infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUs6plusVyrok, infUsKratkeRadky-208-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.10.1996, sp. zn. IV. ÚS 275/96 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 104/6 SbNU 249 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.275.96

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K interpretaci ustanovení volebních zákonů ve světle čl. 22 Listiny

Právní věta Ke svobodné soutěži politických sil v demokratické společnosti Jestliže účelem zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, je realizovat a blíže upravit základní politické právo volit a být volen, pak sporná ustanovení tohoto zákona musí být interpretována v duchu čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Za takový výklad považuje Ústavní soud toliko výklad, který je k tomuto základnímu právu vstřícný - tedy takový, aby bylo umožněno volit a být volen a ne naopak.

ECLI:CZ:US:1996:4.US.275.96
sp. zn. IV. ÚS 275/96 Nález Ústavní soud České republiky v senátě rozhodl ve věci ústavní stížnosti PhDr. J.Š. bytem B., zastoupeného Mgr. Z. K. Dr., advokátem se sídlem v B. , proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1996, č. j. Ovs 78/96/Št, ve spojení s rozhodnutím Ústřední volební komise ze dne 27. 9. 1996, č. j. ÚVK 281/1996, a rozhodnutím Obvodní volební komise volebního obvodu č. 54 se sídlem ve Z., kterým byla odmítnuta jeho přihláška k registraci pro volby do Senátu Parlamentu ČR, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1996, č. j. Ovs 78/96/Št, rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. 9. 1996, č. j. ÚVK 281/1996, a rozhodnutí Obvodní volební komise volebního obvodu č. 54 se sídlem ve Z., kterým byla odmítnuta přihláška PhDr. J. Š. k registraci pro volby do Senátu Parlamentu ČR, se z r u š u j í . Odůvodnění: V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu ČR dne 11. 10. 1996 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1996, č. j. Ovs 78/96/Št, kterým byl zamítnut návrh na jeho registraci jako kandidáta pro senátní volby ve volebním obvodu č. 54, když předtím jeho přihlášku k registraci odmítla dne 18. 9. 1996 obvodní volební komise, a kdy ani jeho odvolání k Ústřední volební komisi nebylo úspěšné. Všechny tyto orgány jako důvod odmítnutí registrace uvedly, že přihláška neobsahovala doklad o státním občanství ČR a byla tedy neúplná. Při jednání dne 15. 10. 1996 pak stěžovatel návrh doplnil v tom směru, že kromě zrušení usnesení Nejvyššího soudu požaduje též zrušení souvisejících rozhodnutí Ústřední volební komise a obvodní volební komise. Stěžovatel uvádí, že si je samozřejmě vědom toho, že státní občanství ČR je podle čl. 19 odst.2 Ústavy České republiky jednou z podmínek kandidatury. Podle jeho názoru však volební zákon nestanoví, jakým konkrétním způsobem má být státní občanství dokladováno. Taková úprava je obsažena v zákoně č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, konkrétně v §20, který rozlišuje celkem čtyři druhy dokladů, které jsou si rovnocenné. Pod písmenem a) je zde uveden občanský průkaz, který je v praxi používán nejčastěji. Tímto dokladem také prokázal své státní občanství při podání přihlášky zapisovateli obvodní volební komise dne 16. 9. 1996 a chtěl předložit i jeho kopii. To však zapisovatel komise odmítl. Stěžovatel si proto bez zbytečného odkladu (tentýž den) opatřil osvědčení o státním občanství z Magistrátu města Brna, které spolu s ověřenou kopií doručil zapisovateli obvodní volební komise následující den, tedy 17. 9. 1996. Žádný z výše uvedených orgánů pak stěžovatelovo státní občanství nezpochybnil. Navíc, jak stěžovatel uvádí, dává ustanovení §14 odst. 1 písm. c) vyhlášky ministerstva vnitra č. 74/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti k provedení volebního zákona, obvodní i Ústřední volební komisi oprávnění bezproblémově ověřit skutečnosti týkající se státního občanství u příslušných úřadů. Stěžovatel souhlasí se zjištěním skutkového stavu tak, jak je uvedeno v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, má však za to, že právní názor v něm obsažený porušuje jeho základní právo ucházet se za rovných podmínek o volené funkce, které mu zaručuje čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvádí, že splnil všechny materiální i formální požadavky zákona, avšak kandidovat mu bylo znemožněno na základě právního názoru, že občanský průkaz nelze použít jako doklad prokazující státní občanství ČR pro účely registrace kandidáta pro volby do Senátu. Podle jeho názoru není pro takový výklad opora ani v zákoně o volbách do Parlamentu ČR, ani v zákoně o nabývání a pozbývání státního občanství ČR. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho práva garantovaná čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť řízení proběhlo způsobem, který mu nedal možnost vyjádřit se k prováděným důkazům. V tomto směru se dovolává i nálezu Ústavního soudu ČR, kterým bylo zrušeno ustanovení §250f o.s.ř. Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatel zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a požaduje, aby mu podle §62 zákona o Ústavním soudu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení. Současně požádal Ústavní soud, aby vzhledem k blížícímu se dni senátních voleb rozhodl ve věci přednostně, jak mu to umožňuje ust. §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto posoudil nejprve naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podmínky §39 zákona o Ústavním soudu jsou splněny. Z tohoto důvodu neprodleně nařídil ve věci ústní jednání a požádal účastníka řízení i vedlejšího účastníka o vyjádření ke stížnosti, a to do dne jednání. Ve vyjádření ze dne 14. 10. 1996 setrval Nejvyšší soud v podstatě na argumentech, o které opřel své rozhodnutí ve věci. Zejména odmítá to, že by doklad o občanství mohl být nahrazen konstatováním zapisovatele obvodní volební komise, který není oprávněn zkoumat podmínky volitelnosti. Navíc, jak se uvádí ve vyjádření, se Nejvyšší soud při vyřizování volebních sporů setkal s několika případy, kdy zapisovatel posoudil předložený doklad o státním občanství chybně. Jak vyplývá ze spisu, obvodní volební komise kandidáta výslovně písemně upozornila na osvědčení o státním občanství jako na nejvhodnější způsob splnění náležitostí podle ustanovení §61 odst. 4 písm. a) zákona o volbách do Parlamentu ČR. Konečně se pak ve vyjádření uvádí, že podle názoru Nejvyššího soudu brání ustanovení §61 odst. 5, věta druhá, zákona č. 247/1995 Sb. tomu, aby nedostatky přihlášky mohly být odstraněny po uplynutí lhůty podle odst. 3 téhož paragrafu. Tímto ustanovením je vázán i Nejvyšší soud. Ústřední volební komise ve svém vyjádření ze dne 14. 10. 1996 v podstatě jen zopakovala argumenty napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu, který ve věci vedl Nejvyšší soud, a s jeho přílohami. Při posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení ústavnosti těch ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti - tedy odmítnutí registrace stěžovatele jako kandidáta pro volby do Senátu. V tomto směru však IV. senát ÚS neshledal důvody, aby řízení podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přerušil a předložil věc plénu. Důvodem pro tento závěr je skutečnost, že přes možné výhrady k řadě ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR lze, alespoň podle názoru IV. senátu, dospět k interpretaci, která je ústavně konformní. Základním interpretačním pravidlem pro zákony, které blíže upravují výkon politických práv, je nepochybně článek 22 Listiny, ze kterého vyplývá, že každý orgán aplikující právo je povinen vykládat a používat zákonnou úpravu tak, aby byla umožněna a chráněna svobodná soutěž politických sil v demokratické společnosti. Tento princip podle názoru Ústavního soudu vyžaduje, aby případná sporná ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR, ale i zákonů souvisejících, byla vykládána a používána ve prospěch účelu a smyslu těchto zákonů. Přitom účel a smysl zákona nelze hledat jen ve slovech a větách předpisu. V právním předpisu jsou a musí vždy být obsaženy i principy uznávané demokratickými právními státy. Za takový stát se Česká republika také prohlašuje v čl. 1 své Ústavy. Jestliže tedy účelem zákona o volbách do Parlamentu ČR je realizovat a blíže upravit základní politické právo volit a být volen, pak sporná ustanovení musí vždy být vykládána k tomuto právu vstřícně - tedy tak, aby pokud možno bylo umožněno volit či být volen a ne naopak. Kromě tohoto speciálního interpretačního pravidla pro práva politická opírá Ústavní soud svůj názor i o ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, které stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Ústavní soud, s přihlédnutím k výše uvedeným ústavním interpretačním principům, kterými je nepochybně vázán i on sám, nemohl dojít k jinému závěru, nežli k tomu, že ústavní stížnost je důvodná. V posuzovaném případě všechny zúčastněné orgány státu považovaly za rozhodující otázku, zda občanský průkaz je či není dostatečným dokladem o existenci státního občanství ČR. Přitom dospěly k názoru, že pro účely registrace kandidátů pro volby do Senátu je dokladem nedostatečným, a to přesto, že zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, tento doklad výslovně jako doklad prokazující občanství ČR v §20 uvádí. Zákon o volbách do Parlamentu ČR pak žádná speciální ustanovení v tomto směru neobsahuje. Argumentace všech orgánů, včetně Nejvyššího soudu ČR, spočívá v tom, že občanský průkaz je specifickým dokladem, který nelze předložit ve dvojím vyhotovení, dále pak, že jeho předložením by byly porušeny povinnosti uložené držiteli tohoto průkazu zákonem č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech, že zapisovatel obvodní volební komise není orgánem, který by byl oprávněn občanský průkaz odebrat, a konečně pak, že občanský průkaz je dokladem, jehož kopii není možné ověřit (§3 odst. 3 písm. a) zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady). Tímto výkladem orgány aplikující právo povýšily hlediska vhodnosti či praktičnosti nad zákon a především nad ústavní principy a nesouladnost zákonů přičítají k tíži toho, kdo realizuje svá ústavní práva. Občanský průkaz je veřejnou listinou, pro kterou platí presumpce správnosti - pokud tedy není prokázán opak, platí, že obsah osvědčení odpovídá skutečnosti. Je sice možné, dokonce i pravděpodobné, že volebním komisím by se lépe pracovalo s něčím, co lze kopírovat, ověřovat a množit, např. tedy s osvědčením o státním občanství, nic to však nemění na tom, že postup, který stěžovatel zvolil, požadavky zákona splňuje. V tomto směru lze ostatně poukázat i na skutečnost, že jiný senát Nejvyššího soudu ČR dospěl v jiné věci ke stejnému závěru. Výše uvedený důvod je podle názoru Ústavního soudu již sám o sobě dostatečným důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud však považuje za účelné vyjádřit se i k dalším aspektům. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu totiž chybí jakékoliv stanovisko k tomu, co stěžovatel prakticky od počátku celého řízení namítal. Tedy k tomu, že obratem předložil doklad, který volební komise požadovala, a že od samého počátku nebylo a ani nemohlo být pochyb o tom, že státní občanství ČR jako podmínku volitelnosti v okamžiku podání přihlášky splňoval. V tomto směru by Ústavní soud očekával, že Nejvyšší soud zaujme stanovisko k tomu, jakého charakteru je soudní řízení, které u něho probíhá podle §200m o.s.ř., a zda je či není možné v tomto řízení zhojit případné formální nedostatky přihlášky. Vzhledem k systematickému řazení ustanovení §200m o.s.ř. je patrně nesporné, že se jedná o zvláštní řízení, nikoli tedy o správní soudnictví, ve kterém by byl soud vázán skutkovým stavem, který byl zjištěn správním orgánem (volební komisí), a ve kterém by pouze posuzoval, zda v okamžiku rozhodování této komise bylo postupováno podle zákona. Řízení před Nejvyšším soudem ČR je řízením, jehož výsledkem je rozhodnutí, které nemá žádné formální vazby na rozhodnutí Ústřední volební komise. Nejvyšší soud tedy svým usnesením nemění rozhodnutí volebních orgánů, ale rozhoduje přímo. Z tohoto důvodu nesdílí Ústavní soud názor Nejvyššího soudu o charakteru lhůty podle §61 odst. 5 volebního zákona. Ze stejných důvodů nesdílí ani názor stěžovatele, že pro posouzení věci by měla být relevantní skutečnost, že Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 18/96 vyslovil neústavnost ustanovení §250f o.s.ř. Ze všech výše uvedených důvodů konstatuje Ústavní soud, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 22 Listiny a v důsledku toho též k porušení čl. 21 odst. 4 Listiny a čl. 90 Ústavy. Za účelem toho, aby nález splnil svoji funkci, zrušil Ústavní soud současně i rozhodnutí Ústřední volební komise a obvodní volební komise. S přihlédnutím k tomu, že se jedná o první volby do Senátu a tedy i o první aplikaci řady ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., považuje Ústavní soud tento svůj nález především za rozhodnutí, které má přispět ke korektní ústavněprávní interpretaci tohoto zákona v budoucnu, přičemž předpokládá, že zákonodárný orgán v duchu tohoto nálezu zváží potřebu případných úprav a upřesnění textu zákona o volbách do Parlamentu ČR. Z těchto důvodů také nepovažoval Ústavní soud za důvodné přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, což v projednávané věci znamená, že bude nezbytné, aby Obvodní volební komise volebního obvodu č. 54 se sídlem ve Znojmě bezprostředně provedla nezbytné úkony k registraci stěžovatele jako kandidáta pro volby do Senátu, nemá-li dojít ke zpochybnění legitimity voleb v tomto obvodu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. 10. 1996

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1996:4.US.275.96
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 275/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 104/6 SbNU 249
Populární název K interpretaci ustanovení volebních zákonů ve světle čl. 22 Listiny
Datum rozhodnutí 15. 10. 1996
Datum vyhlášení  
Datum podání 11. 10. 1996
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Varvařovský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 90
  • 2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 20, čl. 21 odst.4
Ostatní dotčené předpisy
  • 247/1995 Sb.
  • 40/1993 Sb., §20
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
základní ústavní principy/demokratický právní stát/svobodná soutěž politických sil
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík občanství
presumpce/správnosti
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-275-96
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 29064
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30