soud.
Ústřední volební komise ve svém vyjádření ze dne 14. 10.
1996 v podstatě jen zopakovala argumenty napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu, který ve věci
vedl Nejvyšší soud, a s jeho přílohami.
Při posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil
nejprve na posouzení ústavnosti těch ustanovení zákona o volbách
do Parlamentu ČR, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je
předmětem ústavní stížnosti - tedy odmítnutí registrace
stěžovatele jako kandidáta pro volby do Senátu. V tomto směru však
IV. senát ÚS neshledal důvody, aby řízení podle §78 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přerušil a předložil věc
plénu. Důvodem pro tento závěr je skutečnost, že přes možné
výhrady k řadě ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR lze,
alespoň podle názoru IV. senátu, dospět k interpretaci, která je
ústavně konformní.
Základním interpretačním pravidlem pro zákony, které blíže
upravují výkon politických práv, je nepochybně článek 22 Listiny,
ze kterého vyplývá, že každý orgán aplikující právo je povinen
vykládat a používat zákonnou úpravu tak, aby byla umožněna
a chráněna svobodná soutěž politických sil v demokratické
společnosti. Tento princip podle názoru Ústavního soudu vyžaduje,
aby případná sporná ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR,
ale i zákonů souvisejících, byla vykládána a používána ve prospěch
účelu a smyslu těchto zákonů. Přitom účel a smysl zákona nelze
hledat jen ve slovech a větách předpisu. V právním předpisu jsou
a musí vždy být obsaženy i principy uznávané demokratickými
právními státy. Za takový stát se Česká republika také prohlašuje
v čl. 1 své Ústavy. Jestliže tedy účelem zákona o volbách do
Parlamentu ČR je realizovat a blíže upravit základní politické
právo volit a být volen, pak sporná ustanovení musí vždy být
vykládána k tomuto právu vstřícně - tedy tak, aby pokud možno bylo
umožněno volit či být volen a ne naopak. Kromě tohoto speciálního
interpretačního pravidla pro práva politická opírá Ústavní soud
svůj názor i o ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, které stanoví, že
při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí
být šetřeno jejich podstaty a smyslu.
Ústavní soud, s přihlédnutím k výše uvedeným ústavním
interpretačním principům, kterými je nepochybně vázán i on sám,
nemohl dojít k jinému závěru, nežli k tomu, že ústavní stížnost je
důvodná.
V posuzovaném případě všechny zúčastněné orgány státu
považovaly za rozhodující otázku, zda občanský průkaz je či není
dostatečným dokladem o existenci státního občanství ČR. Přitom
dospěly k názoru, že pro účely registrace kandidátů pro volby do
Senátu je dokladem nedostatečným, a to přesto, že zákon č.
40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, tento
doklad výslovně jako doklad prokazující občanství ČR v §20 uvádí.
Zákon o volbách do Parlamentu ČR pak žádná speciální ustanovení
v tomto směru neobsahuje. Argumentace všech orgánů, včetně
Nejvyššího soudu ČR, spočívá v tom, že občanský průkaz je
specifickým dokladem, který nelze předložit ve dvojím vyhotovení,
dále pak, že jeho předložením by byly porušeny povinnosti uložené
držiteli tohoto průkazu zákonem č. 75/1957 Sb., o občanských
průkazech, že zapisovatel obvodní volební komise není orgánem,
který by byl oprávněn občanský průkaz odebrat, a konečně pak, že
občanský průkaz je dokladem, jehož kopii není možné ověřit (§3
odst. 3 písm. a) zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů
nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu obecními
úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady). Tímto
výkladem orgány aplikující právo povýšily hlediska vhodnosti či
praktičnosti nad zákon a především nad ústavní principy
a nesouladnost zákonů přičítají k tíži toho, kdo realizuje svá
ústavní práva. Občanský průkaz je veřejnou listinou, pro kterou
platí presumpce správnosti - pokud tedy není prokázán opak, platí,
že obsah osvědčení odpovídá skutečnosti. Je sice možné, dokonce
i pravděpodobné, že volebním komisím by se lépe pracovalo s něčím,
co lze kopírovat, ověřovat a množit, např. tedy s osvědčením
o státním občanství, nic to však nemění na tom, že postup, který
stěžovatel zvolil, požadavky zákona splňuje. V tomto směru lze
ostatně poukázat i na skutečnost, že jiný senát Nejvyššího soudu
ČR dospěl v jiné věci ke stejnému závěru.
Výše uvedený důvod je podle názoru Ústavního soudu již sám
o sobě dostatečným důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní
soud však považuje za účelné vyjádřit se i k dalším aspektům.
V napadeném usnesení Nejvyššího soudu totiž chybí jakékoliv
stanovisko k tomu, co stěžovatel prakticky od počátku celého
řízení namítal. Tedy k tomu, že obratem předložil doklad, který
volební komise požadovala, a že od samého počátku nebylo a ani
nemohlo být pochyb o tom, že státní občanství ČR jako podmínku
volitelnosti v okamžiku podání přihlášky splňoval. V tomto směru
by Ústavní soud očekával, že Nejvyšší soud zaujme stanovisko
k tomu, jakého charakteru je soudní řízení, které u něho probíhá
podle §200m o.s.ř., a zda je či není možné v tomto řízení zhojit
případné formální nedostatky přihlášky. Vzhledem k systematickému
řazení ustanovení §200m o.s.ř. je patrně nesporné, že se jedná
o zvláštní řízení, nikoli tedy o správní soudnictví, ve kterém by
byl soud vázán skutkovým stavem, který byl zjištěn správním
orgánem (volební komisí), a ve kterém by pouze posuzoval, zda
v okamžiku rozhodování této komise bylo postupováno podle zákona.
Řízení před Nejvyšším soudem ČR je řízením, jehož výsledkem je
rozhodnutí, které nemá žádné formální vazby na rozhodnutí Ústřední
volební komise. Nejvyšší soud tedy svým usnesením nemění
rozhodnutí volebních orgánů, ale rozhoduje přímo. Z tohoto důvodu
nesdílí Ústavní soud názor Nejvyššího soudu o charakteru lhůty
podle §61 odst. 5 volebního zákona. Ze stejných důvodů nesdílí
ani názor stěžovatele, že pro posouzení věci by měla být
relevantní skutečnost, že Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS
18/96 vyslovil neústavnost ustanovení §250f o.s.ř.
Ze všech výše uvedených důvodů konstatuje Ústavní soud, že
napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 22
Listiny a v důsledku toho též k porušení čl. 21 odst. 4 Listiny
a čl. 90 Ústavy. Za účelem toho, aby nález splnil svoji funkci,
zrušil Ústavní soud současně i rozhodnutí Ústřední volební komise
a obvodní volební komise.
S přihlédnutím k tomu, že se jedná o první volby do Senátu
a tedy i o první aplikaci řady ustanovení zákona č. 247/1995 Sb.,
považuje Ústavní soud tento svůj nález především za rozhodnutí,
které má přispět ke korektní ústavněprávní interpretaci tohoto
zákona v budoucnu, přičemž předpokládá, že zákonodárný orgán
v duchu tohoto nálezu zváží potřebu případných úprav a upřesnění
textu zákona o volbách do Parlamentu ČR. Z těchto důvodů také
nepovažoval Ústavní soud za důvodné přiznat stěžovateli náhradu
nákladů řízení před Ústavním soudem.
Podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná
rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, což
v projednávané věci znamená, že bude nezbytné, aby Obvodní volební
komise volebního obvodu č. 54 se sídlem ve Znojmě bezprostředně
provedla nezbytné úkony k registraci stěžovatele jako kandidáta
pro volby do Senátu, nemá-li dojít ke zpochybnění legitimity voleb
v tomto obvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. 10. 1996